V novém čísle najdete:

Téma: Stromy

 

Sortiment pro měnící se středoevropské klima

Rozhovor o stromech ve Vídni a v Praze

Pro zdravé stromy v ulicích - pilotní projekt Budečská

Použití prokořenitelných buněk v Brně

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 03/2011 Rozhovor S Henrym W. A. Hansonem, Zuzana Kejhová Přenosilová

Rozhovor S Henrym W. A. Hansonem, Zuzana Kejhová Přenosilová

Tisk

Původem Američan Henry W.A. Hanson vystudoval krajinnou architekturu i architekturu v rodných Spojených státech. Přes 20 let tam učil a vedl vlastní firmu Hanson Design Group zabývající se architekturou včetně zahradní. V roce 1999 přišel s nadací Heinz Endowments poprvé do České republiky. Od té doby se sem často vracel, nyní zde žije a pracuje.

Máš za sebou poměrně dlouhou cestu oborem, jak v čase, tak v prostoru. Kdy začala? Proč ses rozhodl stát se krajinným architektem?

To je poměrně zajímavá historka. A po pravdě řečeno, úzce svázaná s Evropou. Když mi bylo asi 15 let, cestoval jsem s rodiči a bratrem 11 měsíců po Evropě. Pod vlivem dojmů z této cesty jsem se začal hodně zajímat o architekturu. Táta můj zájem okamžitě podchytil a dal mne zapsat na nejbližší univerzitu - byla zrovna ve Španělsku. Když jsem dokončil rok studia (pro mne to byl rok namísto posledního ročníku střední školy), vrátili jsme se do USA a já jsem si podal přihlášku ke studiu architektury na Pennsylvania State University (PEN State). Obor byl bohužel naplněný, a tak jsem si vybral krajinnou architekturu. Neměl jsem přitom žádnou představu, co to je. Vlastně bylo mým záměrem přestoupit na obor architektura. Ale brzy potom, co jsem začal studovat krajinařinu, mi došlo, že to je vlastně TO, co jsem chtěl. Takže jsem tenhle program dokončil s úmyslem pokračovat v magisterském studiu (Master) architektury.

Nakonec jsi každý z těchto oborů vystudoval na jiné universitě, PEN State přitom vyučuje oba. Nešlo to zkombinovat?

Chtěl jsem ty „dvě architektury" studovat nezávisle. Na Pensylvánské universitě jsem vystudoval „Bachelor of Science in Landscape Architecture" (odpovídá bakaláři věd krajinné architektury) a „Bachelor of Landscape Architecture" (bakalář krajinné architektury). „Masters of Architecture" (odpovídá zhruba magisterskému (inženýrskému) studiu architektury) mám z Carnegie Mellon University. Pro upřesnění, Bachelors of Landscape Architecture je pětileté studium a Masters of Architecture znamenají další tři roky studia. Je to trochu jinak, než bývá zvykem v Evropě, ale v obou profesích to odpovídá americkým požadavkům na vzdělání.

Zkombinovat studium? Hmm... Vztahy mezi těmito dvěma obory na akademické půdě (PEN State) byly tenkrát, v polovině sedmdesátých let, hrozné. Byly to dva oddělené světy, přestože sídlily ve stejné budově, v podstatě přes chodbu. Spolupráce minimální. Zajímavé je, že v současnosti jsou to stále dva oddělené obory, ale mají společného šéfa (děkana).

Tak je to na PEN State nebo i jinde?

Užší způsob spolupráce mezi krajinařinou a architekturou se stává čím dál běžnější v celých Spojených Státech.

Myslíš si tedy, že architektura a krajinná architektura jsou dva samostatné obory, nebo že jde vlastně jen o různé způsoby vyjadřování, použití jiného materiálu pro utváření prostoru.

To je zajímavá otázka, protože moje firma v Americe měla v podtitulu "architektura - krajinná architektura - urbanismus". A lidé, někdy i klienti, se mne často ptali: „Jak moc děláte architekturu, jak moc zahradní architekturu...". A já jsem odmítal dělat v tom rozdíl tímhle způsobem.

Ale jednoznačně, rozdíly tady jsou. Řekl bych, že hlavně v jiném zorném úhlu, který má architekt a krajinář. Jak už jsem zmínil, záměrně jsem studoval na dvou univerzitách - na jedné zahradní architekturu a na druhé architekturu. Chtěl jsem si „zapsat do hlavy" oba úhly pohledu, odděleně. Moje krajinářské vzdělávání zahrnovalo snahu porozumět dynamice živého prostředí, faktu, že se věci neustále proměňují. A s tím souvisí poznání, že nepracujeme osamoceně, ale že pracujeme spolu s dalšími. Studium architektury a prostředí této profese je takové, že architekt má tendence být exkluzivní, výlučný, nezávislý. A oba tyhle přístupy mají svou váhu a hodnotu. Pokud dobře spolupracují, myslím, že dokážou přinést mnoho užitečného jak pro naše lidské potřeby v urbanizovaném prostředí, tak v propojení s přírodním, živým systémem.

To zní spíš jako rozdíl v přístupu k tvorbě než jako rozdíl mezi obory.

Ne tak úplně. Z mých zkušeností, praktických i na akademické půdě, vyplývá, že architekti mají tendenci chápat svou roli výlučněji, specializovaně. Krajinní architekti tíhnou spíš k širšímu pojetí a integraci mnoha vlivů. Ale nemyslím, že jsou to vlastnosti architektů/krajinných architektů. Řekl bych, že to vyplývá přímo z rozdílné povahy jejich práce. Architekt je zodpovědný za vytváření statického prostředí. Očekáváme, že výsledek jeho práce bude sloužit našim potřebám v den první stejně jako v den desetitisící. Zahradní architekt pracuje s živým materiálem, musí počítat s proměnlivostí živého světa a být si vědom toho, že změna je nedílnou součástí jeho tvorby. Navíc ta změna nemusí být (a není) vždy zcela předvídatelná. Zahrnutí širšího spektra oborů do své práce mu dává možnost dynamice prostředí lépe porozumět.

Jaký je profesní vztah mezi oběma obory v USA? Co se očekává od krajinného architekta, jaká je jeho role ve společnosti?

Mám to srovnat s českými poměry? Napadá mne několik hlavních rozdílů. Jedním je, že krajinný architekt je v USA velmi respektovaná, vysoce vážená profese. V očích odborné veřejnosti, podnikatelské sféry i v očích státních institucí je rovnocenná a oddělená (ve smyslu samostatná) od architektury jako takové. Dalším důležitým atributem je, že architekt a krajinný architekt velmi obvykle pracují na jednom projektu spolu, jako partneři. V mnoha případech je hlavním projektantem architekt, v mnoha případech krajinář, ale ve zpracovatelském  týmu mají naprosto stejné postavení. Jsou opravdovými spolutvůrci, nápady jsou předhazovány z obou stran a výsledná řešení hledají společně. Práci architekta a krajináře v USA bych přirovnal k dívání se dvojíma očima. Architekt vidí věci z jednoho zorného úhlu, krajinář má úhel pohledu trošku odlišný. Ale ty dvoje oči jsou v jedné hlavě, a díky tomu získáváš perspektivní, prostorové vidění. Myslím, že to vede k úplně jiným řešením než samostatná práce v rámci „svého" oboru. Ten společný pohled sjednocuje zastavěné prostředí s přírodními systémy a výsledku to dodává hloubku.

Ty jsi architektem i krajinným architektem. Mohl bys tedy být „obojíma očima v jedné hlavě". Ale řekla bych, že většinou vystupuješ v roli krajinného architekta. Je to tvoje volba? Proč?

To jsem si ani neuvědomil, je to úplně podvědomé. Možná bych mohl říct nevědomé? Asi proto, že zahradní architektura byla můj první obor na vysoké škole, první titul i praxe... Architektura je tak trochu rozšířením mého krajinně-architektonického základu. Dává mi to širší rozhled. Myslím si, že vždycky záleží na okolnostech, je potřeba je zvážit a vybrat, který přístup je pro daný projekt správný. Pokud se dominantním hlediskem stane přístup architekta (architektonického vzdělávání), pak bych řekl, že pokud chybí silný zájem, oddanost a zkušenost s prací s proměnlivým živým prostředím, ohrožuje to výsledek i ve smyslu dopadu na prostředí urbanizované. Jsem přesvědčen, že v mnoha případech vede cesta k úspěšnému projektu jedině přes multidisciplinární tým. Ve své praxi mám mnoho příkladů, kdy jsem spolupracoval s různými lidmi nejen na základě jejich odbornosti, ale třeba jen na základě jejich zájmu. A oni přidávali další hlediska k řešenému úkolu.

Chtěl bych zdůraznit, že mezioborový tým funguje na principu kulatého stolu. Všichni jsou si rovni, každý má své vlastní hledisko, sedí na své vlastní židli a k řešení přispívají všichni rovnocenně. Diskuze je skutečným dialogem. Mohl bych uvést příklady mnoha projektů, kde jsem spolupracoval s lidmi s opravdu různorodými hledisky - s techniky a technology, sociology, zástupci společenských věd, tvůrci pravidel „provozu města"... Každý z nich přináší hodnotu. Záleží na specifických okolnostech projektu. A to je další atribut: jsem přesvědčen, že je nutné sestavit tým, který odpovídá danému projektu. Samozřejmě musí fungovat jako opravdový tým, nesmí to být jedna osoba, která ostatním říká, co mají udělat.

Stává se často, že takový tým kolem projektu vznikne, nebo je to jen záležitost nějakého specifického typu projektů?

Ano, je to úplně běžné. Často tým vzniká na základě nějakých předchozích pracovních vazeb. Teď přijde trochu odbočka: věc, kterou mám na krajinné architektuře v USA opravdu rád. V případě soutěží se necítím zklamán, pokud nade mnou zvítězí lidé s profesionálním přístupem, kterých si vážím. Vzpomínám si na mnoho situací, kdy jsme spolu po soutěži pokračovali nějakým způsobem v komunikaci, konzultacích na daném projektu. Šlo o to, aby byl projekt doveden k co nejlepšímu výsledku, o názorové obohacení projektu. Mezi americkými krajináři je vnímání ega opravdu umenšené, prioritou je udělat pro úkol to nejlepší z hlediska profese, nikoli z postoje jednotlivce. Mám dojem, že na poli architektury by byl takový přístup mnohem složitější.

Jak tedy vypadala tvá praxe v USA a co tě přivedlo k nám, do České republiky?

Poté, co jsem skončil univerzitu a než jsem přišel sem do České republiky, jsem se věnoval především dvěma věcem. Jednak jsem měl svou firmu, zhruba 22 let. Hanson Design Group byla založena v roce 1988 (současně s narozením mé dcery) a zabývala se architekturou, krajinnou architekturou a urbanismem. Našimi klienty byly z velké části neziskové organizace a státní instituce, které se zaměřovaly na kvalitu městského života, sociální a ekonomické otázky a na životní prostředí. Zadruhé jsem učil. S tím jsem vlastně začal již v prvním roce svého magisterského studia architektury na Carnegie Mellon University výukou v rámci ateliérové tvorby pro první ročníky.

Jak jsem se dostal do Čech? Na základě mých zkušeností, odborných i akademických, používala moje firma v USA v převážné většině projektů takzvaný participační proces. V otázkách týkajících se jak krajinné, tak běžné architektury.

Participační ve smyslu zapojení většího počtu odborníků různých profesí nebo i co se týká spolupráce například s laickou veřejností?

Obojí. Ale hlavně vzhledem ke spolupráci se samotnými obyvateli a státními úřady jsem byl osloven nadací Heinz Endowments, abych v České republice pracoval s neziskovými organizacemi a pomáhal rozběhnout projekty zahrnující zapojování veřejnosti, samospráv, úřadů... Poprvé jsem do České republiky přijel v září 1999. Pracovali jsme se sdružením Vita na parku Fifejdy v Ostravě.

Pak jsem přijížděl opakovaně a pracoval s různými organizacemi (většinou ve spolupráci s Nadací Via) na několika projektech. V průběhu druhého roku této spolupráce, v Plzni, jsem se začal velmi zajímat o vzdělávání krajinných architektů v České republice. Poprosil jsem tenkrát kolegy z nadace Via, aby mne trochu seznámili se zdejším prostředím. Podíval jsem se do Lednice, na pražskou Fakultu architektury ČVUT a do Mělníka. Dost mne to zajímalo a na základě kontaktů, které vznikly na FA ČVUT, jsem tam začal jako host v ateliéru a zhruba po tři roky vedl studenty v projektech dotýkajících se participativních procesů. Jednalo se hlavně o projekty veřejných prostranství v menších městech.

Takže důvod, proč jsi zůstal v ČR, byl zájem o systém vzdělávání (zahradních) architektů?

Ne, spíš to byli sami studenti. Připadá mi, že čeští studenti mají v sobě mnohem víc vlastní motivace. Abych řekl pravdu, v USA výuka občas připomínala „krmení po lžičkách". Každý úkol musel být oddělen, připraven... jako samostatné sousto. Zatímco tady jsou studenti, díky struktuře vzdělávání i vzhledem ke způsobu práce, mnohem více vedeni k tomu, že musí mít vlastní chuť něčeho dosáhnout. A mají ji.

Jaké jsi našel rozdíly mezi vzděláváním studentů architektury / krajinné architektury tady a ve Spojených státech?

Učil jsem na architektuře, ale mým hlavním zájmem je krajinná architektura. Mám dojem, že studenti zahradní architektury v Čechách jsou vedeni hlavně směrem k zahradám a privátním projektům nebo k velmi malým veřejným prostranstvím a že se výuka soustřeďuje zejména na dendrologické aspekty. Také si myslím, že krajinná architektura je od architektury mnohem víc izolovaná než v USA. To bylo vidět na FA ČVUT, na způsobu, jakým tehdy byla krajinná architektura tamním studentům představována. V podstatě jen ve velmi základních rysech nepokrývajících celou šíři profese. To byl poměrně velký rozdíl od toho, na co jsem byl zvyklý z Ameriky. A o participaci, která mne do České republiky vlastně přivedla, se nemluvilo vůbec.

V průběhu tvého studia ve Spojených státech to bylo jinak?

Určitě, byla to samozřejmá součást výuky. Hlavně ve smyslu diskuze o hodnotách a o přínosech zapojování širokého spektra odborníků, institucí a obyvatel. Vzhledem k časovému omezení (jeden semestr) jsme sice nepracovali na žádných konkrétních participativních projektech, ale byla to nedílná součást našeho studia. A nijak vzdálená realitě. První participační projekt jsem na vlastní kůži zažil hned třetí měsíc po nástupu do svého prvního zaměstnání.

Co dalšího ve výuce architektů u nás podle tebe chybí?

Mohu mluvit jen ze své relativně omezené zkušenosti se zdejším univerzitním školstvím. Ale mám dojem, že je to především směřování k mezioborové spolupráci a týmové práci jako takové. Za důležitou považuji hlavně spolupráci mezi architekty a krajináři. Takové „nastavení" by mělo být už součástí studia. Snažím se tento přístup uplatňovat ve své výuce na FA ČVUT jak v ateliérech, tak na přednáškách, a především v předmětu sociální ekologie. Budoucnost opravdu potřebuje mnohem větší spolupráci obou oborů a na krajináře by mělo být pohlíženo jako na profesi rovnocennou s architektem.

Mluvil jsi o spolupráci s různými jinými profesemi, mohl bys říct něco o zapojování veřejnosti, obyvatel? To je vlastně důvod, proč jsi do České republiky přijel. Proč myslíš, že je důležité, aby veřejnost do projektu zasahovala v již průběhu plánování?

Vycházím ze svých zkušeností a z praxe ve Spojených státech. Kdybych měl mluvit o nejúspěšnějších projektech, byly by to z valné většiny právě ty, do kterých byli zapojeni všichni, kterých se problém osobně či profesně přímo dotýkal. Projekty, ve kterých měli tito lidé svou integrální roli v týmu. Ti, kteří mají na určitém projektu životní zájem, jsou z velké většiny právě občané a obyvatelé dotčené oblasti. Participační přístup jsem používal v projektech jako například revitalizace čtvrti s 500 obyvateli, komunitní centrum, městská obchodní čtvrť, k vytváření vnitřních pravidel fungování různých sousedství... Jde to aplikovat na mnoho různých způsobů. Přínosy procesu zapojení veřejnosti, kdy obyvatelé jsou u jednoho stolu s dalšími dotčenými, včetně samosprávy, státních úřadů, atd., jsou nezpochybnitelné. Samozřejmě, zúčastnění mají velmi rozdílné názory, úhly pohledu, odrážejí různou míru porozumění a respektu k názorům těch ostatních. Myslím si, že nejlepší jsou právě projekty, které se postupně dynamicky rozvíjejí. A to bývají právě projekty, u kterých byla od začátku patrná široká názorová diverzita. Netýká se to jen obyvatel, ale i úřadů a dalších institucí. Další důležitou poznámkou k participaci je, aby zúčastnění věděli, že v procesu zastávají nezastupitelnou roli, že jenom něco nekomentují, že jsou v pozici, kdy přinášejí své vlastní názory a návrhy. A že jejich názory mají stejnou váhu jako návrhy starosty, banky, církve, architekta nebo krajinného architekta. Řekl bych, že mnoho velmi zajímavých nápadů přišlo právě od obyvatel, protože oni vycházejí ze své žité zkušenosti, nejsou omezeni perspektivou své profese nebo funkce. Na rozdíl od ostatních zúčastněných.

Měli by všichni sedět u kulatého stolu, nebo stačí, když jsou názory veřejnosti nějakým způsobem posbírány, shromážděny a předány zpracovatelskému týmu?

Myslím si, že zásadní je, že se lidé navzájem potkávají. Vážně, to je opravdu moc důležité. Ale neznamená to, že pokaždé, když se koná schůzka týmu, musí být každý přítomen. Každý projekt prochází různými fázemi, proměňuje se, přicházejí otázky, jaká rozhodnutí je v danou chvíli třeba učinit. Ale myslím si, že lidé se musí vidět, musí si naslouchat a tím pádem mezi nimi mohou vznikat nějaké vazby. Základem pracovních týmů jsou právě vztahy, které musí být postupně dotvářeny. Vztahy založené na respektu ke druhým. Není nutné souhlasit, ale respektovat stanovisko toho druhého. A to platí kolem dokola celého (symbolicky kulatého) stolu.

Participační procesy jsi v Čechách pomáhal představovat před více než deseti lety. Vidíš za tu dobu nějaký posun?

Určitě se hodně změnilo ve vnímání významu participace, je tu každopádně několik neziskovek, které se na zapojení veřejnosti do rozhodování opravdu soustřeďují. Nemám však pocit, že by tento přístup byl uchopen profesionály jako součást jejich zodpovědnosti. To je škoda, považuji to za velmi důležité.

Mé osobní zkušenosti s představiteli obcí a měst jsou vcelku omezené, ale mám pocit, že participace není většinově považována za běžný přístup a hlavně že panují poměrně naivní představy o tom, co to vlastně znamená. Mám dojem, že převládají názory, že participační proces je nějaký způsob průzkumu, anketa a pak jakýsi způsob prezentace, kdy jsou veřejnosti představeny návrhy k okomentování. To není participační proces. Dělám velký rozdíl mezi zapojením veřejnosti a participačním procesem, protože participační proces je především a hlavně tím procesem. V žádném případě to není izolovaná událost. Chtěl bych podotknout, že každý participační proces by měl být dobře připraven. Tak, aby odpovídal potřebám a záměrům projektu.

Aby odpovídal záměrům projektu? To zní celkem manipulativně, ne?

Tak jsem to nemyslel. Jádrem participačního procesu musí být pojmenování a reagování na příčiny řešeného problému. To je pokaždé specificky jiné, v závislosti na okolnostech a souvislostech. Navíc to musí být proces proměnlivý právě v závislosti na vynořujících se okolnostech. Bude tedy reagovat a měnit se dle vývoje situace.

Mohl bys prosím na závěr shrnout, jak vnímáš pozici krajinářské architektury v Čechách? Jak vnímáš své vlastní postavení v jejím rámci?

Myslím si, že role krajinného architekta v České republice má velký potenciál. Řekl bych, že krajinní architekti by měli více spolupracovat mezi sebou, snažit se nějak vymezit, naznačit budoucnost celého svého oboru. K tomu však musejí mít zaprvé sami jasnou představu o tom, jak vnímají poslání své profese. Určitě je potřeba, aby svou vizi sdíleli s ostatními. Vzpomínám si na situaci ve Spojených státech před 25-30 lety, kdy The American Society of Landscape Architects (ASLA - sdružení amerických krajinných architektů) takovou představu srozumitelně formulovala a rozšířila ji mezi nejširší veřejnost, veřejné instituce a úspěšně propagovala celý obor jako takový. Nebyla to snaha jednotlivých krajinných architektů prosadit svůj osobní názor, jen svůj pohled, byla to opravdu akce celého sdružení. Všichni vystupovali jednotně jménem asociace. Myslím, že to úžasně zafungovalo.

Já sám bych rád přispěl k vytvoření takové profesní vize i zde. Vidím, že na toto téma panují v oboru mnohé a výrazné nejistoty, svázanost, vztahující se jak ke způsobu vzdělávání, tak k praktickým zkušenostem. Doufám, že když přijde někdo zvenčí jako třeba já, tak to napomůže ke zformulování určitého stanoviska. Některé mé důležité a možná zásadní poznatky v USA byly podníceny od profesorů, kteří přijeli na návštěvu z Evropy, protože oni přinášeli fantastické náhledy z absolutně jiných úhlů pohledu, úplně jiné a nové pojetí. Myslím si, že taková interakce má nesmírnou cenu. Při hledání své budoucnosti musí zdejší krajinná architektura překročit hranice a limity České republiky, musí vidět možnosti venku a teprve potom determinovat, co je správné udělat tady.

Samozřejmě vůbec netvrdím, že by krajinná architektura v Čechách a v USA měla být stejná! Dědictví, historie zahradní a krajinné tvorby v České republice a v USA, jsou zcela odlišné. Odkaz minulosti je jednou z nejdůležitějších složek, o které se obor opírá. Zdejší krajinná architektura musí být velice specifická, svá, vázaná na českou tradici. A krajináři by měli být profesionály odvádějícími dobrou službu veřejnosti. Zní to velkohubě? Ale bylo by to tak prima, ne?

Henry W. A. Hanson IV, RA RLA, LEED AP

vystudoval Bachelor of Landscape Architecture na Pennsylvania State University (1979) a Master of Architecture na Carnegie Mellon University (1986). Autorizovaný architekt a autorizovaný krajinný architekt v USA, zahraniční architekt registrovaný Českou komorou architektů. V roce 1988 založil v Pittsburghu firmu Hanson Design Group (www.hdg-ltd.com). V letech 1983-2003 vyučoval na Carnegie Mellon University v Pittsburghu v Pensylvánii, v letech 2002-3 hostoval na pražské FA ČVUT, od roku 2008 zde vyučuje.

Bc. Zuzana Kejhová Přenosilová, MA

absolventka bakalářského studia architektury FA ČVUT (1997), zahradní a krajinné tvorby na VOŠZa Mělník (1998) a magisterského studia Social Development Practice na London Metropolitan University (2008). Ve své praxi se věnuje zahradní tvorbě s tužkou v ruce v ateliéru i s rýčem pod širým nebem.

OBR1

Pensylvánské návštěvnické centrum

Místo: Erie, Pensylvánie, USA

Investor: stát Pensylvánie

OBR2

Revitalizace oblasti Steel Valley. Homestead, Pensylvánie, USA

OBR3

Obytný soubor Doughboy Square Homes. Pittsburgh, Pennsylvania, USA

OBR4

Rodinné centrum v Homewood North. Pittsburgh, Pensylvánie, USA

OBR5

Obytný soubor Rankin Homes. Rankin, Pensylvánie, USA

OBR7

Kulturní centrum Společnosti karpatských Rusínů. Homestead, Pensylvánie, USA

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg