V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív rozhovory S architektem Louisem Benechem, 2. část

S architektem Louisem Benechem, 2. část

Tisk

Francouzský zahradní architekt Louis Benech nám vyprávěl v letním čísle tohoto časopisu o svém životě, lásce k rostlinám, svých projektech a cestách. Rozhovor pokračuje, tentokrát o jeho přístupu k historickým zahradám.

Pracoval jste na projektech obnovy řady historických zahrad, dá se říci, že Vás historické zahrady fascinují?

Ne. Tisíckrát raději vytvářím zahradu na nedotčeném místě. V každé historické zahradě jsou patrné určité historické etapy, kterými prošla a které je důležité znát. Zajímavé bývá rekonstruovat takovou zahradu v týmu a podělit se o způsob přemýšlení s kolegy. Vlastně vůbec nemám rád to slovo rekonstruovat. Líbí se mi více výraz omladit, oživit. Znamená to projít se historií a předat to ostatním. Moc rád dělám něco pro ostatní, pro lidi. Nechce se mi ale být kreativní na místě, kde moje kreativita bude spočívat v inteligentním zajištění toho, aby zahrada přežila tím nejlepším způsobem. O zahrady už se nepečuje tak jako kdysi, nemáme finance na placení desítek zahradníků pro jedinou zahradu, technologie se mění, jsme dnes docela jinde než kdysi.

Například při renovaci Jardins des Tuileries jsme poprvé ve Francii použili kovové bordury na přechody mezi trávníkem a pískem a trávníkem a záhonem, tak jak jsme to viděli u kolegů v zahraničí, do té doby se zahradníci bavili obrýváním záhonů a cest ručně, což zabíralo několik let práce.

Zrovna tak například hektary letničkových broderií už nemají v dnešní době žádný smysl. Nejsou finance na to, aby o ně zahradníci pečovali, nemají už ani žádný význam, návštěvníci se dnes procházejí po cestách kolem záhonů, nedívají se už na ně shora jako v 17. století šlechta, která měla přijímací salonky v prvních patrech zámků. V 18. století, kdy se většina přijímacích salonků přesouvá do přízemí, už se na koncepci zahrady začínáme dívat jinak, broderie ztrácejí svůj smysl. A to je na tom krásné, věci mají svůj smysl, když slouží; v okamžiku, kdy staré systémy přestávají fungovat, otevírá se prostor pro nové myšlenky.

Každé historické místo si nese tíhu dalších událostí, které následovaly. Vezměme si jako příklad formální historické zahrady Jardins des Tuileries. Oproti původní dispozici historické zahrady už v zahradě není Palais des Tuileries. Pohledově výrazně dominuje Musée d'Orsay na druhém břehu Seiny a Eiffelova věž, které tu v době vzniku historické zahrady nebyly. Já se vždy snažím vžít do osoby, která zahradu zakládala, a představit si, jak by asi reagovala na aktuální problémy, které my musíme řešit tady a teď, s technologiemi, které máme dnes. V Jardins des Tuileries jsme pracovali na celkovém ''omlazení'' a na novém programu, který by mohla zahrada lidem nabídnout. Původní program byl tvořen pouze pro jednu rodinu, od té doby se ale mnohé změnilo. Bylo potřeba dimenzovat promenády, zajistit dostupnost pro handicapované, tak aby si všichni mohli tohoto jedinečného místa užít. Bylo důležité zajistit zajímavé point de vue, které se od dob založení zahrady taktéž změnily. A po mně se chce, abych převyprávěl historii, odpověděl na nově vzniklé požadavky a bral v potaz nové okolnosti.

Já se vždy snažím říci si: máme tu spoustu nových parametrů, které v průběhu historie vznikly, kdybych byl majitelem zahrady já, co bych udělal, jak bych na vzniklé změny reagoval. Pak se snažím vytvořit jakousi abstrakci svého vkusu, myšlenky a přenést se do současné situace. V okolí Jardins des Tuileries se přihodila od dob jejího založení spousta urbanistických kousků, budovy, které tu předtím nestály, nové pohledové dominanty, které jsem již zmiňoval. Kdybych byl dnes majitelem zahrady já, snažil bych se ty domy zakrýt, vadily by mi, a tak jsme vysázeli po stranách zahrady boskety, i když to tak původně nebylo. Úkolem při řešení každé historické zahrady je vyřešit současné problémy, které mám já teď a tady s pohledem, jakým by to pravděpodobně vyřešil i tvůrce původní historické zahrady. V Jardins des Tuileries je řada míst, kde jsme byli velmi kreativní, změnili jsme tam spoustu věcí, protože jsme dostali do rukou místo, které se v průběhu historie mnohokrát změnilo, které potřebovalo přetvořit v historickém duchu, s respektem k tomu, co vytvořil Le Nôtre, permanentně jsme se k němu vraceli. Používal například hodně buxus, tak jsme ho také použili, odkazovali jsme na jeho logiku tvorby prostoru. Jsou lidé, kteří se hrabou v historických fotografiích a řeknou vám, že tady na tom místě byl granátovník, a tak by se tam měl znovu nasázet. To je mi ale jedno, proč bych to dělal, když v tom sám nevidím žádný smysl.

Teď například řeším projekt jedné zámecké zahrady, kterou vytvořil Le Nôtre. Od dob Le Nôtra se tu ale tolik změnilo. V blízkém okolí zahrady vyrostla velká řada domů, kolem dokola vede silnice, takže to vypadá, jakoby zahrada se zámkem byly obřím kruhovým objezdem, změnila se smyslnost původních point de vue. Památkáři mi strčí pod nos historické plány, ale mě zajímá jediné - co by Le Nôtre udělal dnes tady v tom přetvořeném prostoru s problémy, které já tady vidím. Vím, že když zareaguji takhle, najdou se tisíce lidí, kteří začnou vřískat, že takhle to udělat nemůžu, protože to není historie.

Je potřeba si ale uvědomit, že to, co tenkrát Le Nôtre navrhl, mělo určitou logiku, existovalo tam propojení mezi exteriérem a interiérem zahrady a opačně. Potřeby majitelů se mění a to je třeba brát v úvahu, dnes jsou tu jiné priority. Já jsem od začátku cítil potřebu komponovat prostor tak, aby mi uvnitř zahrady bylo dobře. Mám potřebu oddělit zahradu od vnějšku, kde už není nic zajímavého. Původní krajina byla zastavěna, kolem dokola zahrady krouží denně tisíce automobilů, tak proč bych zahradu otevíral?

Podle mě daleko důležitější než zachovat za každou cenu stejné point de vue je zachovat myšlenku Le Nôtra a atmosféru zahrady, aby návštěvník mohl zažít pocit hledět daleko z bodu A do bodu B a nic mu nestálo v cestě.

Když toto řeknu památkářům, kteří si mě sami pro tuto práci vybrali, budu za taliban, udělám to prostě jinak než to bylo, ale gros myšlenky Le Nôtra zůstane zachováno. Mám potřebu zahradu oddělit od vnějšího světa, ovšem s respektem ke struktuře zahrady, kterou navrhl Le Nôtre. Je možné k tomu tak přistupovat, pravda ale je, že to nebude historie, ale bude to v tom duchu.

Bude to řešení, které bude mít návaznost na historii, historickou fasádu budovy, ale nebude to přesně tak, jak Le Nôtre navrhl. Protože Le Nôtre pracoval vždy s propojením exteriéru zahrady s interiérem, když se ale projdu po okolí zahrady, není tady už co s čím propojovat, pokud tedy nechci, aby výsledný dojem byl negativní. To místo už nemá žádnou návaznost na okolí.

Jak se díváte na použití rostlin v historických zahradách?

Jak už jsem řekl, nesouhlasím s tím, že by bylo nutné v dnešní době sázet striktně tytéž rostliny na místa, kde kdysi rostly. Mnohem důležitější je podle mě struktura historické zahrady a použití původních rostlin tady už není tak důležité. Jde spíše o zachování určité atmosféry v zahradě.

Zahradnictví se vyvíjí, máme nové technologie, nové rostliny. Určitě je důležité naučit se, jak to bylo kdysi, jaké rostliny se používaly, ale rozhodně se nebojím použít v historických zahradách novou odrůdu rostliny, která tehdy neexistovala, s tím, že vytvořím podobný efekt s rostlinou podobné textury, stejné barvy, a to z mnoha důvodů. Dnes nemáme například finance na to, abychom udržovali kilometry letničkových broderií. Důležité je podle mě v historické zahradě zachovat myšlenku a atmosféru.

Proč bychom nemohli použít jinou rostlinu, než která tam původně byla, třeba už jen z technických důvodů. Umožnit tak návštěvníkovi zahrady najít něco, co bylo motorem myšlenky tvůrce původní zahrady.

Nikdy si ale nemůžeme být jisti výsledkem. V Jardins des Tuileries jsme například na počátek aleje vysázeli dva platany s vizí vizuálně nasměrovat, vyrovnat pohled. Ty dva stromy jsme kupovali ve stejný den, ve stejné školce, byly stejně staré, stejně velké, zasadili jsme je do stejné půdy... Dnes je jeden z těch stromů dvakrát větší než druhý, rovnováhy jsme tedy nedocílili.

Chtěl jsem tím říci, že v zahradě si nemůžeme být nikdy zcela jisti tím, jak naše původní myšlenka dopadne, a to je na tom to krásné. Pracujeme totiž se živým materiálem, netesáme sochy. Zahrada je živá, roste, vyvíjí se a často nás překvapí. Z toho tedy vyplývá, že i když třeba zrovna nepracujeme na rekonstrukci historické zahrady, ale jsme svobodní ve svém uvažování, je tu stále spousta parametrů, které ovlivní výsledek.

Abych to ale uzavřel: myslím, že stejné rostliny používat nemusíme, důležité ale je dokázat znovu lidem předat to, co někdo před námi měl chuť sdělit. Bývá komplikované dokázat, aby nám historici dovolili jít touto cestou, protože jsou lidé, kteří vám řeknou, že tady na tom místě bylo to a to a že to samé musíte tady na to místo zase vrátit.

Daleko jednodušší jsou obnovy neformálních historických zahrad, krajinářských parků. Když pracuji v takovémhle historickém parku, jde o hledání rovnováhy mezi plnými a prázdnými místy. Někdy je zapotřebí udělat místo v zaplněném prostoru k zasazení něčeho nového. Nejde o kreativitu, ale spíše o práci citlivého technika, ale není to moje preference. Mnohem radši jsem na místě, kde mohu pracovat svobodně. Jedním z příkladů takového krajinářského parku je park u zámku Chaumont sur Loire z 19.století. Když vidíme, že se nám rozpadá jeden bosket, založíme jiný o kousek dál; docílíme tak podobného, ne stejného efektu v perspektivě, ale efekt tam bude. Až se původní bosket rozpadne, ten nový jej v kompozici nahradí.

I když o tom nikdo nemluví, jsem přesvědčen o tom, že móda zahrad formálních ustoupila zahradám neformálním právě kvůli tomu frustrujícímu prázdnu, když zestárly a musely se rekonstruovat, v průběhu historie často několikrát. Vezměte si například takové Versailles: na obraze, který namaloval Hubert Robert, je patrné, jak zahrada vypadala za Ludvíka XVI., kdy bylo potřeba vyměnit přestárlé stromy za nové. Protože v takovéto formální kompozici nelze sázet jinam než zase do té samé linie, zahradníci byli nuceni vše vykácet a vyměnit. Ludvík XVI. se tedy ocitá v zahradě, která je z poloviny kaput, tedy bez vertikálního patra, a to je velmi traumatizující.

V té době již přichází móda neformálních zahrad do celé Evropy a Marie Antoinette si v okolí Malého Trianonu vytvoří svůj malý ráj a nechá vysázet spoustu stromů bez ladu a skladu.

Podle mě si lidé tehdy řekli, že když se formální zahrada musí obnovit, je to natolik traumatizující, že to zkusí dělat trochu jako příroda. V takové kompozici pak můžeme předvídat, že ten či onen strom spadne, ale za něj můžeme nasadit jiný, který naroste, než ten první spadne; u liniových prvků to ale nejde - zase musíme sázet na to samé místo, do té samé linie. Myslím, že tohle uvažování se promítalo i do filozofie, myšlení, politiky, ekonomie, umění, literatury, byl tu Rousseau a fyziokraté. Byla tu chuť a touha po přírodě a to nové smýšlení o zahradách se promítlo do dalších disciplín.

Při návštěvách vašich realizací ve Francii mě zaujala zahrada u zámku Pange v Lotrinsku. Použil jste tam Miscanthus způsobem zcela současným - jaký to mělo důvod?

Přijel jsem k majitelům zámku z 18. století a pan majitel mi začal vykládat o historii zámku, který je velmi pěkně zasazen do krajiny. Původně byl zámek středověkým hradem stojícím na ostrově, ale jak po staletí řeka putovala údolím, změnila své koryto a dnešní zámek už stojí mezi lesy a zemědělskou krajinou.

Miscanthus jsem použil proto, abych pohledově oddělil velké parkoviště, které je hned vedle zámku a do kterého jsme utopili více než polovinu rozpočtu na projekt jen na odstranění asfaltu. Pomocí travin jsem chtěl také vyznačit místo bývalých hradních příkopů a usnadnit tak panu majiteli práci, když bude vyprávět návštěvníkům o historii svého zámku, aby mohl pouze ukázat a všem bylo hned jasné, jak to tenkrát bylo. Pozemek pod zámkem bývá vždy na jaře zaplavován a vytváří se tak krásné vodní zrcadlo, jaké tu původně bylo. Abych prodloužil tento efekt, nechal jsem udělat drobnou terénní modelaci, která zajistí, že voda na poli pod zámkem zůstane o něco déle.

A tak jsem vlastně postupoval v celé zahradě - snažil jsem se ji udělat tak, aby majitelé mohli snadno vyprávět o historii svého zámku a návštěvníci si to dokázali snadno představit. Pan majitel totiž o svém zámku velmi rád vypráví, je v něm otisk historie jeho rodu, který tu žil po staletí, je to příběh o životě, o mezilidských vztazích, o neustálých bojích mezi Němci a Francouzi o území.

Dostal se mi do ruky také projekt návrhu zahrady z 18. století, ale protože jsme nedělali archeologické průzkumy, nevíme vlastně, zda byl vůbec realizován. Na historickém plánu mě fascinovala jedna forma, která tvarem připomínala motýlí křídla, nebylo ale jasné, zda se jedná o broderii, či stříhaný tvar živého plotu. V buxusovém pokoji jsem se touto formou nechal inspirovat. Není už na tom samém místě, kde byla původně navržena, ale je tam. Vzhledem k velmi omezeným finančním možnostem jsem se snažil maximálně využít již existující rostliny. Byla tam spousta stromů, které v historickém plánu vůbec nebyly, například několik lip, v blízkosti zámku, které byly krásné a v plné síle - přece je nepokácím jen proto, že historicky tam nemají co dělat. Setkal jsem se s názorem, že by bylo lepší vytvořit zahradu podle toho historického plánu z 18. století, ale do toho vůbec nemám chuť. Jednak nemáme potřebné finance, jednak by to z hlediska následné péče a omezených finančních prostředků nemuselo fungovat.

Kromě toho jsem chtěl vytvořit také něco, co bude vypovídat o současných majitelích zámku, co bude psát jejich vlastní historii. Oba jsou velkými milovníky literatury, divadla, seznámili se na jednom hereckém kurzu, a tak jsem jim v části zahrady vybudoval divadlo. Využil jsem jednoho místa s již stávající terénní modelací, vytvořil travnaté schody, scénu a jako hlediště upravil louku, která je pod scénou - stačilo ji posekat. Kromě toho jsem se snažil v parku vytvořit řadu intimních koutků stvořených k předčítání poezie.

Zámek v průběhu historie sloužil také jako místo dětských táborů, pro děti tu vznikla běžecká dráha lemovaná stromy, které částečně tvořily hranici mezi pozemkem a okolní krajinou. Všechny stromy jsem nechal vykácet, protože jsem chtěl znovu otevřít pozemek do krajiny. Zrovna tak jsem odstranil spoustu konifer, abych park otevřel více do krajiny, byla tam celá řada tují a cypřišů a smrků, které snad nikdy nebudu mít rád, všechny zmizely. Ze stávajících konifer jsem nechal pouze jednu borovici lesní, která byla v blízkosti zámku, stojí dnes v zahradě nazvané Jardin d'azur et d'argent (Zahrada azurová a stříbrná), protože i rodinný erb současných majitelů zámku je stříbrný a azurový. Kolem zámku je nádherná krajina, mnohem zajímavější než zahrada. Zajímavé je hlavně to, jakým způsobem tu krajinu obydlel člověk: nechal les, tam kde je, i když je tam všude úrodná půda, krajina je citlivě otevřena pastvinami a políčky, kde se pasou krávy. Člověk tam vytvořil něco krásného, aniž by tušil, že něco krásného vytváří. Když mi dnes někdo řekne, že je krajinář a dělá krajinu a ukazuje mi fotky něčeho, co nikdy nevytvořil on sám, tak mám chuť mu říct...

Je důležité si uvědomit, že pro dnešní majitele je jejich zámek v podstatě zároveň zdrojem obživy, je to kulturní dědictví, mají přísun peněz z turistů. Do zahrady sice investovali, ale neměli k tomu žádný velký finanční obnos a za historií se skrývá řada praktických věcí, které musíme v dnešní době řešit. Peníze nezbyly na řadu mých záměrů: chtěl jsem zahradu navázat více na krajinu až k řece a k nedalekému rybníku. Jsou to moc krásná místa, ale schovaná v lesíku. Návštěvník tedy ani netuší, že něco takového se opodál skrývá, k takovým místům je potřeba lidi navést, jinak je nenapadne jít se tam podívat.

Château de Pange, Lotrinsko - Jardin d'azur et d'argent. Foto Eric Sander

Jardin des Tuileries. Za fontánou rostou dva platany lemující promenádu. Foto Eric Sander

Bords Lac Leman

Propriete Geneve

Propriete Sologne

Propriete Yonne

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg