V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 04/2011 Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, recenze

Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, recenze

Tisk

Beranová, Magdalena - Kubačák, Antonín:

Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě

Nakladatelství LIBRI v Praze, 2011, 430 s.

Překvapivá, obsáhlá práce, která se objevila na našem knižním trhu, představuje první ucelenou monografii zachycující vývoj českého zemědělství od jeho poznatelných začátků (s drobnými exkurzemi do okolních evropských i mimoevropských zemí) až po přelomový rok 1989.

Autorka Magdalena Beranová (nar. 1930) se vzhledem ke svému vzdělání (historie - prehistorie) a ke své dlouholeté praxi ve Slovanském ústavu ČSAV a později v Archeologickém Ústavu ČSAV v Praze a k četným zkoumáním, týkajícím se vývoje zemědělství v terénu, zcela oprávněně ujala úkolu napsat první část dějin zemědělství na území zemí České koruny pod názvem Dějiny zemědělství od pravěku po středověk. K napsání první poloviny takového textu ji opravňuje také bohatá publikační činnost v oboru (viz literatura str. 187, 188). Její znalosti a praxe ji pak v konečném důsledku přivedly k napsání čtivého, fakty nabytého textu. Je téměř fascinující dočítat se o datování různých nálezů do těch dávných let, k nimž nám chybí datace z našich politických a správních dějin. Autorka končí zhruba v období pozdního středověku až raného novověku, v 15., 16. století (kapitoly Počátky rybníkářství, Včelařství). Tato část knihy je doplněna četnými obrázky z historických tisků, kresbami různých zemědělských nástrojů, získaných archeologickým průzkumem, mapkami, srovnávacími kresbami zvířat, nákresy rekonstrukcí nástrojů či fotografiemi rekonstruovaných nástrojů.

Čtenář si nemůže stěžovat, že by text nebyl k pochopení. Bohužel, a to platí i pro dalšího autora, by bylo potřebné značně rozšířit čtyřstránkový slovníček základních pojmů tak, aby se i laik dokázal v odborných výrazech lépe orientovat. Hluboká znalost problematiky směřuje autorku k uvádění celé řady údajů, které tak plasticky a téměř bravurně pojednávají o vývoji zemědělství u nás. Zemědělství je širokou oblastí výživy a zdraví populace od nejstarších dob. Většinou si totiž neuvědomujeme, že bez zemědělské produkce, v novější době přímo bez zemědělské výroby, bez řádné výživy těla, by ani nemohla existovat organizovaná kulturní společnost, válečnictví, architektura, básnictví, doprava, suchozemský či námořní obchod, řemeslná i průmyslová výroba (lze uvádět pouze namátkou a nesystémově).

Zemědělství nepochybně po staletí výrazně přispívalo také k utváření a k podobě kulturní krajiny. A kulturní krajina, to je vlastně podoba našeho domova, v němž žijeme. Šíři toho, co si pod pojmem zemědělství lze představit, je možné ukázat na názvech některých hlavních autorčiných kapitol: Úvodem o pravěku a středověku, Počátky zemědělství, Obdělávání půdy, Polní a zahradní plodiny, Sklizeň obilí a dalších polních plodin, Dějiny mlynářství, Ovoce a ovocnářství, Vinařství, Chmelařství, Chov domácích zvířat, Dějiny senoseče, Význam koní v pravěku a středověku.

První část práce jistě už ze své povahy nemůže vycházet pouze z archivního průzkumu, neboť se zabývá starším historickým obdobím. Text se proto opírá nejen o archivy, ale také o různá historická vyobrazení (malby na keramice, nástěnné malby, malby v bibli, herbáře, kalendária), o vlastní archeologický průzkum, o vědomosti z lidové kultury z nedávné minulosti, o rekonstrukční práce při obnově nářadí a také o hluboké znalosti odborné literatury. Čtenář se tu tak mimo jiné může seznámit se složitostmi tvarů četných srpů a kos jakožto základního nářadí pro sklizeň základní potraviny, obilí. Také s postupným, ale pozdním (až 19. stol.) přechodem na kosení obilí kosami opatřenými kosišťaty a obloukovými hrabicemi. V těchto souvislostech je nepochybně zajímavé zveřejnění rekonstrukce římského žacího stroje tlačeného koňmi, z 1. století po Kr. Jeho podoba se zachovala v popisu římských autorů, ale také na několika starověkých reliéfních vyobrazeních. Základním problémem ve vyspělém obilnářství, které se již dávno neopíralo pouze o pole připravena žďářením, bylo hnojení a také způsob nepostačujícího obracení zeminy různými oradly, nástroji, které předcházely pluhu. Taková praxe se, jak známo, v českých zemích udržela až do první poloviny 19. století, do převratného vynálezu bratranců Veverkových.

Kromě pěstování rostlin se samozřejmě chovala také zvířata. Informace o tom, jak se podoba některých zvířat vyvíjela až do současnosti, jak byla krmena či jak byla využívána (koně, hovězí dobytek) je rovněž nepochybně velmi zajímavým čtením pro všechny, kteří mají rádi venkov, a osud našeho současného zemědělství jim není cizí. Jistě není úkolem naší recenze popisovat velmi složitou a v průběhu staletí se vyvíjející a zlepšující se problematiku všech druhů činností v zemědělství, o tom je právě někdy až příliš detailní výklad první části knihy. A závěrem: Jsme-li zde na území Moravy, trochu nás bohužel u takto renomované autorky zamrzí, že se na dvanácti stranách, na nichž je uvedena použitá literatura v závěru první části knihy, nenašlo místo pro zveřejnění článků, z nichž byly některé vědomosti uváděné v textu čerpány (například Dagmar Šaurová, Zdena Měchurová aj.).

Jak je první část knihy opřena především o archeologické průzkumy, pak její druhá část s názvem Dějiny zemědělství od středověku po současnost dalšího autora se zjednodušeně řečeno opírá především o archivní prameny. To je opět v souladu se vzděláním autora, Antonína Kubačáka (nar. 1951), který vystudoval obor dějepis - archivnictví na Filozofické fakultě UK a také právnickou fakultu UK v Praze. V roce 1980 mu byl umožněn studijní pobyt na pařížské Sorboně. Ve své právnické a pedagogické praxi (Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství v Praze, MZ ČR, Česká zemědělská univerzita v Praze) se zaměřuje na dějiny zemědělství, lesnictví a myslivosti, na dějiny správy a politické dějiny. Odtud podstatný rozdíl mezi přístupem autorky Magdaleny Beranové a Antonína Kubačáka k dané problematice.

V první kapitole se autor zabývá Zemědělstvím v předbělohorském období (od husitství do Bílé hory). Tématy se oba autoři v tomto dějinném období přirozeným způsobem proplétají a doplňují a na sebe navazují. Rozdílný přístup obou se jeví jako zcela přirozený, vyplývající z jejich rozdílného vzdělání a praxe a také z celého údobí, které zkoumají a popisují, první v řádu tisíciletí, druhý v řádu několika staletí. Zde je opět vhodné uvést, pro lepší orientaci v tématu druhého dílu knihy, alespoň názvy základních kapitol. Členění do kapitol tu není jako v první části provedeno podle témat (Počátky zemědělství, Obdělávání půdy atd.), ale podle časových období, v jejichž rámci se pojednává právě o tématech (Chov hospodářských zvířat, Mlynářství ...).

Druhý díl knihy je členěn do celkem pěti kapitol. První je uvedena výše, dále jsou to Dějiny zemědělství v letech 1620-1848, Dějiny zemědělství v letech 1848-1900, Dějiny zemědělství v letech 1900-1945. Poslední kapitola má název Dějiny zemědělství v letech 1945-1989. Členění do kapitol tedy převážně souvisí s významnými etapami českých dějin. Text je opět pro lepší pochopitelnost doplněn historickými kresbami, fotografiemi významných staveb, portréty pro vývoj zemědělství významných osobností, tabulkami a také jednou kopií rozsudku nad kulakem, tedy zámožným sedlákem, z roku 1955. Tohoto grafického doprovodu je přes jeho větší možnou dostupnost relativně méně nežli v prvním díle knihy.

Postupně se z textu dozvídáme, jak zemědělská produkce po třicetileté válce upadla a dosáhla úrovně přelomu 16. a 17. století až počátkem 18. století. Trojhonný systém byl od konce 18. století nahrazován střídavou soustavou hospodaření. Dále například, kolik nejrůznějších řešení celé plejády odborníků zlepšovalo zemědělskou výrobu, postupně se zmnožující a dělící na rostlinnou a živočišnou, a na ni v 19. století navazující vznikající potravinářský průmysl. Jaká zlepšení podnikala na svých velkostatcích vlastenecky cítící šlechta (Canal, Lobkowicz, Chotek, Thun-Hohenstein, Schwarzenberg aj.) Kolik výrazných nešlechtických osobností se podílelo na významném zlepšování pěstebních i výrobních postupů na polích i při zpracovávání úrody - sládek F. O. Poupě, už jmenovaní bratranci Veverkové i K. Kročák aj. Scelování parcel energicky, zejména na Moravě prosazoval poslanec moravského zemského sněmu František Skopalík ze Záhlinic u Hulína. Jak výrazně se zlepšovala mechanizace polních zemědělských prací i strojový park pro průmyslové zpracovávání zemědělské produkce. Na poli vědy výrazně ovlivnil znalosti o genetice a vývoj šlechtění rostlin augustinián J. G. Mendel. O zlepšování postupů v zemědělství se zasloužili také ti, kteří vydávali literaturu zabývající se zemědělskou výrobou (J. B. Lambl, F. Horský a mnoho dalších). Průkopníkem úvěrního a zemědělského družstevnictví byl MUDr. F. C. Kampelík. Mezi nejvýraznější a přitom zásadové osobnosti politické scény už první republiky patřil Antonín Švehla, hostivařský statkář, předseda agrární strany.

V kapitole Zemědělství v letech 1938-1945 je uváděn zřejmě málo známý způsob kolonizace zemědělské půdy v českých zemích, na území protektorátu Čechy a Morava a to s pomocí německých přesídlenců - karpatských Němců, Němců z Jižních Tyrol i říšských Němců. Říšským protektorem R. Heydrichem dobře propracované plány na propojení německých ostrůvků s dosídlenými Němci, hospodařícími na zabrané půdě, mělo vytvořit základ postupné germanizace našeho území. Tento akt ovšem nebyl součástí počátečního německého, maďarského a polského záboru půdy o rozloze téměř 300 tisíc hektarů. V tomto smutném období došlo k výraznému poklesu zemědělské výroby, které mělo několik příčin, mj. nedostatek strojů, umělých hnojiv a pracovních sil. Bylo ovšem také přerušeno zemědělské vysoké školství.

Poslední kapitolu už starší generace zná ze své zkušenosti, na venkově mnohdy bolestné. Násilné zakládání JZD po roce 1948 podle sovětského vzoru, pro naši společnost cizího, probíhající po etapách, likvidace smluvně hospodařících zemědělců vysokými dodávkami či přímo administrativními postihy i vězením v případě bohatších sedláků, přesídlování celých zemědělských rodin do pohraničí atd. Z této násilné kolektivizace se naše zemědělství po desetiletích nakonec dopracovalo většinou ke kvalitně hospodařícímu oboru socialistického hospodářství a v mimořádných případech, díky řídicí činnosti a i s pomocí přidružené výroby, kooperací s potravinářským průmyslem atd. také k mimořádným výsledkům (JZD Slušovice). V zemědělství se díky sjednocené vědě, výzkumu a propagaci dařilo postupně zvyšovat výrobu. A to přesto, že centralizace, byrokratický přístup a socialistická morálka vedly naopak k jisté stagnaci. Při intenzifikaci byl dokonce stanoven cíl dosažení úplné soběstačnosti zemědělské výroby.

Dostáváme se k samotnému závěru recenze. V něm musíme především konstatovat, že u takto významné shrnující monografie chybí jmenný i věcný rejstřík, který by umožnil lepší orientaci v obsáhlém textu. Požadavek na bohatší slovníček základních pojmů je uveden již výše. Vydání publikace je nesporně záslužným počinem nakladatelství LIBRI, které se zabývá především vydáváním původní české odborné knižní produkce. Snad každý vzdělanější člověk se zájmem o všeobecné dějiny by měl mít knihu ve své domácí knihovně. (Mimochodem, četba této knihy je mnohem zajímavější nežli zdejší text.) Jedině se znalostí této problematiky, byť pouze povrchní, se občan tohoto státu bude moci zajímat také o budoucnost našeho českého zemědělství a to v době, kdy jednotlivé významné komodity jsou dováženy i námořní cestou do republiky a jiné z ní zase do zahraničí. Tak tomu bylo jistě v nové době v malé míře vždy, ovšem nikoliv v tak velkém rozsahu, jako je tomu v současnosti. Doba se opět radikálně změnila. Co se vlastně přesně děje v dalším dvacetiletí po rozsáhlé privatizaci půdy, po roce 1989 v českém zemědělství, v období, které již kniha nezachycuje?

František Vícha

Autor po vyučení a praxi ve stavebnictví vystudoval na Filozofické fakultě UJEP v Brně obor historie - čeština. Pracoval jako civilní pracovník Vojenského historického ústavu, Vojenského muzea v Praze (1967- 1973), jako kastelán Státního zámku ve Slavkově u Brna (1973-1986), od roku 1987 byl odborným zaměstnancem Památkového ústavu v Brně, kde prošel různými pracovními zařazeními, až po terénního památkáře na okresech Prostějov, Kroměříž a Jihlava. V letech 1988-1991 absolvoval postgraduální studium na FA ČVUT v Praze, v letech 1992-1997 pak doktorandské postgraduální studium na FA VUT v Brně.

Autorovi se zároveň tímto omlouváme za upřené autorství článku Slavkov u Brna v ZPK 3/2011.

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg