V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Méně známé dřeviny: Ostrya Scop. – habrovec, Pavel Bulíř

Méně známé dřeviny: Ostrya Scop. – habrovec, Pavel Bulíř

Tisk

Také habrovec najdeme v zahradně architektonických objektech, ať již historických nebo ryze soudobých, jen výjimečně. Přitom do palety kompozičních, ale i ekologických a užitných vlastností dřevin pro zahradní a krajinářskou tvorbu přináší mnoho podnětného. Dřeviny jsou to nadto poměrně skromné a nenáročné, tedy snad vyjma požadavků teplotních.

Rod habrovec čili Ostrya náleží do čeledi Betulaceae a je tedy botanicky příbuzný habrů a bříz. V celosvětovém rozšíření je známo v závislosti na botanickém třídění sedm až deset samostatných druhů. Původní areál rozšíření najdeme v jižní Evropě, dále pak v jihozápadní a východní Asii a Střední a Severní Americe.

Botanický název Ostrya je odvozen od řeckého slova ostreon - ústřice. Schránky těchto mořských živočichů jsou totiž nápadně podobné nafouklým obalům doprovázejícím plody (žebernaté oříšky) habrovců. Anglicky psaná literatura využívá pro jeho pojmenování některých výrazných vlastností, například hophornbeam („chmelový habr") či ironwood" „železné dřevo"). Roztroušeně pórovité dřevo, které je podobné habrovému, je skutečně velmi pevné, houževnaté a husté. Užívá se hospodářsky, ale i k výrobě dřevěného uhlí. Na čerstvém řezu má narůžovělou, spíše matnou barvu.

Habrovce lze podle běžných růstových parametrů zařadit mezi opadavé, středněvěké menší až středně vzrůstné stromy, které dosahují na průměrných stanovištích 10 - 15, eventuálně 20 m výšky. Zpravidla vytvářejí husté, košaté a jemně zavětvené koruny kulatého až vejčitého tvaru. Hojně vytvářejí vícekmenné jedince. Takřka všechny rostliny se velmi záhy rozvětvují a tíhnou k vytváření několika podobně silných kosterních větví. Terminální výhon bývá často potlačován a je méně zřetelný. V mládí a v období rozvojové péče jsou tedy habrovce (v závislosti na způsobu použití) dřevinami poněkud náročnějšími na sérii pěstebních a výchovných zásahů. Náleží k dřevinám spíše pomalu rostoucím.

Zejména ve vyšším věku je pohledově atraktivní šedohnědá, nápadně šupinatá a drsná kůra. Střídavě postavené listy podobné habru jsou umístěny na krátkém řapíku. Na svém okraji jsou nepravidelně, ostře dvakrát pilovité, na rubové straně na hlavní nervatuře ochlupené. Na podzim se listy probarvují do odstínů žluté, v sušších polohách nápadně atraktivní zářivě žluté barvy. Samčí jehnědy jsou založeny již na podzim a podobně jako u příbuzných habrů a bříz přezimují nahé. Samičí klasovité, zprvu vzpřímeně postavené jehnědy oproti tomu přezimují v pupenu a objevují se koncem jara.

Vizuálně nejatraktivnější vnější projev habrovců je však spojen s růstem a zráním plodů, respektive celých jeho plodenství. Nápadné, zejména v letních měsících těžko přehlédnutelné, vejčitě šišticovité převislé plodenství dlouhé zhruba 5 - 8 cm připomíná chmelovou šištici (odtud pochází i jeho anglické pojmenování). Každý plod (oříšek) je totiž uložen v nafouklém vakovitém obalu s výraznou síťnatou žilnatinou (měchýřkatém zákrovu). Zprvu má bělavě zelenou, posléze slámově žlutou a ve finální zralosti hnědou barvu. Charakteristické šišticovité uspořádání plodů pravděpodobně nejlépe vyniká v období jejich růstu a mléčné zralosti (tedy od poloviny června do konce července). Tehdy jsou plodenství bělavě zelená, nápadně kontrastují s okolními tmavě zbarvenými listy a ponejvíce připomínají plody chmele. Tento výrazný kompozičně atraktivní aspekt je umocněn skutečností, že k němu dochází v období, kdy se jen velmi málo zástupců stromovitých a keřovitých dřevin nápadně esteticky uplatňuje. S postupujícím zráním - zlátnutím a posléze hnědnutím a zasycháním obalů plodenství ztrácí na své vizuální atraktivitě. Koncem léta a v podzimním období se již v tomto ohledu výrazně neuplatňuje.

Habrovce jsou z pěstitelského hlediska dřevinami skromnými a v zásadě nenáročnými na kvalitu stanoviště, což vyplývá z jejich přirozené ekovalence. Ve svých naturálních habitech se nejčastěji vyskytují ve skalních úžlabinách a roklích, na strmých svazích, pobřežních skalách a chudých kamenitých půdách, a to na vápnitých i kyselých podkladech. Ideální jsou stanoviště na středně těžkých a lehkých půdách s dostatkem živin a vláhy. Dřeviny jsou však velmi dobře přizpůsobeny suchu a najdeme je jak v polohách v plném oslunění, tak stanovištích dílem zastíněných. Podobně jako habry jsou i habrovce dřevinami druhého lesního patra. Pouze zřídka vytvářejí čisté porosty. S habry sdílí i silnou pařezovou výmladnost a podobnou ekologickou distribuční strategii. V lesnictví je habrovec pravděpodobně kvůli charakteru svého růstu často považován za dřevinu plevelnou, ačkoliv má tvrdé a vlastnostmi zajímavé dřevo. V podmínkách střední Evropy je habrovec dřevinou spíše teplomilnou, vhodnou do nížinných a pahorkatých oblastí. Podle Rajonizace okrasných dřevin ČSR je plně mrazuvzdorný v zemědělské výrobní oblasti kukuřičné, řepařské a dílem i bramborářské.

V zahradní a krajinářské architektuře jsou habrovce používány dosud jen zřídka, což je jistě ku škodě věci. Dřeviny jsou to impozantní jak svojí architekturou, tak již zmiňovaným časně letním aspektem. Právě v tomto období obzvláště vynikají jejich nezralá plodenství, jež zajisté upoutají pozornost. Hrubě odlupčivá borka je kromě své vizuální přitažlivosti atraktivní pro celou řadu šplhavých živočichů. Habrovce se uplatňují v parcích a parkově upravených plochách i ve větších zahradách jako výrazné solitéry, v okrajích skupin či v kompozičně významných pohledových bodech. Zcela podhodnoceny jsou ve vztahu k možnostem svého použití v dalších městských prostorech. Ve srovnání s domácím habrem jsou habrovce podstatně tolerantnější k suchému městskému prostředí, lépe snášejí zadláždění a zpětné tepelné vyzařování. Právě přehřívané a současně nepropustné povrchy představují obzvláště pro habry mnohdy velký problém ve vztahu ke kvalitě listového aparátu. Snížená kvalita antropogenních půdních horizontů a substrátů není pro úspěšné pěstování habrovců problémem. Stanovištně nevhodné jsou pouze těžké jílovité půdy a biotopy trvale vlhké a podmáčené. Zvýšené koncentrace městského znečišťujícího ozónu tolerují habrovce dobře, vůči zasolení jsou středně citlivé. Nové výsadby je tedy vhodné doplnit o mechanické zábrany omezující vliv zimních posypových solí, což lze úspěšně spojit s „protiparkujícími" a jinými obecně podceňovanými opatřeními zajišťujícími plnohodnotnou existenci dnes již takřka jakéhokoliv městského stromořadí. Nápadnou a stylovou středně velkou solitérou mohou být habrovce v blízkosti letních restaurací, ve vnitroblocích a větších atriích.

Z pěstitelského hlediska je třeba (se zohledněním účelu) vždy dbát na správné zapěstování rostlin. Habrovce je vhodné vysazovat s balem. Po výsadbě je třeba počítat s poněkud delším obdobím stabilizace jedince na stanovišti. V prvních letech po výsadbě rostliny zpravidla pomaleji přirůstají. Posléze však vyžadují pouze minimální dodatkovou pěstitelskou péči. Kořenový systém je srdčitý, spíše povrchový, nicméně rostliny jsou v půdě dobře zakotveny. Pro okolní stavby nepředstavují kořeny zpravidla problém. Výskyt chorob a škůdců je na habrovcích spíše ojedinělý a nevýznamný. Závažnější poškození dotčených dřevin nebyla v našich podmínkách dosud zaznamenána. Podobně u nich nebyla zaznamenána invazivní schopnost.

V českých a moravských školkách byly habrovce do nedávné doby prakticky nedostupným zbožím, což se v posledních letech mírně zlepšilo. V nabídce zahraničních producentů školkařských výpěstků oproti tomu najdeme habrovce jako klasické alejové stromy, ale i jako vzrostlé vícekmeny a speciální tvary, které jsou obzvláště zajímavé pro výsadbu solitérních jedinců.

V podmínkách střední Evropy se nejčastěji setkáme se zástupcem Ostrya carpinifolia (habrovec habrolistý), méně často pak s druhem Ostrya virginiana (habrovec viržinský) a Ostrya japonica (habrovec japonský). Výše popsané vzhledové i užitné vlastnosti všech uvedených druhů jsou do značné míry podobné, mírně se odlišují ve svých ekologických požadavcích. Stručně lze jednotlivé druhy pro potřeby zahradní a krajinářské tvorby charakterizovat následujícími popisnými atributy.

Ostrya carpinifolia (habrovec habrolistý) - středně velký strom s vejčitě kulovitou košatou a hustou korunou, dorůstající 10-15 (20)m výšky. Šedohnědý kmen je ve vyšším věku nápadně šupinatě odlupčivý. Mladé, hnědě zbarvené větévky má zprvu chlupaté, později však olysávají a jsou lesklé. Špičaté, podlouhle vejčité, střídavě postavené, dvakrát ostře pilovité listy nápadně podobné habru jsou na rubové straně na žilkách chlupaté a na podzim se probarvují do sytých odstínů žluté barvy. Listy na podzim opadávají poměrně brzy, zpravidla kolem poloviny října. Jejich řapíky jsou bez žlázek a podobně jako list jsou jemně pýřité. Samčí jehnědy vykvétají v dubnu a jsou podobně jako u habru žlutohnědé. Samičí jehnědy jsou oproti tomu zelené. Plodenství připomínající chmelovou šištici je přibližně 6 cm dlouhé. Nejotužilejší druh, který v našich podmínkách bez problémů odolává mrazům až do - 35 °C. Přirozený areál jeho rozšíření najdeme v jižní a jihovýchodní Evropě, Malé Asii a na Kavkaze. Západní hranice areálu zasahuje do jihovýchodní Francie, na severu zasahuje po jižní hranice Alp, zabírá takřka celý Apeninský a Balkánský poloostrov, zasahuje do Turecka, severních oblastí Kavkazu, ale i do Sýrie a Libanonu. Roste především ve skalních úžlabinách, roklích, strmých svazích, zejména na dolomitických podkladech. Dává přednost kamenitým, skalnatým a teplým podložím prakticky od hladiny moře až po 2 100 m n. m. Na přirozených stanovištích jej často doprovází například Acer campestre, Acer monspessulanum, Castanea sativa, Fraxinus ornus, Pinus sylvestris, Pinus nigra, Quercus petraea, Quercus pubescens, Quercus frainetto, ale najdeme jej i ve společnosti Aesculus hippocastanum, Picea orientalis, Platanus orientalis či Buxus sempervirens. Má velmi tvrdé a houževnaté dřevo načervenalé barvy, které se v minulosti mimo jiné využívalo k výrobě dřevěných ozubených kol, podobně jako dřevo akátové. V domovině se jeho dřevo využívá hospodářsky, ale i k výrobě dřevěného uhlí. Krásné vzrostlé a reprezentativní stromy u nás najdeme například v botanické zahradě Univerzity Karlovy Na Slupi, v zámeckých parcích Průhonice, Zbraslav a Lednice a dále pak v arboretu Mendelovy univerzity v Brně, arboretu v Kostelci nad Černými lesy, arboretu Nový Dvůr, ve sbírkové zahradě v Chudenicích, ale i jinde.

Ostrya virginiana (habrovec viržinský) - strom s jemnou texturou, který v našich zeměpisných podmínkách dorůstá podobně jako předchozí druh zhruba 10 - 20 m výšky. Mladí jedinci mají zpravidla vzpřímeně postavené větve a oválné až pyramidální koruny. Ve vyšším věku se koruna mění na kulatou a charakter větvení až na malebně nepravidelné. Letorosty jsou u tohoto druhu pýřité až sametově žláznatě chlupaté, podobně jako listové řapíky. Listová čepel bývá nejčastěji vejčitě či podlouhle kopinatá, případně úzce vejčitá, na svém obvodu nápadně pilovitá a na rubové straně středně pýřitá. Vrchol listu je často náhle přišpičatělý. Oproti tomu jeho báze bývá lehce zaoblená či srdčitá. Může ovšem být i klínovitého tvaru. Esteticky dominantní jsou opět chmelovitá, především nezralá plodenství. Vřetenovité oříšky jsou u tohoto druhu na špičce bez ochlupení. Zajímavé možnosti poskytuje i kombinace podzimního probarvení listů (sytě žlutá či žlutohnědá) a nápadně vertikálně odlupčité borky. Působivý je také kontrast mezi jemnými větévkami a nápadně svalovitým kmenem v zimním období. I tento původem severoamerický zástupce je v našich zeměpisných podmínkách dostatečně mrazuvzdorný (až do - 26 °C). Areál jeho přirozeného výskytu nalezneme na východě Severní Ameriky, a to od Ontaria, Minnesoty a Manitoby až po Floridu, Texas a severní Mexiko. V naturálních stanovištích jej nalezneme například ve společnosti Acer saccharum, Fraxinus americana, Gleditsia triacanthos, Juniperus virginiana, Quercus macrocarpa, Quercus coccinea, Cornus florida, Cercis canadensis, Hamamelis virginiana či Rhus typhina a řady dalších dřevin. Oproti ostatním zástupcům rodu upřednostňuje stanoviště mírně kyselá, vlhčí a úrodnější. Poněkud pomaleji roste, zvláště pak po přesazení větších rostlin. Jeho houževnaté dřevo se v domovině často využívá k výrobě dřevěných násad. Pěkné exempláře najdeme v arboretech v Kostelci nad Černými lesy a v Brně.

Ostrya japonica (habrovec japonský) - pravděpodobně nejvzrůstnější zástupce. Na příznivých stanovištích dorůstají rostliny tohoto druhu až 25 m výšky. Současně se jedná o druh nejméně mrazuodolný (spolehlivě odolává do - 20 °C). Na rozdíl od předchozích zástupců jsou mladé i starší letorosty tohoto druhu hustě jemně chlupaté, podobně jako listové řapíky. Čepel listová je rovněž trvale oboustranně chlupatá a má zaoblenou nebo srdčitou bázi. Vejčitý nebo vejčitě kopinatý list je na okraji nepravidelně jemně dvojitě pilovitý, na líci svěže zelený, poněkud hladký, na rubu nápadně světlejší barvy. Na podzim bohužel rychle opadá. Atraktivní plodenství je zhruba 3 - 5 cm velké. Nápadné je zejména v kontrastu s tmavým pozadím či pohupující se ve větru. Skryté žebernaté oříšky nejsou na špičce ochlupacené. Jeho domovinou je oblast severovýchodní Asie, především Japonska, Koreje a Číny. Roste nejčastěji ve smíšených listnatých lesích, a to na celém spektru biotopů, především však jako dřevina druhého lesního patra. V České republice je tento druh pěstován zatím spíše vzácně. Velmi pěkný exemplář roste v arboretu Mendelovy univerzity v Brně.

CV viz ZPK 2/40 42

Foto autor

Literární prameny:

Bean, W. J.: Trees and shrubs Hardy in the British Isles, vol. I. A-K, 5th ed., London: John Murray, 1929, 688 s.

Dirr, M. A.: Manual of Woody Landscape Plants - Their Identification, Ornamental Characteristics, Culture, Propagation and Uses. 5th ed. Champaign: Stipes Publishing, 1998, s. 184-188, ISBN 0-87563-795-7.

Gilman, F. E. et Watson, G. D.: Ostrya virginiana - American Hophornbeam. Fact Sheet ST -428, series of Environmental Horticulture Department. Florida: University of Florida, 1994.

Hieke, K.: České zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: SZN, 1984, 464 s.

Hieke, K.: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: SZN, 1985, 312 s.

Horáček, P.: Encyklopedie listnatých stromů a keřů, Brno: Computer Press, 2007, 748 s. ISBN 80-251-1708-8.

Kavka B.: Zhodnocení hlavních druhů listnáčů z hlediska jejich využití v zahradní a krajinářské tvorbě. Průhonice: Výzkumný a šlechtitelský ústav okrasného zahradnictví, Acta Průhoniciana, sv. 22, 1969, 174 s.

Roloff, A et Bärtels, A.: Flora der Gehölze. Stuttgart: Eugen Ulmer KG, 2006, 844 s. ISBN-10: 3-8001-4832-3.

Zelený, V.: Rostliny Středozemí. Praha:Academia, 2005, 401 s. ISBN 80-200-1224-9.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg