S profesorem Jaroslavem Machovcem

Tisk
Vážený pane profesore,
na prázdniny jsem si vzal s sebou jako postgraduální cvičení Vaše skripta dendrologie a s velkou chutí, neobtížen studijní povinností, jsem si je četl na pokračování mezi koupáním se v moři a pozorováním vegetace tvrdolistých dřevin na okolí. Tak trochu jsem se připravoval na rozhovor s Vámi. Chtěl jsem, aby rozhovor byl především o pěstování rostlin a o Vašich názorech na současnost naší profese, aby nesklouzl do sentimentu, který by někdo od nestora oboru mohl očekávat. A ještě dříve, než jsem se doma po prázdninách rozkoukal, už jste mi shodou okolností sám volal, abyste se razantně zapojil do diskuzí, které se začínají na stránkách tohoto časopisu rozvíjet.
Idea
Stále mám pocit, že by to chtělo napsat něco o společenském postavení naší profese. Zdá se mi totiž, že zahradnická veřejnost nereaguje dostatečně a hlasitě na nové rozdělování a tříštění kompetencí v posuzování vegetace a péče o rostliny, při kterém jsou zahradníci (tímto názvem budeme v rozhovoru nazývat všechna odvětví, která náš obor charakterizují, a nahradíme ostatní názvy, které se běžně používají) odsouváni paradoxně a překvapivě jakoby stranou. Měli bychom připomenout význam a principy, na kterých zahradnictví stojí.
Zeleň
Jednou z příčin nedoceněného hodnocení naší profese je skutečnost, že naprostá většina nových vědeckých, odborných i praktických disciplín počínaje jejich vrcholnými, vysoce erudovanými představiteli přes profesionální pracovníky až po laickou veřejnost nezná ani základní terminologické pojmy oboru zahradnictví, respektive sadovnictví a krajinářství.
Jako názorný příklad je možno uvést termín zeleň, který je klíčovým pojmem vymezujícím profesi sadovníků a krajinářů. Výkladově je tento termín popsán v 5. dílu Zahradnického slovníku (2001) str. 641 - 642. Je zde taxativně i obsahově vymezeno, co vše tento termín obsahuje. Přesto je tento termín u uvedeného a dále uváděného souboru profesí ztotožňován s termínem vegetace a dokonce i příroda. Přitom zeleň, i když v širším pojetí pod termíny vegetace a příroda patří, nikdy přírodou ani vegetací jako takovou nebyla, není a ani být nemůže, přestože její existence vychází z přírodních zákonitostí. Je tomu tak proto, že zeleň byla, je a bude vytvářena a udržována člověkem pro její nesmírně široké polyfunkční hodnoty umožňující člověku žít v kvalitním, zdravém, kulturním i estetickém životním prostředí. A proto také bez trvalé tvorební, pěstební a ochranné péče nemůže existovat. Tato skutečnost způsobuje například i nepříliš šťastné a systémově nesourodé označení jedné z vrcholných organizací AOPK - Agentury ochrany přírody a krajiny. Zaštiťující termín ochrana je samozřejmě správný, avšak metody a způsoby ochrany přírody na jedné a krajiny na druhé straně (a to ještě nehovoříme o třídění krajin podle principů precizně propracované krajinné ekologie). Smyslem tohoto rozhovoru samozřejmě není rozebírat hesla výkladových slovníků. Jejich znalost (a nejen ve své profesi) je otázkou přesného chápání a zodpovědnosti a mravního svědomí těch, kdo s nimi pracují, a zvláště těch, kteří tyto znalosti popularizují.
Současnost
Celkový stav zeleně v České republice je dosti neutěšený, a to jak ve městech, tak i v krajině. A to přesto, že jsou na všech typech odborných škol (od učňovských až po vysoké) vychováváni zahradníci s cíleným zaměřením na tvorbu zeleně, počínaje plánováním a projektováním přes její zakládání (realizaci) až po následnou pěstební péči. A také přesto, že se speciálně touto problematikou zabývá Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích. Kde jsou příčiny toho, že jsou výše uvedení absolventi škol, jejich učitelé a výzkumní pracovníci často v reálné praxi „převalcováváni" odborníky jiných profesí, například ekology, ochranáři přírody, botaniky, entomology, zoology, ale také lesníky, klimatology, vodohospodáři a dalšími profesemi, které mají co do činění s jakoukoliv spontánní, původní či přirozenou vegetací, respektive i s produkčními porosty (lesy, sady, vinohrady, polní plodiny a podobně) a na druhé straně urbanisty, architekty, dopraváky, stavaři různých technických děl, kteří jakékoliv vegetační prvky vnímají spíše jako nezbytné zlo, nebo v lepším případě jako další neživé prvky, s nimiž je možno manipulovat bezproblémově v čase i prostoru a na trhu si je koupit jako hotové zboží nebo materiál?
Filozofie a citáty
Perský název pardes pro park či oboru použil řecký filosof Xenofon (430 - 355 př. Kr.), paradeisos a rajskou zahradu Eden, kterou založil Hospodin Bůh a postavil do ní člověka, aby ji obdělával a chránil, známe jako ráj z první knihy Mojžíšovy Starého zákona.
Člověk zakládající zahradu vyjadřuje svůj vztah k přírodě, vyslovuje sebe sama, směřuje k základům zákonitostí přírody, orientuje se mezi zemí a nebem a hledá svoje kosmologické místo, určení, poslání. Budování zahrady je vlastně hledáním ztraceného ráje.
Rozprava o pojmu „zákon" mezi Sokratem a jeho druhem:
Sokrates se táže: „A od koho jsou spisy a základní pravidla o vzdělávání zahrad?"
Jeho druh odpovídá: „Od zahradníků."
Sokrates: „To jsou tedy podle vás zahradnické zákony?"
Druh přisvědčuje: „Ano."
Sokrates si ještě ověřuje: „Od těch, kteří umějí řídit zahrady?"
Druh: „Jak by ne?"
Sokrates uzavírá: „A to umějí zahradníci?"
Druh potvrzuje: „Ano."
(Minos, filozofický spis. Platon, 427 - 347 př. Kr.) 1)
„Zahrada v přímém i přeneseném slova smyslu je nám podnětem k přemýšlení. Jak rozumět tomu, že v zahradě nacházíme trojí rozdílné bytí: - bytí přírody o sobě, - člověkem vytvořené bytí, v němž byla příroda přetvořena prací, -bytí "krásna", toto zvláštní světlo, jež náleží hned přírodě samé, hned uměleckým dílům."
(„Zahrada Epikurova" Eugen Fink (1905 -1975), německý filozof - fenomenolog)
Nechuť
Podle mě ovlivňuje potlačování významu naší profese a zahradnických tradic především netečnost, neznalost a nepochopení podstaty zahradnické tvorby, a to jak v okrasném pojetí, tak i ve funkčním významu a v historickém vývoji. Dále pak také nechuť v ostatních souvisejících profesích i v občanské veřejnosti seznámit se a respektovat filozofickou podstatu, teoretická východiska a reálné hodnoty zahrad parků a krajiny (v pojetí jejich polyfunkčního působení), jejichž existenci (a tedy i jejich tvorbu) lze doložit od úsvitu kulturních dějin lidstva až po současnost.
Tužka, rýč a sekyra
Absence často i zcela základních a jednoduchých znalostí a vědomostí o úloze zahradnické profese mezi lidmi, i v rámci nově vznikajících a stále se rozšiřujících vědních disciplín přírodopisného, především biologického zaměření (ekologie, geobotanika, klimatologie, ochrana přírody, entomologie, geologie a pedologie, hydrologie, fyziologie rostlin a podobně), ale také praktických profesí, jakými jsou například lesnictví, zemědělské a další související obory, vede k vytrácení a podceňování významu toho, co je pro zdárný rozvoj zeleně nejpodstatnější, tedy trvalá pěstební péče, kterou ovládají pouze zahradníci a kterou v lapidárním pojetí lze vyjádřit slovy tužka, rýč a sekyra. Tento nedobrý jev jde paradoxně ruku v ruce se svůdnou a zavádějící mediální popularizací významu a potřebnosti zeleně pro zdravé prostředí člověka a její ochranou. Přitom z této popularizace jaksi vymizelo to, co je pro její zdárný rozvoj nejpodstatnější, to je trvalá pěstební péče.
Trvalá pěstební péče znamená, převedeno do srozumitelných pojmů, že se plně funkční a prosperující zeleň musí rozumně naplánovat, založit a systematicky udržovat v souladu s tím, jak se trvale mění - roste, vyvíjí, dospívá a zaniká. Přitom v posuzovaném území musí být rovnoměrně zastoupeny všechny její vývojové fáze. V žádném případě se tento princip trvalé obnovy (zahrada - park - krajina, ve smyslu polyfunkčních, neprodukčních porostů) nemůže vztahovat na jednotlivé exempláře dřevin, jejich menší skupiny i méně rozsáhlé plochy, protože jednotlivé vývojové fáze, zvláště u stromových porostů, nemohou existovat patrovitě nad sebou, ale musí být rozloženy do větších ploch, aby se mohly prostorově vyvíjet.
Existenční podmínky
V souborném pojetí musí být plně dodrženy existenční podmínky všech používaných forem vegetace (klima, geologický podklad, pedologické, hydrické a trofické podmínky, topografické poměry a všechny dílčí problémy na ně navazující), původní vegetační pokryv (florozóna) a jeho proměny v geobotanickém vývoji, včetně vývoje antropicky podmíněného (fytogeografie, ekologie, krajinné ekologie a další). Kromě těchto existenčních podmínek musí zahradník ctít architekturu a urbanismus, protože pracuje především ve městech a v urbanizovaném prostředí. Svojí práci musí navázat na nesmírně dlouhou historii vývoje zahrad, která je především prezentována jako vývoj krásného, ale současně vždy nesmírně potřebného. Musíme si uvědomit, že to nejsou jen výmysly té nějaké staré historie, ale že v průběhu celých lidských dějin a vývoje zahrad po současnost se hovoří o nepopíratelném významu zahradnictví ve společnosti.
„Zahradnictví má za cíl estetické uspokojování lidských smyslů jednak vůní a chutí ovoce, zeleniny a květů, jednak zrakovými vjemy okrasných zahrad a krajinných celků. Estetické užití rostlin je společným a jedinečným rysem zahradnictví, odlišujícím je od ostatního zemědělství." (R Sakiyama, profesor) 2)
Pěstitel
Protože věkové rozpětí funkčního působení zeleně se pohybuje v řádu století, které mnohokrát přesahuje nejen průměrnou délku působení člověka - zahradníka (graduovaného profesionála), ale i průměrnou délku lidského života, není možné, aby takovouto činnost zajišťoval ten, který není dostatečně vzdělán v nesmírně složité úloze pěstitele. Musí pracovat s trvale proměnlivým živým materiálem, s rostlinami, jejichž proměny se nedají zastavit. Přitom tvorba zeleně a trvalá péče o ni vyžaduje jednoznačně kontinuální přístup při plném uznání všech nesmírně rozsáhlých požadavků kladených na polyfunkční zeleň.
Když si uvědomíme celou šíři základních principů, na kterých naše práce stojí, nemůžeme dovolit, aby tvorbu zeleně usměrňovala jakákoliv jiná profese nebo dokonce plebiscit. Nikdy tomu tak doposud v historii nebylo a být nemůže. O tom samozřejmě věděli i naši předkové od Platona až po dnešek.
Gesamtkunstwerk
Je proto samozřejmé, že i dnešní vnímání zahradnictví musí mít stejnou úroveň jako dříve. A to, co děláme, musíme proto pojmenovávat velice přesně. Mám jistotu, že v nastupující generaci se najdou lidé natolik fundovaní, že budou schopni navázat svojí prací na velké mistry z minulosti. Samozřejmě, že když profesor Sedlmayer říká, že výsledkem naší práce by mělo být souborné umělecké dílo -„Gesamtkunstwerk" a v případě krajinářského parku dokonce vrcholné souborné umělecké dílo -„Übergesamtkunstwerk" 1), nemůže tu práci dělat žádný primitiv a musíme tedy jít s kritikou tvrdě i do svých vlastních řad.
Ambice
Tedy někdy i sebelépe vyškolený zahradník tu práci nemůže dělat, protože na to prostě každý nemá, a to z různých důvodů. Například, že studoval špatně a svému oboru ne zcela rozumí, nebo proto, že mu chybí schopnost komplexního vnímání všech potřeb naší profese, či nedostatek vůle, aby celou nesmírně rozsáhlou problematiku zvládl. Člověk, který má vrcholné ambice, i když jeho úkoly jsou trochu jiné než dříve, by se měl porovnat a postavit se na úroveň takových lidí (a máme dostatek vzorů působících v Čechách), jako byl Václav Skalník, František Tomayer, A. E. Silva Taroucca. Z pozdější doby pak prof. Scholz, prof. Wágner, a další. Ti lidé pracovali většinou v obtížných podmínkách a dokázali se prosadit. Je však třeba říci, že takový mediální, populisticky primitivní a zavádějící tlak laické a do značné míry i „odborné" veřejnosti v době jejich vrcholného působení neexistoval, nebo byl podstatně nižší.
Trh
V současnosti je situace asi trochu jiná, než bývala dříve. Zahradníci pracují ve změněných nebo zcela nových podmínkách. Jejich práce je poměrně velmi různorodá a složitá. Ideální model zahradníka starajícího se o zeleň na jednom místě řadu let je většinou nahrazen systémem externích expertů, který s sebou nese řadu problémů. Mění se společenská poptávka.
Ne všichni zahradníci jsou ochotni nosit svou kůži na trh. To bývá v současnosti velice obtížné. Na trhu je spousta dalších znalců a nových specializací, které jsou jen z části kryty odborníky naší profese nebo se s ní svým zaměřením částečně překrývají. Nabízejí svoji práci jako tak zvanou moderní alternativu k tradičnímu pěstování rostlin.
Absolventi a odborníci
Udržení si profesních pozic vyžaduje od zahradníka dostatečnou vlastní osobní jistotu a vědomí důležitosti. A také schopnost spolupráce s ostatními, schopnost přesvědčit je o přínosu a nezastupitelnosti zahradnictví při používání a pěstování rostlin.
Zahradník musí umět zdůvodnit a obhájit, co se bude vysazovat a jak se to bude pěstovat. Absolventi naší školy nebývají často dosti připravení, zdravě sebevědomí a odborně sebejistí. V praxi se dostávají do vleku současných systémů výstavby, správy zeleně a podobně. V názorech kolísají, podléhají dobovým, často nesmyslným trendům. Napadá mě například tendence neseřezávání stromu po výsadbě, protože prý je to více ekologické. Jsou náchylní se přiklonit k názorům a trendům, aby se třeba v urbanizované krajině, městské krajině používaly jen domácí dřeviny, které tam často nemají šanci. Sami vůbec nedovedou zdůvodnit a vysvětlit, proč je tam někdy potřeba vysadit jiné dřeviny. A bohužel někdy nedovedou pořádně připravit podmínky pro stromy v prostředí, do kterého jsou výsadby určeny. Ve městě přece nemáme klasické půdní horizonty. Absolvent naší školy nemůže přece propagovat remízky uprostřed dlážděných ploch města jako nějakou novou alternativu nebo objev. To jsou úlety, které mohou být v současnosti propagovány možná některými nedostatečně vzdělanými lidmi. Říká se, že dnešní doba si žádá nové přístupy. Někdy se odborníci velice tvrdě dohadují o názory, přičemž ty názory, a i ty takzvaně nové, neumějí přesně definovat. Ty názory bývají často velice vágní a nepromyšlené. Lidé přestávají umět číst a chybí jim základy, o které by svoji argumentaci opřeli.
Kdo chce zapalovat, musí hořet
Podstatnou úlohu hraje škola. Ta by měla studenty učit a také vychovávat. Naučit je zodpovědnosti ke svému povolání a také v nich vzkřísit uvědomění si profesní příslušnosti a jejich postavení ve společnosti. Vštípit jim základy zahradnické vědy, na kterých budou pevně stát jejich budoucí rozhodnutí.
Kolikrát jsem svoje následovníky, učitele na škole, již bez skrupulí atakoval a vybízel je k vědecké práci převoditelné do praxe s vědomím, že nejsou v jednoduché situaci. Učitelé na naší škole jsou velmi schopní a vzdělaní lidé. Domnívám se ale, že poněkud nedocenili úlohu našich absolventů v praxi. Tu skutečnost, že oni ponesou hlavní břímě toho, jak bude zeleň v terénu vypadat. Absolventi si musejí být vědomi, že jenom oni jsou vychováváni k reálné tvorbě a trvalé pěstitelské péči o zeleň. Proto musejí bezpečně ovládat všechny principy, na kterých zahradnictví stojí, musejí být sebejistí a na své působení patřičně hrdí, aby dokázali usměrnit třeba i dobře míněné názory jiných zmiňovaných profesí a také proto musejí ovládat principy velmi širokého spektra souvisejících oborů. A ta živá praxe čeká 90 procent těch, kteří dostudují. Pouze asi deset procent se dostane na úřady anebo tam, kde nebudou muset kvalifikovaně v terénu rozhodovat, co se musí v reálném čase prakticky udělat. To, co se ve škole naučí, musí být pro jejich budoucí práci především užitečné, to je co nejrychleji a nejkvalitněji převoditelné do praxe.
Formalismy
Je třeba se zbavit formalismů a rozdrolování problému. Třeba ta inventarizace dřevin a sadovnická hodnota. Vždy se dá všechno vylepšovat. Když jsem na škole končil, měl jsem určitou představu, jak by se ta moje inventarizace dřevin dala vylepšit, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že tam nakonec moji následovníci dají 25 položek, přestože jsou to informace užitečné a potřebné. Například položka základ koruny. To je hodnota o vzdálenosti větví nad zemí. Základ koruny na podzim může být takhle vysoko, v zimě na tom bude ležet sníh, větve se skloní a na jaře bude o polovinu metru nižší. Pro manipulaci s porosty je to prakticky nepoužitelné. Jevy, které jsou sporadické, například dutiny stromů a podobně. Když má v normálním porostu každý desátý strom dutinu, tak je to moc. Na to stačí poznámka a nepotřebuji všechny ty rubriky vyplňovat. Ne že by byly pro některé typy porostů tyto údaje zbytečné. Například v dendráriích a ve sbírkových výsadbách jsou nezbytné, avšak v běžné praxi velmi obtížně využitelné.
Florentská charta
Nejsou dostatečně akcentovány úmluvy z mezinárodních dokumentů. Především je třeba zmínit Florentskou chartu3) a vyzvednout některé její podstatné myšlenky. Ve Florentské chartě je totiž potvrzován význam zahradnictví nejenom obecnými výroky o zahradnictví jako celku, ale především pak v jeho uměleckém vyvrcholení. Ve smyslu Florentské charty:
„Historická zahrada je architektonická a vegetační kompozice, jež je z hlediska dějin nebo umění celospolečensky významná. Jako taková je považována za památku. Její vzhled vyplývá ze stálé rovnováhy mezi cyklickou změnou ročních období, rozkvětu a odumírání přírody, z umělecké vůle a důmyslného záměru, který se snaží ustálit její stav. Tím, že vyjadřuje úzké vztahy mezi civilizací a přírodou jako místo blaha, vhodné k zamyšlení nebo ke snění, nabývá historická zahrada kosmického smyslu idealizovaného obrazu světa, stává se rájem v etymologickém slova smyslu a současně svědčí o kultuře, o stylu, o příslušné epoše, popřípadě o osobnosti a originalitě jejího tvůrce. Restaurátorské akce musejí respektovat vývoj příslušné zahrady, v zásadě by se nemělo privilegovat jedno historické období na úkor druhého, s výjimkou skutečnosti, kdy chátrání nebo odumírání nějakých částí může být mimořádnou příležitostí pro restituci založenou na dochovaných pozůstatcích původní koncepce nebo na dochované dokumentaci." (ICOMOS-IFLA, Florentská charta, 1981)
Druhová autenticita
Když jsme kdysi po válce v lednickém parku začínali s prof. Scholzem, nebyli jsme vlastně nikdy, aniž by v té době Florentská charta existovala, při pěstování parku proti ní. Na to jsem pak samozřejmě přišel až později, když byl pan prof. Scholz už mimo aktivní činnost.
Florentská charta je dobře napsaná, protože ji tvořili světoví, výkonní zahradníci a architekti. Oni dobře znali metody obhospodařování těchto historických zahrad. Systémem externí expertizy, jak jsi to popsal, se to prostě dělat nedá. A je velkou chybou, že společnost mnohdy nezajistí, aby se prováděla trvalá pěstební péče v zahradách kontinuálním způsobem. A když si přečteme Florentskou chartu celou, to, co je předmětem péče o historické zahrady, zjistíme, že v ní není ani jedno slovo o tak zvané druhové autenticitě. Dosažení druhové autenticity, které bylo po určitou dobu principem při rekonstrukci lednického parku, je neopodstatněné a připadá mi chybné a z hlediska pěstební péče nesmyslné.
„Údržba historických zahrad je prvořadou činností, a to nezbytně kontinuálního charakteru. Vzhledem k tomu, že hlavním materiálem jsou rostliny, je možno udržovat dílo v dobrém stavu dílčími náhradami a - v dlouhodobém výhledu - cyklickou obnovou (holosečí a novou výsadbou, respektive umístěním již rozvinutých rostlinných jedinců). Do architektonické kompozice historické zahrady patří její půdorys a různé profily jejího terénu, její rostlinná hmota: dřeviny, jejich objem, jejich barevnost, jejich rozmístění, jejich vzájemné poměry, její stavební či dekorativní prvky, její tekoucí i stojaté vody s příslušným zrcadlením. Rozhodnutí o výběru druhů stromů, keřů, rostlin, květin, jež mají být periodicky nahrazovány, musí přihlížet ke stanoveným zvyklostem, platným pro jednotlivé botanické a kulturní oblasti, ve snaze udržet, resp. vyhledat původní druhy." (ICOMOS-IFLA, Florentská charta, 1981)
Forman a Godron 4)
Stále více jsou slyšet zastánci nějakých nových alternativních postojů k porostům dřevin ve městech, zasazující se například o tak zvaný přirozený vývoj vegetace, vegetace bez zásahů člověka. Za nepřístojné je někdy považováno použití introdukovaných dřevin a podobně. Dochází k „ekologizaci" vnímání městské zeleně.
Pozice naší profese v krajině se dá odvodit také z principů popsaných velmi erudovaně v knize Krajinná ekologie pánů Formana a Godrona. Knihu jsem si prostudoval, abych ekologům rozuměl, co tou krajinnou ekologií myslí, a tato kniha nám může posloužit k uvědomění si naší profesní pozice v krajině a ve společnosti z poměrně neobvyklého, ale základního úhlu pohledu.
Podle autorů existuje pět typů krajiny. První je krajina přírodní. Krajina, která nebyla a není podstatně dotčena žádným lidským zásahem. V České republice máme přírodních krajin nesmírně málo. To jsou snad nejvyšší vrcholky Krkonoš, nějaké mokřady, rašeliniště, do kterých se nezasáhlo. V této krajině my jako obor nemáme co dělat. A je třeba všechno ponechat ekologům, ať si to tam hlídají a řídí. Jenom bych podotknul, že příroda se musí poslouchat, ta se nemůže jenom řídit. Zásahy v těchto oblastech se nás prakticky netýkají.
V krajině obhospodařované se půda nepřeorává, jsou na ní převážně lesní porosty a pastviny. Prostě oblasti, kde se „nehýbe" s půdou. Zde je osídlení velmi řídké. Tento typ krajiny je dnes v podstatě využíván především pro turistiku a rekreaci, často jsou na ní zastoupeny rozsáhlé plochy hospodářských lesů a produkčních pastvin. Naše práce zahradnická je zde sporadická. Vlastně ani o tomto typu krajiny z hlediska naší profese nemusíme mluvit. Jestliže ekologové zde nechtějí přijmout řadu dřevinných fenoménů, které tam nepatří, mají svým způsobem pravdu. Musejí si ale uvědomit, že to nelze brát úplně a do důsledku. Někdy je pod vlivem imisí a dalších vlivů velký problém zachránit původní dendroflóru. Zde ale také naše doména není. Zde můžeme s ekology pouze spolupracovat.
V krajině zemědělsky obdělávané převládají produkční plochy, trvalé kultury, například stohektarové vinohrady a ovocné sady nebo rozsáhlé lány polních plodin, které my ovlivnit nemůžeme. Ale určitou možnost působení v této krajině určitě máme. Krajina je prostoupena dopravní sítí a je plna dalších „zbytkových ploch". Naše spolupráce přichází v úvahu při vysazování alejí, větrolamů, koridorů a jiného typu zeleně, která se už nevysazuje jako dříve jen z důvodů užitkových, ale dnes především z důvodu zlepšování obyvatelnosti krajiny.
Když vstoupíme do krajiny příměstské nebo městské, je práce zahradníka nezastupitelná. Ve městě nemůže žádný erudovaný člověk pochybovat o tom, že tam nebudou žádné přírodní porosty.
Přírodní ekosystém
„U zrodu sídel je pochopitelně narušení vedoucí k částečnému a mnohdy úplnému zániku původního ekosystému. Následuje výstavba budov a obvykle zavlečení nových druhů. Po mnoho let, desetiletí i staletí zůstává sídlo jako ploška stálé než zmizí. Ekologická struktura sídel je založena na typu organismů, které nahradily přírodní ekosystém." (Forman a Godron, 1993).
Může se stát, že i ve městě zůstane nějaký přírodní prvek a útvar. Skála, s kterou nikdo nepohnul a nechal ji být, je však jen výjimkou. Hovořit ve městě o přírodních celcích je absurdní. Tam jsou a musejí být porosty, které vznikaly z někdejších zahrad, parků, obor a tak dále, ale v žádném případě takové, které by navazovaly bezprostředně na přírodu. Neznamená to, a to přece ti zahradníci dávno dělali, že by tam nebyly vysazovány naše domácí dřeviny nebo vůbec rostliny. Ve městech byly vysazovány rostliny, které tam prostě rostly. Zahradník to vždycky dovedl, ačkoliv dříve neznal žádnou ekologii. Forman a Godron to říkají nádherně.
Biodiverzita
A měli bychom se podívat v těchto krajinných typech na biodiverzitu. To je typicky ekologický pojem. Biodiverzita není největší v přírodní krajině, protože tam vykrystalizovaly porosty podle charakteru krajiny do poměrně jednoduché druhové skladby. Biotopy se ale vyvíjely po staletí. Jakýkoli zásah do nich znamená několik století, mají-li se navrátit k původnímu stavu. Lze tomu samozřejmě do určité míry pomáhat, ale nejsem si jist, je-li to správné. Musíme přírodu pochopit a porozumět jí. Přírodu totiž prostě nedokážeme udělat. Buďme rádi za ni, poučme se z ní. Všem ekologům a odborníkům, kteří s ekologií pracují a přírodu chrání, můžeme být vděčni. Pro poučení z přírody. Základní přírodní principy musíme převzít do naší profese a využívat je. Ale jen tehdy, když jsme si jisti, že pěstitelskými metodami přírodní principy umíme udržet a zvládneme je. Biodiverzita není největší ani v obhospodařované krajině. Protože lesy a pastviny, které jsou zde hlavní, jsou udržovány obhospodařováním původních přírodních celků, je i biodiverzita také v této krajině relativně nízká.
V krajině zemědělsky obdělávané je do určité míry biodiverzita širší, především ve „zbytkových" plochách, protože hlavní plochy určené pro zemědělství jsou věnovány monokulturní produkci. Biodiverzita zemědělcům na polích vlastně vadí. Zde vzniká řada úkolů pro jiné vědecké pracovníky, chemiky, šlechtitele, aby produkce plodin a udržení monokultury v krajině bylo šetrné k okolní přírodě. Zbytkové plochy jsou zasaženy a ovlivněny procesem cyklického obdělávání. My se musíme podílet i v této krajině na úrovni krajinářské na jejich pěstování a údržbě a nikdo, kdo neovládá dokonale principy tvorby a trvalé pěstební péče o rozptýlenou zeleň je nemůže řídit a efektivně spolupracovat s ostatními profesemi, které se v tomto typu krajiny vyskytují. V České republice je podle kvalifikovaných odhadů cca 50 000 ha ploch „rozptýlené zeleně".
Původnost
Prostory uprostřed sídel jsou v důsledku antropomorfizace tak změněny, že tam o žádných širších vazbách a přírodních podmínkách mluvit nelze. Město se ve své podstatě hájí před přírodními živly. Městské prostředí má často nějaké plošky, zanedbaný dvorek, proluku, o který se nikdo nestará. Sukcese samozřejmě probíhá i zde. Těch plošek je ve městě relativně málo a jsou vlastně vždy dočasné. Zároveň jsou rozmístěny rozptýleně a mezi sebou nepropojeně. Přirozená vegetace na nich nemůže ani vzniknout, ani se udržet. Všechny pokusy dělat remízky a takové ty samoudržitelné vymyšlenosti jsou naprosto falešné. Aby ve městech rostla a žila prosperující zeleň, musí se velmi pečlivě volit její druhová skladba. Hlavním a jediným kritériem nemůže být původnost, jako je tomu oprávněně v přírodní krajině, ale hlavně předpoklad, aby to, co se vysadí, ve městě rostlo. Naopak je určitě jedno, jestli zde roste dřevina z Ameriky nebo Asie, hlavně že ve specifických a mnohdy extrémních podmínkách dobře poroste. Zároveň a současně je ve městech střet prostorový. Město působí jako skalnatá partie, někdy dřeviny žijí v daleko sušších podmínkách, než by se dalo předpokládat. Ve velkých městech je to prakticky posun o jeden výškový stupeň. Hledat ve městě užší spojitost s původními porosty nelze. Biodiverzita je ve městě relativně vysoká, ale není největší.
Biodiverzita je největší v příměstských krajinách, kde se prolínají prvky městské flóry a dendroflóry, původní zbytková, nebo vysazovaná vegetace a současně prvky přirozené vegetace. V důsledku lidské činnosti se zde prolínají i různé vlivy zemědělství, rostou zde kultury zahradnické, lesy, jsou zde další prvky a plošky. Zajímavé je, že v těchto příměstských oblastech vznikalo v minulosti velké množství městských parků (Stromovka v Praze, Lužánky v Brně). Ty parky jsou dnes v centru města a v důsledku kulturního vývoje byly na přelomu 19. a 20. století špičkovými plochami pro zeleň, z nichž se učíme, jak vegetaci do města dostat. V dnešní době je takových ploch samozřejmě více, města se rozrůstají a vznikají další možnosti využít plochy s vysokou biodiverzitou pro novou kvalitní městskou zeleň. A proto by se všichni ti, kteří chtějí prospět krajině svými profesemi, ať už jsou to ochránci přírody, ekologové či ostatní, měli snažit zachovat tuto biodiverzitu, ovšem při respektování kulturní podstaty lidského sídla a jeho vývoje.
Spolupráce
Bylo by dobré, aby si ekologové, ochránci přírody a krajiny, lesníci a další znalci osvojili základy a principy našich přístupů nebo si o nich alespoň přečetli. Alespoň tak, jak se seznámila většina zahradníků se základy ekologie.
V současné době můžeme říci, že z hlediska ekologického víme o našich pozicích a umíme ekology usměrnit i jejich argumentací. Sdělit jim, co od nich chceme a dále s nimi velice dobře spolupracovat. Aby byli schopni nám svoji práci poskytnout, musejí také oni porozumět užitečnosti naší profese. Nechci z toho dělat žádnou slávu, ale aby ta spolupráce k něčemu byla, nejde to jinak. A jestliže se někdo snaží prosadit, třeba v důsledku naší pasivity a neschopnosti, na úkor našich metod a řeší všechno podle svého, nemůže to se zelení dobře dopadnout. Lidé, kteří nechtějí rozumět, ti neslyšící lidé naši společnou práci ve svém důsledku jenom rozbourají. Odráží se to například v polemikách o způsobu oceňování dřevin probíhajících v posledních třech číslech tohoto časopisu.
Za půl století jsem ještě nepoznal nikoho, kdo by byl schopen uspět při hodnocení, zakládání a pěstování rostlin bez použití zahradnicko-pěstitelských metod a zahradnických principů. Zvláště to platí pro práci ve změněném prostředí, především mimo přírodu (přírodní ekosystém), kde bývá pro nás zahradníky nejvíce úkolů.
Vzdělaní lidé
Stále aktuálnější jsou také otázky vhodnosti platné ochranářské legislativy ve vztahu k pěstování rostlin a jejího přísného prosazování státními institucemi.
Pro ostatní profese a specialisty je samozřejmě podstatně těžší se seznámit s polyhistorickými základy, na nichž je postavena naše zahradnická profese, než pro nás zahradníky pochopit související principy ekologie, principy ochrany přírody a podobně. Žádná jiná z těchto sesterských disciplín totiž nemá, tak jako naše zahradnictví, vyústění do umění, jak o tom mluví Sedlmayer a další vzdělanci. To ovšem neznamená, že bychom měli vystupovat primárně vždy jako umělci. Vzdělaní a moudří lidé se vždy dobře domluví. Takových lidí je ale po čertech málo.
Ochrana přírody a krajiny
Již podle názvu instituce „Agentura ochrany přírody a krajiny" by se tato měla vlastně do určité míry s naší prací míjet, protože my zahradníci se „do přírody", respektive přírodních krajin nepleteme, protože jako tvůrci a udržovatelé antropizovaných kulturních krajin obhospodařujeme zeleň. „Přírodu" tvořit nelze a ani to nikdo neumí. Pokoušet se o to autoritativně by bylo od nás barbarstvím. Někteří „odborníci" se častokráte chovají velmi neekologicky, když se snaží rozhodovat i o tom, jak set nebo kácet ve městě, co má zahradnická praxe dělat a podobně. Jednak proto, že zahradnickou technologii často neovládají, a jednak proto, že si neuvědomují, že ve městech se většinou ani o „přírodu" nejedná. Je to všechno falešné a vede to do slepých uliček. Ti neekologičtí ekologové některými svými požadavky potírají vlastně sami sebe.
Veřejnost
Do rozhodování o pěstování zeleně se zapojuje stále více laická veřejnost. Ta se vyjadřuje k odborné problematice na základě kusých vstupních informací, osobních zkušeností nebo pouze v souladu s aktuální společenskou náladou, často podněcovanou sdělovacími prostředky. Pěstování rostlin zahradníky je pak zpochybňováno různými občanskými iniciativami chránícími přírodu nebo památky.
Častokráte je vzpomínán kyslík, abych to konkretizoval. Jestliže v nějakém parku vykácíme mohutný dub, nedojde samozřejmě díky transferu a jiným vlivům k úbytku kyslíku. A jestliže kvůli takovýmto nevědomostem budu chránit nějakou „oháňku", která má pár lístečků, pak nejenom neodborně, ale anti-odborně zruším třeba několikaletou práci specialistů, odborníků. Jestliže tyto akce vyvolávají ekologové, ochránci přírody nebo kdokoli jiný a formují při tom na základě primitivních, neúplných a nevědeckých informací houfy petitentů, předpokládalo by se, že jsou schopni na sebe převzít osobní zodpovědnost. Když se na ně odborně zatlačí, aby osobně zaručili, že se má to nebo ono udělat, často nechtějí nést zodpovědnost. Ty přemrštěné přístupy k ochraně stromů jdou mnohdy tak daleko, že to stojí životy. Postoje k ochraně stromů ve městech jsou často velmi neuvážené.
Životní zkušenosti a poučení z nich
Jako nestor ve svém oboru jsem zažil nesčetné ataky (často anonymní udání), které mají společné (až na nepatrné výjimky) jedno: Vždy jsem byl obviňován, ať už to bylo při realizaci mnou projektovaných sadových úprav, při řízení rozsáhlých parkových ploch, při poradenské, posuzovatelské činnosti, i při jakékoliv další odborné spolupráci, že jsem neodborně, nekvalifikovaně, nezákonně a v nejlepším případě nedostatečně šetrně a citlivě nechal vykácet, seřezat, ořezat, prořezat či jinak barbarsky zničit, respektive poškodit stromy, keře, živé ploty i další prvky zeleně. Ani jednou jsem nebyl obviněn z toho, že jsem někde nechal vysázet, vyset, přesázet tisíce rostlin, takže jsem si mohl sám o sobě v souladu s celou řadou pohádek, povídek i románů s kriminalistickou zápletkou říci, že vrahem je zahradník (přeneseně chápáno vrah stromů). Přitom mým životním cílem vždy bylo, je, a pokud budu žít, nadále bude, abych po sobě zanechal co nejvíce co nejkvalitnější zeleně. V rámci těchto ataků jsem byl nesčíslněkrát vyšetřován někdejší Veřejnou bezpečností i současnou Policií, počínaje místními orgány a státním zastupitelstvím konče. Skutečnost, že jsem nebyl ani jednou obviněn a trestán, přičítám tomu, že jsem žádná z nařčení nespáchal a vždy se mi podařilo prokázat mou nevinu. A to včetně nařčení z obohacování, zištných zájmů a tak dále. Bohužel zdaleka ne vždy se mi podařilo moje záměry prosadit. Takže kromě pozitivních sadovnických úprav zůstaly plochy, kde mé záměry nebyly realizovány a které byly „spravedlivými ochránci zeleně" zachráněny a postupně stále více přecházejí do spontánně se vyvíjejících „autoregulačních vegetačních porostů".
Ve všech mnoho desítek až stovek čítajících případech, které bych mohl uvádět, byl scénář průběhu takřka stejný. Na počátku byl zahradnický projekt, záměr nebo opatření, při jehož přípravě, zahájení prací nebo odborně zahradnicky kvalifikovaných zásazích se objevily protesty laické veřejnosti, četných občanských sdružení a v některých případech přímo udání (velmi často anonymní). Následovala řada posudků, zastavení nebo alespoň pozastavení prací, dlouhých jednání až do povolení souborně řečeno pěstebních záměrů, respektive jejich přepracování a změn, nebo jejich oddálení, omezení i zákaz.
Příklad za všechny
Z velmi početné řady případů, které jsem prožil, bych chtěl uvést jediný, typický a přitom poměrně kultivovaně vedený spor o čtyřřadou lipovou alej v Komenského sadech v Ostravě. Pro nedostatek prostoru v probíhajícím rozhovoru a taky proto, abych se nedopustil žádných nepřesností vůči zúčastněným, uvádím tento případ pouze schématicky.
1. Projekt úpravy Komenského sadů zpracovaný před asi deseti lety Ing. L. Rychtárem s návrhem likvidace čtyřřadé aleje a jejího nahrazení alejí dvouřadou.
2. Do roku 2006 projednávání v obecné rovině. Aktualizace potřeby řešení aleje, a můj vstup do problematiky. Aktivizace občanských sdružení, zvláště pak OS Svatý Václav pro záchranu aleje.
3. Vypracování rozsáhlého posudku RNDr. B. Gregorové, CSc. ze dne 26. 7. 2007 se závěrem: „Při současných klimatických výkyvech, kdy se také u nás začínají objevovat častěji silné vichřice se silnými nárazy, velmi výjimečně i tornáda, je ovšem třeba si uvědomit, že za těchto okolností je pobyt v předmětné aleji rizikový, protože také alejové stromy se mohou zlámat nebo vyvrátit, podobně jako jiné vzrostlé stromy. Pobývat za silného větru, stejně jako při bouřce pod korunami vzrostlých stromů a to nejen v aleji, ale i pod korunami solitér nebo v porostech, je nebezpečné a domnívám se, že je obecně známo. Pokud tomu tak není, je třeba na tuto skutečnost upozornit." Přesto zachování aleje jednoznačně doporučila.
4. Následuje celá řada posudků a vyjádření od roku 2006 až po rok 2008, objevuje se řada zpráv v tisku se snahou zajistit větší počet posudků pro zachování aleje.
5. Klíčový posudek Botanického ústavu Akademie věd ČR z 28. 8. 2008, který zkoumal a posoudil dosavadní posudky se závěrem:
a) Za klíčová hlediska, která musí brát správní orgány maximálně do úvahy, považujeme posouzení z hlediska provozní bezpečnosti stromů, bezpečnosti občanů a ochrany majetku.
c) Z těch posudků, které se odborně zabývaly stavem aleje (Prof. Machovec, Ing. Mračanská), z inventarizace, stejně tak jako z místního šetření vyplývá jednoznačný závěr, že daná alej nemá dlouhodobou perspektivu.
d) Závěrem, který je třeba učinit ze všech dostupných posudků, a na základě podstatných hledisek, doporučujeme nahrazení stávající aleje novou výsadbou.
6. Na den 5. ledna 2009 byl Magistrátem Města Ostravy svolán „důkaz svědeckou výpovědí", jehož se zúčastnily zainteresované orgány včetně občanských sdružení, zastánci i odpůrci obnovy aleje. Předcházelo mu místní šetření s předními zastupiteli magistrátu. K rozhodnutí nedošlo.
7. Dne 22. ledna se ve Zlíně zřítil cca 80 letý pajasan a zabil dva školáky. Ani tato událost nepřispěla k tomu, aby o aleji v Komenského sadech bylo rozhodnuto, třebaže v obou situacích jde o určitou analogii.
8. „Boj" o alej trvá, není o ní rozhodnuto dodnes.
Kompetence
Problematika sporů o kompetentních orgánech a jejich představitelích není věcí pouze naší profese. Můžeme ji srovnat například s kompetencemi odborníků v jednom z nejvyspělejších vědních oborů - zdravotnictví. Je nepředstavitelné, aby operaci žaludku prováděl gastroenterolog, který se odborně zabývá problematikou trávicího ústrojí, ale operovat musí vždy chirurg. Přitom gastroenterologa nutně potřebuje a potřebuje k tomu i informace z dalších lékařských profesí. Stejně tak i vynikající kardiolog není operatérem, na to musí být kardiochirurg. Chirurgům do jejich vědecko-odborných činností přímo zasahovat nemůže. Když zůstaneme u přirovnání, je absurdní, aby k jakémukoli chirurgickému zákroku byly sestavovány petiční výbory, které by rozhodovaly o tom, jak a co má chirurg operovat. Při naší práci v krajině, která má rovněž obrovské složitosti, je to však na denním pořádku. Nelze připustit, aby specialista (zahradník - pěstitel) podléhal rozhodnutím různých „specialistů", jaké zásahy má učinit včetně ovlivňování širokou veřejností a laickými výbory. V tomto smyslu jsme zatím ještě v období, ve kterém lékaři byli na přelomu mezi 19. a 20. stoletím, kdy se člověk mohl rozhodnout, zda půjde k doktorovi, nebo k bábě kořenářce. Krajina, která podmiňuje existenci lidské společnosti, také nemůže být primárně ovlivňována plebiscitem.
Zdroje:
1) Pacáková - Hošťálková, Božena a Petrů, Jaroslav a Riedl, Dušan a Svoboda, Antonín, Marián: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; (2004); Libri, Praha, ISBN 80-7277-279-1)
2)Sakiyama, R, professor,Faculty of Agriculture, University of Tokyo, e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
3) ICOMOS-IFLA: Charta o historických zahradách, Florentská charta, 1981
4) Forman, Richard T. T. a Goudron, Michel (1993): Krajinná ekologie, Academia, Praha,
ISBN 80-200-0464-5, (Landscape Ecology, John Wiley a Sons, Inc., 1986)

Jaroslav Machovec (1926), vyučen zahradníkem, absolvent mistrovské i vyšší ovocnicko zahradnické a vinařské školy, absolvent okrasně sadovnické specializace v rámci Agronomické fakulty brněnské VŠZ v Lednici (1954), CSc. v oboru, Docent (1968), Profesor (1990) na ZF VŠZ Lednice a devět let profesor na FZKI SPU Nitra. 30 let metodický vedoucí lednického parku, člen vědeckých rad (VÚOZ Průhonice, Sempra aj.), autor více než 100 odborně vědeckých publikací, osmi vysokoškolských skript, spoluautor tří knižních publikací, mnohonásobný člen dílčích i hlavních jury na výstavách v Olomouci i Bratislavě, autor, resp. spoluautor řady rekonstrukcí historických i městských parků, oponent řady diplomových, doktorských, kandidátských i dalších vědeckých prací.