V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 03/2011 „Nová“ hvězda na nebi vilových zahrad, Zdeněk Novák

„Nová“ hvězda na nebi vilových zahrad, Zdeněk Novák

Tisk

Příběh vilové zahrady je patrně stejně starý jako příběh zahrady jako takové. Typologicky se vila ustálila sice až v Římě na počátku nového tisíciletí (vila urbana, vila suburbana a vila rustica), nicméně co víme o staveních doprovázejících starší zahrady?

Možná i u římské vily, jejíž pozůstatky našli archeologové při stavbě silnice Brno - Mikulov nedaleko známého římského naleziště na Mušově, byly zahradní úpravy. Pak se k nám téma vily a její zahrady vrátilo v renesanci a zámek (vila) Kratochvíle u Netolic dodnes ukazuje téměř učebnicové schéma vily a její zahrady, podobně Valdštejnská lodžie u Jičína či zámeček (vila) Portzt u Mikulova. Jednou z nejskvostnějších vil s úžasnou zahradou, která časem přerostla do zahradních úprav v měřítku celé krajiny, byl zámeček (vila) v Lednici na Moravě za časů knížat Karla I. a Karla Eusebia z Lichtenštejna v 17. století.

V 18. století pokračovalo téma budováním předměstských usedlostí (jen v Praze je jich několik desítek) a v 19. bylo osvěženo dvěma impulsy - anglickými cottage a japonskými vilami a jejich zahradami. V roce 1910 vyšlo téma uceleně zpracované v češtině Zdeňkem Wirthem1). V té době už bylo v plném proudu budování předměstských vilových čtvrtí, např. v Brně u Lužánek a v Pisárkách. Za první republiky vyšla řada odborně zaměřených knih (např. České zahrady od Josefa Vaňka v roce 1920, Zakládání a vysazování zahrad okrasných od Leopolda Baťka v roce 1922, Novodobá zahrada od Josefa Kumpána v roce 1934, Zahrada a obydlí od Otakara Fierlingera v roce 1938), přičemž pomíjíme publikace v němčině, tehdejší zahradnické obci běžně přístupné.

Vilové zahrady přebírají v dějinách zahradní tvorby štafetu tvůrčích výbojů ve chvíli, kdy Arnošt hrabě Silva-Taroucca buduje průhonický park jako poslední ryzí šlechtické umělecké zahradní dílo ve střední Evropě. Díky tomu, že scenérie parku byly šířeny tehdy nejmodernější dokumentační technikou, totiž fotografiemi, že Dendrologická společnost vydávala špičkové knihy a časopisy, kde se pracovalo i s průhonickým sortimentem a park se stal její jakousi výkladní skříní hojně navštěvovanou odbornou veřejností, je logické, že průhonický park ovlivnil tvorbu vilových zahrad mimořádným způsobem. Vedle toho lednické sídlo knížat z Lichtenštejna tvořilo ve střední Evropě jeden z téměř nedostižných vzorů obydlí v zahradě (krajině). Přestože se tvaroslovím hlásilo k době dávno minulé, filozofií bydlení a funkčností bylo stále v čele pelotonu (elektrifikace v roce 1903, vybavení koupelnami, rozvody vody a kanalizace již na konci 19. století).

Tvůrci vilových zahrad tak pracovali s totožným sortimentem rostlin jako tvůrci parků, museli však pracovat s jiným prostorovým měřítkem, neboť neměli k dispozici desítky či stovky hektarů půdy. Přesto své úkoly zvládali na úrovni, která představuje inspiraci i výzvu pro současnou tvůrčí generaci. Pojďme se podívat na tři vilové zahrady.

Odborné veřejnosti jsou zajisté známy zahrady u vil, které jsou prezentovány jako muzejní exponáty -Müllerovy vily v Praze, vily Tugendhat v Brně, (popř. Benešovy vily v Sezimově Ústí, která je přístupná pouze ve vyhrazených termínech)2). Za pár let se zcela jistě proslaví zahrada vily Stiassny v Brně. Shodou okolností jde o tři zahrady vzniklé ve stejné době - na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století.

Vila Tugendhat byla veřejnosti zpřístupněna v roce 1994, kdy ji převzalo Muzeum města Brna. Momentálně se restauruje do stavu co nejbližšího stavu původnímu, což by se mělo dotknout i zahrady. Zatímco při navrhování obytného prostoru domu se stavebník patrně pokorně řídil představami architekta Ludwiga Mies van der Rohe, zahrada je kompilátem představ a přání architekta, zahradního architekta a stavebníka, respektive jeho ženy. Zahrada měla v době zpřístupnění nepříliš vysokou vypovídací hodnotu, protože byla v osmdesátých letech „památkově zkrášlena"3) použitím barevných jehličin a luxusních materiálů na opěrné zídky.

Müllerova vila4) v Praze byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2000 po čtyřleté rekonstrukci, která proběhla i v zahradě podle návrhu ing. Vítězslavy Ondřejové, a to velmi zdařile.

Vila Stiassny a její zahrada je zatím nepřístupná, ale za pár let by měla být restaurována a měla by sloužit jako jeden z exponátů metodického Centra obnovy památek architektury 20. století Národního památkového ústavu, zejména architektury vilové.

Všechny tři vily a jejich zahrady vznikly na přelomu 20. a 30. let minulého století (vila Stiassny 1927-1930, Müllerova vila 1929, vila Tugendhat 1929-1930). Je zajímavé, že v jejich zahradách lze vysledovat vcelku logický posun od zahrady ještě šlechtické až po zahradu ryze novátorskou.

Vila Stiassny

Vila Stiassny stojí na mírně svažitém pozemku ve tvaru lichoběžníka o rozloze 3,2 ha v Brně-Pisárkách, jehož podélná osa je orientována SV-JZ. Vila je situována v jeho střední části mimo podélnou osu blíže SZ okraji. To je docela pozoruhodné, protože tím přišla o vyhlídku po větším okolí, a liší se tím od ostatních dvou vil, které stojí vždy v nejvyšší poloze zahrady. V nejvyšší poloze zahrady vily Stiassny bylo původně výrobní zázemí - pařeniště, skleníky, záhony k pěstování zeleniny a obsluze květinové výzdoby obydlí a zahrady. Podle původního konceptu Ernsta Wiesnera vycházela z vily příčně přes pozemek rovná komunikace dělící zahradu na poloviny a končící půlkruhovým odpočívadlem. Před JZ průčelím vily měly být dvě rozlehlé dlážděné terasy s květinovými záhony spojené poměrně monumentálním schodištěm a lemované nápadnou balustrádou. Tato úprava nebyla (naštěstí) realizována; tak jako doznala změn architektura vily, posunulo se i pojetí zahrady. Jiným rozložením hmot získala vila malebnější vzhled, byla vybavena širokou římsou, která jí dodala středomořský náboj, a byla doplněna soklem ve tvaru zahradní lavice, která umožňuje kdekoli po obvodu domu posadit se a vnímat zahradu. Tím byl docela ztížen úkol pro zahradního architekta, který do té doby pracoval s pohledy z oken, balkónů či teras domu či zámku a na ně komponoval vyhlídky a průhledy. Tady ztratil přirozené uzlové body kompozice, ale vznikla naprosto nová a ojedinělá kvalita doslova hmatatelného propojení domu a zahrady: z pohledu zahrady tvoří vila „jen" opěradlo zahradní lavice. Příčná komunikace byla zachována a doplněna pozoruhodně uspořádanými trvalkovými záhony rytmizovanými buxusovými plůtky. Její začátek byl u domu zdůrazněn výsadbou katalpy nádherné. Sortiment trvalek je z dobových fotografií těžko rozpoznatelný, bezpečně identifikovat lze snad jen Solidago a Stachys lanata.

Pod a nad touto komunikací se rozvíjel obytný a zahradní program. Nahoru vede schodiště k bazénu a ještě výše k hospodářskému zahradnímu zázemí, dolů schodiště k tenisovému kurtu. Zbylá plocha je relativně hustě osázena jehličnany a listnáči ve skupinách, které jsou kontrasty i harmoniemi blízké průhonické skladbě dřevin. Dnes působí přerostle a díky tomu poněkud stísněně. V nejvyšší části přechází parková úprava plynule v ovocný sad a na něj navazující hospodářství. Otevřeně působí pouze prostor vyhlídky z vily do Pisáreckého údolí, který zachovává rozlehlejší travnatou plochu, vymezenou kulisami jehličin a ozdobenou výsadbami několika exemplářů kdouloní a mišpulí. Celek dotvářela příjezdová alej z lip redukovaných řezem. Propojení domu se zahradou zajišťovaly kromě dveří a kamenné lavice také výsadby popínavých dřevin - vistárie a přísavníku Veitchova.

Müllerova vila

Také villa Müller v Praze-Střešovicích stojí na svažitém pozemku. Z perspektivní kresby z roku 1929 (Loos, Lhota) a z půdorysu zahrady a ohražení pozemku z roku 19305) je patrné, že podobně jako u vily Stiassny byla spolu s vilou stanovena základní představa o terasování pozemku a o rozmístění kosterních dřevin. Zvolené řešení respektuje severní skon parcely, úroveň vstupu do domu i úroveň paty domu, kde vytváří terasu plošně nejrozsáhlejší - míněnou jako hlavní obytnou plochu zahrady, přes uvedený sklon parcely dostatečně osluněnou dopoledním sluncem. Od prostoru ulice Střešovické je tato plocha odcloněna stříhanými živými ploty z tisu (tvoří důležité pozadí květinovým záhonům) a habru, od sousedů plotem popnutým ostružinami, od prostoru ulice Nad hradním vodojemem zdí.

Osazovací plány záhonů vypracoval 5.9.1929 Camillo Schneider, navrhl také výsadbu přísavníku k domu. Rabato je od trávníku odděleno lemem z astry alpské před východním ramenem a z rozchodníku (Sedum spectabile) před severním ramenem. Za ním následuje řada středně vysokých trvalek a za ní trvalky vysoké. Východní rameno doplňuje výsadba zlatice (Forsythia). Sortiment je volen vhodně s ohledem na stanoviště. Na slunci jsou rostliny spíše suchomilné (Sedum, Iris, Gypsophilla), ve stínu zlatice rostliny stín snášející (Astilbe, Anemone japonica). Vesměs však jde o rostliny odolné a vcelku běžné. Zajímavé je vysoké zastoupení žlutě kvetoucích květin (Doronicum, Helenium, Solidago, Rudbeckia neumannii, Heliopsis, Helianthus, Trollius, Achillea, Forsythia). Je vcelku logicky umístěno před temně zelený tis, ale tam by stejně kontrastně působily i jiné světlé barvy. (Že by žlutá, použitá na oknech vily a kontrastující tam se zelenou barvou přísavníku, byla oblíbenou barvou stavebníka?) Stejně precizně jsou navrženy i suché zídky.

Zdá se, že se Schneiderovy květinové výsadby Müllerům omrzely, protože si u jiného tehdy známého německého zahradníka zadali další variantu. Jde o plány vypracované Karlem Foerstrem a jeho spolupracovníkem H. Maternem (některé plány jsou datovány říjen 1931, jeden leden 1932). Ti navrhli zpestření květinového lemu před rabatem (doplnili tařici a svatolínu - opět žlutě kvetoucí!) a v nejvyšších trvalkách žluté ubrali a doplnili modrou a další barvy. Doporučili také zjemňující výsadbu okrasné trávy.

Rekonstrukce se patrně přiklonila ke stavu mladšímu (spíše Foerstrovu, i když to v technické zprávě k projektu není explicitně uvedeno), respektovala kvalitní žijící exempláře (například mimořádně malebný jalovec čínský), a pokusila se tak vytvořit zahradu ani ne Schneiderovu či Foerstrovu, ale Müllerovu. To považujeme za metodicky správné. Vytknout lze jedině to, že se neubránila některým změnám sortimentu (beztrnný ostružiník namísto asi původně pěstované odrůdy Wilsonův raný, skalníky na svahu, zvolený kultivar tisu).

Rekonstruovaný "zahradní pokoj" je vlastně celý zelený. Jeho základem je souvislá plocha trávníku, přerušená jen kamennými šlapáky spojujícími vstupní schodiště s chodníkem okolo východního plotu. (Zajímalo by mne, jak trávník při založení vypadal. Schneider totiž podobně jako o půlstoletí později Ladislav Žák6) oponoval anglickým pažitům a doporučoval kvetoucí středoevropské trávníky, které jsou pro naše podnebí vhodnější. Mohl se ovšem dostat do rozporu s vkusem vlastníka.) Solitérně je umístěna sakura (Prunus serrulata ´Fugenso´) jako dominanta prostoru. Kromě už uvedených zelených plotů je nutno zdůraznit to, že i celá jihovýchodní fasáda domu (a nejen ona) je zelená, neboť se po ní pne přísavník (Parthenocissus tricuspidata ´Veitchii´), na podzim karmínově červený.

Pozoruhodné jsou průniky vily do vnějšího prostoru vyjádřené stavebními prvky. Vila má dvě terasy a dva balkony. Terasa před obývacím pokojem, balkon před ložnicí a terasa v „podkroví" jsou orientovány směrem severním a postupně tak umožňují vzdalováním horizontu přehlédnout větší a větší území pražské kotliny. Je přirozeně možné hledět na západ a na východ - mimo jiné i do zahrady. Balkon u dětského pokoje je orientován k východu a lze z něj hledět mimo jiné právě do obytné části zahrady. Je umístěn nad jídelnou vystupující ve hmotě stavby do vnějšího prostoru ve formě jakéhosi arkýře. Zatímco pohledy ze všech vyhlídkových míst vily mohou být libovolné, je jeden pohled ze střešní terasy předurčen zarámováním jednoduchým rámem. Je to pohled na Hradčany.

Z pohledu dějin organismu obydlí a zahrady je zajímavé, že zde kromě optických vazeb není vytvořena přímá a pohodlná vazba mezi obývacím pokojem, případně jídelnou, a zahradou v duchu starších evropských realizací (zámky Sansoucci, Kačina, Lednice, vila Stiassny), japonských inspirací a moderních staveb, s nimiž je někdy vila srovnávána (Dům prérie od Franka Lloyda Wrighta a Vila Tugendhat v Brně od Ludwiga Miese van der Rohe). Přijmeme-li však myšlenku Camillo Schneidera (kterou však prosazoval už Alberti v 16. století), že zahrada má být rozšířeným obydlím (erweiterte Wohnung), nakonec zjistíme, že, ač nepřímý, přece zřejmý vztah existuje. Jak uvádí Julius Posener, Loosovi jde především „o to, aby jídelna byla středem domu a byla v kontaktu se všemi místnostmi v patře"7). Dodávám, že nejen středem domu, ale celku domu a zahrady, a nejen v kontaktu se všemi místnostmi v patře, ale i se zahradou. Jaký jiný smysl by měl arkýř pronikající do prostoru zahrady a naopak tak zvaná zimní zahrada v jídelně? Je tedy nutno zkoumat nejen vilu jako takovou, ale vilu a zahradu jako jeden organismus8).

Vila Tugendhat

Nejmladší a nejznámější z trojice vil se nachází v nejstarší brněnské vilové čtvrti - v Černých polích. Je postavena na nejvyšším místě zahrady, což je v tomto případě způsobeno nejen kompozičními důvody, ale i skutečností, že vila stojí na části zahrady přiléhající k secesní vile rodičů Grety Tugendhatové a byla vybudována na jejím nejvzdálenějším konci. Protože byla postavena do vzrostlé zahrady, nebyla v tomto případě zahrada tvořena, ale spíše upravována. Úpravy tíhnuly ke dvěma cílům: na jedné straně to byl cíl architekta Ludwiga Miese van der Rohe usadit dům do vzrostlé zahrady oproštěné od zbytečných dekorací, na druhé straně cíl paní Grety, která měla ráda květiny a růže a chtěla je u svého domu mít. Zdá se, že v tomto případě cíl architekta - „betonte Leere"9) - ustoupil požadavkům stavebníka a květiny zvítězily. Tak to alespoň zaznamenala Markéta Roderová-Müllerová, která s Miesem van der Rohe na tvorbě zahrady spolupracovala.

Z původní zahradní kompozice zbyly v bezprostřední blízkosti vily dva stromy - smuteční vrba a snad javor mléč v rohu u zimní zahrady. Kompoziční vztah smuteční vrby a vily byl snad už dostatečně popsán, nicméně stojí za připomenutí, že šťastnou shodou okolností rostla na vhodném místě původní zahrady smuteční vrba, které nepochybně významně pomohla celkovému vyznění kompozice domu. Vytvořila totiž působivý kontrast vertikál k horizontálním liniím domu. Zatím jsem nikde neobjevil studii, nakolik přítomnost smuteční vrby ovlivnila situování a kompozici vily. Co kdyby na jejím místě rostla třeba vejmutovka nebo červený buk? Kdyby tam nerostlo nic, vysadili by tam právě smuteční vrbu? Druhý strom, patrně javor mléč, byl ponechán v nároží domu asi i kvůli přistínění zimní zahrady a zamaskování okapového svodu. Protože vila převzala v zahradě místo původního vyhlídkového pavilonu, který byl ale umístěn v ose zahrady, tedy před JV průčelím domu, byl před ní velký travnatý prostor (alespoň pokud je pravdivý situační plán města Brna z roku 1909), který opět šťastně zapadal do Miesova konceptu. Podobně jako Loos v Praze-Střešovicích tvořil vilu tak, aby svým obyvatelům a jejich hostům umožnila sledovat panorama historického centra města Brna.

Propojení domu se zahradou zajišťovala nejen slavná zasouvací okna, která byla s to vytvořit z hlavního obytného prostoru vily zahradní verandu, ale i přímý vstup na terasu a do zahrady a použití popínavých dřevin. To snad mělo být podle Miesových skic mnohem velkorysejší, nakonec však nebylo téměř použito, jediné popínavky (Polygonum) lze na dobových fotografiích najít na soklu a terase vily (v nádobách) a pak jakýsi výhonek, snad Parthenocissus quinquefolia, u okapu na jihovýchodní fasádě před zimní zahradou. Rovněž velkorysá zimní zahrada propojila program interiéru s programem exteriéru.

Co tedy spojuje tato tři obydlí a jejich zahrady a v čem se od sebe liší?

Vila Stiassny představuje vlastně malý zámek s parkem. Tento dojem posiluje i vnitřní vybavení - dřevěné deštění, obrazová výzdoba, nábytek. Jak víme, sneslo se v rokoku piano nobile z prvního patra obydlí do přízemí (zámek Sansoucci). Tento model umožňujcíí přímé propojení prostoru obydlí a prostoru zahrady byl zachován v empíru (zámek Kačina, zahradní křídlo zámku Lednice) i v pozdějších novostavbách (Jevišovice - Nový zámek). V Lednici byl při novogotické přestavbě tento koncept rozšířen i na zbývající části přízemí (Velká jídelna - Rytířský sál, apartmá kněžny Františky, Kulečníkový sál). Vila Stiassny a vila Tugendhat tento koncept zachovávají, nikoli však vila Müllerova. Ta se vrací k lednickému vzoru tématem symbolické zimní zahrady stejně jako vila Tugendhat (opravdovou zimní zahradou). Vila Stiassny však zimní zahradu nemá. Všechny tři vily měly být popnuté popínavými dřevinami, což se však u vily Tugendhat nakonec nestalo. Kombinace svahu a velikosti pozemku určila i řešení terénu: zatímco zahrada Müllerovy vily je členěna na terasy geometrických forem, ostatní dvě zahrady mají terén spíše přírodní s terasami jen v bezprostředním okolí domu či vybavení (bazén a tenisový kurt v zahradě vily Stiassny). Všechny zahrady jsou kompozičně postaveny na vyhlídkách do okolí, to je jejich hlavní téma. Vily se svými terasami a balkony toto téma přebírají. Všechny tři zahrady měly spíše obytnou než reprezentační funkci.

Z hlediska sortimentu je zahrada vily Stiassny opět malým zámeckým parkem s dobově módními dřevinami (jehličiny, barevné kultivary listnáčů), doplněná výsadbami ovocných dřevin, podobně jako v té době zdobil valtický park vinohrad a v lednickém parku dodnes roste stará hruška z někdejší kuchyňské zahrady. Zahrada Müllerovy vily je doloženým příkladem německé květinové/trvalkové školy, což u ostatních dvou vilových zahrad zatím neumíme potvrdit, protože o trvalkových výsadbách vlastně víme jen to, že tam byly. Ovšem osobnost Markéty Roderové-Müllerové tuto možnost naznačuje a u vily Stiassny se možná také potvrdí, až bude definitivně znám zahradní architekt a třeba budou nalezeny i osazovací plány. V zahradách lze vysledovat vliv průhonického parku - sortiment stromů, trvalek a přítomnost alpina.

Zahrada vily Tugendhat je však přece jen jiná a po rekonstrukci se jistě vrátí do podoby, jakou si představoval architekt (betonte Leere), patrnou i přes oslabení uskutečněnými přáními paní Grety. Vcelku všechny tři vilové zahrady vhodně reprezentují dobové představy o pojetí vztahu zahrady a obydlí a měly by být ve vzájemných souvislostech prezentovány. Existence metodického Centra obnovy památek architektury 20. století Národního památkového ústavu ve vile Stiassny to umožní.

Ing. Zdeněk Novák

ředitel Národního zemědělského muzea. Absolvoval obor sadovnictví - krajinářství na Mendlově univerzity v Brně, postgraduální kurs Památková péče na Fakultě architektury ČVUT v Praze, pracoval jako výzkumný pracovník, ředitel památkového ústavu, náměstek ministra kultury, ředitel akciové společnosti.

Müllerova vila

028 - Loubinec změkčuje geometrické tvary vily, vpravo nahoře je dobře patrný architektonický rám vyhlídky z terasy

029 - Z relativně malé zahrady se otevírá vyhlídka do vltavského údolí

019 - Kontrasty geometrických a organických forem

Vila Stiassny

054+055 - Horizontální linie domu byla zdůrazněna podobně jako u vily Tugendhat dřevinou, v tomto případě cypříškem, který na rozdíl od smuteční vrby představuje vertikalitu vzestupnou (exemplář vpravo je novodobou nevhodnou výsadbou poškozující kýžený obraz)

056 - Celou budovu vily obíhá kamenná lavice přerušená jen schodišti, ale i na těch lze samozřejmě usednout

034 - Vila vyvolává dojem osamělého obydlí ve volné krajině (vila suburbana)

012 - Původní keramická nádoba u vstupní aleje

030+016 - Výsadby komponované jako v zámeckém parku propojují vilovou zahradu s okolím

Vila Tugendhat

061+062

Poznámky:

1) Zdeněk Wirth, Malý dům a zahrada. In: Knihovna přednášek a časových pojednání Městského průmyslového musea v Hradci Králové, č. 3/4, Hradec Králové 1910, s. 1-18

2) Pro účely tohoto článku pomíjíme zahradní úpravy u dalších zpřístupněných vil, jež se pro sledované období dějin zahradní tvorby nejeví jako důležité)

3) Max Dvořák a jeho termín „falsche Verschönerung" v knize Katechismus der Denkmalpflege, Wien 1916

4) Někdy je tento dům označován jako Loosova vila, možná je dokonce pod tímto jménem známější. V tomto textu se držíme označení vil podle stavebníka, nikoli podle projektanta.

5) Vila Ing. Dr. Františka Müllera, Praha 6, čp. 642 Střešovice, Nad hradním vodojemem 14, Stavebně historický průzkum, Část D, Karel Ksandr a kolektiv, Státní ústav památkové péče, 1997, příloha 4/2

6) Žák Ladislav, Obytná krajina, Praha 1947

7) Posener Julius : Müllerova vila v Praze, ARCHITEKT, 7/2000

8) Nejen vilu a zahradu, ale i vilu a rostliny. Pokud bylo popnutí vil Loosovým záměrem, pak, myslím, není vhodné v hodnoceních vily zdůrazňovat strohost fasády, čistotu stěn apod. v kontrastu s pestrostí jejího vnitřku, když se hodnotí architektovy cíle. Je přece rozdíl mezi bílým domem a domem, kde je v zimě na bílém podkladu fasády nakreslena jemná grafika větví a větviček, v létě je zelený a na podzim žluto-růžovo-karmínový. Navíc, než je dům popnut celý, je každý rok trochu jiný, jak se plocha popínavky zvětšuje. Nebo se tomuto dnes říká strohost?

9) zdůrazněná, potvrzená, umocněná prázdnota

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg