V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 01/2011 O nás, skutečné kvalitě veřejných prostorů a hlavním městě Katalánska, Zuzana Ambrožová

O nás, skutečné kvalitě veřejných prostorů a hlavním městě Katalánska, Zuzana Ambrožová

Tisk


V našich odborných kruzích je jaksi přirozené, že díla mediálně známých a vlastně ověřených architektů jsou správná, umělecká a trendová. Takováto snaha o vštípení nekritického respektu k zahraničním autorům je tak trochu typicky „česká". Řada posuzovatelů více než přínos uživatelsky přívětivého počinu cituje celou řadu zásad, myšlenek a podrobně promyšlených inspiračních odkazů, kterými autor umě svůj záměr argumentuje. Takový postup je neodiskutovatelně správný a je i vynikající iniciativou, pokud však taková realizace není jen intelektuální potěchou pro pár jednotlivců. Je pak takový prostor skutečně veřejný? Spokojenost obyvatel není v tomto smyslu u nás zrovna posvátná.

Studium veřejných prostorů jako platforma naší práce vyžaduje byť u jednoho města mnoho přemýšlení a spoustu času. Existuje pro nás skutečně jediný plnohodnotný mechanismus zpětné vazby - užívání místa. Identifikovat, co si obyvatelé žádají, je samozřejmě jen část úsilí. Bude-li totiž možné, aby lidé sami určovali míru vkusu, úroveň zcela jistě klesne. Je třeba, aby existovala odbornost, která neustále vysvětluje, ale také chápe v tom nejširším slova smyslu. Obor nemůže přežít a dále se rozvíjet, pokud nebude stále představovat lidem alternativy. Každý návrh je subjektivním výkladem, představou o ztvárnění místa. Autorství je tou originalitou, schopností, která zanechala stopy v dějinách umění a vnímání lidí. Historie dokázala, že nejlepšími tvořivými výkony disponuje člověk mimořádný, nikoliv však neomylný. Pohovořme tedy o kvalitě veřejných prostorů na příkladu katalánské metropole, která se pyšní realizacemi těch nejzvučnějších jmen.

Poznávání Barcelony - města Dalího, Miróna či Gaudího je pocitově silnou zkušeností, která je daleko od stereotypních popisů vybraných realizací v literatuře a odborných časopisech - zkušenost, která v mnohém vychová. Karel Čapek
[1] popisuje Barcelonu jako „...zářící město mezi teplými vlnami kopců a mořem, pohled rozjařující jako lehké víno. Město, kde se lid barcelonský tlačí pod platany, aby kupoval kytky a koukal po děvčatech...Úhrnem čilé a pěkné město, řinčící svou prosperitu, ženoucí se útokem na okolní kopce, okázalé a fanfarónské i s tím fantastickým architektem... (1930: 25)." Monika Zgustová[2] i dnes potvrzuje, že Barcelona představuje město s lidsky krásným klimatem, veselím a relaxováním lidí. A přesně taková dle mého názoru Barcelona je - v rytmu sardany[3] - pozitivní, náročná, požitkářská, sebevědomá, „nejkatalánštější"...s tolika zajímavostmi, že by jejich prohlídka vydala na celý rok. V následující diskuzi je záměrně vynecháno dílo katalánského génia, ambiciózního a bláznivého Gaudího, ačkoliv je vlastně všudypřítomné. Park Güell i přes jeho inspirativnost a zaslouženou slávu je totiž více magnetem pro turisty než místem odpočinku. Dále popisované insight je jen názorem autorky, nikoliv úsilí o všestrannou kritiku. Příspěvek neopouští úroveň teorie, není nezúčastněným popisem a nevěnuje se ani všem problémům, natož jejich řešením. Je to jen emoce, impuls, iniciativa a pár známých katalánských parků.

PARC DEL CENTRE DE POBLENOU (2008)

Městská zahrada Jeana Nouvela na trojúhelníkovém půdoryse nabízí širokou paletu podnětných prvků ve všech svých třech hlavních částech: sopečná rampa, vrbové úkryty, květinový kráter, různé herní prvky aj. Tato městská zahrada je koncentrací inovačních procesů a ačkoliv přitahuje do této městské části nový vývoj a energii zeje možná jen pro nedostatek trávníku a nepoužitelnost ultra-moderních sedacích prvků prázdnotou. Toto vysoce kvalifikované dílo možná o to rychleji zastará a přestane existovat. Tvůrce nemá na vybranou, pokud nedokáže stimulovat vznik jistého zvyku místních, bude si jen těžko moci poradit s postupným úpadkem. Zahrada přežije jen pokud se bude moci spolehnout na oblíbenost svých uživatelů.

Do popředí odborné veřejnosti se Jean Nouvel dostal nejen kvůli svým podnětným myšlenkám, ale hlavně proto, že je do velké míry progresivní až futurologickou reklamou místa. Pro park je však podstatná především jistá „společenskost" - společné trávení času, které je v takové čtvrti potřeba jako soli. Je tu originální mobiliář, tematické partie, hra světla a stínů, což jistojistě potěší oko architekta a dalších, kteří si odškrtávají přehled děl významných postav současné oborové scény. Tato realizace ovšem neoslovuje prostého obyvatele, který se nezajímá o složité souvislosti mezi tvaroslovím, motivy a jevy, které k tomu tvůrce vedly. Takový návštěvník se chce jen bavit a relaxovat. Robert Sommer
[4] popisuje takové místo jako „sociofugální - odstředivé", kde uspořádání a zpracování je pro sociální vztahy zcela nevhodné. Každý čtenář bude z tohoto hodnocení nutně na rozpacích. Tradovaná bombastičnost i mnou zmíněná kritika tak nyní zasluhuje důkladnou osobní revizi.

PARC CENTRAL DE NOU BARRIS (2003)

Dílko známého dua Andreu Arriola a Carmen Fiol
[5] je považováno za skutečné spojení sociální a umělecké podstaty tvorby. A nutno uznat, že prostorové utváření a náplň tohoto parku jsou poctivě promyšlené, za což si také vysloužilo i řadu mezinárodních ocenění.[6] O designérském umu autorů, kteří si nápaditě pohráli s materiálovým řešením a tvaroslovím není pochyb. Tvar trojúhelníku se promítá do všech kompozičních prvků a je výrazným, ale také spojovacím motivem formálně komponovaného území. V zemi Picassa či Grise, kde je kubismus skutečně pojem, přestává být tento geometrický výraz jen umělcovou manýrou. Sami autoři popisují svoji prvotní inspiraci v díle Pabla Picassa, které na začátku 20. století tvořil právě v Katalánsku. Skupiny trojhranných velikánů ve tvaru tradiční španělské peinety, které se objevují v různé velikosti, prostorové pozici i počtu vytyčují území, kam až zasáhla ruka tvůrců. Jsou strážci místa, bojovníky za sjednocení a nositelé světla i stínu. V době svého vzniku byl park zcela jistě počinem velkolepým, inovativním, úspěšným, inspirativním, překvapujícím a pro tuto zapomenutou čtvrť především životadárným. Nejen, že se zařadil mezi favority zahradních architektů, ale osvojili a oblíbili si ho také místní. Jeho odvážnost předurčovala k tomu, aby se stal jejich park - jejich domov jedním z mediálně známých symbolů Barcelony. Na tomto místě si je však třeba uvědomit, jak neskromně ambiciózní bylo toto pojetí vzhledem k následné údržbě a provozu. Velké vodní pistole ani drobné střiky dnes netryskají, dřevěná mola praskají, vodní plochy se plní odpadky a zapáchají...

PARC DIAGONAL MAR (2002)

Enric Miralles a Benedetta Tagliabue se pustili do této komerčně motivované revitalizace s ambicí vytvořit originální a pro investory atraktivní území na okraji Barcelony. Zcela přirozeně se tu snoubí španělská hravost, dekorativnost a požitkářství. Dynamické linie trubkových konstrukcí s vodními střiky, roztančený betonový mobiliář nebo „Gaudího květináče" překračují hranice parku (na rozdíl od návštěvníka) a jsou pro turistu skutečně fotogenické a radostné. Na druhou stranu jsou i jeho největší slabinou. Takovéto vizuálně efektní navrhování není pro park stěžejní, pokud rekreační potenciál převáží pouze neměnný design. Iniciativa PPS
[7] tento park ohodnotila z hlediska sociální integrace jako nejhorší na světě (v tomto nelichotivém výběru jsou však i parky uživateli doslova milované, např. Citröen či la Villete v Paříži), což je dle mého mínění až příliš kritické a v tuto chvíli také unáhlené. Vodní plochy jsou sice nepřístupné, lavičky nepohodlné, ale život obojživelníků a ptáků sem přináší překvapivý zvukový efekt, dětské prvky nápady, vodní střiky a mlžidla vinoucího se „pavoučího" potrubí osvěžení, výtvarné zpracování a ekologický podtext osvětu. A to není málo...

PARC ESTACIÓ DEL NORD (1991)

Nejmenší ze zmíněných objektů barcelonské zahradně-krajinářské tvorby - Parc Estació del Nord je vlastně jen travnatou plochou se stromy v blízkosti sportovního komplexu (bývalého nádraží). Beverly Pepper
[8] ji však svým počinem povýšila v mnoha ohledech na jeden z nejvýznamnějších parků Barcelony a zařadila se tak k úspěšnému tažení ambiciózního programu na oživení kultury a znovuzrození demokracie po Francově[9] smrti, který zde naplňovali světoznámí umělci jako E. Chillida, J. Miró, E. Kelly, R. Serra či R. Lichtenstein.
Komfortní poměr stinných a slunných ploch, běžci využívaná cestní síť, pobytové a herní hmoty pokryté malými azurovými a bílými střepy (opět styl Gaudí) jsou důvodem vysoké návštěvnosti místních. Je to právě to místo, kde se rodiče seznamují prostřednictvím dětí a děti prostřednictvím her nebo pobíhajících psů. Mohutná modrá pyramida je svou mohutností skutečným adrenalinovým magnetem nejmenších - zkouškou odvahy a nízké „nebeské" linie zase ideálním místem k neformálnímu posezení s přáteli. Život je zde prostě bohatší, symbiotičtější, kontaktnější, což je pro každého krajinářského architekta silným podnětem k zamyšlení.


Neznamená to, že má tvůrce poskytnout jen základní potřeby - místo k sezení, místo k hraní apod. Krajinářský architekt poslouchá a rozhoduje se na základě konkrétních faktů, proti nimž není odvolání, ale také zvídavě a investigativně zachází pod jejich povrch a přináší podnětné pohledy na dané území. V první řadě má přeci pomáhat lidem trávit svůj život ve přístupném zdravém a kulturním prostředí. Karel Schmeidler
[10], architekt a sociolog, ve své knize zdůrazňuje především, že veřejné prostory jsou vytvářeny pro člověka, a proto bychom se měli snažit porozumět celé společnosti a úpravy neomezovat pouze na technokratický kompoziční přistup. Úkolem plánovače je vytvořit prostředí, které splňuje osobní požadavky uživatele a nedeformuje či neznemožňuje jeho životní styl. Psychologická a sociologická argumentace je vzhledem k některým nastíněným nedostatkům veřejných prostorů stále silnější. Jednou věcí je stát si za svou myšlenkou, celkovým obrazem návrhu a druhou je nebezpečí jisté obligátní pravdy tvůrce, která se může až radikálně odlišovat od toho, jak se na skutečnost dívají budoucí uživatelé. Studium desítek, stovek oblíbených míst a chování lidí není jen otázkou sociologických výzkumů plných dotazníků a mapování. Pozorování místních a studium historického kontextu práci dost ulehčuje i běžnou práci krajinářského architekta.
Na závěr se vraťme k nám, domnívat se, že bez širokého rozhledu a osobních zkušeností se zbytkem Evropy budeme vykonávat svoji práci dobře je tak trochu tím naším národním rysem. Navrhovat s nedostatkem vlastní iniciativy je ochromující, což platí už u mnoha univerzitních studentů, u nichž se jistá pohodlnost zabydlela a promeškávají tak podstatnou část svého kreativního optima - vykonávat práci, nikoliv vykonávat ji dobře. Neschopnost pokládat otázky, vstupovat do interakce s ostatními a argumentačně se plnohodnotně zařadit do dialogu, neschopnost nalézat stále nové informace, uvažovat o nich a vytvářet vlastní úsudek, s nikým nehovořit, nikoho neposlouchat, nikdy nemít čas a lebedit si v uspokojivém provincionalismu zpomaluje vývoj našeho oboru. Slova Milana Kundery v roce 1967 na sjezdu československých spisovatelů jsou i přes neopakovatelnou tehdejší situaci velmi aktuální i dnes - komunismus nekomunismus.
„Děsím se někdy toho, že dnešní naše vzdělanost ztrácí onen evropský charakter jejž měli na srdci čeští humanisté a obrozenci. Existuje totiž železná kontinuita evropského myšlení, trvající přes veškeré myšlenkové revoluce, která si vytvořila svůj slovník, svou terminologii, svá podobenství, mýty a svá témata, bez jejichž znalosti se evropští vzdělanci nemohou dohovořit." Dále zdůrazňuje, že evropský kontext musíme stále poznávat, zprostředkovávat, osvojovat si ho a vytvářet. Osobní setkávání studentů a praktikujících odborníků u nás za účelem diskuzí a názorů ztroskotává i na neznalosti samotných příkladů, ne-li samotných měst a míst, z kterých pochází. Se zhoršující se situací sílí diskuze nad příčinou, diskuze zleva i zprava, odborně i laicky, ale stojí za to si popravdě říci, kolik lidí je ochotno byť tento text na tomto místě číst. Iniciativa, motivace, vzdělání, nápady a další podobná substantiva - je potřeba tato slova vyzdvihovat jako plakátová hesla? Domnívám se, že ventilovat známé věci opakovaně je dobrý úmysl, ačkoliv těm kterým je to nepřímo adresováno, se nad produkcí tohoto typu asi rozčilovat nebudou. Práce zahradního architekta je práce velkolepá - úsilí, které má mnohasetletou tradici, což nás zavazuje ke generační snaze o příjemnější, kultivovanější, tvořivější a lidštější prostředí k žití.



POPIS OBRÁZKŮ

OBR. 1 Parc central de Nou Barris: Hlavním inspirací parku jsou kubistické obrazy Pabla Picassa, které jako mladý umělec maloval v roce 1909 v katalánské La Horta de San Juan

OBR. 2 Parc central de Nou Barris: Všudypřítomný tvar trojúhelníku - v různých materiálových řešeních i velikostech


OBR. 3 Parc del Centre de Poblenou: Nouvelovský design na 5,5 hektarech v průmyslové části Barcelony


OBR. 4 Parc Diagonal Mar: 14ti hektarový park zahrnuje také prvky Gaudí-stylu


OBR. 5 Parc Diagonal Mar: Rozlehlá centrální vodní plocha je realizace v Barceloně zcela ojedinělá


Ing. Zuzana Ambrožová (1983)
absolventka oboru Zahradní a krajinářská architektura Zahradnické fakulty MZLU v Lednici; v současnosti studentka doktorského studia a asistentka na Ústavu zahradní a krajinářské architektury (ZF MENDELU)




[1] K. Čapek: Výlet do Španěl (1930)

[2] Monika Zgustová (1957): spisovatelka a překladatelka žijící v Barceloně, která přeložila nejvýznamnější české autory - K. Čapka, M. Kunderu, B. Hrabala, J. Seiferta a další do katalánštiny a španělštiny. Píše do několika novin a časopisů a získala několik prestižních literárních cen - Cenu města Barcelony, Cenu katalánské kultury apod.

[3] Katalánský lidový tanec

[4] SOMMER, R. The Behavioral Basis of Design. Prentice Hall Trade, 1969. 177 s. ISBN 0136575773

[5] Autoři mnoha oceněných děl: El Mercadal (1995), Plaça d'Islŕndia (1995), Thames Barrier Park (1996), Roman Baths Museum (1999),  La Granvia deLes Corts Catalanes (2006), vyučující na ESTAB

[6] Např. 2007 International Urban Landscape Award (IULA)

[7] Projec for public spaces: http://www.pps.org/great_public_spaces//one?public_place_id=623

[8] Známá americká land-art umělkyně, sochařka a malířka

[9] autoritativní politik, nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975

[10] SCHMEIDLER, K. Sociologie v architektonické a urbanistické tvorbě. 2. vyd. Brno: Zdeněk Novotný, 2001. 292 s. ISBN 80-238-6582-X

 

 

 

 

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg