V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Projektování golfového hřiště

Projektování golfového hřiště

Tisk
Marek Hamata, Dalibor Procházka
Výstavba golfových hřišť po roce 1989 zaznamenala neočekávaný rozvoj. Počet i herní kapacita golfových hřišť roste rychleji než samotný počet tuzemských registrovaných hráčů. Dílem je to díky víře v další celkový růst golfu u nás, dílem pak orientací na golfovou turistiku, která je patrná v mnoha regionech.
Kromě odvozených kvalit, jako jsou životní styl, místo k setkání partnerů či zábava a relaxace, je golf především sportem. O jeho náročnosti či potřebném energetickém výdaji se lze dočíst kromě populárních článků i v seriózních studiích, ovšem o tom, že v míře snad vyšší než mnohé jiné sporty obsahuje soutěživost, není pochyb. O to více, že golf nabízí jedinečnou možnost srovnávání výkonnosti hráčů, a to hendikep: na jedné straně odráží hráčovu výkonnost (čím nižší hendikep, tím lepší hráč) a je tedy i prestižní záležitostí, na straně druhé pak v soutěžích umožňuje co možná nejlépe vyrovnat šance všech soutěžících -hráč s vyšším hendikepem dostává proporcionálně větší výhodu. Díky hendikepu si tedy spolu mohou zasoutěžit hráči zcela rozdílných úrovní k všestranné spokojenosti.
Pro stanovení přenositelného a tak univerzálně použitelného hendikepu je ovšem potřeba mít pro každé hřiště stanovenou standardní normu, která vyjadřuje jeho herní obtížnost a v řeči čísel pak etalon, vůči kterému se hendikepy vztahují. Na hřišti, které takovou normu stanovenu nemá, pak nelze pořádat spravedlivé hendikepové soutěže a ani na základě výsledků na těchto hřištích hráčům hendikepy upravovat.
Systémy a začátek projektování
Historicky se vyvinulo několik systémů pro stanovování norem a hendikepů. V současné době používá Česká golfová federace, která je vrcholným orgánem golfu v České republice, Hendikepový systém EGA (European Golf Association) pro správu hendikepů a USGA Course Rating and Slope System pro stanovování norem hřišť. Konkrétní normy hřišť a hendikepy hráčů pak lze dohledat na serveru České golfové federace (www.cgf.cz). Z metodického a matematického hlediska se norma hřiště nakonec redukuje na dvě hodnoty (pravda, pro každé odpaliště jiné), a to Course Rating (CR) a Slope Rating (SR). Zjednodušeně pak můžeme říci, že čím vyšší hodnoty, tím vyšší herní obtížnost. Z našeho pohledu je ovšem zajímavější, jaké faktory a jakým způsobem tyto výsledné hodnoty ovlivňují - v konečných důsledcích se o nich totiž rozhoduje již ve fázi projektu příslušného golfového hřiště a později ve fázi výstavby i při následné údržbě. Způsob i kvalita údržby totiž mohou poměrně zásadním způsobem ovlivnit herní obtížnost.
Základním kritériem při vypracování projektu golfového hřiště by přitom mělo být dokonalé formulování zadání investora. Investor musí předem, případně nejpozději po poradě s architektem vědět, jaké golfové hřiště chce postavit. Plán musí samozřejmě vycházet z omezujících podmínek, jako jsou dostupná rozloha areálu, místně příslušné přírodně krajinné podmínky či předpokládaný rozpočet, ale i tak se mu nabízí celá řada možností. Následující klasifikace je do jisté míry volná a uvedené kategorie hřišť se mohou v některých parametrech překrývat. Dobře však vypovídá o tom, na jaké obecné aspekty je potřeba brát ohled.
Mistrovská hřiště
Mistrovská, respektive soutěžní či turnajová hřiště představují nejvyšší kategorii. Jejich délka je zpravidla přes 6 500 metrů, u nejdelších odpališť pak i přes 7 000 metrů, terén má výraznější modelaci a obsahuje plnou paletou strategicky umístěných překážek (zejména v dopadových zónách) a modelovaných jamkovišť (Greens). Osetí herních ploch je provedeno standardními travními komponenty s vysokými herně technickými parametry. Tato hřiště bývají obvykle navrhována pro turnaje PGA či špičkové amatérské turnaje. Jako výzva pro hráče s nízkým hendikepem pak nabízejí (v drtivé většině případů) plné sportovní vyžití, fyzickou náročnost a nutnost promyšlené strategie hry. Podobný projekt pak samozřejmě musí pamatovat na veškeré myslitelné zázemí (tréninkové, klubové, restaurační a jiné). Tato hřiště mohou mít v našich podmínkách národní či regionální význam.
Lokální hřiště
Další kategorií jsou golfová hřiště lokálně specifického charakteru s různým počtem jamek obvykle v zajímavých přírodně krajinářských podmínkách, nebo v zajímavé konfiguraci terénu či zajímavých orografických poměrech. Výjimkou nejsou ani golfová hřiště založená na skládkách odpadu nejrůznějšího původu či v jejich blízkosti, v oblastech po rekultivacích obvykle povrchové těžby a překvapivě často také v historických či zámeckých parcích nebo v symbióze s dostihovým areálem. Styl těchto hřišť je pak určen právě specifičností lokality; primárním cílem bývá co možná maximální propojenost s okolním prostředím, pokud možno bez výraznějších modelačních zásahů. Herní překážky, terénní modelace, travní komponenty, fyzická náročnost, sportovní vyžití a strategie hry se mohou značně lišit, a to jak směrem k vyšší skromnosti, tak i v některých případech směrem k umocnění extrémů. S ohledem na umístění pak tato hřiště obvykle významně plní funkci klubového a společenského života členů, podílejí se na výchově a tréninku všech kategorií hráčů a umožňují pořádání širokého spektra soutěží. V poměru mezi cenou a zážitkem bývají zpravidla přijatelná a tudíž i oblíbená.
Městská hřiště
Stále oblíbenější příměstská a městská golfová hřiště lze charakterizovat stejně jako hřiště lokální jen s tím rozdílem, že již ve fázi projektu se soustřeďujeme primárně na rozsáhlé tréninkové plochy pro hráče, což zahrnuje rozsáhlou cvičnou louku (Driving Range), cvičné plochy pro krátkou hru (Approach Areas), rozsáhlá cvičná jamkoviště (Putting a Chipping Greens), cvičné překážky a podobně. Nedílnou součástí bývá více či méně rozsáhlé restaurační zařízení, výuková učebna či učebny. Herní část hřiště je většinou projektována tak, aby měla co nejvyšší průchodnost, která v našich podmínkách může dosáhnout v optimálním případě i 150 hráčů denně. Tato hřiště až na výjimky slouží k tréninku a výchově zejména začínajících, ale i pokročilých hráčů golfu, a někdy jim hráči přezdívají „tiskárna na peníze".
Municipální golfové hřiště se nijak neliší od hřiště městského, má však značně omezený rozpočet a město zde vystupuje ve formě vlastníka, gestora či iniciátora. Primární cílovou skupinou jsou začínající hráči, zejména školní děti do věku 15 let. U nás jsou podobné projekty zatím jen v počátcích. Smyslem je přivést děti a mládež (v co nejhojnějším počtu) ke sportu, v tomto případě ke golfu, jako smysluplné volnočasové aktivitě. Projekty typicky vznikají ve spolupráci s městem (obvykle vlastníkem pozemků) a subjektem, který postaví herní plochy a zabezpečí výuku. Na tyto projekty je možné získat i dotace z fondů Evropské unie. V zahraničí jde i o projekty pro nezaměstnané, vězněné a seniory.
Zvláštní hřiště
Golfodromy, golfové akademie, tréninkové plochy, Indoor golfy a cvičné louky jsou zařízení s limitovanou nabídkou golfových aktivit. Část golfového hřiště může mít například neplnohodnotný počet jamek, cvičné plochy mají omezenou výměru, používají se počítačové simulátory a podobně. Tato zařízení vznikají ve městech či v jejich těsné návaznosti s možností dojezdu veřejnou dopravou a jejich provoz může probíhat i za umělého osvětlení ve večerních hodinách.
Zvláštní kapitolu pak tvoří privátní golfové hřiště, která uspokojují především představy a potřeby svých majitelů. Pokud nemají ambice pořádání turnajů na úpravu hendikepu a slouží k vyžití majitelů a pozvaných hostů, standardní kritéria herní obtížnosti nejsou apriori aplikovatelná a hřiště může mít v podstatě jakoukoli podobu. Ovšem i podobná hřiště většinou splňují alespoň základní standardní kritéria, tím spíše, že slouží jako svého druhu výkladní skříň.
Normy a obtížnost
Že jsme v předchozích odstavcích prakticky nenarazili na normy? Nebyl totiž důvod! Norma totiž sama vyplyne z charakteru a konkrétních parametrů hřiště. Při znalosti metodiky USGA přitom není problém vyprojektovat a postavit nominálně těžké či lehké hřiště. Problémem je ovšem to, že nominální herní obtížnost prakticky nevypovídá o dalších důležitých (a v řadě případů důležitějších!) aspektech hřiště. V první řadě pak právě o naplnění původního záměru - co od hřiště očekáváme, pro jakou skupinu hráčů je určeno a v neposlední řadě o nepříliš dobře podchytitelném, ale o to významnějším pojmu - spokojenosti hráče. Protože jen spokojený hráč se bude na hřiště opakovaně vracet. Tato spokojenost přitom ale může mít řadu podob a dílčích částí - od nabízeného servisu, zázemí klubu a kolektivu členů přes okolí hřiště, zapojení do krajiny a celkový estetický dojem až po délku přechodů mezi jamkami, kvalitu údržby či nabízený poměr risku a zisku při možné volbě plánu hry. Navíc do hry vstupuje i individuální vkus hráče. Vysoká obtížnost pak bývá přeceňována (obzvlášť z marketingového hlediska) a při nedostatku zmíněných faktorů nemůže coby magnet na hráče fungovat v dlouhodobém horizontu. I ten nejsportovnější duch se nakonec unaví, když musí na každé jamce vytáhnout nový míček...
Snaha o maximální obtížnost tak může být v mnoha směrech kontraproduktivní. Jamky s maximální délkou (vzhledem k paru) a vysokou koncentrací překážek a dalších faktorů (sklon drah, modelace jamkovišť, hloubka bankrů, výška roughu a jiných) jen výjimečně přinesou běžnému hráči radost ze hry, protože je trestán častěji, než je zdrávo. Ukázkou takového hřiště jsou například nové jamky hřiště Bernolákovo v blízkosti Bratislavy. Hřiště bylo vyprojektováno pro vysokou herní obtížnost a tento záměr byl vrchovatou měrou splněn. Překážky jsou prakticky všude a modelace terénu všech herních prvků je poměrně extrémní. Hráč je na tomto hřišti potrestán prakticky za každou jinou než předem promyšlenou a následně skvěle provedenou ránu. Pro někoho výzva, ale pro běžného hráče někdy opravdové utrpení.
Druhým extrémem jsou pak velmi snadná hřiště, většinou s omezenou délkou a minimem překážek, která nemohou nabídnout pokročilejším hráčům dostatečnou výzvu a nemohou si je dlouhodobě udržet. Pokud ovšem ambice investora směřují spíše k začínajícím či lokálním hráčům, splní i takové hřiště svou funkci.
Příště: Technické komponenty a jejich vliv na herní obtížnost
Ing. Marek Hamata (1958), absolvent OU SLZ v Praze, SZŠ Mělník a AF VŠZ v Praze, od roku 1993 se věnuje výstavbě a údržbě golfových hřišť. Je členem normovací komise ČGF, vyučuje na České zemědělské universitě v Praze.
Mgr. Dalibor Procházka (1970), absolvent MFF UK Praha, předseda normovací a hendikepové komise STK ČGF, člen normovací a hendikepové komise EGA, mezinárodní golfový rozhodčí,
překladatel české verze Pravidel golfu a administrátor serveru ČGF.

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg