V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 03/2011 Zámecké zahrady venkovských barokních sídel (2) Slavkov u Brna, Božena Víchová

Zámecké zahrady venkovských barokních sídel (2) Slavkov u Brna, Božena Víchová

Tisk

Jak už jsme zmínili v minulém vydání, spojitost rekonstrukce zámecké zahrady ve Slavkově u Brna s obnovou zámecké zahrady v Jaroměřicích nad Rokytnou je několikerá. I ve Slavkově vycházela práce na rekonstrukci zahrady ze studie brněnského architekta Dušana Riedla z druhé poloviny šedesátých let 20. století a opírala se o spolupráci Zdeňka Horsáka z KS SPPOP v Brně.

V jakési ideové rovině spočívá spojitost také v tom, že zámek Jaroměřice nad Rokytnou byl od roku 1752, po téměř jedno století, také v majetku přímé větve rodu Kouniců. Jan Adam z Questenberku, majitel jaroměřického panství, totiž v roce 1752 zemřel a zámek zdědil synovec druhé manželky Marie Antonie rozené Kounicové, Dominik Ondřej Kounic, který v roce 1761 připojil ke svému jménu ještě přídomek Questenberk. Byl to syn Václava Antonína, prvního knížete Kounice. Dalším držitelem jaroměřického panství byl čtvrtý kníže Alois Václav Kounic, hrabě z Questenberku.

Rekonstrukce (neboť u obou zahrad se nejednalo o restituce) někdejší francouzské zahrady ve Slavkově u Brna se opírala o nadšení brněnských památkářů ze 60. let 20. století. Budova zámku s kounicovskou obrazovou galerií byla v té době, v poválečném období, již dlouho v provozu a přístupna veřejnosti, byla opravena fasáda v nádvoří a také na jižní straně jižního křídla. Bylo proto logicky snahou obnovit i zahradu a západní průčelí západního křídla. Už z roku 1968 pocházející studie zmiňovaného Dušana Riedla ze Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SURPMO) byla dále rozvinuta v návrhu Zdeny Zábrodské, opět ze SURPMO v Brně, z roku 1973. Zatímco Riedlova studie byla jakousi minimalistickou parafrází někdejší zámecké zahrady z roku 1774, s jedním bazénem obklopeným sochami na středu horního parteru, návrh Zdeny Zábrodské se už opíral o archeologické nálezy zahradních fragmentů a archivní plány a komponoval nově horní parter jako celek. Tento návrh byl také komplexně realizován a v závěrečné fázi i rozvinut až po okraj dolního parteru v podobě jednoho rozměrného bazénu, ležícího zhruba na ose J-S. I ten se tvarem opíral o historickou skutečnost.

Pod vlivem architekta Martinelliho

Sochařské práce, které představují většinou antické hrdiny a bohy, pocházejí převážně z dílny Giovanni Giulianiho (1663-1744), Itala aklimatizovaného ve Vídni a plnícího rovněž zakázky moravské šlechty. Sochař spolupracoval s architektem Domenico Martinellim (1650-1718) při stavbě prvotního západního barokního křídla zámku Slavkov, avšak sochy při něm nebyly přímo zakomponovány do horního parteru ke dvěma bazénům, nýbrž podle plánové dokumentace a dalších historických textů tvořily součást balustrády okolo zámeckého příkopu, či balustrády na terase západního křídla, jak tomu bývá u historických staveb v Římě.

Lze říci, že Dominik Ondřej Kounic (1654-1705) měl vůbec štěstí na geniálního architekta, urbanistu, matematika, kněze, s nímž se seznámil ve Vídni. Martinelli, často pobývající v Římě, se stal rodinným přítelem Kouniců. Čtrnáctiletá známost a úzká spolupráce s jednou z klíčových osobností habsburské monarchie - říšským vicekancléřem Dominikem Ondřejem - dala zámku1) i městu Slavkovu úplně novou tvář. A to jak v architektuře barokního sídla, tak i zahrady2). Domenico Martinelli nahradil s Kounicem spolupracujícího bavorského stavitele Enrica Zuccalliho, který ve druhé polovině 80. let připravoval plány na přestavbu a dostavbu renesančního zámku a středověkého paláce komendy. Ovšem už také Zuccalli má ve svém návrhu na západ od západního křídla uveden jednoduchý tvar pravidelně komponované zahrady.

Zde je nutné se pozastavit u důležité skutečnosti, která ovlivnila pozdější plánování zahrady Martinellim v celé současné délce a šířce. Proč zde mohly být vlastně založeny dva partery - horní a dolní? Podstatným důvodem je situování budov komendy řádu německých rytířů ve středověku na mírné vyvýšenině nad okolním městem. Celý areál komendy měl kromě hlavního paláce, čtyř věží a kostela také soubor dalších menších budov na západě. Středověký okrsek byl na samém západě obehnán kamennou obrannou zdí, jejíž část byla v základech zachycena při zemních pracích v první polovině 70. let. Za zdí západně se pak nacházela o několik metrů nižší volná plocha, na níž byl později založen dolní parter zámecké zahrady. Pravidelný čtvercový půdorys Zuccalliho zahrady (symbol pozemského ráje), dělený dále na čtyři pravidelné díly, zjevně s jistými úpravami využívá vyšší plochu později horního parteru západně od zámku.

Slavkovská zahrada vykazovala v 18. století celkem dvě výrazné zjistitelné fáze. První podoba z počátku 18. století měla na horním parteru dva podélné bazény, ležící vedle sebe na osách V-Z. Výstavba zahrady spadá tedy do života prvního ze tří velkých stavebníků zámku, Dominika Ondřeje. Takto tvar půdorysu zahrady zachytil v kresbě okolo roku 1730 také kounicovský stavitel a architekt Václav Petruzzi (1700-1753). Tvary bazénu horního parteru byly potvrzeny i při odkryvu zeminy na tomto parteru na podzim roku 1972. Na dolním parteru pak na nákresu převažuje dlouhý vodní kanál, situovaný na ose V-Z, na podélné ose zámecké zahrady. Šlo zjevně o zahradu holandského typu3).

Od klasicismu k anglické romantice

Druhá kompletně přepracovaná podoba zahrady je datovatelná rokem 1774. Stavebníkem byl nejvýznamnější z trojice stavebníků barokně klasicistního zámku, velký ctitel francouzské kultury, kancléř Václav Antonín z Kounic - Riettberku (1711-1794). Jak vybavením plochy bazény s boskety, které již byly na horním parteru obklopeny sochami, tak i celkovým tvarováním půdorysu výsadby je to zahrada strohého vzhledu, už klasicistní. Kanál byl na dolním parteru přeměněn na tři samostatné rozměrné bazény s vodotrysky. To, že k takové změně došlo postupně, zřejmě v návaznosti na finanční možnosti stavebníka a při hledání výsledného tvaru zahrady, dosvědčuje zachovaná plánová dokumentace. Například nákres části plochy zahrady z roku 1766 zachycuje starší terén na severozápadní straně horního parteru a zbylou čtyřstupňovou půlkruhovou vodní kaskádu, snad z počátku 18. století při východním okraji dolního parteru, která už není napojena na kanál na východ - západ zahrady.

Klasicistní zahrada se postupně v souladu s další módní vlnou změnila počátkem 19. století v anglickou romantickou zahradu. Bazény s vodotrysky sice zůstaly, měnila se však výsadba bosketů na dolním parteru. Z tohoto období se do dnešních dnů zachoval také čínský altánek na jihovýchodě dolního parteru.

První polovina 20. století

K další podstatné změně ve tvaru zahrady pak došlo někdy ve 20. letech 19. století. Zřejmě to souviselo s chudnutím a zadlužováním se celkem tří knížecích potomků Václava Antonína - dvou synů, druhého knížete Arnošta Kryštofa (1737-1797), třetího knížete Dominika Ondřeje (1740-1812) - a zejména jeho vnuka, čtvrtého knížete Aloise Václava Kounice (1774-1848)4). V zahradě již nebylo možno vydržovat dostatek zahradníků, možná bylo i menší množství vody, která přitékala do bazénů přes rezervní nádrž ze svahu na severu. Také se možná uplatnila snaha zpříjemnit prostor zámeckého nádvoří. Bazény byly proto zrušeny a skulpturální výzdoba na podstavcích z mušlového vápence byla přemístěna do nádvoří zámku. Namísto středového bazénu byl na horním parteru zahrady vybudován malý bazén a okolní plocha byla zčásti osázena květinovými vzorci. Před bazénem stála socha bohyně Venuše. Dostáváme se tak k prokazatelnému počtu čtyř různých podob zahrady, od holandské, přes francouzskou a anglickou až po rozvolněný krajinářský park. Všechny podoby zahrady navíc úzce souvisely s módními vlnami, které se tu projevily ve formování zahrad - od baroka přes klasicismus po romantismus.

Diskutabilní rekonstrukce minulého století

Domníváme se, že i zde, s odstupem čtyř desetiletí, s postupnou změnou názoru památkové péče na rekonstrukce, případně zachovávání stávajícího autentického stavu, je nutné provedené dílo hodnotit. Hodnotit jeho nutnost, jeho vhodnost, současný provoz i kvalitu provedených prací. Pro rekonstrukci zahrady byla vybrána druhá fáze vývoje horního parteru z roku 1774, která byla v minulosti kompletně realizována a ve vztahu ke stávající historii zámeckého areálu má největší význam. Sochařská díla tehdy již nežijícího Giovanni Giulianiho, umístěná původně podle plánů zřejmě na balustrádách zámeckého valu i na terase střechy západního křídla a tvořená proto především pro pohled z en face, byla doplněna o mohutné podstavce a rozmístěna v okolí tehdy nově vybudovaných bazénů. Galerie soch byla - snad už v předcházejících letech - rozmnožena o několik soch Ignáce Lengelachera (1698-1780) a o kamenné vázy sochaře z Telče5).

Po dvou staletích, v 70. letech minulého století, byla pod vedením Zdeňka Horsáka z Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně (KS SPPOP) obnovena podoba francouzské zahrady. Práce v hodnotě okolo osmi milionů tehdejších korun československých provedl Státní statek Brno. Investorem bylo Krajské středisko SPPOP v Brně6). To mělo také od počátku 70. let zámek se zahradou ve své správě. Nově upravený horní a část dolního parteru zahrady byly zpřístupněny veřejnosti v roce 1977, v souvislosti se zasedáním UNESCO o historických zahradách v ČSSR.

Práce na rekonstrukci zahrnovaly rozsáhlou novou výškovou úpravu terénu, archeologický dohled, vybudování nových bazénů, položení přívodů vody do bazénů, pořízení strojovny pro čerpání vody do seníku a do bazénů, přemístění soch z nádvoří a jejich doplnění o betonové výdusky na celkový počet 44 kusů plastik, a to včetně osmi váz. Zahrnovaly také četné zahradnické práce, počínaje osíváním ploch travním semenem přes osázení broderií buxusy a tisy a vysázením sazenic habrů pro budoucí stěny. Dále kácení stromů a odstraňování jejich kořenových částí, potřebný ořez stromů v průběhu prací a novou úpravu velkých ploch vysypávaných hrubým pískem. Součástí rekonstrukce zahrady byla také obnova zahradní fasády západního křídla, tuto práci prováděla stavební huť KS SPPOP v Brně. Pro údajné zpevnění cihelného zdiva valu byl na korunu tohoto zdiva ukotven železobetonový věnec. Tak došlo k poškození autenticity v tom, že před západním křídlem byly odstraněny rozměrné podélné kamenné bloky, které původně tvořily korunu zdiva.

Při obnově části slavkovské francouzské zahrady se tak projektanti museli potýkat s četnými technickými problémy, neboť doba po dvou staletích pokročila v materiálech, v technice, v podobě a ochraně přírodních útvarů atd. Tak například voda není přiváděna z prameniště ve svahu severně od zahrady, ale je brána z hlavního vodovodního řadu, kterým je do Slavkova přiváděna pitná voda a který je od konce šedesátých let 20. století uložen v zemi v kaštanové aleji, souběžně se severní zdí zámecké zahrady. Potřebná čerpadla přivádějící vodu do bazénů, případně zajišťující chod vodotrysků byla umístěna do stavby seníku, který se nachází ve svahu na přechodu mezi horním a dolním parterem, opět při severní zdi zámecké zahrady. Strojovna však není vybavena zařízením pro čištění vody v bazénech. Bazény byly provedeny nikoliv z kamenných profilovaných bloků, jak tomu mohlo být v originále, ale ze železobetonu, který je na povrchu obložen tenkou vrstvou pohledového betonu. Už u těchto dvou konstatování se můžeme zastavit. Pitná voda, přiváděná do nádrží z hlavního vodovodního řadu, byla v první polovině 70. let 20. století v porovnání se současností velmi levná. Za čtyři desetiletí, zejména po změně režimu ve státě, se cena pitné vody několikanásobně zvýšila7). U nových bazénů došlo také ke zřejmě nepředpokládaným technologickým problémům. Při výrobě železobetonu totiž nebylo použito takového materiálu, který by zpočátku neumožňoval prosakování vody přes hmotu železobetonu do země. Teprve po letech byly vnitřní plochy bazénů vylepeny nepropustnou fólií. Nevyhovovalo také obložení hrubé betonové konstrukce bazénů vrstvou pohledového betonu. Pohledový beton nebyl dobře propojen s betonovou konstrukcí, a proto praskal a odpadával. Tím byl jistě znehodnocován výsledný dojem z provedeného díla a byla tak zdůrazněna jeho neoriginalita. Dna bazénů nebyla v zimním období, kdy by měla být voda vypuštěna, nijak ochráněna, například silnější vrstvou spadaného listí, takže přirozeně docházelo k praskání povrchů betonových ploch dna bazénů.

Prostě, změnila se doba, v níž byla v minulosti zahrada provozována. Z noblesní klasicistní panské podívané na galerii soch a rozčeřené vodní hladiny bazénů, která byla určena pro úzkou vrstvu vysoké šlechty, se zahrada stala za socialismu téměř doslova majetkem všeho lidu. Připomeňme zde, že zahradou, především jejím horním parterem, projde v sezoně v současnosti několik desítek tisíc návštěvníků. Občasná drobná či větší poškozování sochařských děl či letní koupání v největším bazénu na dolním parteru zámecké zahrady byla a asi i jsou beztrestnými činnostmi8). Kromě toho dochází v zahradě pod stromy i k většímu poškozování soch z mušlového vápence, které jsou pokrývány spadem pylu a jiných drobných částic a rostou na nich lišejníky a mechy. V rámci ochrany stávajících rostlin zde totiž byly stromy ponechány z krajinářské podoby parku. V zimním období pak chybí jakákoliv ochrana proti nepřízni počasí. Na nádvoří zámku, kde není stromový porost, kde sochy po jedno a půl století v romantickém rozmístění stávaly, by je bylo možné lépe ohlídat.

Pověstnou třešničkou na dortu byla v první polovině devadesátých let nepochybně úprava severozápadní části dolního parteru zahrady. Šlo o část golfového hřiště, jehož plocha vybíhá ze zahrady dále ven severním směrem. Je tristní, že úprava, která vycházela vstříc požadavkům nově nastupující zbohatlické vrstvy společnosti a která nesouvisí s rekonstrukcí zahrady ani s krajinářským parkem, byla dojednána přímo tehdejším liberálně smýšlejícím ředitelem Památkového ústavu v Brně Ing. Zdeňkem Novákem, absolventem zahradnické fakulty, odborníkem na historickou zeleň!

Na tomto místě se opět dostáváme k závěrečné otázce: bylo vůbec vhodné provádět obdobnou rozsáhlou rekonstrukci? Odpověď jistě není jednoduchá a nemůže být ani jednoznačná. Poněkud zjednodušené vyjádření by mohlo znít „jak kde" či do jaké podoby nebo do jaké míry. Ne všude a ne vždy musíme o provedené rekonstrukci zahrady či alespoň o jisté její obnově pochybovat (například zámecká zahrada v Bučovicích, Květná zahrada v Kroměříži). Problematika autenticity ve starém kulturním prostředí, navíc v živé přírodě je vždy velmi ožehavá a citlivá. Plocha zahrady ve Slavkově u Brna nebyla nikterak poškozena válečnými událostmi, bombardováním a podobně, šlo spíše o dlouhodobé zanedbávání běžné, koncepční údržby. Byly zde pouze přerostlé stromy a keře. Proč tedy bylo nutné vracet se v části zahrady o dvě podoby zpět do historie? Bylo opravdu za této situace potřebné provádět tak rozsáhlou, finančně náročnou obnovu, jejíž realizace, jak se po desetiletích ukazuje, není vůbec ideálně odborně zvládnuta? Je tu několik neuralgických bodů, při nichž obnovovatelé neměli vlastně adekvátní příklad, z něhož by si mohli brát vzor a poučení z jeho dlouhodobého fungování. Rozsáhlé rekonstrukce zámeckých zahrad začala památková péče uskutečňovat až v období po druhé světové válce na zestátněných majetcích. Předcházející zkušenosti u nás nebyly. Realizátoři obnovy se ovšem také snažili o nejschůdnější a nejlevnější řešení.

Podstatným problémem je vynucená symbióza pozůstatků krajinářského parku s rekonstrukcí bohatě vybaveného parteru s velkým souborem soch na návštěvníkům poměrně dobře přístupné volné ploše. Nebylo také možné provést symetrickou výsadbu habrové stěny (kostky) na severní i jižní straně horního parteru, až k východní obvodové zdi zahrady. Na jižní straně tomu brání především masivní pomník z černé žuly z roku 1945. Ve druhé polovině 18. století zde současná podoba parku nebyla, a proto je možné, zejména u horního parteru, mluvit s jistou licencí o jakémsi „kočkopsu", tedy o částečné rekonstrukci s ponecháním staršího stavu (stromy).

Dalším podstatným problémem je provedení čtyř bazénů a jejich zásobování vodou. Kvalitní technologické provedení, požadované ve své době po pracovnících Státního statku Brno - neboť jiné možnosti odbornější firmy v období minulého režimu nebyly - bylo zřejmě nad síly tohoto podniku a tehdejší doby vůbec. V neposlední řadě schází v zahradě větší počet manuálních pracovníků, soustavně ošetřujících, ochraňujících a dosazujících veškeré plochy rozlehlé šestnáctihektarové zahrady. A to jak zeleň, tak i výtvory lidských rukou. Vždyť ani sochařská díla nebyla od zpřístupnění zahrady veřejnosti po dobu třiceti let nijak ošetřována!

Po jednom desetiletí od zpřístupnění došlo ve slavkovské zahradě k dalším specifickým komplikacím. V roce 1987 totiž KS SPPOP v Brně předalo zámek s parkem městskému národnímu výboru. Správa rozlehlé zámecké zahrady však zjevně převyšovala možnosti této poměrně malé instituce. Proto byla samotná zahrada po dalších dvaceti letech, v roce 2008, předána Technickým službám města Slavkova u Brna. Takže, zatímco v sedmdesátých letech byla brněnskými památkáři prováděna rekonstrukce zámecké zahrady také proto, aby zámek i zahrada byly vnímány jako jednotný architektonický a ovšem i organizační útvar, nověji zvítězila nechuť městského muzea takovou zahradu spravovat. Pro příspěvkovou organizaci tohoto typu je to totiž mimo jiné náročné na finance, pracovní síly a neustálou údržbu, tedy specifické nemuzejní činnosti, které je nutné naplňovat také organizačně. Správa zahrady proto nebyla žádoucí a to také z toho důvodu, že současné vedení muzea zřejmě chápe podíl na obnově památky (zámku) jako maximalistické, nepamátkové krášlení, mající až absurdní podoby (zadláždění zámeckého nádvoří). Z výše uváděného je patrné, že i pro technické služby bude zahrada velkým soustem, které, podle našeho názoru, budou dlouhodobě zvládat pouze s jistými rozpaky9).

Jaroměřice a Slavkov: výsledky rekonstrukcí v porovnání

Právě proto, aby více vynikly provedené obnovy, zvolili jsme konfrontaci zahrad v Jaroměřicích (v minulém čísle) a ve Slavkově. Slavkovská zámecká zahrada sice neleží na území kraje Vysočina, ale s jaroměřickou má více příbuzných rysů. Proto tu mohou vyniknout klady i zápory obou rekonstrukcí, které se v závěru našich textů pokoušíme zhodnotit.

I u rekonstrukce jaroměřické zámecké zahrady sice poválečná obnova doznala změn, avšak základní tvar, který je zachycen i na katastrální mapě z roku 1824, zůstal zachován. Zůstal zachován především široký kanál říčky Rokytné, zůstala zachována jeho odnož, vytvářející ostrov zhruba trojúhelníkovitého tvaru, zůstalo zachováno využití ve vrcholu trojúhelníka - jeviště, určené pro hudební produkce, zůstal zachován zdobný parter s boskety a broderiemi severně od hlavního kanálu. Zůstala zachována plocha štěpnice. Okrajové plochy zahrady, jak na západě, tak i na východě, byly od zámecké zahrady odpojeny. Změnilo se umístění soch, jejichž starší situování v 18. ani v 19. století nelze v plánech identifikovat. Před druhou světovou válkou zachycené umístění kamenných plastik změnil architekt Dušan Riedl podle vlastního uvážení. Tvarování tří kruhových útvarů (rondelů) v ose, jak mezi zahradními křídly zámku, na zdobném parteru i v prostoru jeviště, bylo pojato nově. Díky menší ploše zahrady, jejímu přirozenému usazení v terénu, díky krajinářskému parku v části odlehlé i uměle tvarovaným půdorysům bosketů a broderií na hlavním parteru se v zahradě cítíme přirozeně. Také průběžná údržba a obnova výsadeb je opatrná. Bohužel, v horším stavu jsou kamenné sochy a lavice. Říčka Rokytná teče plynule, není zde nutný větší, uměle řízený koloběh vody. Zahrada si díky svým rozměrům a členění stále zachovává lidské měřítko. Je zde patrný přirozený vývoj, který v průběhu tří století nevykazuje žádné razantní proměny.

Tak tomu ale není u rekonstruované zámecké zahrady ve Slavkově u Brna. Rekonstrukce horního parteru vyznívá příliš bombasticky až násilně. To, co bývalo v minulosti, nelze bezbolestně vrátit zpět. Svědčí o tom mimo jiné zelená voda v bazénech, pobořená severní ohradní zeď, pahýly rukou několika soch či bezhlavý orel na sousoší Zeus a Ganymédes. Na ploše zdejší rozlehlé zahrady nelze nepřemýšlet o její budoucnosti. Co bude v dalších letech, půjde-li hospodaření v zahradě tak pomalu jako doposud? Bude mít městský úřad chuť a finance investovat do restaurování soch a do celkové údržby a postupné obnovy, včetně nových výsadeb stromů? Co bude v dalších letech, nebude-li brána v potaz i obnova zeleně na dolním parteru? Nejen pahýly rukou soch, ale i pahýly stromů žalují...

Poznámky:

1) Je třeba se také krátce zmínit o další podobnosti slavkovského zámku se zámkem jaroměřickým. Jestliže už za Questenberků je zmiňováno budování římské lázně (1711), není bez zajímavosti, že i na zámku Slavkov byla podle projektu D. Martinelliho pro Dominika Ondřeje zřízena v suterénu západního křídla lázeňská místnost (konec 17. století). Středová místnost lázně byla objevena při obnovných pracích v roce 1985. Lázeňská místnost mohla fungovat nejméně do třicátých let 18. století. Místnost se podařilo i částečně obnovit.

2) Nebyl to jenom Domenico Martinelli z Luccy a Giovanni Giuliani. Martinelli spolupracoval také s malířem Andrea Lanzanim a štukatérem Santino Bussim. Zachované práce těchto dvou umělců se ovšem netýkají zahrady, nýbrž západního křídla zámku.

3) Při stavbě bazénu se tu ještě za života Dominika Ondřeje objevuje i holandský fontaniér, Peter Williame.

4) Kníže Václav Alois působil jako diplomat v Dánsku, v Drážďanech, v Neapoli, v Palermu a v Madridu. Protože neměl dědice, začal vést rozmařilý život. Na slavkovském zámku se většinou nezdržoval. Pro špatné hospodaření mu byl nakonec soudně stanoven opatrovník kounicovského majetku (tedy také jaroměřického panství), Ludvík hrabě Károlyi, jeho zeť. Od té doby žil Václav v Paříži. Jeho dluhy dosáhly astronomické výše nejméně 1 100 000 zlatých.

5) Pravděpodobně šlo o sochaře Kašpara Obera, který ve čtyřicátých letech 18. Století pracoval i pro Kounice.

6) Jak známo, po roce 1990 se krajská střediska, již bez složky ochrany přírody, přeměnila v památkové ústavy.

7) Nutno připomenout, že se zdražilo nejenom vodné, ale i stočné. Současná cena vodného a stočného nutí správu zahrady ponechávat vodu v bazénech bez vypouštění znečištěnou, plnou sinic, i po několik let.

8) Že ochrana a udržování nemovitého majetku a slušné zacházení s ním není pouze záležitostí panujícího režimu, o tom svědčí dřevěný čínský altánek opravený v 90. letech 20. století. Ten je v současnosti opět značně zdevastovaný, zejména mládeží, která se v něm scházela. Altánek nebyl součástí rekonstrukce zahrady.

9) O jisté „rozpačitosti" lze mluvit i v 90. letech, kdy zahradu spravovalo muzeum. V té době byl bazén na dolním parteru zasypán a na několik let přeměněn ve výstavní plochu pro bonsaje.

Použitá literatura:

Bartušek, Antonín - Kubátová, Taťána: Jaroměřice nad Rokytnou, státní zámek, město a okolí, Praha 1953.

Dvořáček, Petr: Historické zahrady, Brno -KMa 2007.

Hálová -Jahodová, Cecilie: Galerie moravských Kouniců (Z dějin uměleckých zájmů jejich budovatelů), Brno 1940.

Hořínková, Marie: Příběhy pražských zahrad, Praha -Academia 2004.

Krsek - Kudělka - Stehlík - Válka: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha - Academia 1996.

Linhart, Jan. K.: Kounicové, Brno 1982.

Lorenz, Hellmut - Kroupa, Jiří - Miltová, Radka: Domenico Martinelli, Tvář genia barokní architektury,

Rousínov 2006.

Pacáková - Hošťálková, Božena - Petrů, Jaroslav - Riedl, Dušan: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha - Libri 1999.

Paukert, Jiří: Státní zámek Jaroměřice, Brno 1971.

Plichta, Alois: Jaroměřicko. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí, I. a II. Díl, Třebíč - Arca 1994.

Plichta, Alois: O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700 - 1752. Jaroměřice nad Rokytnou, Brno - MS, 1974.

Riedl, Dušan: Rekonstrukce zámeckého parku s přírodním divadlem v Jaroměřicích nad Rokytnou. In: Architektura ČSSR 21 (1962), s. 423 - 424.

Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek J/N, heslo Jaroměřice, Praha - Akademia, 1994.

Sedlák, Jan: Jaroměřice nad Rokytnou. Státní zámek, město a okolí. Praha 1972.

Tapie, V. L.: Barok. Bratislava - Palas, 1971.

Vlastivěda moravská: Moravskobudějovicko. Jemnicko. Brno - MVS, 1997.

Významné parky Jihomoavského kraje, Brno - Blok, 1978.

Zejda, Radovan: Jaroměřice nad Rokytnou kulturní, Třebíč 2006.

Plánová a fotografická dokumentace:

IMG_0010 Fotokopie situačního plánu klasicistní zahrady z roku 1774

IMG_0009 Fotokopie situačního plánu z roku 1809. Plán dokládá částečné rozpuštění formální francouzské klasicistní kompozice v duchu romantizující anglické zahrady

IMG_0015 Úprava parterů zámecké zahrady z dvacátých let 19. století, rozvolněná do podoby krajinářského parku. Pohled od východu, foto Karel Ochmann, 1970

IMG_0011 Pohled na nádvoří zámku se sochami, umístěnými zde asi ve dvacátých letech 19. století. Historický snímek z konce 19. století věnoval Zdeněk Vaněk

IMG_0014 Starší návrh rekonstrukce parteru parku. Model, foto Karel Ochmann, 1972

UMG_0013 Fotokopie výkresu výsledného řešení horního a části dolního parteru zámecké zahrady ve Slavkově dle plánu z roku 1774 (KS SPPOP v Brně, SÚRPMO Brno), 1973

IMG_0018 Zemní práce při obnově zahrady. Zakreslení obrysů bazénů z 1. i 2. fáze založení zahrady. Foto Karel Ochmann, 10/1972

IMG_0012 Stěhování sochy z nádvoří zámku na zahradu, léto 1975. Foto archiv autora

UMG_0017 Dva prvotní návrhy Domenica Martinelliho na podobu západního průčelí západního křídla zámku, s částí horního parteru zahrady. Archiv autora

IMG_0016 Fotokopie plánu, který zjevně dokládá postupné hledání tvaru zahrady (1766). MZA F 11 Velkostatek Slavkov u Brna, mapa 53, inv. č. 2472

IMG_1351 Replika historického bazénu na okraji dolního parteru, pohled od jihovýchodu; foto autor

IMG_1359 Pahýly rukou soch žalují... Foto autor

IMG_1361 Poškozené sousoší volající po restaurátorském zásahu. Foto autor

IMG_1355 Stav jednoho ze vzrostlých stromů. Foto autor

IMG_1360 Mechy a lišejníky na podstavci z mušlového vápence, detail. Pohled od západu. Foto autor

IMG_1349 Horní parter od jihozápadu, v pozadí vlevo bývalý seník s vodárnou. Foto autor.

Šest snímků ze současnosti pořízeno v únoru 2011

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg