V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív rozhovory Rozhovor s architektem Louisem Benechem

Rozhovor s architektem Louisem Benechem

Tisk
Francouzský zahradní architekt Louis Benech je samouk, který se po studiu práv vypracoval doslova od rýče k tomu, čím je dnes - k jednomu z nejžádanějších zahradních architektů především ve Francii a Anglii, významné zakázky má však i jinde po světě. O životě, lásce k rostlinám, svému přístupu k historickým zahradám, svých projektech a cestách nám vyprávěl ve svém pařížském ateliéru a jeho milovaný kocour Tulipán vrněl opodál...
Vystudoval jste práva, jak jste se dostal k profesi zahradního architekta?
Jsem synem architekta, moje maminka milovala rostliny, architekturu jsem měl vždy rád a ještě více než budovy mě zajímalo celkové řešení prostorů. Od malička jsem miloval stromy.
Původně jsem chtěl být lesním inženýrem, jenže když tady ve Francii chcete být lesním inženýrem, musíte být velmi dobří v matematice a fyzice a to já nikdy nebyl.
Nejlepší známky jsem měl vždy z humanitních předmětů, ale chtěl jsem být spíš vědcem, i když jsem k tomu neměl žádné předpoklady. Nakonec jsem vystudoval pracovní právo. Bylo to strašné, vůbec mě to nebavilo, mnohokrát jsem chtěl ze školy odejít; nakonec jsem ale stejně skončil u rostlin, svou diplomovou práci jsem psal na téma legislativa ochrany stromů.
Během vojenské služby jsem byl u námořnictva, na lodi, která kotvila poblíž Brazílie. Pobytu tam jsem využíval k sbírání semínek a vytváření herbáře tropických rostlin. I když jsem nikdy vlastní zahradu neměl, vždy jsem o zahradách snil, jak rád bych tam pracoval a hrabal se v zemi.
Nakonec jsem po vojně odešel pracovat jako dělník do slavných anglických školek Hillier s právnickým diplomem v kapse.
Co Vám tato zkušenost ve školkách přinesla?
Přes den jsem pracoval ve školkách a učil se řemeslu - měl jsem obrovské štěstí a potkal tam spoustu úžasných lidí, kteří byli neuvěřitelnými profesionály a moc mě toho naučili. Po zavírací době jsem se den co den toulal po arboretu a dělal si zápisky, obzvlášť rád jsem pozoroval, které skupiny dřevin spolu dobře fungují, které společně kvetou, plodí nebo barví. Takřka ve všech dendrologických příručkách totiž naleznete informace typu, že dřevina kvete někdy řekněme od května do června, ale když ji vysadíte do oblasti, kde je tepleji, pokvete od dubna do května. Žádné jaro není stejné a roky jsou různé, někdy rostliny začnou vykvétat dříve, jindy později. Když jsem ale věděl, co a jak společně kvete, barví či plodí, bylo mi jasné, že když ty rostliny přenesu do jiné situace společně, zase mi budou kvést, plodit a barvit spolu, ta asociace bude stejná. Všechno, co je napsáno v knihách, je jedna věc, vlastní zkušenost je věc jiná. Dodnes jsou mi moje zápisky nejcennější knihou a neustále se k nim vracím.
Kromě toho jsem měl to štěstí poznat ještě starého pana Hilliera z třetí generace zakladatelů školek, dokonce jsem se s ním i spřátelil. Starý pán mě pozoroval den co den z okna svého domu v arboretu a bylo mu nesmírně divné, co tam pořád dělám, dokonce byl přesvědčen o tom, že mu tam chodím něco krást.
Když jsem si dělal zápisky a někde se pohnul keřík, bylo mi jasné, že to je zase starý pán, který se vydal maskovaný do terénu, aby zjistil, co tam vlastně dělám. Když ale viděl, že si pravidelně dělám jen zápisky a že mě to opravdu zajímá, spřátelili jsme se a on mi sám nabídl, že mi ukáže ty nejvzácnější kousky, které v arboretu má. Protože byl posedlý představou, že by mu je někdo mohl ukrást, sázel je do nejzazšího koutu arboreta za ostružinové houští, kde je nemohl nikdo jiný vidět. Pamatuji si, že tam měl takové rostliny jako Carriera calycina nebo Franklinia alatamaha, která dnes již z přírody vymizela a všechny rostliny, které jsou v současné době na trhu, jsou klony této rostliny, ze školek Hillier.
Školky Hillier byly tenkrát jedny z nejsofistikovanějších školek v Evropě, nabízely rostliny, které nebyly nikde jinde v Evropě k mání. Fascinovala mě tam tenkrát spousta rostlin, třeba jako Rehderodendron macrocarpum. V reálu ale takové vzácné rostliny používám velmi málo, protože je buď velice složité je sehnat, nebo velice složité je pěstovat. Pracuji především s těmi rostlinami, které jsou snadno dostupné, snadno se množí a úplně nejvíce mě zajímají ty rostliny, které se dají bez problémů vysévat.
S odstupem času ale mohu říci, že jsem ve školkách Hillier poznal řadu rostlin, které byly tehdy vzácné, ale dnes po 30-40 letech jsou zcela běžně k dostání. Z toho mám vekou radost, protože když se jedná opravdu o krásnou rostlinu, tak je geniální, když je snadno dostupná... Ale to už zabíhám úplně někam jinam.
Mně přišla velice zajímavá vaše myšlenka nezaobírat se rostlinami jednotlivě, ale zkoumat je spolu s ostatními...
Vždy mě bavilo pozorovat právě takováto malá společenství stromů, keřů, trvalek. Stačilo jen dívat se s očima otevřenýma a zapisovat si, co spolu v daném klimatu a dané půdě skvěle funguje. Vždy mě více než architektura či koncept zajímalo, co tam bude za rostliny a jakou atmosféru v zahradě vytvořím pomocí rostlin, které vyberu. Dnes bohužel většina zahradních architektů postupuje opačně, do nekonečna řeší koncept, pracuje s hmotami něčeho, co neví, co to bude. Rostliny se vybírají až na posledním místě a to je myslím špatně.
Rostliny jsou našimi herci na scéně a to, jaké vybereme, výslednou kompozici velmi ovlivní. Mě baví řešit jak koncept, tak výběr rostlin současně.
Myslím, že většina zahradních architektů dnes jsou spíše konceptuálové nebo nepřehlédnutelní plastici, ale ta spřízněnost s rostlinami už jim chybí.
Myslíte, že dobrý zahradní architekt by měl být i dobrým zahradníkem?
Já jsem to měl tak, že nejdřív jsem se hrabal v zemi, naučil se řemeslu a až potom jsem začal navrhovat. Myslím, že to, že jsem byl nejdříve prostým zahradníkem, mi umožnilo dívat se na celkové řešení prostoru velice prakticky, s plným vědomím toho, že to, co navrhuji, bude vyžadovat tu a tu následnou péči. Myslím, že znalost zahradnického řemesla je důležitá pro pochopení toho, jak to bude v zahradě fungovat, kdo a jakým způsobem se o ni bude starat.
Zahrada, která vás přežije, je dobrá zahrada. Myslím, že ideální je dnes dělat zahrady co nejméně náročné na péči, protože je čím dál méně zahradníků a lidé mají čím dál méně času se o zahrady starat, alespoň tady ve Francii.
Já osobně nemám příliš v lásce zahrady, kde je potřeba přílišná až úzkostlivá péče, a to nejen z hlediska ekologického. Nemám rád automatické závlahy, používání chemických přípravků na hnojení či ochranu rostlin a pocit, že když zapomenu zmáčknout čudlík, tak se mi sesype celý systém a rostliny zahynou. Líbí se mi například vegetační stěny Patrica Blanca, ale zároveň to ve mně vzbuzuje obrovský strach z křehkosti toho systému, že když selže technika, celý systém se mu sesype.
Na přírodě a tisíci dobře udělaných zahrad se mi líbí, že fungují bez toho, aniž byste okolo nich denně museli skákat a zalévat. Abychom dokázali navrhnout dobře fungující zahradu, je myslím nezbytné
znát zahradnické řemeslo. Nemusíme ho mít třeba rádi, ale jeho znalost je podle mě nezbytná.
To, že jsem byl nejdříve zahradníkem a až poté začal navrhovat prostory, mi umožnilo dívat se na prostor velice prakticky, s plným vědomím toho, že to, co navrhuji, bude vyžadovat tu a tu následnou péči.
Myslím, že jsou tu i jiné účinky zahradničení - pro mě je to něco jako terapie, která mi dělá dobře. Nejšťastnější jsem, když mohu klečet nad záhonkem a hrabat se v zemi.
Litoval jste někdy, že jste neabsolvoval školu zahradní architektury?
Když nevíte, co by vám taková škola do života mohla dát, tak to vždy chybí. Protože nevíte, jak by bylo, kdyby... Spoustu věcí jsem se naučil sám, vyčetl z knížek, naučil se od kolegů.
Myslím, že vlastní zkušenost je nejlepší školou ze všech. Zajímavé bylo, že čím více jsem toho věděl, tím více mi připadalo, že nevím skoro nic, to bylo trošku deprimující. Ale myslím, že škola mi ani tak nechyběla po stránce vědění, jako spíše pro takové druhotné věci jako je organizace, administrativa. Když jsem začal dělat větší projekty, veřejné zakázky, vypracovávat všechnu tu administrativu k tomu, ze začátku jsem s tím zápasil, dodnes to dělám nerad, ale dnes už na to mám lidi. Když něco děláme s láskou, učíme se velmi rychle.
Jak to bylo s Vašimi prvními velkými projekty?
Myslím, že jsem měl v životě veliké štěstí a dostal jsem se k projektům, ke kterým jsem se dostal, byly to příležitosti, po kterých jsem skočil. Jako například celý ten příběh s Jardins des Tuileries (v roce 1990 vyhráli tehdy zcela neznámí Louis Benech, Pascal Cribier a François Roubaud společně konkurz na rekonstrukci Jardins des Tuileries v Paříži - pozn. aut.).
Když jsme začali s rekonstrukcemi těchto zahrad, neměl jsem o tom, jak se takový velký projekt dělá, ani ponětí, hlavně z hlediska administrativy. Vždy, když jsem něco nevěděl, zeptal jsem se úplně hloupě kolegů a tak jsem se učil.
Myslím, že na začátku řešení každého projektu zahrady je třeba si uvědomit, kdo se bude o zahradu starat a jakým způsobem, tím se vyhneme zbytečnému ztrácení času nad návrhy, které by nikdy nemohly fungovat. Myslím, že spousta zahradních architektů si toto úskalí při tvorbě konceptu často neuvědomuje a vymyslí zbytečně nákladná, náročná řešení na následnou péči, která potom ve výsledku vypadají špatně, protože se o ně dostatečně nepečuje.
Zahrada je místem kultury, práce, úsilí a není to příroda. Někdy je zapotřebí třeba deseti lidí v pozadí, kteří se vám o zahradu budou starat, aby vypadala dobře.
Jak byste sám sebe charakterizoval, za koho sám sebe pokládáte?
Trochu mě děsí, že všichni lidé, kteří dělají tohle řemeslo, mají alespoň tady ve Francii nálepku krajinář.
O zahradách už se tolik nemluví. Ale krajina přece vznikala po staletí, rukou přírody a rukou člověka, často tedy rukou prostých lidí, kteří neměli tušení, že vytvářejí něco krásného. Dělali to z praktických důvodů - potřebovali pole a vinohrady a někde potřebovali pást dobytek a někam chodit na dřevo. Dnes přijde krajinář někam a vyfotí si, co vznikalo po staletí, esteticky to hodnotí a prezentuje to jako svůj projekt.
Pak je tu řada kolegů, kteří vytvářejí spíš art, snaží se dělat umění s minimálním použitím rostlinného materiálu. Možná je to trochu staromódní názor, ale pro mě znamená vytvářet zahradu pracovat hlavně s rostlinami. Znamená to řešit častokrát zcela praktické, přízemní věci - jak tady lidé budou žít, kudy bude paní tlačit kočárek v parku... Když tedy přemýšlím o takto praktických věcech, vůbec si nepřipadám jako umělec, spíše se cítím jako řemeslník, který vytváří něco, co bude lidem k užitku.
Čím je pro Vás zahrada?
Zahrada, jak již bylo mnohokrát přede mnou řečeno, je rájem, kde máme schopnost odpoutat se od starostí, hluku, kde cítíme na kůži, jestli nám je chladno, nebo teplo, cítíme vůni, díváme se na krásné věci a zapomínáme na okolní svět.
Pro mě je to přístav. Zahrada ve městě je pro mě místem, kde můžeme zapomenout, že jsme ve městě.
Napadá mě jeden z příkladů takové zahrady ve městě, která vám umožní zapomenout na přítomnost města - botanická zahrada v Kodani. Jsme ve městě, přejdeme přes kopec a sejdeme do jiného světa s koutky upravenými i divokými. Zahrada je zahloubená, trochu jako vulkán. Nad sbírkami rostlin tady zapomeneme, že jsme ve městě, vůbec o něm nevíme. Miluju tuhle myšlenku ideálu zahrady ve městě, která mi umožní zapomenout, že jsem ve městě, a nejednou se v myšlenkách přenesu někam docela jinam, cestuji.
Možná proto mám rád zahrady, jsou to jiné světy.
Na druhé straně zbožňuji město; udělalo se mi nevolno, když jsem viděl, jak do pařížské ulice Rivoli rozmístili nádoby s rostlinami pod pretextem, že je to potřeba. Ta ulice je krásná, elegantní, sama o sobě, urbanisticky, bez jakýchkoli rostlin.
Něco jiného je zahrada na venkově, tam myslím vnímáme tu rozdílnost světů mnohem méně, zahrady tady totiž bývají často napojeny na krajinu. Když jsem pracoval jako zahradník, zbožňoval jsem se procházet zahradou před soumrakem, kdy jsou vůně nejvíc cítit, a být sám. A to je pro mě zahrada, ten pocit štěstí.
Když se procházíme třeba lesem, po dešti, také voní, ale není to ten samý pocit prostoru jako v zahradě.
Na zahradách mám rád, že do nich zapracováváme jakési kulturní dědictví, je tam i otisk přírody a otisk lidské ruky, je v tom blaho, něha, vlídnost. Svět vlídný není, a proto tyto mikrosvěty potřebujeme.
Zahrada je trošku jako obraz v pohybu, spíše film. V současné době žijeme v civilizaci, kdy lidé chtějí všechno hned, nejlépe okamžitě. Lidé jsou dnes nadšeni, když mohou mít hned velké stromy, protože to hned udělá dojem. Neuvědomují si ale, že ten obraz může zůstat statický třeba deset let: se stromy velkých velikostí totiž bývají problémy, protože ve školkách je tolikrát přesazovali, že mají pak problém růst. Mně osobně dělá mnohem větší radost sázet menší stromy, které se ujímají rychleji a ke vidět, jak rostou.
To, co mám na zahradě rád, je život a intervence člověka. Zahrada by měla lidem přinášet radost. Když se podívám kolem sebe na díla některých kolegů, vidím bohužel často smutné, mrtvé zahrady, kde převažuje neživá složka, materiály, minerály. Pro mě takový prostor přestává být zahradou.
Pracoval jste na projektech obnovy řady historických zahrad, dá se říci, že Vás historické zahrady fascinují?
Ne. Tisíckrát raději vytvářím zahradu na nedotčeném místě. V každé historické zahradě jsou patrné určité historické etapy, kterými prošla a které je důležité znát. Zajímavé bývá rekonstruovat takovou zahradu v týmu a podělit se o způsob přemýšlení s kolegy. Vlastně vůbec nemám rád to slovo rekonstruovat. Líbí se mi více výraz omladit, oživit. Znamená to projít se historií a předat to ostatním. Moc rád dělám něco pro ostatní, pro lidi. Nechce se mi ale být kreativní na místě, kde moje kreativita bude spočívat v inteligentním zajištění toho, aby zahrada přežila tím nejlepším způsobem. O zahrady už se nepečuje tak jako kdysi, nemáme finance na placení desítek zahradníků pro jedinou zahradu, technologie se mění, jsme dnes docela jinde než kdysi.
Například při renovaci Jardins des Tuileries jsme poprvé ve Francii použili kovové bordury na přechody mezi trávníkem a pískem a trávníkem a záhonem, tak jak jsme to viděli u kolegů v zahraničí, do té doby se zahradníci bavili obrýváním záhonů a cest ručně, což zabíralo několik let práce.
Zrovna tak například hektary letničkových broderií už nemají v dnešní době žádný smysl. Nejsou finance na to, aby o ně zahradníci pečovali, nemají už ani žádný význam, návštěvníci se dnes procházejí po cestách kolem záhonů, nedívají se už na ně shora, tak jako kdysi v 17. století šlechta, která měla přijímací salonky v prvních patrech zámků. V 18. století, kdy se většina přijímacích salonků přesouvá do přízemí, už se na koncepci zahrady začínáme dívat jinak, broderie ztrácejí svůj smysl. A to je na tom krásné, věci mají svůj smysl, když slouží; v okamžiku, kdy staré systémy přestávají fungovat, otevírá se prostor pro nové myšlenky.
Každé historické místo si nese tíhu dalších událostí, které následovaly. Vezměme si jako příklad formální historické zahrady Jardins des Tuileries. Oproti původní dispozici historické zahrady už v zahradě není Palais des Tuileries. Pohledově výrazně dominuje Musée d'Orsay na druhém břehu Seiny a Eiffelova věž, které tu v době vzniku historické zahrady nebyly. Já se vždy snažím vžít do osoby, která zahradu zakládala, a představit si, jak by asi reagovala na aktuální problémy, které my musíme řešit tady a teď, s technologiemi, které máme dnes. V Jardins des Tuileries jsme pracovali na celkovém ''omlazení'' a na novém programu, který by mohla zahrada lidem nabídnout. Původní program byl tvořen pouze pro jednu rodinu, od té doby se ale mnohé změnilo. Bylo potřeba dimenzovat promenády, zajistit dostupnost pro handicapované, tak aby si všichni mohli tohoto jedinečného místa užít. Bylo důležité zajistit zajímavé point de vue, které se od dob založení zahrady taktéž změnily. A po mně se chce, abych převyprávěl historii, odpověděl na nově vzniklé požadavky a bral v potaz nové okolnosti.
Já se vždy snažím říci si: máme tu spoustu nových parametrů, které v průběhu historie vznikly, kdybych byl majitelem zahrady já, co bych udělal, jak bych na vzniklé změny reagoval. Pak se snažím vytvořit jakousi abstrakci svého vkusu, myšlenky a přenést se do současné situace. V okolí Jardins des Tuileries se přihodila od dob jejího založení spousta urbanistických kousků, budovy, které tu předtím nestály, nové pohledové dominanty, které jsem již zmiňoval. Kdybych byl dnes majitelem zahrady já, snažil bych se ty domy zakrýt, vadily by mi, a tak jsme vysázeli po stranách zahrady boskety, i když to tak původně nebylo. Úkolem při řešení každé historické zahrady je vyřešit současné problémy, které mám já teď a tady s pohledem, jakým by to pravděpodobně vyřešil i tvůrce původní historické zahrady. V Jardins des Tuileries je řada míst, kde jsme byli velmi kreativní, změnili jsme tam spoustu věcí, protože jsme dostali do rukou místo, které se v průběhu historie mnohokrát změnilo, které potřebovalo přetvořit v historickém duchu, s respektem k tomu, co vytvořil Le Nôtre, permanentně jsme se k němu vraceli. Používal například hodně buxus, tak jsme ho také použili, odkazovali jsme na jeho logiku tvorby prostoru. Jsou lidé, kteří se hrabou v historických fotografiích a řeknou vám, že tady na tom místě byl granátovník, a tak by se tam měl znovu nasázet. To je mi ale jedno, proč bych to dělal, když v tom sám nevidím žádný smysl.
Teď například řeším projekt jedné zámecké zahrady, kterou vytvořil Le Nôtre. Od dob Le Nôtra se tu ale tolik změnilo. V blízkém okolí zahrady vyrostla velká řada domů, kolem dokola vede silnice, takže to vypadá, jakoby zahrada se zámkem byly obřím kruhovým objezdem, změnila se smyslnost původních point de vue. Památkáři mi strčí pod nos historické plány, ale mě zajímá jediné - co by Le Nôtre udělal dnes tady v tom přetvořeném prostoru s problémy, které já tady vidím. Vím, že když zareaguji takhle, najdou se tisíce lidí, kteří začnou vřískat, že takhle to udělat nemůžu, protože to není historie.
Je potřeba si ale uvědomit, že to, co tenkrát Le Nôtre navrhl, mělo určitou logiku, existovalo tam propojení mezi exteriérem a interiérem zahrady a opačně. Potřeby majitelů se mění a to je třeba brát v úvahu, dnes jsou tu jiné priority. Já jsem od začátku cítil potřebu komponovat prostor tak, aby mi uvnitř zahrady bylo dobře. Mám potřebu oddělit zahradu od vnějšku, kde už není nic zajímavého. Původní krajina byla zastavěna, kolem dokola zahrady krouží denně tisíce automobilů, tak proč bych zahradu otevíral?
Podle mě daleko důležitější než zachovat za každou cenu stejné point de vue je zachovat myšlenku Le Nôtra a atmosféru zahrady, aby návštěvník mohl zažít pocit hledět daleko z bodu A do bodu B a nic mu nestálo v cestě.
Když toto řeknu památkářům, kteří si mě sami pro tuto práci vybrali, budu za taliban, udělám to prostě jinak než to bylo, ale gros myšlenky Le Nôtra zůstane zachováno. Mám potřebu zahradu oddělit od vnějšího světa, ovšem s respektem ke struktuře zahrady, kterou navrhl Le Nôtre. Je možné k tomu tak přistupovat, pravda ale je, že to nebude historie, ale bude to v tom duchu.
Bude to řešení, které bude mít návaznost na historii, historickou fasádu budovy, ale nebude to přesně tak, jak Le Nôtre navrhl. Protože Le Nôtre pracoval vždy s propojením exteriéru zahrady s interiérem, když se ale projdu po okolí zahrady, není tady už co s čím propojovat, pokud tedy nechci, aby výsledný dojem byl negativní. To místo už nemá žádnou návaznost na okolí.
Jak se díváte na použití rostlin v historických zahradách?
Jak už jsem řekl, nesouhlasím s tím, že by bylo nutné v dnešní době sázet striktně tytéž rostliny na místa, kde kdysi rostly. Mnohem důležitější je podle mě struktura historické zahrady a použití původních rostlin tady už není tak důležité. Jde spíše o zachování určité atmosféry v zahradě.
Zahradnictví se vyvíjí, máme nové technologie, nové rostliny. Určitě je důležité naučit se, jak to bylo kdysi, jaké rostliny se používaly, ale rozhodně se nebojím použít v historických zahradách novou odrůdu rostliny, která tehdy neexistovala, s tím, že vytvořím podobný efekt s rostlinou podobné textury, stejné barvy, a to z mnoha důvodů. Dnes nemáme například finance na to, abychom udržovali kilometry letničkových broderií. Důležité je podle mě v historické zahradě zachovat myšlenku a atmosféru.
Proč bychom nemohli použít jinou rostlinu, než která tam původně byla, třeba už jen z technických důvodů. Umožnit tak návštěvníkovi zahrady najít něco, co bylo motorem myšlenky tvůrce původní zahrady.
Nikdy si ale nemůžeme být jisti výsledkem. V Jardins des Tuileries jsme například na počátek aleje vysázeli dva platany s vizí vizuálně nasměrovat, vyrovnat pohled. Ty dva stromy jsme kupovali ve stejný den, ve stejné školce, byly stejně staré, stejně velké, zasadili jsme je do stejné půdy... Dnes je jeden z těch stromů dvakrát větší než druhý, rovnováhy jsme tedy nedocílili.
Chtěl jsem tím říci, že v zahradě si nemůžeme být nikdy zcela jisti tím, jak naše původní myšlenka dopadne, a to je na tom to krásné. Pracujeme totiž se živým materiálem, netesáme sochy. Zahrada je živá, roste, vyvíjí se a často nás překvapí. Z toho tedy vyplývá, že i když třeba zrovna nepracujeme na rekonstrukci historické zahrady, ale jsme svobodní ve svém uvažování, je tu stále spousta parametrů, které ovlivní výsledek.
Abych to ale uzavřel: myslím, že stejné rostliny používat nemusíme, důležité ale je dokázat znovu lidem předat to, co někdo před námi měl chuť sdělit. Bývá komplikované dokázat, aby nám historici dovolili jít touto cestou, protože jsou lidé, kteří vám řeknou, že tady na tom místě bylo to a to a že to samé musíte tady na to místo zase vrátit.
Daleko jednodušší jsou obnovy neformálních historických zahrad, krajinářských parků. Když pracuji v takovémhle historickém parku, jde o hledání rovnováhy mezi plnými a prázdnými místy. Někdy je zapotřebí udělat místo v zaplněném prostoru k zasazení něčeho nového. Nejde o kreativitu, ale spíše o práci citlivého technika, ale není to moje preference. Mnohem radši jsem na místě, kde mohu pracovat svobodně. Jedním z příkladů takového krajinářského parku je park u zámku Chaumont sur Loire z 19.století. Když vidíme, že se nám rozpadá jeden bosket, založíme jiný o kousek dál; docílíme tak podobného, ne stejného efektu v perspektivě, ale efekt tam bude. Až se původní bosket rozpadne, ten nový jej v kompozici nahradí.
I když o tom nikdo nemluví, jsem přesvědčen o tom, že móda zahrad formálních ustoupila zahradám neformálním právě kvůli tomu frustrujícímu prázdnu, když zestárly a musely se rekonstruovat, v průběhu historie často několikrát. Vezměte si například takové Versailles: na obraze, který namaloval Hubert Robert, je patrné, jak zahrada vypadala za Ludvíka XVI., kdy bylo potřeba vyměnit přestárlé stromy za nové. Protože v takovéto formální kompozici nelze sázet jinam než zase do té samé linie, zahradníci byli nuceni vše vykácet a vyměnit. Ludvík XVI. se tedy ocitá v zahradě, která je z poloviny kaput, tedy bez vertikálního patra, a to je velmi traumatizující.
V té době již přichází móda neformálních zahrad do celé Evropy a Marie Antoinette si v okolí Malého Trianonu vytvoří svůj malý ráj a nechá vysázet spoustu stromů bez ladu a skladu.
Podle mě si lidé tehdy řekli, že když se formální zahrada musí obnovit, je to natolik traumatizující, že to zkusí dělat trochu jako příroda. V takové kompozici pak můžeme předvídat, že ten či onen strom spadne, ale za něj můžeme nasadit jiný, který naroste, než ten první spadne; u liniových prvků to ale nejde - zase musíme sázet na to samé místo, do té samé linie. Myslím, že tohle uvažování se promítalo i do filozofie, myšlení, politiky, ekonomie, umění, literatury, byl tu Rousseau a fyziokraté. Byla tu chuť a touha po přírodě a to nové smýšlení o zahradách se promítlo do dalších disciplín.
Při návštěvách vašich realizací ve Francii mě zaujala zahrada u zámku Pange v Lotrinsku. Použil jste tam Miscanthus způsobem zcela současným - jaký to mělo důvod?
Přijel jsem k majitelům zámku z 18. století a pan majitel mi začal vykládat o historii zámku, který je velmi pěkně zasazen do krajiny. Původně byl zámek středověkým hradem stojícím na ostrově, ale jak po staletí řeka putovala údolím, změnila své koryto a dnešní zámek už stojí mezi lesy a zemědělskou krajinou.
Miscanthus jsem použil proto, abych pohledově oddělil velké parkoviště, které je hned vedle zámku a do kterého jsme utopili více než polovinu rozpočtu na projekt jen na odstranění asfaltu. Pomocí travin jsem chtěl také vyznačit místo bývalých hradních příkopů a usnadnit tak panu majiteli práci, když bude vyprávět návštěvníkům o historii svého zámku, aby mohl pouze ukázat a všem bylo hned jasné, jak to tenkrát bylo. Pozemek pod zámkem bývá vždy na jaře zaplavován a vytváří se tak krásné vodní zrcadlo, jaké tu původně bylo. Abych prodloužil tento efekt, nechal jsem udělat drobnou terénní modelaci, která zajistí, že voda na poli pod zámkem zůstane o něco déle.
A tak jsem vlastně postupoval v celé zahradě - snažil jsem se ji udělat tak, aby majitelé mohli snadno vyprávět o historii svého zámku a návštěvníci si to dokázali snadno představit. Pan majitel totiž o svém zámku velmi rád vypráví, je v něm otisk historie jeho rodu, který tu žil po staletí, je to příběh o životě, o mezilidských vztazích, o neustálých bojích mezi Němci a Francouzi o území.
Dostal se mi do ruky také projekt návrhu zahrady z 18. století, ale protože jsme nedělali archeologické průzkumy, nevíme vlastně, zda byl vůbec realizován. Na historickém plánu mě fascinovala jedna forma, která tvarem připomínala motýlí křídla, nebylo ale jasné, zda se jedná o broderii, či stříhaný tvar živého plotu. V buxusovém pokoji jsem se touto formou nechal inspirovat. Není už na tom samém místě, kde byla původně navržena, ale je tam. Vzhledem k velmi omezeným finančním možnostem jsem se snažil maximálně využít již existující rostliny. Byla tam spousta stromů, které v historickém plánu vůbec nebyly, například několik lip, v blízkosti zámku, které byly krásné a v plné síle - přece je nepokácím jen proto, že historicky tam nemají co dělat. Setkal jsem se s názorem, že by bylo lepší vytvořit zahradu podle toho historického plánu z 18. století, ale do toho vůbec nemám chuť. Jednak nemáme potřebné finance, jednak by to z hlediska následné péče a omezených finančních prostředků nemuselo fungovat.
Kromě toho jsem chtěl vytvořit také něco, co bude vypovídat o současných majitelích zámku, co bude psát jejich vlastní historii. Oba jsou velkými milovníky literatury, divadla, seznámili se na jednom hereckém kurzu, a tak jsem jim v části zahrady vybudoval divadlo. Využil jsem jednoho místa s již stávající terénní modelací, vytvořil travnaté schody, scénu a jako hlediště upravil louku, která je pod scénou - stačilo ji posekat. Kromě toho jsem se snažil v parku vytvořit řadu intimních koutků stvořených k předčítání poezie.
Zámek v průběhu historie sloužil také jako místo dětských táborů, pro děti tu vznikla běžecká dráha lemovaná stromy, které částečně tvořily hranici mezi pozemkem a okolní krajinou. Všechny stromy jsem nechal vykácet, protože jsem chtěl znovu otevřít pozemek do krajiny. Zrovna tak jsem odstranil spoustu konifer, abych park otevřel více do krajiny, byla tam celá řada tují a cypřišů a smrků, které snad nikdy nebudu mít rád, všechny zmizely. Ze stávajících konifer jsem nechal pouze jednu borovici lesní, která byla v blízkosti zámku, stojí dnes v zahradě nazvané Jardin d'azur et d'argent (Zahrada azurová a stříbrná), protože i rodinný erb současných majitelů zámku je stříbrný a azurový. Kolem zámku je nádherná krajina, mnohem zajímavější než zahrada. Zajímavé je hlavně to, jakým způsobem tu krajinu obydlel člověk: nechal les, tam kde je, i když je tam všude úrodná půda, krajina je citlivě otevřena pastvinami a políčky, kde se pasou krávy. Člověk tam vytvořil něco krásného, aniž by tušil, že něco krásného vytváří. Když mi dnes někdo řekne, že je krajinář a dělá krajinu a ukazuje mi fotky něčeho, co nikdy nevytvořil on sám, tak mám chuť mu říct...
Je důležité si uvědomit, že pro dnešní majitele je jejich zámek v podstatě zároveň zdrojem obživy, je to kulturní dědictví, mají přísun peněz z turistů. Do zahrady sice investovali, ale neměli k tomu žádný velký finanční obnos a za historií se skrývá řada praktických věcí, které musíme v dnešní době řešit. Peníze nezbyly na řadu mých záměrů: chtěl jsem zahradu navázat více na krajinu až k řece a k nedalekému rybníku. Jsou to moc krásná místa, ale schovaná v lesíku. Návštěvník tedy ani netuší, že něco takového se opodál skrývá, k takovým místům je potřeba lidi navést, jinak je nenapadne jít se tam podívat.
Když dostanete úkol vytvořit zahradu, jak postupujete, co je pro Vás vodítkem?
Vždy se snažím maximálně nasát všechny informace o historii místa, ale také o lidech, kteří tu v současné době žijí. Zahradu nedělám pro sebe, ale pro lidi, s nimiž musí korespondovat. Zajímavé je nechat si převyprávět historii místa od lidí, kteří tam žijí. Proto daleko raději dělám soukromé zahrady než veřejné zakázky. U veřejných zakázek je politikům v podstatě úplně jedno, co vytvoříte, zajímá je jen, aby se to ještě stihlo v jejich volebním období, a tak na vás tlačí s termíny. Estetika je to poslední, co by je zajímalo. Přesto veřejné zakázky také dělám, vždy se snažím inspirovat daným místem, kulturou daného regionu a vcítit se do lidí, kteří tam žijí, protože to, co dělám, dělám pro lidi, kteří na tom daném místě žijí. Když dělám něco například ve Valenciennes, snažím se vžít do člověka, který zde žije. Snažím se doslova reinkarnovat po indicku. Pravda je, že zahrada na severu ve Valenciennes bude úplně jiná než na jihu třeba v Nice, protože podnebí je jiné, architektura je jiná a budou mě inspirovat rozdílné věci. Nesnažím se nikterak tesat si svůj vlastní pomník a hledat nesmyslně nákladná řešení, abych ohromil, snažím se pracovat s pokorou ke geniu locci míst a především s vegetací.
Vím o Vás, že pracujete po celém světě a často cestujete. Jak postupujete, když tvoříte zahradu někde daleko?
Ano, vždy jsem rád cestoval a rostliny jsem miloval vždy právě proto, že mi umožnily cestovat. Když jsem byl zrovna ve Francii a přivoněl například ke květině z Japonska, Ameriky nebo z Čech, cestoval jsem v mysli a představoval si, jak asi vypadá to původní prostředí rostliny, ve kterém přirozeně roste.
A tak i nyní, když cestuji, zhruba vím, kde jaké rostliny rostou, a úplně nejraději pracuji s rostlinami, které jsou na daném místě původní a přirozeně se tam vyskytují. Úžasná je například flóra na Novém Zélandu, přirozeně se tam vyskytuje spousta rostlin, které se často používají v zahradách v Anglii nebo v Portugalsku. V Kalifornii je zase spousta mediteránních rostlin, které tam zplaňují.
Když jsem pracoval na jedné zahradě v Connecticutu, na protější stráni rostla Kalmia, tak jsem ji v zahradě také použil. Jsou tam krásné, skvěle se jim tam daří, vypadají mnohem lépe než v zahradách v Evropě, protože je tam ten okolní kontext, půda, klima, krajina, do které zapadají.
Rád ale také k původním druhům přidávám rostliny dovezené, které vnesou na dané místo trochu exotiky.
Na jakém zajímavém projektu pracujete právě teď?
Zítra právě odevzdáváme jeden takový zajímavý projekt, je to úprava zahrad okolí národního archivu v Paříži.
Je to opět historický prostor, který se snažíme modernizovat a přizpůsobit dnešním potřebám. Respektuje historii zahrady a nově ji otevírá široké veřejnosti. Problém je v tom, že na daném místě sice máme jakousi historickou zahradu, ale historicky vůbec neodpovídá fasádě budovy.
K zahradě opět existuje řada historických plánů z různých historických období. Mně se nejvíce líbí řešení podle plánů z 18. století z období Louise Philippa, kterým jsem se inspiroval. Konečné řešení je velmi jednoduché a moc se těším, až zahrada vyroste.
Jaká je vaše vize o zahradě budoucnosti, jaké budou zahrady za padesát, za sto let?
Zahrada je podle mě místo, které přežije nás i naši dobu. čím je zahrada starší, tím je zajímavější. na zahradách mě fascinuje také to, že jisté procesy v nich nelze uspěchat. Zatímco dnešními počítačovými modelacemi můžeme vymodelovat zahradu během jednoho dne, ve skutečnosti to tak není. Zahrada potřebuje čas k tomu, aby dozrála, a to bude stejné za padesát, za sto let. Zahrada je místem jisté rovnováhy, kterým by měla zůstat i nadále, do budoucna. Nepodaří se nám, aby stromy rostly rychleji. Myslím, že zahrady budoucnosti budou ještě mnohem méně náročnější na péči než ty dnešní. I když možná tomu tak nebude, stále bude práce v zahradě jistou formou terapie, je to práce, která neuvěřitelně uklidňuje, kterou lidé budou potřebovat čím dál víc v dnešní uspěchané době. Protože zahrada není jen místem, kde se odpočívá, zahrada je i místem, kde se pracuje. Věřím tomu, že vývoj zahrady se bude ubírat tím nejlepším směrem, že přetechnizované zahrady s převahou betonu a minerálních prvků ustoupí a zahrady budou více o vegetaci. Když se snažíme vytvořit něco, co je proti přírodě, nikdy to nemůže fungovat. Doufám, že v zahradách to bude stále hezky vonět a bude tam přítomna jistá forma něhy. Možná se mýlím, nevím.
Louis Benech (1957)
po studiích práv se k profesi zahradního architekta dostal přes lásku k rostlinám a doslova od rýče a jako samouk. Jeho kariéru odstartovala zakázka, kterou vyhrál společně s Pascalem Cribier a François Roubaud
na renovaci Jardins de Tuilleries před pařížským Louvrem, následovaly zakázky na renovaci zahrad paláce Elyssée v Paříži či renovace zahrad zámku Villandry. V současné době má svůj vlastní projekční ateliér v Paříži a za sebou přes 200 úspěšně realizovaných parků a zahrad soukromých i veřejných, Francii i po celém světě.

CV + foto autorky viz 1/10 17

 

1 Chateau de Pange, Lotrinsko. Plocha Miscanthus označující místo
bývalého hradního příkopu. Foto Eric Sander
2 – 4 Quinta da Romaneira. Foto Francis Amiand
5, 7, 8 Riad Marrakech. Foto Eric Sander
6 Dar Ahlam. Foto Eric Sander

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg