V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 03/2011 Současné trendy v krajinářské architektuře, Vladimír Sitta

Současné trendy v krajinářské architektuře, Vladimír Sitta

Tisk

(Příspěvek přednesený na workshopu 20. dubna na ČVUT v Praze)

Byl jsem požádán Radmilou Fingerovou o výčet současných trendů v krajinářské architektuře.

Omlouvám se za nedostatek objektivity a vynechání trendonošů , kterým se nepodařilo zmocnit mediálního prostoru a tudíž unikly mé pozornosti.

Krajinářská architektura, jak ji chápu, se vymyká tradičním vymezením. K tomuto přesvědčení jsem se nedostal náhodou, ale až po desetiletích praxe. Věřím, že k tomu, abychom se dostali dál, potřebujeme radikálně přehodnotit naše přístupy.

Existence tohoto oboru je archaismem 20. století. Stejně tak dalších oborů zabývajících se tvorbou městského prostředí v nejširším slova smyslu. Oddělení disciplín vedlo k vytvoření ochranných lingvistických bariér, profesních žargonů, kterými se jednotlivé profese snažily zaštítit a tak zamezit jiným v překračování pomyslných hranic.Tato situace profesní sebezáchovy trvá dodnes.

Nechci uvádět nějaké umělé hierarchie do světa trendů. Za současný trend proto nepovažuji dnes již usedlá hnutí a přístupy jako je například minimalismus, přestože zůstává berličkou pro spoustu krajinářských architektů. Naneštěstí v epigonských rukou nedošlo k obohacení minimalismu třeba humorem (až na výjimky, zvláště Španěly) anebo poesií a místo toho jsme svědky novodobých ekvivalentů historických vzorníků. Snad by bylo lépe hovořit o posedlostí plošným vzorováním.

Nebudu se také zmiňovat o situacích, kdy se návrh stane ztělesněním servility a myšlenkové lenosti. Výsledky jsou všude kolem nás - od infrastruktury k vizuálním zvratkům jako jsou třeba poutače pro Mattoniho kyselku. McTosamé, neodolatelné Bavorsko od Šumavy k Tatrám s trpaslíkem na slevu. A chcete-li živý ekvivalent: snůšky virózou postižených jehličin korunované picea ošklivensis, stříbrným to smrkem.

Zmíním se jen o těch, které mají vliv a přesahují úzkou skupinu proponentů, a v závěru také o tendencích, které se mně podařilo vystopovat.

Pár slov o trendech

Trendy jsou do určité míry diagnózou nespokojenosti se status quo, jsou výrazem lidského volání po změně. Podmínkou vzniku trendu je identifikace skupiny lidí se základními parametry proklamací a teorií. Bez tohoto souhlasu se prostor pro rozšíření ideové báze nezvětší a celá záležitost zůstane uzavřena uvnitř specializovaných médii, k nimž patří například universitní publikace.

Aby se trend prosadil, musí existovat vokální jednotlivec nebo skupina, která neúnavně propaguje své myšlenky. V architektuře k tomu přistupuje často i propaganda určitého stylu - v extrémních případech jako například ústy Patricka Schumachera, který tvrdí, že parametrická architektura je povýšena nad jakýkoliv regionální kontext a je tudíž universální.

Rétorika spojená s trendem obvykle nadsazuje efektivnost hnutí. Chybějící realizace propůjčují trendu prozatímní imunitu až do doby, než dojde k usměrnění realitou. Není divu, že zvláště akademické prostředí je živným podhoubím všelijakých ismů.

Máme věřit Jamesi Cornerovi - Field Operations, který tvrdí, že je nutné obrátit zájem na ekologické, kulturní, ekonomické, politické a legislativní procesy a nezabývat se tím, jak projekt vypadá, ale jak se vyvíjí a jak působí v čase? Corner tvrdí, že je třeba se oprostit od scénografických konceptů a zaměřit se na produktivnější strategie a na to, jak věci operují. Field Operations, Cornerova firma, je dnes spojována s Fresh Kills a High Line v New Yorku. Nemohu se zbavit dojmu, že proklamace a realizace existují jako dva paralelní světy spojené jakýmsi letmým dotykem. Forma je zvláště v případě High Line jasně přítomná, i když vegetace současnou hierarchii materiálů v budoucnosti nepochybně rozmělní.

Krajinářský urbanismus (Landscape Urbanism)

Toto hnutí vděčí hodně pionýrské práci Iana McHarga (Design with Nature), který si uvědomil, že soudobé přístupy (jde o 70. léta) k tvorbě prostředí zanedbávají přírodní procesy a vedou ke statickým a předvídatelným výsledkům. Na svou dobu revoluční názory bohužel zůstaly na půl cestě. Přívrženci McHargových názorů viděli jako jedinou legitimní formu doslovné napodobování přírodních forem, jako kdyby kačenám nebylo jedno, zda je rybník neurčitá organická forma, anebo třeba obdélník.

Krajinářský urbanismus se zrodil jako reakce na impotentní systémy plánování a hlavně jako reakce na tzv. nový urbanismus (New Urbanism), kdy infrastruktura a distribuce stavebních objemů vytváří charakter místa za současného vyloučení automobilové dopravy. Je kuriózní, že jde vlastně o nostalgické hnutí založené i formálně na historických precedentech a na inspiraci Disneylandem.

Není divu, že přesvědčení, že krajina dokáže lépe definovat urbánní formu, je nejsilnější v USA, Kanadě a Austrálii, kde současné plánovací mechanismy jsou zcela dominovány trhem. Krajinářský urbanismus považuje krajinu za spojující článek; tvrdí, že krajina je infrastrukturou procesu a operačním polem. Začíná analýzou procesů a tyto procesy se snaží zapojovat do tvorby města.

Krajinářský urbanismus je příliš orientován na měřitelné a vědecky podložené aspekty, ponechává stranou člověka a architektuře přisuzuje roli druhých houslí.

Chápáno simplisticky: Nahradíme-li architekturu krajinou se všemi procesy, které s krajinou souvisí, jako například vodní režimy, vítr, původní vegetace, vytvoříme prostředí, které jako kouzelným proutkem odstraní chyby zdiskreditovaného systému.

Je krajinářský urbanismus zázračným lékem? Tvorba města je komplexní disciplína, jakékoliv náhražky nutně ovlivní výsledek. Podíváme-li se na visuální representace krajinářského urbanismu, cítíme se jako na návštěvě v archaické knihovně Athénské charty: budovy rozptýlené v prostoru, jen těch zelených nátěrů je jaksi více s tím, že i střechy ztratily svou imunitu a jsou živě zelené.

Osobně vidím hlavní klad tohoto přístupu v rozhodnutí, kde nestavět a proč.

Bylo by zajímavé tyto principy aplikovat na plán Prahy řekněme z roku 1989 a srovnat to se skutečností anebo s tím, co padá ze stolu developerů dnes.

Původní protagonisté jako například Charles Waldheim a Mohsen Mostafavi z Harvardské university si poměrně brzy uvědomili určitou jednostrannost krajinářského urbanismu a snaží se o jeho reformu vtažením dalších disciplín do procesu, zvláště těch, které stály předtím stranou.

Nový trend samozřejmě potřebuje nové jméno. Zrodil se nový termín.

Ekologický urbanismus (Ecological Urbanism)

Tento pojem je dnes tak široký, že zahrnuje prakticky všechno, co s tvorbou a existencí města souvisí. Ekologický urbanismus spojuje ekologii s urbanismem; něco, co bylo donedávna považováno za protiklad. Z krajinářského urbanismu si ponechává důraz na to, jak krajina operuje, a na to, jak zviditelnit krajinné procesy. Toto „obnažování" ekologie není nic nového v anglosaských zemích, kde se nejeden projekt točí kolem sbírání dešťové vody.

Dnes je ještě příliš brzy na hodnocení tohoto trendu. Ovlivní architektonické myšlení, které vidí všechno jako konstrukce, které lze odstranit bez jakékoliv stopy? Budova v náruči terénu, který stoupá a klesá, která se doslova ztrácí, rozhodně nepřestává být budovou. Není ani krajinou, se kterou se snaží splynout. Již proto, že censuruje většinu přírodních procesů a ponechává pouze ty, které jsou žádoucí a kontrolovatelné.

Co je osvěžující, je konstatování, že obyvatel města je obětí předurčeného způsobu užívání městského prostředí a akceptování faktu, že do ekologie patří i místa, která nemají jasnou funkci, ale jsou snadno dostupná. Druhotná příroda - v podstatě spontánní kolonizace míst člověkem opuštěných, má své místo - v budoucnu bude rekolonizováno a absorbováno do města. Sociální vztahy a lidská subjektivita rovněž nacházejí své místo. Stranou nezůstává ani městská farma jako zdroj potravin blízko zdroji.

Ekologický urbanismus se snaží rozšířit dosah mimo krajinářskou architekturu a rozmělnit tradiční myšlenková ghetta dopravních inženýrů, ekonomů, politiků a také architektů.

Zůstává otázkou, zda ve společnosti dominované ekonomikou, která manipuluje naše vidění světa na úkor dlouhodobých plánů a perspektiv, najde ekologický urbanismus způsob, jak efektivně změnit převládající názor, že ekologie je dobrá, pokud se nedotkne zisku. Přínos ekologického urbanismu může být ve vyvolání debaty o tom, jak omezeně přistupují jednotlivé profese k tvorbě města. Město se stalo prostorovým jarmarkem pro realitní makléře. Jakékoliv transakce podléhají všudypřítomné logice volného trhu. Investoři chtějí peníze a politikové moc. Ekologický urbanismus zůstává zatím uzavřen v inertním prostředí universit. I mezi známými praktikujícími akademiky se najdou vokální skeptikové. Martha Schwartz, profesorka designu na Harvardské universitě, při naší nedávné debatě na universitě v Pekingu tento trend označila nevybíravě za nesmysl, přičemž český výraz je daleko slušnější než anglický ekvivalent.

Může ekologický urbanismus ovlivnit českou scénu? Na tuto otázku si netroufám odpovědět. A asi nejsem sám.

Urbanismus jako otevřený proces (Process Urbanism)

Zaměřuje se na situaci spíše než na funkci. Do jisté míry navazuje na hnutí situacionistů. Podobně jako krajinářský urbanismus tvrdí, že město lze plánovat podle přírodních procesů a systémů, snaží se vytvářet systémy, které lze porovnávat s ekologickými cykly. Snaží se odstranit rozdělení města, přírody a kultury. Vidí město jako adaptabilní organismus. Hledá synergii mezi komponenty, které nemají žádný zřejmý vztah. Skoro surrealisticky například mezi slavíkem a nemocnicí.

Nepřekvapuje, že jedním z kritérií je odmítání sociální hierarchie, které vede k vytváření socioekonomických monokultur. Generátorem má být každodenní život. Otevřený urbanismus vytváří matrici, kterou obyvatelé naplňují vlastními zkušenostmi a nápady. Uvidíme, zda tento proces použitý v Greve Midtby v Dánsku a propagovaný Stigem Andersonem něco přinese do vyplundrované krabičky urbanistických nástrojů. Přes podobnosti s proklamacemi krajinářských urbanistů jde o paralelní teoretický systém s méně hlasitými proklamacemi o schopnosti řešit problémy současného města.

Programatický minimalismus

Je výrazem důvěry ve schopnost publika dotvářet programatický prostor. Prázdno, ne diktát návrhu, předpokládá, že obyvatelé budou sami organisovat život ve veřejných prostranstvích. Bez schopnosti spontánního projevu se nelze spoléhat na neočekávané. V Čechách došlo k několika akcím, které posílily důvěru ve schopnost publika si prostor, byť dočasně, přivlastnit. Například Občan Rulík v Brně anebo hry s dlažebními kostkami tamtéž.

Jedním z výrazných protagonistů je holandská skupina West 8. Slovy Adriana Geuzeho mají mít občané možnost modifikovat povrch města s tím, že krajinářská architektura vytvoří situační scénáře. Samozřejmě nelze brát jejich rétoriku doslova. Polyfunkčnost anebo schopnost měnit konfiguraci osvětlení se ještě nerovná spontánnosti.

Zvláštním případem je Čína. Odhlédneme-li od brutálně potlačených politických akcí, obyvatelé veřejně používají parky způsobem, o kterém se Evropanům může jen snít. V parcích se tančí, muzicíruje, píše se poezie, cvičí, spí, hrají masově karty, a to i v desetistupňovém mrazu.

Zmíním se ještě formou neučesaných poznámek ne tak o trendech, spíše o tendencích, s nimiž se pravidelně setkáváme na stránkách digitálních a tištěných.

Globalismus

Jde většinou o příklady objektofilie, závislosti a formy narcismu, která občas potká každého, kdo se snaží něco navrhnout, sebe nevyjímaje. Tato posedlost vnější formou oslavovanou napomádovanými stránkami magazínů nejrůznější provenience nám dala nejen architektonické hvězdy, ale i krajinářské hvězdy. A tak stejně, jak Big Mac chutná v Praze nebo New Yorku, nacházíme universální formule krajinného vzorování à la Peter Walker anebo Martha Schwartz, bez ohledu na kontext a lokalitu. Biomorfismus Burle Marxe je pasé, linky, deformované karteziánské geometrie jsou chic a Koolhaas zůstává vlivnou figurou s pereniálně osvěžujícím konceptem pro La Villette, který tehdejší porotě nahnal tolik hrůzy.

Architektura hvězd

Poctivá, téměř neviditelná krajina, ve které je lidem dobře, aniž by si uvědomovali proč vlastně, je pasé. Tak jak formální křiklouny známé z architektury, i krajinářská architektura má pár protagonistů, i když nejsou tolik vidět, prostě chybí priapická dimenze. V těchto projektech už příliš nezáleží, jak je lidé budou využívat, ale jak vypadají na stránkách časopisů. Je pro mne hádankou, jak lze tato veřejná prostranství fotografovat bez lidí. V některých případech jsou tyto projekty presentovány téměř výhradně z ptačí perspektivy. Ukazuje se znovu a znovu, že spektákl vytváří pasivitu.

Kamufláž

Anebo zelená softwarová revoluce. Stačí krátká exkurse na stránky architektonického časopisu a jen barvoslepý si nemůže nepovšimnout laciných zelených tapet nalepených na jakýkoliv, přednostně vertikální a ještě lépe zborcený povrch. Přiznám se, že po léta jsem se zasazoval o ekologicky kooperativnější fasády, samozřejmě založené na inspiraci existujícími přírodními systémy. To, co vidíme, nemá s ekologií nic společného. Až na výjimky nejsou úvahy o tom, jak bude photoshopscaping operovat v čase, vůbec uvažovány. Zelené pixely nahradily ekologii a realitu.

Tektoniku vystřídala zeleň, které jsou přisuzovány téměř nadpřirozené schopnosti v zakrývání myšlenkově aridní architektury. (Nemluvím o pozitivním integrování vegetace a konstrukčního systému fasády jako například u Foreign Office Architects, ale i dnes světoznámé zelené stěny Patricka Blanca jsou systémy uměle udržované při životě nákladnými technologiemi.)

Snad totální kolaps Paradise Project v Londýně přinese trochu zdravého rozumu do světa zelených halucinací.

Romantismus visualisací

Snad jako reakce na deromantisaci městského života se ve visualisacích objevuje silný trend po svůdných, atmosférických efektech na hony vzdálených od reality. Perspektivy jsou zabydlené usmívajícími se a skotačícími lidmi s věkovou hranicí nepřesahující zhruba 30 let. Málokdy je vidět člověka s knihou, zato mobil je všudypřítomný. Tyto vizualisace nejsou nic jiného než chytrý marketing. Často nechybí ani humor, i když se domnívám, že je to spíše kouzlo nechtěného. Vizualisace nových steroidních domů v Malešicích předčí očekávané.

Neoornamentalismus

Většinou jde o dekorace odvozené od přírodních, někdy i historizujících motivů. Uvádím tento trend, kterému chybí teoretická báze jako příklad toho, co považuji za kreativní krizi, ne jako něco hodné následování, alespoň ne podle mého názoru. Berlínská firma Topotek (ta prohlašuje ústy svých protagonistů, že chtějí provokovat), West 8 a další pravidelně flirtují s ornamentalismem, přitom se často odvolávají na kontext.

Historicismus. Historie jako náhražka

I když se jedná o trend, který Evropu zasahuje jen omezeně, kromě snad Anglie, jsou Čína, Austrálie, USA, Jižní Afrika a země prosáklé naftou skutečným rejdištěm kýčařů nejrůznější provenience. Napodobit lze cokoliv a odkudkoliv. Bylo by snadné tento trend prostě ignorovat a prohlásit ho za estetický neandertalismus. Z povrchu planety však nezmizí. Naneštěstí se tyto vizuální nevolnosti nevyhnuly ani České republice.

Formule jako všelék

Ráj byrokratů. Stejně jako město, tak i městská krajina je vytvářena formulemi, ne logickou potřebou anebo požadavkem místa a obyvatel. Tolik a tolik procent zeleně, tolik na silnice, chodníky, zástavbu. Není divu, že obyvatelé vyhledávají místa imunní před kulturně negramotnými formulemi současnosti, které zcela eliminují překvapení. Díky těmto formulím je věc tak samozřejmá jak sbírání dešťové vody vyvrcholením kreativity krajinářského architekta v zemích jako USA anebo Austrálie.

Zemědělská politika Evropské unie

Těžko označit direktivy, které mají neuvěřitelný vliv na tvar evropské krajiny jako trend. Direktiva není trend, vyžaduje podrobení se. Co se týká jejího dopadu, je Brusel na dobré cestě ke krajinné homogenisaci. Centrální plánování vstupuje do krajiny zadními dveřmi.

Budoucí trendy?

Vstupujeme do éry extrémní eskalace technologií. Není daleko doba, kdy technologie a živé systémy budou synthetisovány. Je možné, že člověk vytvoří krajinu, která bude mít schopnost vlastní reprodukce a schopnost reagovat na vnější síly. Nikdo dnes neví, kde jsou biotechnologické limity, jak rychle se hranice mezi umělým a přírodním budou stírat, zda trans-přirodní robotické systémy změní naše kolektivní ideály. Jedno je jisté. Bude to krajina, kterou naše oči navyklé na známé jen stěží rozpoznají. A je možné, že to nebude krajina pozemská, ale planetární.

Poučení z krizového vývoje

Omlouvám se pamětníkům, i mně jde z této slovní kombinace mráz po zádech.

Přes všechny proklamace, medajlování a mediální drobky je krajinářská architektura v České republice až na pár výjimek na úrovni rozvojových zemí. V její úrovni se odráží nejen politický, ale i hodnotový systém společnosti. Krajinářská architektura musí přestat být pasákem developerů, povrchním dekoratérem a zametačem svinstva. Musí přestat se svou servilní ochotou používat prostředky zelené kamufláže k pochybným a často neetickým cílům. A musí přestat s pocitem na výhradní právo být representantem přírody ve městě, přestat vidět krajinu jako suvenýr, antidotum denaturalisace. Úkolem architektů jakéhokoliv zaměření je přispívat positivně ke kultuře země. Na tento úkol však musí být lépe připravováni, než je tomu dosud.

Obnovit krajinu jako proces vyžaduje podstatně větší organisační schopnosti než pouhá orientace na formu.Vymlouvat se na špatné podmínky můžeme donekonečna. Nenarozená generace nám bude jistě vděčná za náš nedostatek vize a odpovědnosti.

Na závěr

Ať už jsou trendy jakékoliv, pro mne je jasné, že dělení na architekturu, urbanismus, krajinářskou architekturu je pozůstatkem modernismu. Ve světe existuje jeden silný trend, a tím je snaha provázat tyto disciplíny ne někdy na konci formativního studia, ale již na začátku. Vím, že volání po ekologickém Bauhausu ještě nějakou dobu bude jen slabým hlasem v současném světě dominovaným hodnotovým systémem, který takovým snahám nepřeje. Přívrženci status quo tento systém přes hlasité protesty nepřímo podporují.

Věřím v nevyhnutelnost prohloubení vzdělání pro všechny profese zabývající se tvorbou města a nejen pro často zatracované architekty krajináře. Je jen třeba si uvědomit, že běh událostí začíná předbíhat naše schopnosti na ně reagovat.

Zakončím čínským příslovím: „Nejlepší doba na zasazení stromu byla před 20 lety. Druhý nejlepší čas je dnes."

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg