V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 01/2011 Otesánek (aneb několik poznámek k arboristice)

Otesánek (aneb několik poznámek k arboristice)

Tisk

Pokud shrneme vývoj našeho oboru (záměrně se vyhýbám konkrétnímu názvu, neboť ten univerzální zřejmě neexistuje) v posledních zhruba 20 letech, dojdeme k závěru, že jeho nejvíce se rozvíjející odnoží je arboristika.

Jistě i ostatní části oboru urazily notný kus cesty (ať již dopředu, zpět či do strany), ale právě arboristika, dříve obor zcela okrajový, možná malinko opomíjený a vcelku téměř neznámý, se rozvinula do samostatné terminologie, struktury a přístupu. Tento vývoj probíhal jednak v celospolečenském vývojovém podtextu, ovšem nemohl by být možný bez obrovského osobního nasazení jedinců tvořících novou strukturu. Jako každý nový obor se i arboristika ubírá cestou od konsenzu ke schizmatu. To se projevuje štěpením názorů, tvorbou různých frakcí a bojem mezi nimi. V těchto jevech lze vysledovat dva hlavní motivy - idealistický (přesvědčení o vlastní pravdě a činěném dobru) a ekonomický (zvýhodnění se na trhu).

Oproti ostatním oborům zastřešujícím se pod názvem zahradní a krajinářská architektura (zahradnictví, sadovnictví atd.) lze však v oboru arboristika najít jasné známky sektářství. Kromě jiného se tento fakt projevuje zejména ve snaze vytrhnout objekt svého zájmu (strom - jedince) z kontextu celku (alej, zahrada, park, krajina). V jistých ojedinělých případech je tento přístup samozřejmě možný, v širším měřítku se jedná o věc zcela nepřípustnou. Další rozporuplnou otázkou je i míra masovosti ošetřování dřevin v obecné rovině, zejména ke vztahu k míře účelnosti tohoto ošetření a jeho dlouhodobému efektu. Zdá se tedy, že nastává čas pro určitou polemiku, týkající se jak oboru arboristika, tak jeho postavení a uplatnění v rámci celku. Jako každá širší polemika by i tato měla být otevřena všem spektrům našeho oboru.

Veškeré své polemické názory si dovoluji přehledně rozdělit do tří hlavních bodů:

* Strom jako identita

* Strom jako prvek v širších souvislostech

* Strom jako zdroj nebezpečí

Strom jako identita

Strom jako jedinec je jedním z ústředních prvků většiny náboženství. Zejména ve smyslu stromu světa, tedy jakési zemské osy (či nebeské osy). Od buddhismu přes křesťanství až po islám v mytologii starého Řecka, jižní Ameriky, germánské mytologie atd. hraje strom jako entita významnou roli.

Naše země má několik smutných primátů v tom, že chceme býti papežštější než papež. Jedním z těch, o kterých se příliš nemluví, je to, že minimálně ve středoevropském prostoru patříme ve špičce v počtu ořezů stromů.

Většina navrhovaných a prováděných zásahů je ovšem značně diskutabilní a mnohdy zcela zbytečná. Příklady známe všichni, nemá cenu jmenovat. Většina řezaných jedinců řez nepotřebuje, jedná se o kategorii řezů tzv. preventivních. Mnoho ořezávaných stromů by bylo lepší skácet a vysadit znovu (často je to možné) nežli dlouhodobě bez naděje na zlepšení stavu uošetřovat až do smrti. Nikomu se však nechce do střetů, a tak je nám postupně obratně podsouváno, že všechny ty vazby, řezy a stabilizace jsou nezbytné, pomalu se nám zde rodí (pokud už v obecném povědomí není) „právo stromu na ořez". Odvětví, které původně vznikalo proto, aby mohly být zachovány zvláště hodnotní jedinci, do kterých má cenu investovat, tak během let narostlo v otesánka, který utrhnuv se z řetězu nerozlišuje podstatné od nepodstatného.

Typizace stromů vhodných k ošetření je přitom otázkou jednoduché parametrové metodiky. Dnešní plošný stav ošetření se změnil v noční můru. Nutno říci, že díky pilné práci arboristické osvěty a nečinnosti zahradních architektů půjde tento stav jen dosti těžko změnit. Namísto vývoje a organické proměny objektů tak hrozí jejich stagnace - příklady jsou obecně známy.

Další otázkou je míra a způsob ošetření prováděný na jedincích, kteří si toto ošetření díky svému významu zasluhují. V poslední době s nelze ubránit pocitu, že se arboristika v mnoha případech začala inspirovat ovocnářstvím, alespoň co se řezu týče. Každý lidský zásah je v podstatě škodlivý, pokud nekompenzuje jiný horší zásah, ať již přírodní nebo opět lidský. Obecně se tedy dá říci, že tam, kde to nevyžadují jiné závažné důvody (bezpečnost), by se mělo ošetřovat minimálně.

Strom jako entita je dokonalý přece právě tím, že na něm můžeme vidět jak mladé čerstvě vyrašené listy, tak vedle nich i desítky let mrtvé větve, život i smrt prolínající se každým jedincem.

Představa, že na bájném vždyzeleném jasanu Yggdrasil axis mundi prorůstajícím všech devět světů budou ořezány suché větve, instalovány bezpečnostní vazby a sníženo těžiště, protože jinak hrozí jeho pád, je děsuplná. Při konečném účtování stejně zemře, protože vše je konečné.

Zachování důstojnosti v podobě všech atributů jedince je přece důležitější než přežití za každou cenu. Zcela vyzdravení, ořezání a stabilizování jedinci, kteří vznikají zásahy mnohých arboristů, pak reprezentují technokratické pojetí světa zcela odtržené od přírody a jejích zákonitostí, na kterých je obor arboristika z větší části postaven. Ořezaný strom se stává společenskou normou. A co hůř, stromy se řežou tak, aby to bylo vidět, že byly ořezány.

Strom jako prvek v širších souvislostech

V poslední době se díky nechuti kácet a o to větší chuti ošetřovat rozmohl další zásadní fenomén viditelný zejména v parcích a v alejích. Jedinec je vyjímán jako jednotlivý prvek vytržený z celku, ve kterém má určité funkce. Tyto funkce jsou zejména estetické, pěstební či jiné, tedy převažující nad funkcí jedince.

Díky možnosti (za větší peníze bez dlouhodobého efektu) jedince ošetřit pak trpí objekt jako celek - určité stromy mohou bránit nové výsadbě v širším měřítku nebo jsou v prostoru nevhodné apod. Místo logického postupu, který spočívá v obměně, se provádí dosti často řada nejistých pěstebních zásahů, kterými se mnohdy jednoduše řešitelný problém odsunuje a v důsledku stárnutí jedinců ( kompozice) narůstá.

Pravděpodobně totiž musí nutně dojít ke stavu, kdy budou ošetřovaní jedinci stejně pokáceni, mezitím se však mohou zcela rozpadat další části kompozice, takže v důsledku bude prováděný radikální zásah mnohem drsnější. Nestejný zdravotní stav totiž kompozice těmito zásahy vyrovnává, což v důsledcích může vést až k celkovému jednorázovému kolapsu objektu.

V současnosti je tak život jedince (stromu) nadřazen zájmům celku (objektu). Ti, kdo mají zkušenost s dotačními programy, jistě chápou.

Další oblastí je určitá zamlženost arboristické technologie ve smyslu cykličnosti řezů. Každá akce (řez) vyvolá samozřejmě i reakci (obražení), o následném provádění dalších řezů vyvolaných řezy předešlými se cudně mlčí (především před investorem). Tyto následné zásahy ovšem v součtu vyvolají výrazné finanční náklady, které bude nutno hradit periodicky po dobu zbytku života ořezaného jedince. Ve vztahu k dotacím je toto jistě zajímavá informace pro vlastníky. Zejména při kontrole udržitelnosti.

V počtu jsou tedy fakta taková, že většina zásahů vyvolá zásahy další, které je nutno aplikovat periodicky od zásahu prvního. Pokud se tak nestane, bude stav ošetřeného jedince patrně mnohem horší, než kdyby k prvnímu řezu vůbec nedošlo.

Pokud tento fakt převedeme do roviny ekonomické a rozšíříme na prostor určitého objektu parku ve smyslu plošného ošetření dřevin voleného místo kácení, zcela jasně nám vyplyne, že většina dnes prováděných zásahů je z hlediska nákladnosti i logiky zcela nevhodná. Organický vývoj živých prvků je vždy dlouhodobě udržitelnější nežli jejich konzervace (ta totiž odporuje podstatě života).

Strom jako zdroj nebezpečí

Značné procento zásahů (ne-li všechny) je prováděno s ohledem na potenciální nebezpečnost dřevin. Tu lze rozdělit do dvou skupin - je to nebezpečí pro okolí a nebezpečí pro sebe sama - ve smyslu sebedestrukce dřeviny například vlivem špatného větvení.

Oba tyto faktory nelze podceňovat. V poslední době jsme však svědky téměř plošné aplikace z naučené bezpečnostní formulky „co když to někoho zabije" a tím pádem pak i následného plošného řezu u mnoha dřevin prováděného zhola zbytečně. Vedle známých kategorií, kterými jsou výchovný, zdravotní či další řezy, se dnes nejvíce uplatňuje kategorie nová, tedy řez preventivní. V určitých výjimečných případech se jistě dá použít i tento způsob řezu, ochrana zdraví je ochrana zdraví.

V podstatě se dá říci, že v české krajině, parcích či zahradách již žádné jiné přírodní nebezpečí nežli pád stromu nehrozí (pokud nebydlíte těsně u vody). Trendem však je veřejnosti, a to i té odborné, pomalu podsouvat fakt, že tyto (preventivní) řezy jsou zásadní pro zdraví lidí, volný pohyb v parcích, obecnou bezpečnost. Ještě více zarážející je však názor postupně zakořeňující i v části veřejnosti odborné, že řez je jakási pomoc člověka nevědomému stromu, který špatně roste nebo má suché větve. S větou, že „ten řez dřevině pomůže", jsme se jistě setkali všichni, na tomto místě nelze říci, než že toto tvrzení je mylné.

Jakýkoliv zásah spočívající v řezu dřevin je jejich poškozením (otevření brány infekcím, porušení architektury koruny, následné změny růstu atd.). Pokud by měl být prováděn, bylo by vhodné nejprve provést k ocenění dané dřeviny ve smyslu estetickém, společenském i finančním. Až podle tohoto ocenění by mělo být dále přistoupeno k zásahu. V případech, kdy cena (myšleno dlouhodobá) na ošetření převyšuje cenu dřeviny, by mělo dojít k jejímu odstranění.

Otázkou je, jaký výsledek mají v minulosti aplikované zásahy na dřevinách ve smyslu jejich efektivity. Tím je myšleno, zda většina těchto zásahů skutečně rapidně zvýšila bezpečnost v jednotlivých objektech. (O tom lze s úspěchem pochybovat, lidí zabitých dřevinami před arboristickým boomem je zhruba stejně jako lidí zabitých později.)

Prodlouží se skutečně život ošetřených dřevin? Zlepšila se jejich vitalita či jejich zdravotní stav, nebo jsou pouze dočasně konzervovány na určitém místě? Jaká je četnost a frekvence následných opatření, vyvolaných opatřením prvním (frekvence následných řezů)? Zkrátka prospívá v globální míře tento konzervační boom kromě jeho tvůrců a realizátorů?

Až do napsání tohoto článku jsem měl mezi arboristy řadu přátel a věřím, že tomu tak zůstane i nadále. Věřím, že rozpoutání diskuze o tomto tématu bude přínosné, jakkoliv možná bolestné. Nejsem však sám, kdo je přesvědčen o jeho nutnosti.

Josef Souček

 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg