V novém čísle najdete:

Téma: Stromy

 

Sortiment pro měnící se středoevropské klima

Rozhovor o stromech ve Vídni a v Praze

Pro zdravé stromy v ulicích - pilotní projekt Budečská

Použití prokořenitelných buněk v Brně

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 04/2011 Gymnocladus L. – nahovětvec, Pavel Bulíř

Gymnocladus L. – nahovětvec, Pavel Bulíř

Tisk

Nezvyklé sporé zimní odění a četné kořenové výmladky - to jsou nejčastější asociace spojené s tímto nevelkým, ale zajímavým rodem. Řada absolventů lednické školy si v této souvislosti jistě vzpomene i na statného jedince na pokraji parteru zdejšího parku, jehož osud se však již bohužel naplnil. Navzdory své zejména vzhledové výjimečnosti je však také tento rod v současné zahradní a krajinářské tvorbě poněkud neprávem opomíjen.

Shrňme si tedy v našem dendrologicky uživatelském okénku jeho skutečné kompoziční a pěstitelské vlastnosti, požadavky a zvláštnosti. Oceňme tím osobité kouzlo této dřeviny a smyslně využijme soudobé možnosti pro její použití. Určitě nejsou nezajímavé.

Systematicky náleží rod Gymnocladus k čeledi Caesalpiniaceae. Je tedy blízce příbuzný například s mnohem rozšířenějším rodem Gleditsia (dřezovec). V dendrologii je uvedený rod reprezentován dvěma druhy. V zahradně architektonické praxi se v evropských podmínkách setkáváme takřka výhradně se severoamerickým druhem označovaným nejčastěji jako Gymnocladus dioicus (nahovětvec či parožnatec dvoudomý). Uvedený druh je ovšem znám a pěstován také pod starším názvem Gymnocladus canadensis (nahovětvec kanadský). Oproti tomu asijský zástupce, původem z oblasti centrální Číny, totiž Gymnocladus chinensis (nahovětvec čínský) je pro své ekologické požadavky pěstován prakticky v celé Evropě pouze zřídka.

Samotný název rodu, ať již vědecký nebo národní (český), je odvozen od svérázných vizuálních vlastností. Odráží tak křivolaký charakter větví, které jsou poměrně silné a současně málo větvené (parožnatec) a rovněž tak dlouhou charakteristickou dobu zimního spánku (nahovětvec). Vlastní vědecké pojmenování využívá původní řecká slova gymnos = nahý a klados = větev.

Základní charakteristika a výskyt

Nahovětvec dvoudomý, jakožto prakticky i fakticky výhradně pěstovaný zástupce rodu, pochází z přirozených stanovišť situovaných převážně v oblasti severoamerického středozápadu. Areál původního rozšíření tak najdeme například na území států Louisiana, Pennsylvania, Kansas, Nebraska, Oklahoma, Tennessee či Kentucky. Na území posledně zmiňovaného státu jej také poprvé spatřili přistěhovalci z Evropy. Konečně originální název stromu známý nejen v USA, tedy „Kentucky Coffeetree" na toto první setkání nejen odkazuje, ale současně podtrhuje i další užitný význam této dřeviny pro první kolonizátory nové země. Semena skrytá ve ztlustlých dřevnatějících luscích byla totiž v dobách nouze pražena a používána coby náhražka kávy, a to přes poměrně vysoký obsah toxického cytisinu. Takové užívání bylo tedy třeba držet na uzdě. Při překročení „míry" se často stávalo životu nebezpečné. Konečně pro zvířata jsou semena jedovatá zcela.

Ve své domovině roste nahovětvec dvoudomý nejčastěji na aluviálních podkladech v nejníže položených částech říčních údolí, často i periodicky zaplavovaných, či ve vlhkých stržích a roklích. Přirozeně se však vyskytuje i na stanovištích podstatně sušších, a to zejména na vápencových geologických podkladech. Četné příklady jsou známy z Apalačských hor, kde roste mimo jiné právě na skalnatých svazích a úbočích menších kopců. Nahovětvec je současně považován za dřevinu, jež na naturálních stanovištích indikuje většinou půdy bohaté vápníkem. Ve volné přírodě roste často ve společenství s dřezovcem trojtrnným (Gleditsia triacanthos), břestovcem západním (Celtis occidentalis), ořešákem černým (Juglans nigra), dubem velkoplodým (Quercus macrocarpa), dubem bahenním (Quercus palustris) či topolem bavlníkovým (Populus deltoides). Pro mnohé čtenáře bude možná překvapivou skutečností, že přirozený výskyt je ponejvíce široce roztroušený a spíše řidší, přičemž takřka nikdy není ve společenstvu dřevinou dominantní, a to navzdory své nápadné kořenové výmladnosti. Nejčastěji se tedy tyto stromy vyskytují jako samostatná individua, která jsou velmi často doprovázena malými koloniemi dceřiných jedinců, přičemž uvedené skupinky sdílí vzájemně propojený kořenový systém.

Uvedené atributy jsou zajisté v mnoha směrech podnětné a inspirativní a otevírají nové pohledy a možnosti v použití těchto dřevin. Jaké další podstatné užitné vlastnosti lze však od této dřeviny očekávat?

Koruna a dřevo

Nahovětvec dvoudomý náleží z hlediska použití do skupiny středněvěkých a spíše velkých stromů. Opadavé, zpravidla mnohomanželné, případně dvoudomé stromy dosahují v našich zeměpisných podmínkách v závislosti na kvalitě stanoviště obvykle 20-30m výšky. Koruna mladých stromů bývá zprvu štíhle vzpřímená, nápadně nepravidelná a velmi řídce stavěná. V dospělosti může být charakter koruny značně proměnlivý. Nejčastěji nabývá koruna tvaru pravidelného, vzpřímeně oválného či zakulaceného. Četní jsou však i jedinci s korunou dosti nepravidelnou a opakvejčitou. Zvláště nápadná je pak její unikátní skladba. Malebně uspořádané, tlusté, klackovité, řídce větvené a křivolaké větve připomínající paroží dodávají této dřevině nenapodobitelný svéráz, a to zvláště v zimním období. Nevšední silueta těchto dřevin nápadně vyniká zejména v kontrastu s jednoduchým pozadím či naopak vedle dřevin s velmi jemným větvením. Celkově hrubá stavba koruny je dále umocňována tmavě šedou, v podélných vzdutých hřebenitých šupinách odlupující se borkou. Z průběžného pevného kmene zpravidla vyrůstá pouze několik široce rozložitě postavených větví, orientovaných vzpřímeně nebo lehce převisavě. Ačkoliv tyto větve mnohdy vystupují v ostrém úhlu, jsou u zdravých exemplářů poměrně pevně ukotveny. Dřevo a větvení narušené patogenními činiteli se však záhy stává podstatně křehčím. Problematické mohou být rovněž kodominantně postavené osy, jejichž vzniku je třeba předcházet. Dřevo má světle hnědou barvu, je hrubě pórovité, pevné a poměrně těžké. Zajímavostí jistě je, že dobře odolává vlhkosti a lze jej s úspěchem použít i na dřevěné stavební prvky.

Rychlostí růstu náleží nahovětvec v našich zeměpisných podmínkách do skupiny dřevin, které v mládí rostou rychle, přičemž s postupujícím dospíváním jedinců se jejich růst stává spíše středně rychlým až pomalým. Jeho kořenový systém je bohatě větvený a mohutný, což značně stěžuje zejména přesazování starších rostlin. Při výsadbě do vlhčích a humóznějších stanovišť je třeba navíc počítat s četnou tvorbou adventivních kořenových výmladků a se spontánním vznikem dceřiných rostlin. Na sušších stanovištích a méně příznivých lokalitách je tvorba těchto výmladků značně redukována, případně nevznikají vůbec. Na tuto skutečnost je tedy třeba pamatovat již v kompozičním záměru a při definování pěstebních cílů.

Rašení, listy, květy a plody

Nepřehlédnutelnou a kompozičně významnou vlastností je bezesporu také pozdní doba rašení, respektive velmi dlouhá doba, po kterou je nahovětvec „nahý", tedy neolistěný. Právě tato vlastnost odrážející se i v jeho názvu je mnohdy kompozičně podceněna či nedoceněna, a to nejen v osvětovém potenciálu, ale také v mnohých časově atraktivních vzájemných kombinacích rostlin. „Mrtvý strom", jak bývá ve své domovině mnohdy přezdíván, je také v našich podmínkách téměř polovinu roku bez listů. Mohutné, dvakrát zpeřené, střídavě postavené listy počínají prorůstat z nenápadných pupenů ukrytých ve velkých listových jizvách silných větví, či z tlustých, šedomodře ojíněných letorostů teprve na samém konci května, v méně příznivých lokalitách dokonce až na počátku června. Robustní listy složené obvykle ze 4-7 párů bočních vřeten a z mnoha malých, vejčitých, celokrajných, měkkých a nepravidelně postavených zašpičatělých lístků dosahují 60-100cm délky a 50-70cm šířky. Na počátku rašení jsou mladé vyvíjející se listy zprvu narůžovělé, posléze načervenalé. Po dosažení obvyklé velikosti jsou pak na líci tmavě žlutozelené a na rubu nápadně modrozelené. Sporé zimní větvení je tak v době vegetace plně kompenzováno bohatě větveným a členěným listovím.

Navzdory velikosti a členitosti listů je koruna otevřená, vzdušná a dobře prosvětlená. Také prostupnost světla korunou je dostatečná a umožňuje jak úspěšné pěstování trávníku, tak i dalších podrostových či doplňkových rostlin.

Na podzim se listy poměrně záhy probarvují do světle zářivě žluté barvy, časněji a o poznání atraktivněji pak zejména na sušších stanovištích. Po příchodu prvních intenzivnějších mrazíků však velmi brzy své atraktivní probarvení ztrácí a lístky krátce nato hromadně opadávají. V odstupu týdne až čtrnácti dnů pak hierarchicky opadávají i jednotlivé řády listových vřeten. Opad listů tedy není u tohoto druhu nikdy jednorázový.

Mnohomanželné nebo jednopohlavné květy zelenobílé barvy se objevují v koncových, 10-30 cm velkých latnatých květenstvích současně s olisťováním. Splývají však se svým okolím a kompozičně jsou vnímatelné pouze při bližším pohledu. Mohutnější samičí květenství jsou nicméně nápadně vonná a mohou připomínat vůni některých růží. Procházíme-li kolem právě kvetoucího stromu, zaznamenáme obvykle dříve právě onen libý pach a až teprve později květy samotné. V klimatických podmínkách střední Evropy, zejména v méně příznivých a chladnějších lokalitách a letech, se poměrně běžně stává, že nahovětvec květenství vůbec nevytváří. V České republice vykvétá pravidelněji pouze v nejteplejších oblastech, kde za příznivých okolností vytváří i velmi atraktivní plody.

Nápadné, pohledné, kožovité fialově hnědé lusky jsou obvykle 8-15 cm velké a poměrně široké (5-6 cm). Dozrávají zpravidla v průběhu října a listopadu a na stromě vytrvávají až do jara. Uplatňují se tedy podobně jako plody mnohem četněji vyskytujících se dřezovců. Bohatou násadu plodů, a to i ve své domovině, přináší nahovětvec zpravidla ve tříletých cyklech. Uvnitř zprvu sladkých, později dřevnatějších kožovitých lusků jsou skryta poměrně velká a pro mnoho živočichů jedovatá semena, o jejichž významu jsme se zmínili již na počátku tohoto příspěvku. Rostliny pěstované v podmínkách České republiky vytvářejí semena schopná klíčení pouze zřídka. K množení jsou tak často využívány kořenové odkopky či řízky.

Stanoviště a péče

Z pohledu přirozených nároků na stanoviště náleží nahovětvec dvoudomý možná překvapivě k rostlinám poměrně adaptabilním, a to zejména ve vztahu ke kvalitě půdního prostředí a jeho vlhkosti. Ve své domovině roste v údolních nivách a podél toků i na suchých kopcovitých a skalnatých svazích. Jeho ekologické vymezení je tak poměrně široké. V podmínkách střední Evropy zdaleka nejlépe prosperuje na dobře osluněných stanovištích, hlinitých, hlubokých a živných půdách dobře zásobených vodou (čerstvě vlhkých), kde vytváří četné kořenové výmladky. Velmi dobře prosperuje rovněž na půdách bohatých na dostatek vápníku. Pro zdárný růst a plnohodnotný vegetativní i generativní vývoj však vyžaduje dostatečně teplé lokality. Navzdory uvedeným preferencím je i v našich zeměpisných podmínkách nahovětvec tolerantní i k vysýchavým a suchým stanovištím. Spokojí se tedy také s půdami minerálně chudými a písčitými. Rovněž dobře odolává znečištěnému městskému prostředí i přehřívaným povrchům. Vůči působení posypových solí je středně odolný. V těchto specifických lokalitách je současně nápadně redukována tvorba jeho kořenových výmladků. Je tedy s úspěchem pěstovatelný nejen na nejčastěji asociovaných vlhkých a kvalitních lokalitách, ale i v celé řadě dalších městských stanovišť, kde je z hlediska použití dosud zcela neznámý. Nevhodná jsou oproti tomu stanoviště na málo vzdušných těžkých půdách a na půdách až příliš vlhkých, kde nahovětvec špatně vyzrává a posléze namrzá.

V podmínkách České republiky se jedná o dřevinu, kterou je možné pěstovat v oblastech kukuřičného a řepařského zemědělského výrobního typu, případně i v oblasti bramborářské. Ve všech uvedených zónách se jedná o dřevinu plně mrazuvzdornou. S květy a plody se však až na výjimky setkáme pouze v oblasti kukuřičného výrobního typu.

Zejména s ohledem na mohutnost kořenového systému je vhodně vysazovat nahovětvec dvoudomý vždy s balem a spíše v menších velikostních kategoriích. Výsadby či přesadby starších výpěstků či rostlin bývají z hlediska následné ujímavosti a adaptability poměrně problematické. Na řez není zvlášť náročný, a to prakticky celoživotně. Vyjma výchovných a prostorově usměrňujících zásahů jeho přirozeně silná struktura obvykle mnoho opatření nevyžaduje. Veškeré případné řezy je s ohledem na přirozený vývoj této dřeviny lépe provádět až po vyrašení a plném olistění. Zvýšenou pozornost v tomto ohledu vyžadují snad pouze jedinci se zanedbanou výchovou a jedinci senescentní, jejichž dřevo je již dílem degradováno. Kompartmentalizační schopnost je u tohoto rodu spíše průměrná.

Kultivary

Vyjma základního druhu se v kultuře můžeme setkat s některými kultivary, byť zatím spíše poněkud západněji od našich hranic. Zejména pro městské prostředí mohou být potenciálně velmi zajímavé samčí (neplodné) kultivary ´Expresso´ či ´Stately Manor´, oba se vzpřímenou vystoupavou přibližně 10-15 m vysokou korunou o hrubé šířce 8-10 m. Oba jsou doporučované do uličních stromořadí. Spíše zajímavostí může být kultivar ´Variegata´ vyznačující se krémově bíle panašovanými okraji listů atraktivními hlavně v době rašení.

Přestože je nahovětvec v zahradní a krajinářské tvorbě dosud vnímán „pouze" jako dřevina doplňková či jako nápadná solitéra, může být reálně tento pohled chápán jako dobově přežitý. Jeho mnohostranná přizpůsobivost k podmínkám prostředí z něj činí dřevinu v mnoha směrech zajímavou i pro použití na městská stanoviště. Jeho pozoruhodná časová a prostorová proměnlivost a malebný a možná až těžkopádný výraz jej jednoznačně řadí mezi těžko přehlédnutelné a atraktivní dřeviny. Na vhodných stanovištích můžeme ocenit i jeho atraktivní plody či pospolitý charakter růstu. Jeho svéráz a silueta z něj současně činí dobře zapamatovatelnou orientační dřevinu. Svým charakterem je tento strom předurčen do mnohých soudobých úprav a k moderní architektuře. Zajímavý potenciál skýtají rovněž mnohá prostorově vhodná uliční stromořadí a řada dalších městských zákoutí. V historických zahradách a parcích jej nejčastěji najdeme jako nápadnou solitéru nebo v menších skupinách poblíž vody, případně na vlhkých lokalitách, kde dále vyniká jeho přirozená družnost. Zkrátka excelentně vynikne všude tam, kde se mohou co možná nejlépe uplatnit jeho kompozičně cenné a specifické fyziognomické znaky vlastnosti. Zvláště vynikne na jednoduchém pozadí. Umožňuje celou řadu vzhledově atraktivních kombinací s časně kvetoucími trvalkami, cibulovinami a podobně časně kvetoucími dřevinami a rostlinami stálezelenými.

Navzdory řadě uvedených příležitostí zůstává často nahovětvec opomíjen a jeho potenciál nevyužit. Také v nabídce českých školkařů jej najdeme spíše okrajově. Mohou za to snad přirozeně řídce větvené a v koruně nepravidelné výpěstky, které se těžko srovnávají se standardy a kladou tak větší požadavky na péči školkaře nebo naše předsudky?

Prameny:

Bean, W. J.: Trees and shrubs Hardy in the British Isles, vol. I. A-K, 5th ed., London: John Murray, 1929, 688 s.

Dirr, M. A.: Manual of Woody Landscape Plants - Their Identification, Ornamental Characteristics, Culture, Propagation and Uses. 5th ed. Champaign: Stipes Publishing, 1998, s. 184-188, ISBN 0-87563-795-7.

Horáček, P.: Encyklopedie listnatých stromů a keřů, Brno: Computer Press, 2007, 748 s. ISBN 80-251-1708-8.

Roloff, A. et Bärtels, A.: Flora der Gehölze. Stuttgart: Eugen Ulmer KG, 2006, 844 s. ISBN-10: 3-8001-4832-3.

Sternberg, G.: Native Trees for North American Landscapes. Timber Press, 2004, 552 s. ISBN 13: 9780881926071

01

Gymnocladus dioicus v Tylerově arboretu v Pensylvánii. Foto Derek Ramsey

02

Gymnocladus dioicus v rezervaci DeSoto National Wildlife Refuge, Nebraska, USA. Foto Wikimedia/MONGO

Ostatní foto

Pavel Bulíř

 

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg