V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 02/2011 Zámecké zahrady venkovských barokních sídel 1 Jaroměřice nad Rokytnou, Božena Víchová

Zámecké zahrady venkovských barokních sídel 1 Jaroměřice nad Rokytnou, Božena Víchová

Tisk

Jejich vznik, vývoj a oprávněnost pokusů o rekonstrukci v minulém století i nástin problémů, které sebou nese péče o nemovitý přírodní památkový fond.
V našem příspěvku bychom chtěli odbornou i laickou veřejnost upozornit na poněkud opomíjenou problematiku, jakou jsou areály historických zahrad ve výše jmenovaných lokalitách. Výběr obou sídel není náhodný; obě barokní zahrady venkovských šlechtických vil byly v minulém století s velkým úsilím obnovovány a v průběhu své existence měly v době mezi lety 1752 - 1848 i stejného vlastníka. Pozornost bývá většinou věnována barokní architektuře - staviteli či stavebníkům, malířské, štukatérské i uměleckořemeslné výzdobě interiérů. Naskýtá se však otázka, jakou funkci měla sochařská díla určená pro tyto objekty, jak byla instalována v přísně koncipované geometricky pojaté krajině. Jak je patrné ze zachovaných plánů i starých vedut či rytin byly sochy určeny k osazování na průčelí fasád, v nikách, na atikách, balustrádách, na pilířích vstupních bran apod., ale také v zahradních areálech - kašny, fontány i volně stojící plastiky. Jaký úzus však panoval pro instalaci sochařských solitérů v obou zahradách, o tom máme jen sporé informace1/. Netvrdíme, že existenci a vývoji historických zahrad nebyla věnována adekvátní pozornost. Kvalitní i početná literatura 2/zahradních architektů i uměleckých historiků se jimi však zabývá většinou ze svého úhlu pohledu; jedni tak činí z pozice zahradníků, kteří se soustřeďují na druhy rostlin užívané v té či oné slohové fázi a jí odpovídající kompozici a všímají si stavebně tvarového a typologického inventáře zahrad. Jde o skleníky, oranžérie, míčovny, grotty, zvěřince, kašny a fontány, římské lázně. Druzí pak hodnotí význam a umělecké kvality toho kterého umělce, který tyto návrhy prováděl. Tak jako architektura, mají svůj vývoj také zahrady. Také ony procházejí v průběhu dějin změnami, které odrážejí filozofický, společenský i hospodářský stupeň určité slohové fáze, která je navíc ještě ovlivňována subjektivními požadavky stavebníka.
Obecně vzato slovo z a h r a d a označuje ohrazený pozemek, na němž jsou pěstovány rostliny. Podle její funkce rozlišujeme pak zahradu okrasnou a užitkovou. Oba druhy zahrad existovaly na obou námi zkoumaných objektech. Zatímco okrasné zahrady jsou prezentovány a jejich vývoj a stav je pečlivě zachycen, jsou užitkové zahrady opomíjeny a mnohdy zanikly. Ztratily totiž svoji původní funkci dodavatelů zeleniny, koření a ovoce pro panský stůl i jako pěstitelská „banka" pro dosadbu zahrady okrasné.
Ať už byl na venkovském šlechtickém sídle pán diplomatem, sběratelem, lovcem, pěstitelem či hudebníkem - byl především venkovanem. A ať už měl majetek velký nebo malý, reprezentoval ho honosný zámek či hrad, který byl ctí rodu a odevzdával se prvorozenému synovi z rodu na rod, po generace. Ten jej opět většinou zkrášloval podle svého vkusu a přizpůsoboval výtvarnému cítění své doby. Po tři staletí tedy bylo stavovskou ctí této vrstvy odevzdat dědictví potomkům. V Evropě 17. století dala šlechta nespornou přednost baroknímu umění, jeho honosnosti i sklonu ke krášlení krajiny. Přírodě, stejně jako stavbám, byla vnucena pravidla matematiky. Samotný objekt zámku se stává součástí okolní krajiny - otevírá se salou terrenou do parteru zahrady. Zprvu malé plochy zdobené květinovými ornamenty, se časem proměňují v obrovské plochy rostlin, keřů, stromků a komplikovaných broderií a také vodních ploch. V nich se zrcadlí stavba i drobné dekorace, například vázy a velká sochařská díla. Ta, stejně jako průhledy až k horizontu, měla navozovat pocit moci a vznešenosti majitele. Barokní zahrada měla svoji symboliku, měla odrážet uspořádání světa, sféry nebeské a pozemské. Středem dění se stává strom života nebo hora, což obrazně znamenalo opracovaný kámen. Tím bývá v zahradě kašna s vodou - symbol stálého omlazování. Pozemský ráj je už od středověku čtvercový (rajské zahrady klášterů), kruh symbolizuje nebe. Uspořádání barokních zahrad tyto geometrické tvary respektují. Záliba v geometrii je oživována bohatou vegetací, která - byť upravována - roste jak chce, což obraz světa jako ztraceného ráje komplikuje a tím i přibližuje. A nyní přejděme od obecností k jaroměřickému panství a jeho vlastníkům.
Jaroměřice nad Rokytnou byly původně zeměpanským zbožím: první písemná zpráva o nich je z roku 1325. Tvrz se zde připomíná k roku 1609, kdy se spolu s městečkem prodávala Zikmundovi z Tiefenbachu. Nejstarší veduta z přelomu 16. a 17. století nám představuje situaci před příchodem rodu Questenberků. Questenberkové byli kupeckého původu a v roce 1594 přišli z Kolína nad Rýnem do Prahy, aby tu hledali službu u císařského dvora. Bratři Gerhard, Heřman a Kašpar Questenberkové získali šlechtický titul v roce 1613, za císaře Matyáše. Po stavovském povstání koupil Gerhard nejprve západočeská panství a v roce 1623 panství jaroměřické, bohunické a ves Příštpo, později pak rakouský Rapoltenkirchen. Původně středověká tvrz s věží byla situována v místě dnešního zámku. Renesanční přestavba objektu se váže k rodu Meziříčských, kteří vlastnili jaroměřické panství po polovině 16. století. Významná stavební činnost probíhala za Tasa Meziříčského z Lomnice. Z počátku 17. století se dochoval obraz s pohledem na město, který tyto renesanční úpravy zachycuje. Zámek byl tehdy trojkřídlou budovou, kterou obklopovala na jihu a východě zahrada, vymezená hradební zdí. Zeď dosahovala pouze k břehu říčky Rokytné. V roce 1631 zámek vyhořel. Questenberkové, tedy již Gerhardův syn Jan Antonín Questenberk (1638 - 1686) tu pak rozvíjeli rozsáhlou stavební činnost. Za jeho éry měla být již v roce 1664 dokončena první etapa úprav zahrady na svahu mezi rozevřenými křídly zámku směrem k jihu. V té době se v Jaroměřicích setkáváme s brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou, který byl považován i za projektanta zahrady, zatímco zahradníkem byl v roce 1668 uváděn mistr Hanuš, který přišel z Miroslavi. O vzhledu zahrady nás informuje opět jedna z vedut, na níž je patrno, že zahrada byla v horní části situována na mírném svahu a křídla zámku se do ní otevírají arkádami. Od spodního parteru byla horní část oddělena nízkým ozdobným plůtkem, patrně keříky. Uprostřed v ose vidíme širokou cestu a dvoje odstupňované schody. V archivních zprávách se také uvádí, že podle Ernova návrhu byl v roce 1673 postaven skleník a v roce 1682 byla vedle zahradní zdi zřizována lázeň. Nástupce Jana Antonína, Jan Adam z Questenberka (1678 - 1752) byl v roce 1696 povýšen do hraběcího stavu. Vzděláním byl tento poslední Questenberk právníkem a po své kavalírské cestě po evropských dvorech si vybral Jaroměřice jako své sídlo. Věnoval jim dostatek finančních prostředků i osobní zájem, který se soustředil na hudbu a výtvarné umění. Na Kupeckého portrétu, který známe z rytiny A. a J. Schmutzerů z roku 1728, vidíme Jana Adama s loutnou v ruce a za odhrnutou drapérií pohled na zámecký areál s kostelem a barokní zahradou. Z údajů, které Alois Plichta excerptoval z rodinného archivu Questenberků a Kouniců si můžeme učinit alespoň rámcovou představu, jak za Jana Adama Questenberka pokračovaly práce v zámecké zahradě. Již v roce 1703 sděluje, že bude potřebovat velké místo pro zámeckou zahradu. V té době pracovali v Jaroměřicích 2 zahradníci - jeden pro okrasnou a druhý pro užitkovou zahradu. Tehdy už poměrně velká renesanční zahrada byla rozšířena až za řeku Rokytnou, na asi 10 hektarů! V roce 1706 byla v zahradě vybudována poustka a platilo se za lití olověných rour do vodotrysku v zahradě. Zdejší zahradník byl také vyslán do Olomouce, aby si tam prohlédl skleníky a oranžérii. V roce 1710 byla zřizována další fontána. V roce 1711 byly dokončeny římské lázně a v roce 1715 také sala terrena v obou křídlech zámku (jižní a západní křídlo). Tehdy se také hovoří o projektantu zahrady Jeanu Trehetovi. Od roku 1710 do roku 1723, kdy J. Trehet zemřel, byla úprava zahrady pod odborným vedením francouzského zahradního architekta. Dále se zachovala zpráva, že v roce 1729 se v parku zřizoval zřejmě v pořadí už třetí vodotrysk, v roce 1731 se začalo s osazováním soch na stanovených místech a byl dokončen plot kolem zahrady. V roce 1732 byly osazeny kamenné lavice, zhotoven nový skleník pro pěstování kávovníků, ananasů a pomerančovníků. Tehdy prý pracovalo v zahradě 60 lidí! Od roku 1733 se už plánovitě vysazovaly stromy, keře a květiny. O rok později byl vyzdíván zahradní kanál a zhotoveny tři gondoly pro plavbu po kanále při pořádání benátské noci. Rok 1735 byl ve znamení výstavby nového rybníka v zámeckém zvěřinci, v létě pak kameník Domenico Durini dokončil fontány a natíral je. Tesař vyhotovil také zimní krytí fontán. V témže roce se ovšem pracovalo na zřizování stálého zahradního divadla na ostrůvku, který vymezoval kanál a boční ramena říčky Rokytné. Práce zde řídil Tobiáš Gravani. V roce 1736 byly vysazovány ovocné stromky ve štěpnici a pracovalo se také v oboře.
Zajímavé je sledování archívních zpráv o sochařích, kteří pracovali pro hraběte Questenberka. Od prvního desetiletí 18. století, mezi léty 1710 - 20 to byl Štěpán Pagan, jehož díla bezpečně určil Miloš Stehlík. Jsou to čtyři sochy na mostě přes Rokytnou, sloup Nejsvětější Trojice na náměstí před zámkem (ve spolupráci s D. Durinim), tři sochy v zámecké zahradě a sochařská díla na průčelí špitálního kostela. V roce 1720 pak objednal hrabě u moravskokrumlovského sochaře Karla Luxe sochu pro horní část zahrady. Pro Jana Adama pracoval dále i rapoltenkirchenský sochař Leonard Kryštof Probst (pracoval i pro hraběcí palác ve Vídni), jehož žákem byl v letech 1726-28 Tobiáš Litohorský z Jaroměřic nad Rokytnou. S největší pravděpodobností byla Probstovým dílem některá z fontán zámecké zahrady, neboť vyobrazení jejího torza, označeného jako „kamenný stůl" by tomu napovídal. Počátkem roku 1730 se v Jaroměřicích objevil sochař Kašpar Ober, který údajně přišel ze Šoproně. Pro zámeckou zahradu vyhotovil čtyři kamenné lavice a osm soch antických božstev. Podstavce jsou dílem eggenburského kameníka Fr. Stricknera. Podle archívních zpráv nebyl hrabě s dílem Kašpara Obera příliš spokojen (po roce 1740 Ober odešel do Telče). Poradce hraběte Konrád Adolf Albrecht proto se svolením hraběte koupil ve Vídni od sochaře Lorenza Matielliho 12 soch „múz". Ty byly dopraveny do Jaroměřic v roce1733 avšak kvůli špatné adjustaci byly během přepravy poškozeny. Traduje se, že právě tyto sochy byly později prodány do Jevišovic k výzdobě nového zámku.
V budování jaroměřické zahrady pokračoval hrabě i nadále. V roce 1736 zemřela jeho první manželka a šedesátiletý hrabě v touze po dědici se v roce 1738 oženil podruhé a to s Marií Antonií Kounicovou. Ani z tohoto svazku se hrabě nedočkal kýženého dědice a tak po jeho skonu v roce 1752 získal jaroměřické panství synovec hraběnky, kníže Dominik Ondřej Kounic-Riettberk, který připojil ke svému jménu přídomek Questenberk (1740-1812).
Archívní zápisy dokládají, že v roce 1752 byly zednickým mistrem Josefem Herzumem zhotoveny schody, balustry a desky ke kaskádě v zámecké zahradě a dále i 6 podstavců.
V roce 1754 se jeví stav zámku jako špatný. Vodotrysky na nádvoří i na zahradě prosakovaly a také kaskády poškodil „zub času". Kníže Dominik Ondřej schválil návrhy zahradníka, aby byla vykácena alej k Blatnici. Kanál i koryto řeky postupně zarůstaly. Stejně tak i přírodní divadlo. Padající větve stromů poškodily sochy, z nichž některé ležely v trávě celé i s podstavci. Ani za dalšího majitele z rodu Kouniců se situace v zámku ani v zahradě nezlepšila. Majitelé na zámku již nebydleli, chyběl dostatek chuti i zájmu o zděděný majetek. Nebyly ani dostatečné finanční prostředky na udržování tak rozsáhlého díla. Podle vkusu doby byla zahrada postupně měněna v anglický park. Poslední člen rodu Kouniců - kníže Alois Václav (1774-1848) byl úředně zbaven možnosti disponovat rodovým majetkem. V letech 1822-1848 dohlížel na řádnou údržbu panství soud. Úřední zpráva z roku 1834, kdy zemský soud provedl v Jaroměřicích revizi, udává mimo jiné „...zámecká zahrada se dispozičně nezměnila. Je v ní postaveno 12 kamenných soch, dva obelisky, 4 ozdobné kamenné lavice a 8 taburetů pro pomerančovníky, které na nich stojí. Hlavní tok a kanál jsou odbahněné, bláto odvezeno jako hnojivo na pole, cesty vyštěrkovány a vysypány pískem. Taras u vodního kanálu je opraven. Kaštany zbaveny suchých větví a sestříhány. Mosty v dobrém stavu a ohradní zeď z velké části opravena..."
Po smrti knížete Aloise Kounice přešlo jaroměřické panství pod správu jeho dcery Karoliny (1801-1875), která projevovala zájem o stav zahrady. Za jejího vlastnictví a působení v Jaroměřicích byla zámecká zahrada otevřena veřejnosti. Po Karolíně zdědila Jaroměřice její sestra Leopoldina (1803-1888), provdaná Pálffyová. Ta dala vysázet novou alej proti zahradnímu průčelí, dnes asi ulice Ve stromořadí. Po smrti hraběnky Leopoldiny se vedly dlouhé spory o dědictví, neboť z rodu moravských Kouniců již nikdo nežil. Na nějaký čas bylo panství v pronájmu a od roku 1897 v majetku hraběte Rudolfa Kristiána z Vrbna a Kouniců.
Vzhled zahrady a osazení sochařské výzdoby ve třicátých letech 20. století nám zachoval regionální vlastivědný pracovník Josef Kapinus 3/. Jeho plánek z roku 1932 udává počet celkem 11 kusů soch- 6 v ústředním rondelu v parteru a 5 soch v části přírodního divadla, kde jsou také dva obelisky. V prvním parteru mezi křídly zámku byli umístěni 3 fauni. V druhém parteru, v blízkosti ústředního rondelu, byly osazeny 4 kamenné lavice.
Fotografie z roku 1938 - pohled na zahradní průčelí- dokládá úpravu zatravněných ploch prvního parteru mezi křídly zámku a jejich ukončení keřovou bordurou. Kolem kanálu lze spatřit poměrně volně rostoucí zeleň. Období druhé světové války nepřineslo zahradě ani zámku nic dobrého. Po roce 1945 se objekt stal státním majetkem a Národní kulturní komise do zámku navážela svozy mobiliáře z jiných zestátněných objektů. Již tehdejší pracovníci památkového úřadu a později od roku 1958 Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně si byli vědomi jedinečného významu tohoto barokního komplexu, a proto věnovali svou pozornost nejen zámku a kostelu, ale i barokní zahradě. Její současné úpravě předcházel dílčí projekt od arch. Břetislava Štorma z roku 1956, z něhož byl proveden stříhaný dezén u fontány v hlavním parteru. V letech 1963-1965 byla zahrada rekonstruována podle návrhu ing. arch. Dušana Riedla a J.Mikšíka za spolupráce Zdeňka Horsáka z Brněnského KSSPPOP. Tato úprava řešila plochu hlavního parteru i ostrova a jejich vazbu na přírodní část parku. Hlavní osa je přehledná již z nástupní plošiny zámeckého nádvoří. Návrh je založen na principu postupného prostorového rozšiřování a střídání uzavřených a otevřených částí pomocí nízkých a vysokých hmot. Ústřední prostor hlavního parteru s kašnou a buxusovým stříhaným dezénem je zdůrazněn osazením části souboru barokních soch a kamenných lavic. Nábřežní promenáda vede z parteru zahrady k mostům a posléze k divadelnímu ostrovu, kde je situováno přírodní divadlo i další část barokního sochařského fundusu. Další úpravou v devadesátých letech 20. století byla výsadba lipových alejí a celková úprava štěpnice podle návrhu Jiřího a Radmily Fingerových. Došlo i k opravě ohradní zdi kolem celého areálu a taktéž k nové úpravě čestného dvora. Pouze sochařské výzdobě v exteriéru nemohla být věnována náležitá pozornost. Tak jako před sedmdesáti lety je v zahradě osazeno 11 soch, jeden prázdný sokl a pod iluzívním loubím jedna mytologická bytost značně zdevastovaná...
Máme-li s odstupem času hodnotit rekonstrukci jaroměřické zahrady, lze ji považovat za velmi zdařilou. Autoři se nepokoušeli o nemožné, vycházeli z daného stavu zachovaného krajinářského parku a jejich úsilí směřovalo k tomu, aby byl zvýrazněn ústřední barokní parter zahrady, ale současně bylo umožněno využívat zahradu k hudebním produkcím tak, jak o to usiloval její vynikající stavebník- Jan Adam Questenberk.
Jedinou vadou na kráse byla donedávna rozpačitá úprava horního parteru mezi zahradními křídly a její zcela nevhodné ukončení kamennou zídkou. To už je nyní minulostí. Škoda, že totéž nelze říci o barokní sochařské výzdobě zahrady, která by si zasloužila adekvátní pozornost restaurátorů.
Velkou zásluhu o stále nové impulzy k prezentaci objektu zámku a jeho bezprostředního okolí mají bezesporu dlouholetý správce ing. Radim Petr s manželkou. Věříme, že se jim podaří časem získat prostředky na  restaurování soch a možná nalézt 4/ i některá ze zatoulaných děl původního zahradního vybavení. Město Jaroměřice nad Rokytnou si to jistě zaslouží! Jak už bylo v předcházející části napsáno, spojitost rekonstrukce zámecké zahrady ve Slavkově u Brna s obnovou zámecké zahrady v Jaroměřicích nad Rokytnou je několikerá. I ve Slavkově vycházela práce na rekonstrukci zahrady ze studie brněnského architekta Dušana Riedla z druhé poloviny šedesátých let 20. století, opírala se o spolupráci Zdeňka Horsáka z KS SPPOP v Brně a v jakési ideové rovině je tato spojitost i v tom, že zámek Jaroměřice nad Rokytnou byl od roku 1752, po téměř jedno století, také v majetku přímé větve rodu Kouniců. Jan Adam z Questenberku, majitel jaroměřického panství, totiž v roce 1752 zemřel a zámek zdědil synovec druhé manželky Marie Antonie rozené Kounicové, Dominik Ondřej Kounic, který v roce 1761 připojil ke svému jménu ještě přídomek Questenberk. Byl to syn Václava Antonína, prvního knížete Kounice. Dalším držitelem jaroměřického panství byl čtvrtý kníže Alois Václav Kounic, hrabě z Questenberku.
Rekonstrukce (neboť u obou zahrad se nejednalo o restituce) někdejší francouzské zahrady ve Slavkově u Brna se opírala o nadšení brněnských památkářů ze šedesátých let 20. století. Budova zámku s kounicovskou obrazovou galerií byla v té době, v poválečném období, již dlouho v provozu a přístupna veřejnosti, byla opravena fasáda v nádvoří a také na jižní straně jižního křídla. Bylo proto logicky snahou obnovit i zahradu a západní průčelí západního křídla. Už z roku 1968 pocházející studie zmiňovaného Dušana Riedla ze Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SURPMO) byla dále rozvinuta v návrhu Zdeny Zábrodské, opět ze SURPMO v Brně, z roku 1973. Zatímco studie Riedlova byla jakousi minimalistickou parafrází někdejší zámecké zahrady z roku 1774, s jedním bazénem obklopeným sochami na středu horního parteru, návrh Zdeny Zábrodské se už opíral o archeologické nálezy zahradních fragmentů a archivní plány a komponoval nově horní parter jako celek. Tento návrh byl také komplexně realizován a v závěrečné fázi i rozvinut až po okraj dolního parteru v podobě jednoho rozměrného bazénu, ležícího zhruba na ose j-s. I ten se tvarem opíral o historickou skutečnost.
Sochařské práce, které představují většinou antické hrdiny a bohy, pocházejí převážně z dílny Giovanni Giulianiho (1663-1744), Itala aklimatizovaného ve Vídni a plnícího rovněž zakázky moravské šlechty. Sochař spolupracoval s architektem Domenico Martinellim (1650-1718) při stavbě prvotního západního barokního křídla zámku Slavkov, avšak sochy při něm nebyly přímo zakomponovány do horního parteru ke dvěma bazénům, nýbrž podle plánové dokumentace a dalších historických textů tvořily součást balustrády okolo zámeckého příkopu, či balustrády na terase západního křídla, jak tomu bývá u historických staveb v Římě. Lze říci, že Dominik Ondřej Kounic (1654-1705) měl vůbec štěstí na geniálního architekta, urbanistu, matematika, kněze, s nímž se seznámil ve Vídni. Martinelli, často pobývající v Římě, se stal rodinným přítelem Kouniců. Čtrnáctiletá známost a úzká spolupráce s jednou z klíčových osobností habsburské monarchie - říšským vicekancléřem Dominikem Ondřejem - dala zámku 5/ i městu Slavkovu úplně novou tvář. A to, jak v architektuře barokního sídla, tak i zahrady6/. Domenico Martinelli nahradil s Kounicem spolupracujícího bavorského stavitele Enrica Zuccalliho, který ve druhé polovině 80. let připravoval plány na přestavbu a dostavbu renesančního zámku a středověkého paláce komendy. Ovšem už také Zuccalli má ve svém návrhu na západ od západního křídla uvedený jednoduchý tvar pravidelně komponované zahrady.
Zde je nutné se pozastavit u důležité skutečnosti, která ovlivnila pozdější plánování zahrady Martinellim v celé současné délce a šířce. Proč zde mohly být vlastně založeny dva partery - horní a dolní? Podstatným důvodem je situování budov komendy řádu německých rytířů ve středověku, na mírné vyvýšenině nad okolním městem. Celý areál komendy měl kromě hlavního paláce, čtyř věží a kostela také soubor dalších menších budov na západě. Středověký okrsek byl na samém západě obehnán kamennou obrannou zdí, jejíž část byla v základech zachycena při zemních pracích v první polovině sedmdesátých let. Za zdí západně se pak nacházela o několik metrů nižší volná plocha, na níž byl později založen dolní parter zámecké zahrady. Pravidelný čtvercový půdorys Zuccalliho zahrady (symbol pozemského ráje), dělený dále na čtyři pravidelné díly, zjevně s jistými úpravami využívá vyšší plochu později horního parteru západně od zámku.
Slavkovská zahrada vykazovala v 18. století celkem dvě výrazné zjistitelné fáze. První podoba z počátku 18. století měla na horním parteru dva podélné bazény, ležící vedle sebe na osách v-z. Výstavba zahrady spadá tedy do života prvního ze tří velkých stavebníků zámku, Dominika Ondřeje. Takto tvar půdorysu zahrady zachytil v kresbě okolo roku 1730 také kounicovský stavitel a architekt Václav Petruzzi (1700 - 1753). Tvary bazénu horního parteru byly potvrzeny i při odkryvu zeminy na tomto parteru na podzim roku 1972. Na dolním parteru pak na nákresu převažuje dlouhý vodní kanál, situovaný na ose v - z, na podélné ose zámecké zahrady. Šlo zjevně o zahradu holandského typu7/. Druhá kompletně přepracovaná podoba zahrady je datovatelná rokem 1774. Stavebníkem byl nejvýznamnější z trojice stavebníků barokně klasicistního zámku, velký ctitel francouzské kultury, kancléř Václav Antonín z Kounic - Riettberku (1711 - 1794). Je to, jak ve vybavení plochy bazény s boskety, které již byly na horním parteru obklopeny sochami, tak i v celkovém tvarování půdorysu výsadby, zahrada strohého vzhledu, zahrada už klasicistní. Kanál byl na dolním parteru přeměněn na tři samostatné rozměrné bazény s vodotrysky. To, že k takové změně došlo postupně, zřejmě v návaznosti na finanční možnosti stavebníka a při hledání výsledného tvaru zahrady, dosvědčuje zachovaná plánová dokumentace. Například nákres části plochy zahrady z roku 1766 zachycuje starší terén na severozápadní straně horního parteru a zbylou čtyřstupňovou půlkruhovou vodní kaskádu, snad z počátku 18. století při východním okraji dolního parteru, která už není napojena na kanál na východ - západ zahrady.
Klasicistní zahrada se postupně, v souladu s další módní vlnou, změnila počátkem 19. století v anglickou romantickou zahradu. Bazény s vodotrysky sice zůstaly, měnila se však výsadba bosketů na dolním parteru. Z tohoto období se do dnešních dnů zachoval také čínský altánek na jihovýchodě dolního parteru. K další podstatné změně ve tvaru zahrady pak došlo někdy ve 20. letech 19. století. Zřejmě to souviselo s chudnutím a zadlužováním se celkem tří knížecích potomků Václava Antonína - dvou synů, druhého knížete Arnošta Kryštofa (1737 - 1797), třetího knížete Dominika Ondřeje (1740 - 1812) - a zejména jeho vnuka, čtvrtého knížete Aloise Václava Kounice (1774 - 1848)8/. V zahradě již nebylo možno vydržovat dostatek zahradníků, možná bylo i menší množství vody, která přitékala do bazénů přes rezervní nádrž ze svahu na severu. Také se možná uplatnila snaha zpříjemnit prostor zámeckého nádvoří. Bazény byly proto zrušeny a skulpturální výzdoba na podstavcích z mušlového vápence byla přemístěna do nádvoří zámku. Namísto středového bazénu byl na horním parteru zahrady vybudován malý bazén a okolní plocha byla zčásti osázena květinovými vzorci. Před bazénem stála socha bohyně Venuše. Dostáváme se tak k prokazatelnému počtu čtyř různých podob zahrady, od holandské, přes francouzskou a anglickou, až po rozvolněný krajinářský park. Všechny podoby zahrady navíc úzce souvisely s módními vlnami, které se tu projevily ve formování zahrad - od baroka přes klasicismus, po romantismus.
Domníváme se, že i zde, s odstupem čtyř desetiletí, s postupnou změnou názoru památkové péče na rekonstrukce, případně zachovávání stávajícího autentického stavu, je nutné provedené dílo hodnotit. Hodnotit jeho nutnost, jeho vhodnost, současný provoz i kvalitu provedených prací. Pro rekonstrukci zahrady byla vybrána druhá fáze vývoje horního parteru z roku 1774, která byla v minulosti kompletně realizována a ve vztahu ke stávající historii zámeckého areálu má největší význam. Sochařská díla tehdy již nežijícího Giovanni Giulianiho, umístěná původně podle plánů zřejmě na balustrádách zámeckého valu i na terase střechy západního křídla a tvořená proto především pro pohled z en face, byla doplněna o mohutné podstavce a rozmístěna v okolí tehdy nově vybudovaných bazénů. Galerie soch byla - snad už v předcházejících letech - rozmnožena o několik soch Ignáce Lengelachera (1698 - 1780) a o kamenné vázy sochaře z Telče9/.
Po dvou staletích, v 70. letech pak pod vedením Zdeňka Horsáka z Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně (KS SPPOP), byla obnovena podoba francouzské zahrady. Práce v hodnotě okolo osmi milionů tehdejších korun československých provedl Státní statek Brno. Investorem bylo Krajské středisko SPPOP v Brně10/. To mělo také od počátku 70. let zámek se zahradou ve své správě. Nově upravený horní a část dolního parteru zahrady byly zpřístupněny veřejnosti v roce 1977, v souvislosti se zasedáním UNESCO o historických zahradách v ČSSR.
Práce na rekonstrukci zahrnovaly rozsáhlou novou výškovou úpravu terénu, archeologický dohled, vybudování nových bazénů, položení přívodů vody do bazénů, pořízení strojovny pro čerpání vody do seníku a do bazénů, přemístění soch z nádvoří a jejich doplnění o betonové výdusky na celkový počet 44 kusů plastik a to včetně osmi váz. Zahrnovaly také četné zahradnické práce, počínaje osíváním ploch travním semenem, přes osázení broderií buxusy a tisy a vysázením sazenic habrů pro budoucí stěny. Dále kácení stromů a odstraňování jejich kořenových částí, potřebný ořez stromů v průběhu prací a novou úpravu velkých ploch vysypávaných hrubým pískem. Součástí rekonstrukce zahrady byla také obnova zahradní fasády západního křídla, tuto práci prováděla stavební huť KS SPPOP v Brně. Pro údajné zpevnění cihelného zdiva valu byl na korunu tohoto zdiva ukotven železobetonový věnec. Tu opět došlo k poškození autenticity v tom, že před západním křídlem byly odstraněny rozměrné podélné kamenné bloky, které původně tvořily korunu zdiva.
Při obnově části slavkovské francouzské zahrady se tak projektanti museli potýkat s četnými technickými problémy, neboť doba po dvou staletích pokročila a to v materiálech, v technice, v podobě a ochraně přírodních útvarů atd. Tak například voda není přiváděna z prameniště ve svahu severně od zahrady, ale je brána z hlavního vodovodního řadu, kterým je do Slavkova přiváděna pitná voda, a který je od konce šedesátých let 20. století uložen v zemi v kaštanové aleji, souběžně se severní zdí zámecké zahrady. Potřebná čerpadla, přivádějící vodu do bazénů, případně zajišťující chod vodotrysků byla umístěna do stavby seníku, který se nachází ve svahu na přechodu mezi horním a dolním parterem, opět při severní zdi zámecké zahrady. Strojovna však není vybavena zařízením pro čištění vody v bazénech. Bazény byly provedeny nikoliv z kamenných profilovaných bloků, jak tomu mohlo být v originále, ale ze železobetonu, který je na povrchu obložen tenkou vrstvou pohledového betonu. Už u těchto dvou konstatování se můžeme zastavit. Pitná voda, přiváděná do nádrží z hlavního vodovodního řadu, byla v první polovině sedmdesátých let 20. století v porovnání se současností velmi levná. Za čtyři desetiletí, zejména po změně režimu ve státě, se cena pitné vody několikanásobně zdražila11/. U nových bazénů došlo také ke zřejmě nepředpokládaným technologickým problémům. Při výrobě železobetonu totiž nebylo použito takového materiálu, který by zpočátku neumožňoval prosakování vody přes hmotu železobetonu do země. Teprve po letech byly vnitřní plochy bazénů vylepeny nepropustnou fólií. Nevyhovovalo také obložení hrubé betonové konstrukce bazénů vrstvou pohledového betonu. Pohledový beton nebyl dobře propojen s betonovou konstrukcí a proto praskal a odpadával. Tím byl jistě znehodnocován výsledný dojem z provedeného díla a byla tak zdůrazněna jeho neoriginalita. Dna bazénů nebyla v zimním období, kdy by měla být voda vypuštěna, nijak ochráněna, například silnější vrstvou spadaného listí, takže přirozeně docházelo k praskání povrchů betonových ploch dna bazénů.
Prostě, změnila se doba, v níž byla v minulosti zahrada provozována. Z noblesní klasicistní panské podívané na galerii soch a rozčeřené vodní hladiny bazénů, která byla určena pro úzkou vrstvu vysoké šlechty, se zahrada stala za socialismu téměř doslova majetkem všeho lidu. Připomeňme zde, že zahradou, především jejím horním parterem, projde v sezoně v současnosti několik desítek tisíc návštěvníků. Občasná drobná či větší poškozování sochařských děl, či letní koupání v největším bazénu na dolním parteru zámecké zahrady byla a asi i jsou beztrestnými činnostmi12/. Kromě toho dochází v zahradě pod stromy i k většímu poškozování soch z mušlového vápence, které jsou pokrývány spadem pylu a jiných drobných částic a rostou na nich lišejníky a mechy. V rámci ochrany stávajících rostlin zde totiž byly stromy ponechány z krajinářské podoby parku. V zimním období pak chybí jakákoliv ochrana proti nepřízni počasí. Na nádvoří zámku, kde není stromový porost, kde sochy po jedno a půl století v romantickém rozmístění stávaly, by je bylo možné lépe ohlídat.
Pověstnou třešničkou na dortu byla v první polovině devadesátých let nepochybně úprava severozápadní části dolního parteru zahrady. Šlo o část golfového hřiště, jehož plocha vybíhá ze zahrady dále ven severním směrem. Je tristní, že úprava, která vycházela vstříc požadavkům nově nastupující zbohatlické vrstvy společnosti a která nesouvisí s rekonstrukcí zahrady, ani s krajinářským parkem, byla dojednána přímo tehdejším liberálně smýšlejícím ředitelem Památkového ústavu v Brně, ing. Zdeňkem Novákem, absolventem zahradnické fakulty, odborníkem na historickou zeleň!
Na tomto místě se opět dostáváme k závěrečné otázce: bylo vůbec vhodné provádět obdobnou rozsáhlou rekonstrukci? Odpověď jistě není jednoduchá a nemůže být ani jednoznačná. Poněkud zjednodušené vyjádření by mohlo znít „jak kde" či do jaké podoby nebo do jaké míry. Ne všude a ne vždy musíme o provedené rekonstrukci zahrady či alespoň o jisté její obnově pochybovat (například zámecká zahrada v Bučovicích, Květná zahrada v Kroměříži). Problematika autenticity ve starém kulturním prostředí, navíc v živé přírodě je vždy velmi ožehavá a citlivá. Plocha zahrady ve Slavkově u Brna nebyla nikterak poškozena válečnými událostmi, bombardováním a podobně. Šlo spíše o dlouhodobé zanedbávání běžné, koncepční údržby. Byly zde pouze přerostlé stromy a keře. Proč tedy bylo nutné vracet se v části zahrady o dvě podoby zpět do historie? Bylo opravdu za této situace potřebné provádět tak rozsáhlou, finančně náročnou obnovu, jejíž realizace, jak se po desetiletích ukazuje, není vůbec ideálně odborně zvládnuta? Je tu několik neuralgických bodů, při nichž obnovovatelé neměli vlastně adekvátní příklad, z něhož by si mohli brát vzor a poučení z jeho dlouhodobého fungování. Rozsáhlé rekonstrukce zámeckých zahrad začala památková péče uskutečňovat až v období po druhé světové válce na zestátněných majetcích. Předcházející zkušenosti u nás nebyly. Realizátoři obnovy se ovšem také snažili o nejschůdnější a nejlevnější řešení.
Podstatným problémem je vynucená symbióza pozůstatků krajinářského parku s rekonstrukcí bohatě vybaveného parteru s velkým souborem soch na návštěvníkům poměrně dobře přístupné volné ploše. Nebylo také možné provést symetrickou výsadbu habrové stěny (kostky) na severní i jižní straně horního parteru, až k východní obvodové zdi zahrady. Na jižní straně tomu brání především masivní pomník z černé žuly z roku 1945. Ve druhé polovině 18. století zde současná podoba parku nebyla a proto je možné, zejména u horního parteru, mluvit s jistou licencí o jakémsi „kočkopsu", tedy o částečné rekonstrukci s ponecháním staršího stavu (stromy). Dalším podstatným problémem je provedení čtyř bazénů a jejich zásobování vodou. Kvalitní technologické provedení, požadované ve své době po pracovnících Státního statku Brno - neboť jiné možnosti odbornější firmy v období minulého režimu nebyly - bylo zřejmě nad síly tohoto podniku a tehdejší doby vůbec. V neposlední řadě schází v zahradě větší počet manuálních pracovníků, soustavně ošetřujících, ochraňujících a dosazujících veškeré plochy rozlehlé šestnáctihektarové zahrady. A to jak zeleň, tak i výtvory lidských rukou. Vždyť ani sochařská díla nebyla od zpřístupnění zahrady veřejnosti po dobu třiceti let nijak ošetřována!
Po jednom desetiletí od zpřístupnění došlo ve slavkovské zahradě k dalším specifickým komplikacím. V roce 1987 totiž KS SPPOP v Brně předalo zámek s parkem městskému národnímu výboru. Správa rozlehlé zámecké zahrady však zjevně převyšovala možnosti této poměrně malé instituce. Proto byla samotná zahrada po dalších dvaceti letech, v roce 2008, předána Technickým službám města Slavkova u Brna. Takže, zatímco v sedmdesátých letech byla brněnskými památkáři prováděna rekonstrukce zámecké zahrady také proto, aby zámek i zahrada byly vnímány jako jednotný architektonický a ovšem i organizační útvar, nověji zvítězila nechuť městského muzea takovou zahradu spravovat. Pro příspěvkovou organizaci tohoto typu je to totiž mimo jiné náročné na finance, pracovní síly a neustálou údržbu, tedy specifické nemuzejní činnosti, které je nutné naplňovat také organizačně. Správa zahrady proto nebyla žádoucí a to také z toho důvodu, že současné vedení muzea zřejmě chápe podíl na obnově památky (zámku) jako maximalistické, nepamátkové krášlení, mající až absurdní podoby (zadláždění zámeckého nádvoří). Z výše uváděného je patrné, že i pro technické služby bude zahrada velkým soustem, které, podle našeho názoru, budou dlouhodobě zvládat pouze s jistými rozpaky13/.
Právě proto, aby více vynikly provedené obnovy, zvolili jsme konfrontaci těchto dvou zahrad. Slavkovská zámecká zahrada sice neleží na území kraje Vysočina, ale s jaroměřickou má více příbuzných rysů. Proto tu mohou vyniknout klady i zápory obou rekonstrukcí, které se v závěru našich textů pokoušíme zhodnotit.
I u rekonstrukce jaroměřické zámecké zahrady sice poválečná obnova doznala změn, avšak základní tvar, který je zachycen i na katastrální mapě z roku 1824, zůstal zachován. Zůstal zachován především široký kanál říčky Rokytné, zůstala zachována jeho odnož, vytvářející ostrov zhruba trojúhelníkovitého tvaru, zůstalo zachováno využití ve vrcholu trojúhelníka - jeviště, určené pro hudební produkce, zůstal zachován zdobný parter s boskety a broderiemi severně od hlavního kanálu. Zůstala zachována plocha štěpnice. Okrajové plochy zahrady, jak na západě, tak i na východě, byly od zámecké zahrady odpojeny. Změnilo se umístění soch, jejichž starší situování v 18. ani v 19. století nelze v plánech identifikovat. Před druhou světovou válkou zachycené umístění kamenných plastik bylo architektem Dušanem Riedlem změněno dle vlastního uvážení. Tvarování tří kruhových útvarů (rondelů) v ose, jak mezi zahradními křídly zámku, na zdobném parteru i v prostoru jeviště, bylo pojato nově. Díky menší ploše zahrady, jejímu přirozenému usazení v terénu, díky krajinářskému parku v části odlehlé i uměle tvarovaným půdorysům bosketů a broderií na hlavním parteru se v zahradě cítíme přirozeně. Také průběžná údržba a obnova výsadeb je opatrná. Bohužel, v horším stavu jsou kamenné sochy a lavice. Říčka Rokytná teče plynule, není zde nutný větší, uměle řízený koloběh vody. Zahrada, díky svým rozměrům a členění, si stále zachovává lidské měřítko. Je zde patrný přirozený vývoj, který v průběhu tří století nevykazuje žádné razantní proměny. Tak tomu ale není u rekonstruované zámecké zahrady ve Slavkově u Brna. Rekonstrukce horního parteru vyznívá příliš bombasticky až násilně. To, co bývalo v minulosti, nelze bezbolestně vrátit zpět. Svědčí o tom mimo jiné zelená voda v bazénech, pobořená severní ohradní zeď, pahýly rukou několika soch či bezhlavý orel na sousoší Zeus a Ganymédes. Na ploše zdejší rozlehlé zahrady nelze nepřemýšlet o její budoucnosti. Co bude v dalších letech, půjde-li hospodaření v zahradě tak pomalu jako doposud? Bude mít městský úřad chuť a finance investovat do restaurování soch a do celkové údržby a postupné obnovy, včetně nových výsadeb stromů? Co bude v dalších letech, nebude-li brána v potaz i obnova zeleně na dolním parteru? Nejen pahýly rukou soch, ale i pahýly stromů žalují......

Poznámky:
1/Na známých vedutách, které jsou součástí zámecké instalace v Jaroměřicích nad Rokytnou, ani například na katastrální mapě z roku 1824, nelze umístění skulpturální výzdoby identifikovat - i když se uvádí, že sochy byly rozmístěny podél kanálu - viz Sedlář, J.: Umělecké památky in VM Moravskobudějovicko, Jemnicko, str. 467.
2/Nauman, P. - Riedl, D. - Veselý, J.: Historické zahrady v Čechách a na Moravě, Praha 1957.
Riedl, Dušan: Historické zahrady jako součást kulturního dědictví in: Historické zahrady a parky, Choltice 1976.
Kuriál, Antonín: Poznámky k původu a proměnám historických zahrad in: Památky a příroda 38 (1978).
Petrů, Jaroslav: Plastika a užité umění renesančních zahrad in: Slovník Kompozice zahrad v dějinách umění, Tábor 1987.
Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (kol.), Praha - Libri 1999.
Dvořáček, Petr: Historické zahrady, Brno - Centa, 2007.
3/Kapinusův půdorys zámku, kostela a zahrady z roku 1932 publikoval i Radovan Zejda ve své knize Jaroměřice nad Rokytnou kulturní, Třebíč 2006.
4/Sedlář, Jaroslav: Umělecké památky in: VM Moravskobudějovicko, Jemnicko, Brno 1997, str. 467.
5/Je třeba se také krátce zmínit o další podobnosti slavkovského zámku se  zámkem jaroměřickým. Jestliže už za Questenberků je zmiňováno budování římské lázně (1711), není bez zajímavosti, že i na zámku Slavkov byla podle projektu D. Martinelliho pro Dominika Ondřeje zřízena v suterénu západního křídla lázeňská místnost (konec 17. století). Středová místnost lázně byla objevena při obnovných pracích v roce 1985. Lázeňská místnost mohla fungovat nejméně do třicátých let 18. století. Místnost se podařilo i částečně obnovit.
6/Nebyl to jenom Domenico Martinelli z Luccy a Giovanni Giuliani. Martinelli spolupracoval také s malířem Andrea Lanzanim a štukatérem Santino Bussim. Zachované práce těchto dvou umělců se ovšem netýkají zahrady, nýbrž západního křídla zámku.
7/Při stavbě bazénu se tu ještě za života Dominika Ondřeje objevuje i holandský fontaniér, Peter Williame.
8/Kníže Václav Alois působil jako diplomat v Dánsku, v Drážďanech, v Neapoli, v Palermu a v Madridu. Protože neměl dědice, začal vést rozmařilý život. Na slavkovském zámku se většinou nezdržoval. Pro špatné hospodaření mu byl nakonec soudně stanoven opatrovník kounicovského majetku (tedy také jaroměřického panství), Ludvík hrabě Károlyi, jeho zeť. Od té doby žil Václav v Paříži. Jeho dluhy dosáhly astronomické výše nejméně 1 100 000 zlatých.
9/Pravděpodobně šlo o sochaře Kašpara Obera, který ve čtyřicátých letech 18. Století pracoval i pro Kounice.
10/Jak známo, po roce 1990 se krajská střediska, již bez složky ochrany přírody, přeměnila v památkové ústavy.
11/Nutno připomenout, že se zdražilo nejenom vodné, ale i stočné. Současná cena vodného a stočného nutí správu zahrady ponechávat vodu v bazénech bez vypouštění znečištěnou, plnou sinic, i po několik let.
12/Že ochrana a udržování nemovitého majetku a slušné zacházení s ním není pouze záležitostí panujícího režimu, o tom svědčí v devadesátých letech 20. století opravený dřevěný čínský altánek. Ten je v současnosti opět značně zdevastovaný, zejména mládeží, která se v něm scházela. Altánek nebyl součástí rekonstrukce zahrady.
13/O jisté „rozpačitosti" lze mluvit i v devadesátých letech, kdy zahradu spravovalo muzeum. V té době byl bazén na dolním parteru zasypán a na několik let přeměněn ve výstavní plochu pro bonsaje.
Použitá literatura:
Bartušek, Antonín - Kubátová, Taťána: Jaroměřice nad Rokytnou, státní zámek, město a okolí, Praha 1953.
Dvořáček, Petr: Historické zahrady, Brno -KMa 2007.
Hálová -Jahodová, Cecilie: Galerie moravských Kouniců (Z dějin uměleckých zájmů jejich budovatelů), Brno 1940.
Hořínková, Marie: Příběhy pražských zahrad, Praha -Academia 2004.
Krsek - Kudělka - Stehlík - Válka: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha - Academia 1996.
Linhart, Jan. K.: Kounicové, Brno 1982.
Lorenz, Hellmut - Kroupa, Jiří - Miltová, Radka: Domenico Martinelli, Tvář genia barokní architektury,
Rousínov 2006.
Pacáková - Hošťálková, Božena - Petrů, Jaroslav - Riedl, Dušan: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha - Libri 1999.
Paukert, Jiří: Státní zámek Jaroměřice, Brno 1971.
Plichta, Alois: Jaroměřicko. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí, I. a II. Díl, Třebíč - Arca 1994.
Plichta, Alois: O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700 - 1752. Jaroměřice nad Rokytnou, Brno - MS, 1974.
Riedl, Dušan: Rekonstrukce zámeckého parku s přírodním divadlem v Jaroměřicích nad Rokytnou. In: Architektura ČSSR 21 (1962), s. 423 - 424.
Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek J/N, heslo Jaroměřice, Praha - Akademia, 1994.
Sedlák, Jan: Jaroměřice nad Rokytnou. Státní zámek, město a okolí. Praha 1972.
Tapie, V. L.: Barok. Bratislava - Palas, 1971.
Vlastivěda moravská: Moravskobudějovicko. Jemnicko. Brno - MVS, 1997.
Významné parky Jihomoavského kraje, Brno - Blok, 1978.
Zejda, Radovan: Jaroměřice nad Rokytnou kulturní, Třebíč 2006.
Plánová a fotografická dokumentace:
Celkový plán zámku (holandské) zahrady a města Slavkova z počátku 18. století, pořízený okolo roku 1730 stavitelem Václavem Petruzzim.
Fotokopie situačního plánu klasicistní zahrady z roku 1774.
Fotokopie situačního plánu z roku 1809. Plán dokládá částečné rozpuštění formální francouzské klasicistní kompozice v duchu romantizující anglické zahrady.
Úprava parterů zámecké zahrady z dvacátých let 19. století, rozvolněná do podoby krajinářského
parku. Pohled od východu, foto Karel Ochmann, 1970.
Pohled na nádvoří zámku se sochami, umístěnými zde asi ve dvacátých letech 19. století. Historický snímek z konce 19. století věnoval p. Zdeněk Vaněk.
Starší návrh rekonstrukce parteru parku. Model, foto Karel Ochmann, 1972.
Fotokopie výkresu výsledného řešení horního a části dolního parteru zámecké zahrady ve Slavkově dle plánu z roku 1774 (KS SPPOP v Brně, SÚRPMO Brno), 1973.
Zemní práce při obnově zahrady. Zakreslení obrysů bazénů z 1. i 2. fáze založení zahrady. Foto Karel Ochmann, 10/1972.
Stěhování sochy z nádvoří zámku na zahradu, léto 1975. Foto archiv autora.
Dva prvotní návrhy Domenica Martinelliho na podobu západního průčelí západního křídla zámku, s částí horního parteru zahrady. Archiv autora.
Fotokopie plánu, který zjevně dokládá postupné hledání tvaru zahrady (1766). MZA F 11 Velkostatek Slavkov u Brna, mapa 53, inv. Č. 2472
Replika historického bazénu na okraji dolního parteru, pohled od jihovýchodu; foto autor.
Pahýly rukou soch žalují... Foto autor.
Poškozené sousoší volající po restaurátorském zásahu. Foto autor.
Stav jednoho ze vzrostlých stromů. Foto autor.
Mechy a lišejníky na podstavci z mušlového vápence, detail. Pohled od západu. Foto autor.
Horní parter od jihozápadu, v pozadí vlevo bývalý seník s vodárnou. Foto autor. Šest snímků ze současnosti pořízeno v únoru 2011.


 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg