V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 03/2011 Cercidiphyllum S. et Z. – zmarličník, Pavel Bulíř

Cercidiphyllum S. et Z. – zmarličník, Pavel Bulíř

Tisk

Také tentokrát je naše dendrologicko-uživatelské zastavení věnováno počtem pěstovaných zástupců nevelkému rodu, avšak i tentokrát rodu, který si větší pozornost profesionálních uživatelů i široké veřejnosti z mnoha ohledů zaslouží. Ačkoliv se jedná celkově o rod relativně známější, přesto je ve vlastním používání spjatý především se staršími výsadbami v parcích a sbírkově orientovaných objektech.

Rod Cercidiphyllum je v dendrologii reprezentován dvěma blízce příbuznými východoasijskými druhy. V Evropě podstatně známějším druhem - zmarličníkem japonským (Cercidiphyllum japonicum), případně jeho varietou označovanou jako Cercidiphyllum japonicum var. sinense, a dále podstatně méně rozšířeným i používaným druhem, totiž zmarličníkem nádherným (Cercidiphyllum magnificum).

Samotný název rodu je odvozen pravděpodobně od názvu rodu Cercis, přičemž odkazuje přidáním koncovky „phyllon" (list) na nápadnou listovou podobnost s tímto rodem („listy jako zmarlika"). Zřetelná podobnost listů těchto dvou rodů se mimo jiné často uplatňuje při jejich vzájemném zaměňování, k němuž dochází ponejvíce u mladých rostlin a dřevin s rozvíjejícím se habitem. Velmi jednoduše lze však uvedené rody odlišit podle vzájemného postavení jejich listů - listy vstřícné náleží zmarličníku, zatímco listy střídavé přísluší zmarlice. Přes naznačenou vizuální podobnost nejsou překvapivě uvedené druhy dále nijak botanicky spřízněny. Zatímco rod Cercidiphyllum náleží do monotypické čeledi Cercidiphyllaceae, rod Cercis do daleko širší čeledi Caesalpiniaceae.

Původní areál rozšíření zmarličníků se dotýká oblasti Himalájí, zasahuje mnohé známé introdukční oblasti Číny (provincie Kuej-čou, Chu-pej, Chu-nan, S´čchuan či Jün-nan) a pokračuje až po ostrovy Japonska. V kontinentální části jejich přirozeného areálu rozšíření se tyto stromy vyskytují ponejvíce ve vlhkých horských lesích či zařízlých říčních údolích zpravidla v nadmořských výškách mezi 600 až 2 700 m. V Japonsku se hojně vyskytují také v temperátních pobřežních lesích a údolních nivách, kde vytváří přirozená společenstva například s Aesculus turbinata, Pterocarya rhoifolia, Fraxinus mandshurica či mnohými asijskými jilmy (Ulmus laciniata, Ulmus davidiana). S jilmy se zmarličníky velmi dobře ekologicky doplňují, přičemž řada ekologických vlastností je u nich dokonce podobná. To může být zvláště zajímavým poučením či podnětnou asociací i při používání zmarličníků v krajinářské architektuře dneška.

Zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum), který zastupuje naprostou většinu jedinců pěstovaných v evropských i českých podmínkách, náleží z hlediska zahradního použití do zvláště atraktivní skupiny spíše středně vzrůstných stromů. Opadavé, dvoudomé stromy dosahují v našich zeměpisných podmínkách výšky zpravidla 10-15 m, na zvláště příznivých lokalitách až 20 m. Velká většina jedinců tíhne namísto utváření jedné dominantní osy (kmene) k tvorbě charakteristických vícekmenných rostlin. Na méně příznivých lokalitách mohou současně jedinci nabývat až keřostromovitý charakter růstu. Koruna mladých stromů bývá zprvu štíhle pyramidální, později se stává široce pyramidální až oválnou.V dospělosti bývá koruna široce zaoblená, rozložitá a mívá mírně převisavý charakter, který je umocněn i lehce povislým listovím. Dílčí odlišnosti v přirozené architektuře stromů lze spatřit i u samčích a samičích rostlin. Prvně zmiňované rostliny bývají spíše kuželovité a štíhlé, a to až do vysokého věku, zatímco ty v druhé skupině vytvářejí již záhy koruny rozložitější a košatější, podobně jako jinany.

Ve své domovině náleží zmarličníky k dřevinám vzrůstným. Dosahují zde výšky až 40-45 m. Ačkoliv není jejich dřevo příliš pevné a je spíše měkké, jemně pórovité a světlé, je ve východní Asii velmi ceněno zvláště v nábytkářském průmyslu, ale i jako atraktivní interiérové obkladové dřevo. Rychlostí růstu náleží zmarličníky v našich zeměpisných podmínkách spíše ke středně rychle rostoucím dřevinám. Na dobrých stanovištních a zejména v mládí však mohou růst i velmi rychle.

Bez zajímavosti není ani jejich hnědě zbarvená borka, která nápadně vyniká svým hrubším zvrásněným charakterem i podélným hlubokým rýhováním. Zvláště nápadná je u starších rostlin, kde může díky uvolněným odchlipujícím se koncům vzdáleně připomínat odlupčitost některých ořechovců, byť v podstatně vytříbenější formě. Poměrně štíhlé, lesklé, lysé a později červenohnědé letorosty nesou v místě zbytnělých nodů vstřícně postavené, načervenalé a nápadně hranaté pupeny a později rovněž charakteristické listy. Na dvouletých a starších větvičkách na místech původních nodů zpravidla prorůstají drobné, silně redukované ztlustlé postranní větévky (brachyblasty), které poté každoročně nepatrně přirůstají a nesou samčí či samičí květy nebo osamocený list, případně obojí. Tento jev dává ve vyšším věku zmarličníku ozvláštňující osobitý charakter, kdy osamocené listy či květy vyrůstají na první pohled jakoby ze silných větví či kmenů. Listy zmarličníku jsou na mladých větvičkách postaveny vždy vstřícně. Na starších výhonech je však četnější postavení šikmo vstřícné, tedy takové, kdy jednotlivé listy nejsou postaveny striktně proti sobě, nýbrž ve vzájemné dílčí asymetrii. Konečně na starších větvích, eventuelně kmenech, se uplatňují samostatné listy vyrůstající z dosud přeživších, již více méně nahodile postavených brachyblastů. Na jedné rostlině se tak zároveň uplatňují všechny popsané způsoby uspořádání listů. Současně se v olistění zmarličníků uplatňuje listová dvoutvarost. Listy vyrůstající z krátkých postranních větévek (brachyblastů) jsou tak ponejvíce srdčité nebo ledvinité a na okrajích vroubkované, zatímco listy vyrůstající z makroblastů jsou spíše eliptické či široce oválné, a na svých okrajích celistvé nebo jemně pilovité.Velikost obou typů listů kolísá mezi 5-8 cm délky a 3-5 cm šířky. Zalistění bývá u zmarličníků poměrně husté, rovnoměrné, jejich textura je střední.

Vzhledově atraktivní řapíkaté listy se rovněž v průběhu roku pozoruhodně barevně proměňují. V době rašení jsou zhruba dva až tři týdny bronzově hnědé, poté nejprve krátce světle žlutozelené a posléze, v době hlavní vegetace, zejména pak v létě, na líci lehce modrozelené a na rubu nápadně nasivělé. S příchodem podzimu se listy poměrně brzy a velmi atraktivně probarvují do odstínů barvy zlatožluté, eventuelně s dílčími přechody k barvě načervenalé či meruňkové. Na sušších lokalitách dochází k podzimnímu probarvování již na počátku nebo v první polovině září, na ekologicky vhodnějších lokalitách pak zpravidla na přelomu září a října. S příznačnou celkově časnou barevnou podzimní proměnou a následným opadem listů je spjat z hlediska pozorovatele další pozoruhodný fenomén, totiž charakteristická vůně doprovázející čerstvě opadané listy. Pronikavá vůně šířící se zpoza korun stromů zvláště za teplých a vlhkých podzimních dnů bývá nejčastěji spojována s vůní karamelu, čerstvých buchet, skořicového cukru či cukrové vaty. V podzimním, na libé vůně chudém období, je tak zmarličník podobně výjimečný jako kvetoucí ocúny či viržinské vilíny.

Kompoziční a estetický význam květů a plodů je u zmarličníku ve srovnání s listy v zásadě zanedbatelný. Jednopohlavné, drobné, bezobalné květy uspořádané v hustých hlávkách jsou v zásadě zelené s karmínově červenými prašníky či čnělkami. Přestože vykvétají ještě před olistěním, nejčastěji na přelomu dubna a května, jsou neokázalé a často splývají s okolními větvemi či prostředím. Rovněž plody, asi 1-2 cm velké zprohýbané měchýřky orientované na větvičce ve shlucích a zpravidla v kontrastu vertikálně, se významněji neuplatňují. Křídlatá štíhlá semena obsažená uvnitř měchýřků se doporučují vysévat co nejdříve po sběru, tedy ještě na podzim. Rostliny pěstované v podmínkách České republiky však vytvářejí klíčení schopná semena pouze zřídka.

Z hlediska přirozených nároků na prostředí náleží zmarličník japonský k rostlinám poněkud náročnějším.Ve své domovině roste nejčastěji v údolních nivách či horských smíšených lesích, vždy na lokalitách s dostatkem půdní vláhy. Vyžaduje proto trvale (celoročně) dostatečně vlhké půdy, tedy půdy spíše těžší, hlinité a jílovito-hlinité. Z pohledu acidity upřednostňuje stanoviště kyselejší, s úspěchem však roste i na půdách vápnitých. Uvedené půdy by však měly být dostatečně hluboké, s obsahem dostatku dostupných živin a měly by být dobře odvodněny. Nadměrně vysychavá stanoviště a půdy suché a lehké jsou pro úspěšné pěstování zmarličníků zcela nevhodné. Jedná se totiž o dřevinu relativně citlivou i vůči krátkodobým přísuškům, na něž reaguje předčasným probarvováním a opadem listů. Na vlhkostně proměnlivých lokalitách je proto nezbytná dodatková závlaha. Uvádí se, že na přírodních a přírodě blízkých stanovištích jsou rostliny po suché periodě v rámci jednoho vegetačního období schopné opětovné refoliace.

Pro výsadbu mladých rostlin jsou s ohledem na úspěšnou aklimatizaci dále doporučována stanoviště závětrná a chráněná proti pozdním jarním mrazíkům. Zmarličníkům se obecně překvapivě poněkud lépe daří v oblastech s kontinentálním průběhem klimatu. Nejlépe jim vyhovují polostinná stanoviště, která jsou jim přirozeně blízká. V dospělosti však úspěšně tolerují i stanoviště na otevřeném slunci. Na příliš otevřených lokalitách však mohou být zmarličníky v době ostrého poledního slunce či v předjaří poškozovány korní spálou či mrazovými trhlinami na kmeni. V podmínkách České republiky se jedná o dřevinu, kterou je možné pěstovat v oblastech kukuřičného a řepařského zemědělského výrobního typu. Na doporučovaných stanovištích je zmarličník spolehlivý a dostatečně mrazuvzdorný, přičemž s úspěchem toleruje teploty až do - 29 °C. Chorobami a škůdci trpí zmarličníky v našich podmínkách jen zřídka. Tvarovací řez se u nich nedoporučuje, podobně jako redukce kmenových os (vícekmenů) a odstraňování silnějších větví. Jejich kompartmentalizační schopnost je spíše slabší. Vzrostlé rostliny také poněkud hůře snášejí přesazování, které je doporučováno především v jarním období a mělo by být takřka vždy spojeno s dostatečnou dodatkovou závlahou.

Oproti zmarličníku japonskému jsou další zástupci v evropských podmínkách pěstováni spíše ojediněle a zřídka, a to zejména s ohledem na jejich nižší mrazuvzdornost. Cercidiphyllum japonicum var. sinense, vyskytující se přirozeně v Číně, se od základní taxonomické jednotky odlišuje především svým bujnějším vzrůstem (dosahuje výšky až 40 m). Jeho listy jsou také na rubové straně poněkud chlupaté. Z hlediska dalších užitých vlastností jsou však se základním druhem ve svých projevech prakticky totožné.

Také vzácně pěstovaný zmarličník nádherný (Cercidiphyllum magnificum), endemicky rostoucí na japonském ostrově Honšu, se odlišuje především svojí velikostí. Jedinci uvedeného druhu zpravidla dosahují výšky pouze 8-10 m, mají hladkou borku a poněkud větší listy.

Nejčastěji pěstovanou odrůdou zmarličníku japonského je převisle rostoucí kultivar ´Pendula´, objevený v domovině v lesním porostu jako náhodný semenáč. Nápadné, jemně obloukovitě větvené kaskádovité koruny u něho mohou dosahovat i 10 m.

Přestože zmarličníky náleží v zahradní a krajinářské tvorbě k dřevinám doplňkovým a jednoznačně k dřevinám v mnoha směrech kompozičně atraktivním, jsou v soudobé tvorbě velmi často a mnohdy neprávem opomíjeny. Jejich svérázný, ve vyšším věku těžko zaměnitelný habitus, osobitý vzhled a zvláště mnohostranně pozoruhodné listoví z nich činí velmi atraktivní dřeviny. Nejlépe se uplatní jako nápadné menší mnohokmenné solitéry situované poblíž cest a pěšinek, jako dominantní prostorotvorné dřeviny atrií, malých a speciálních zahrad či jiných veřejných prostranství. Zkrátka všude tam, kde excelentně vyniknou jejich specifické fyziognomické znaky a vlastnosti. Hodí se k jednoduché a strohé architektuře. Vhodnými partnery v takových kompozicích mohou být především trvalky, drobné cibuloviny, rostliny nízce půdopokryvné či stálezelené. Na vhodných lokalitách, zejména v zahradních čtvrtích a obytných zónách, se zmarličníky mohou uplatňovat i jako velmi zajímavé uliční a orientační stromy. Reprezentativní exempláře najdeme v České republice například v zámeckých parcích Průhonice, kde byl také zmarličník poprvé v roce 1910 vysazen, Vrchotovy Janovice, Hluboká nad Vltavou, Častolovice, Neuberk u Mělníka, v Podzámecké zahradě v Kroměříži či v Dohnálkově zahradě v Háji ve Slezku a samozřejmě na řadě dalších míst.

CV viz 2/11 43

Foto:

Arboretum Mendelu v Brně

Zámecký park Lednice

Zámecký park Goluchow

Prameny:

Anonymus: Plants for a Future: Cercidiphyllum japonicum [http://www.pfaf.org.; on-line 15.08.2011], 2011

Andrews, S.: Tree of the Year: Cercidiphyllum. International Dendrology Society Yearbook [http://www.agris.fao.org; on-line, 15.08.2011], 1998.

Bean, W. J.: Trees and shrubs Hardy in the British Isles, vol. I. A-K, 5th ed., London: John Murray, 1929, 688 s.

Dirr, M. A.: Manual of Woody Landscape Plants - Their Identification, Ornamental Characteristics, Culture, Propagation and Uses. 5th ed. Champaign: Stipes Publishing, 1998, s. 184-188, ISBN 0-87563-795-7.

Horáček, P.: Encyklopedie listnatých stromů a keřů, Brno: Computer Press, 2007, 748 s. ISBN 80-251-1708-8.

Roloff, A et Bärtels, A.: Flora der Gehölze. Stuttgart: Eugen Ulmer KG, 2006, 844 s. ISBN-10: 3-8001-4832-3.

Foto Pavel Bulíř

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg