V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Méně známé dřeviny: Juglans – ořešák, Michal Richter

Méně známé dřeviny: Juglans – ořešák, Michal Richter

Tisk
Čeleď Juglandaceae zahrnuje kromě zástupců rodu Carya, s nimiž jsme se seznámili v minulém čísle tohoto časopisu, zahrnuje i další významné rody, k nimž náleží taxony v zahradní a krajinné tvorbě používané také velmi zřídka - například Juglans (ořešák).
Rod Juglans obsahuje opadavé keře (řidčeji) i střední až velmi vzrůstné stromy s hluboce brázditou borkou. Na rozdíl od rodu Carya mají větvičky přehrádkovanou dřeň. Lichozpeřené, aromatické a mnohdy velmi veliké listy jsou na nich postaveny střídavě. Z hlediska květní biologie jsou ořešáky jednodomé dřeviny s květy odděleného pohlaví. Samčí jehnědy se zakládají v předešlém roce, samičí racemózního typu vyrůstají na letorostech. Plodem jsou peckovice, jejichž tlustostěnná semena (endokarp nazývaný ořech) obaluje ve zralosti pukající zdužnatělý perikarp (exokarp s mezokarpem) běžně označovaný jako rubina (nepuká chlopněmi jako u Carya, ale nepravidelně).
Fylogeneticky se jedná o poměrně starý rod odvozený z primitivních krytosemenných dřevin s fosilními záznamy datovanými zhruba od křídy a pak hojně z třetihor.
Světový areál rodu Juglans je u recentních druhů disjunktivní s několika centry (subareály) v severoamerické oblasti (východ i západ) s přesahem do Střední Ameriky, ve východní a západní Asii, další druhy nalezneme na západě Jižní Ameriky. U Juglans regia nejsme schopni celkový původní přirozený areál pro dlouholetou kultivaci a postglaciální přirozenou propagaci naprosto přesně vymezit. Původní areál rodu Juglans byl daleko rozsáhlejší a souvislejší. Kvartérní glaciály donutily ořešáky k ústupu do refugií, ve kterých přežily, a následně se zpětně šířily přeživší druhy.
V celosvětovém měřítku dnes rod zahrnuje asi recentních 21 druhů (dříve klasifikováno 15, ale i přes 40!). Velký je počet mezidruhových kříženců a nespočet kulturních odrůd (kultivarů) u hospodářsky nejvýznamnějších druhů (J. regia a J. nigra). Některé druhy jsou si v určitých morfologických znacích velmi podobné, nejlepší determinační znaky poskytují plody.
Z pohledu globálních klimaticko-vegetačních komplexů pak v distribuci nalézáme rozšíření převážně v lesích mírné zóny (opadavé listnaté lesy), některé druhy osídlily podnebí mlžných tropických lesů a temperátní zónu, jiné naopak okrajově zasahují až do vyprahlých částí kontinentů nebo do boreálního pásma s oceánickým klimatem.
Pro zahradní a krajinou tvorbu (ZKT) mají v našich podmínkách samozřejmě zásadní význam druhy rostoucí v mírném pásmu.
Návštěvníky zahrad, parků, případně krajiny zaujmou především svou mohutností. Pozornost upoutají také veliké listy (hlavně u asijských druhů) a po opadu zajímavé, dekorativní a využitelné plody. Ty dozrávají podle druhu v první polovině podzimu či na jeho vrcholu a po dozrání opadávají nebo vytrvávají až do zimy.
Sezónní dynamika není většinou moc výrazná. Ořešáky používané v ZKT patří mezi pozdně rašící dřeviny (obvykle v květnu - nejpozději J. cinerea, J. nigra a J. regia). Opad listů je pozdější (zhruba říjen, k prodloužení vegetace dochází zejména na vlhčích půdách), kvetení nastává zpravidla s rašením listů, avšak není pro ZKT významnější. Pyl může způsobovat alergie (u asijských druhů s jehnědami dlouhými až několik desítek centimetrů mohou upoutat pozornost); anemofilní. Podzimní probarvování listí, které je zpravidla v odstínech žluté barvy, je výraznější u některých druhů.
Mnohé ořešáky jsou dřevinami rychle rostoucími, některé také náleží k dřevinám dlouhověkým. Imisní zátěž snášejí většinou obstojně.
Množení
Původní druhy se samozřejmě nejlépe množí kvalitním osivem (hypogeické klíčení). Vegetativní množení je pracné a často neefektivní. Okrajově se používá množení oddělky (kořenovými odnožemi), roubování či očkování na kořenový krček má význam pouze u kulturních odrůd ořešáku vlašského či okrasných kultivarů. Musí být provedeno v době mízy (rašení), naprosto precizně a se zajištěním VVV a vyšších teplot po dobu srůstání. Při očkování bdícím očkem na letorost většinou pupeny zmrznou. Přeroubování či zapěstování nových korun z výmladků nemá z pohledu ZKT podstatnější význam.
Stromy se přesazují velmi špatně, neboť mají většinou silně vyvinutý, hluboký kůlový kořen. Celkově je kořenový systém mohutně rozvinutý s četnými silnými kořeny doplněnými hojně větvenými kořínky postranními. Již u jednoletých semenáčů Juglans nigra či Juglans regia dosahuje hlavní (dominantní) kůlový kořen hloubky mnoha desítek centimetrů, v dospělosti je pak podle podloží až mnohametrový. Při jeho narušení se zpravidla vytvoří více vodorovných kořenů, přičemž dužnaté kořeny po poškození téměř neregenerují, zahnívají a růst nadzemní části se oslabí. Výše zmíněným okolnostem je tedy nutné také přizpůsobit způsob pěstování ve školce. Osvědčit se může pěstování na hrůbcích.
Řez
Specifiky se také musí řídit řez. Není-li vynucený (opravný, zdravotní aj.), raději se mu vyhýbáme, neboť rány se špatně hojí. Pravděpodobně nejlepších výsledků řezu dosáhneme při termínu v plné vegetaci (začátek léta), kdy je mízotok z řezných ran minimální. Naopak největší „krvácení" způsobíme řezem uskutečněným před rašením po výstupu z dormance.
Ochrana na zimu má význam u choulostivějších exemplářů, či na rizikovějších stanovištích po výsadbě a v prvních letech pěstování (obzvláště jednoleté semenáčky).
Z ořešáků, které mají větší potenciál pro ZKT, jsou mnohé druhy známy spíše okrajově a většinou z dendrologických sbírek, jeden druh je využíván především jako dřevina ovocná a snad pouze ořešák černý se dočkal většího rozšíření v dílech zahradního umění.

Juglans nigra L. (ořešák černý, black walnut)
Roste přirozeně ve velkém areálu střední a východní části USA s malým přesah do Kanady v klimaticky příznivé oblasti Velkých jezer. Tento rozsáhlý areál předurčuje značnou geografickou variabilitu odrážející se v nárocích, adaptabilitě a vlastnostech podle provenience. Jeho rozšíření do nitra severoamerického kontinentu je omezené s přibývající ariditou. Zejména podél řek Ohio a Mississippi jsou jeho ekologická optima. V přirozených lesích roste pro malou konkurenceschopnost, světlomilnost a atraktivnost plodů vtroušeně nebo v malých skupinách, větší zastoupení až stejnorodé porosty vykazuje především na lesních okrajích a v blízkosti vodních toků. Jako dřeviny hlavní či doprovodné se podle oblasti spolu s ním přirozeně vyskytují Carya sp.div., Fraxinus americana, Quercus rubra, Gleditsia triacanthos, Castanea dentata, Prunus serotina, Celtis occidentalis, Liriodendron tulipifera, Acer saccharum, Quercus rubra či Gymnocladus dioicus aj. Zejména poslední čtyři jmenované dřeviny indikují pro tento ořešák dobré stanovištní podmínky. Vystupuje do nadmořské výšky 1300 metrů.
Ořešák černý patří k obrovitým listnáčům mírného pásma (v domovině až 50 m, u nás zpravidla 25-30(35) m) s okrouhlou až široce rozložitou, hustou korunou bujného růstu, v dospělosti s hluboce brázditou, velmi tmavou borkou. Listy jsou zdánlivě sudozpeřené (koncový lístek zpravidla chybí nebo je redukovaný), textura jemná. Při poškození v mládí vytvoří malebnou, nízko nasazenou korunu, jinak má vysoký průběžný kmen a vodorovně odstálé kosterní větve. Raší a opadává dříve než J. regia. Plody jsou velké (v sušších oblastech menší), na koncích letorostů po jednom až čtyřech, s téměř kulatou rubinou. Vlastní ořech je většinou smáčkle kulovitý, méně chutný, ale nutričně velmi hodnotný a mnohostranně využívaný (farmacie, potravinářský průmysl, lidová bižuterie...). U kořenového systému jsou prokázány antagonistické vztahy (vylučování alelopatických látek). Některé dřeviny k těmto látkám vykazují zvýšenou citlivost (rod Malus, Pinus strobus aj.).
V domovině roste na stanovištích s rozličnými hydropedologickými podmínkami. Patří k dřevinám, které reagují na stanovištní podmínky, zejména půdní, poměrně citlivě. Nejvíce mu vyhovují půdy hluboké, dobře propustné, živné, neutrální či mírně bazické, relativně dobře však snáší i půdy kyselejší (až k pH 4,6). Z vhodných půdních kategorií to jsou písčitohlinité, hlinité až jílovitohlinité - obecně ty, které dobře drží vláhu v obdobích sucha. V nativních oblastech to jsou často naplaveninové říční půdy a půdy sprašové, tedy úrodné. Naopak pomalý růst vykazuje na těžkých a zamokřených nivních půdách, podobně pak na půdách chudých a suchých (písčité půdy, svahy, exponované místa trpící výsušnými větry apod.)
Hloubka půd, jejich propustnost a výška hladiny podzemní vody mají veliký vliv na celkový vzrůst.
Amplituda průměrných ročních teplot v původních oblastech výskytu je v rozmezí +7 až +19 °C, absolutní minimum - 43 °C. Jako optimální rozmezí klimatického profilu jsou roční průměry okolo 13 °C, úhrn ročních srážek >890 mm, bezmrazých dnů >170. Náročný na teplotní sumy.
Z výše uvedených skutečností a zkušeností s pěstováním ořešáku černého u nás vyplývá, že nejlepší stanovištní podmínky jsou na hlubokých a kvalitních půdách podél řek a potoků (oblasti původních lesů tvrdého luhu - jasanové doubravy, občasné krátkodobější záplavy snáší pravděpodobně uspokojivě, byť se záplavovým místům v domovině vyhýbá; ne však půdy trvale zamokřené!) v oblastech rajonizace okrasných dřevin I-III. zemědělského výrobního typu (v starém původním pojetí ZVT), nejlépe v I. (s přístupnou podzemní vodou) a II., tedy kukuřičném a řepařském, s pečlivějším výběrem lokality také v bramborářském ZVT. To odpovídá zhruba 500-600 m n. m., výše již s menší jistotou, byť je dostatečně mrazuodolný.
S úspěchem je pěstován i v studenějších oblastech našich severních sousedů, i tam však zdárně jen na kvalitnějších půdách.
Historie pěstování v našich zemích je v prvopočátcích spojena s okrasnými školkami v Lednici na Moravě, kde je doložen z r. 1803-4. Ještě dřívější (byť neúspěšná) introdukce, a to již v 70. letech 18. Století, je uváděna z klášterní zahrady v Opavě, podobně doložen taktéž z tohoto období také v Polsku. Tradiční práce od A. M. Svobody vycházející z dochovaných archivních pramenů pak jeho pěstování pro Čechy datuje k roku 1835 do pražské Královské obory. V Evropě se objevil již roku 1686 (také uváděny roky 1629 nebo 1656).
Na mnoha místech ČR dosáhl nejvyššího stupně aklimatizace. Nová generace vyrůstá ze semen uzrálých na matečných stromech.
Ořešák černý patří také u nás k dřevinám, které na dobrých stanovištích dorůstají velmi mohutných až monumentálních rozměrů. Důkazem jsou např. ořešáky v zámeckých zahradách Kravařích ve Slezsku či Kvasicích u Kroměříže.
V první jmenované má z pohledu možností pěstování u nás velmi příhodné stanovištní podmínky. Zahrada leží v řepařské výrobní oblasti s nadmořskou výškou okolo 240 m n. m., s úhrnem srážek okolo 700 mm a průměrnou roční teplotou 8-8,5 °C. Také on musel přečkat zimu 1928/29, kdy zde, podél řeky Opavy, klesly teploty k - 40 °C. Živné štěrkové naplaveniny nivních půd, hladina spodní vody v hloubce okolo 2-3 m zajišťující trvalé zásobení vláhou i během suchého léta, blízkost vodoteče a hranice zřídka zaplavované oblasti mu položily základy k vývinu největšího jedince svého druhu u nás. Jeho stáří je odhadem okolo 180-220 let. V době svého největšího životního rozmachu měl na výšku a šířku koruny přes 35 m; obvod kmene dnes činí 720 cm. Před několika lety byl u něj pro velké napadení jmelím a s tím spojené usychání proveden zdravotní a bezpečnostní řez. Strom stále přežívá, ale jeho fyziologická vitalita je malá, léta již neplodí. Jeho charakteristický kmen můžeme vidět např. na přebalu knihy Významné parky Severomoravského kraje od Z. Kříže.
Stromy v Kvasicích jsou o něco menších rozměrů, rovněž na hranici existenčního potenciálu. Významnější exempláře najdeme např. v Buchlovicích, Lednici na Moravě, Čechách pod Kosířem, Štemplovci aj.
Z patogenních činitelů působí velké a nevratné poškození v teplejších oblastech zejména jmelí (Viscum album L. ssp. album), které se u mladých i starých exemplářů dokáže šířit v koruně velkou rychlostí a je příčinou postupného usychání kosterních větví a celých partií koruny. Ošetření řezem je většinou dočasné a mnohdy nepříliš efektivním či nejcitlivější řešením. Jako preventivní způsob ochrany může posloužit pouze výsadba v oblastech, kde se jmelí nedaří.
Ořešák černý patří k doplňkovým dřevinám, se kterými se tu a tam setkáme nejen v odrostlejší podobě, ale i v nových výsadbách. Z ořešáků využívaných v naší ZKT je nejčastější. Uplatní se především jako vynikající solitéra, v rozvolněných skupinách je třeba počítat s tím, že musí mít jako dřevina výrazně světlomilná (nejvíce z ořešáků) dostatek prostoru i v dospělosti. S jeho použitím ve stromořadích či alejích není nutné mít úzkostlivé předsudky ani při volbě do krajiny, kde jej také řídce nalézáme (např. Lednicko-valtický voluptoár).
Je možné jej vysadit i na svahy o prudším sklonu, ale na lokalitách s vyšším přísunem srážkové vody a celkově nepříliš horkým a suchým klimatem. Pochopitelně není vhodný tam, kde by byl na obtíž opad plodů či mohutné rozměry koruny a kořenového systému.
Z kultivarů by mohl mít pro ZKT jistý význam ojediněle pěstovaný stříhanolistý J. nigra ʹLaciniataʹ.
Pro velmi krásné a ceněné dřevo je důležitou lesnickou dřevinou především v Severní Americe, ale mnohahektarové výsadby s cílem upotřebení dřevní hmoty nalezneme i u nás.
Juglans regia L. (ořešák královský či vlašský; walnut)
První vlašské ořešáky na našem území byly výsadou klášterních zahrad, městských parků a zahrad šlechtických sídel. Spojení užitkových (praktických) a estetických vlastností bývalo ještě v nedávné době hojně využíváno k výsadbě na dvoře poblíž domu. Svou košatou korunou chránil stavení před ohněm a větrem, čímž si vydobyl úctu celých generací. Běžné bylo také vysazování na zemědělských statcích, kde se uplatnila údajná vlastnost listů odpuzovat díky aromatickým látkám obtížný hmyz. Dnes zdobí vlašský ořešák lidská sídla již poskrovněji. Neprávem.
Dosahuje výšek okolo 20-25(30) metrů, šedobílá borka je mělčeji brázditá, listy jsou podobné ořechovcům (směrem k vrcholu se velikost lístků zpravidla zvětšuje), výrazně aromatické s počtem lístků podle typu (1-13, nejčastěji 5-7). Koruna hustá, na obryse nepravidelně načechraná, s těžší a hrubou texturou.
Významná je jeho regenerační schopnost (silná pařezová i kmenová výmladnost). Pokud nejde primárně o úrodu plodů, toleruje částečné přistínění.
V rajonizaci ovocných dřevin sice patří mezi teplotně nejnáročnější ovocné dřeviny (obecně teplomilnější než ořešák černý), pro potřeby ZKT je ale možné zdárné pěstování i v podhorských či nižších horských stupních, cca do 600-700 m n. m., zejména na výhřevných expozicích a geologických podkladech, na stanovištích extrémně neexponovaných či nevykazujících pravidelné klimatické abnormality a velké teplotní výkyvy. Zcela nevhodné jsou polohy mrazových depresí (kotlin). Silné větve a kmen zmrzají v našich geografických podmínkách při dlouhodoběji působících mrazech o hodnotách cca - 32 °C a nižších. Mráz může také poškozovat mělký podpovrchový kořenový systém vyvinutý u jedinců v lehkých písčitých půdách.
V méně příznivých vyšších oblastech je třeba počítat s možným namrzáním během tuhých zim (oproti nižším polohám však menší riziko pozdních mrazíků!), s případnou nepravidelnou plodností a pomalejším, avšak mnohdy zdravějším růstem. Zde také může dosáhnout vysokého věku doprovázeného malebností a mohutností korun.
Podobné pravidlo platí také pro půdní a vláhové podmínky - chudší a sušší jsou důsledkem pomalejšího růstu. Mimo velmi těžké či naopak velmi lehké půdy s vodními extrémy a půdy studené je adaptabilní, optimální jsou půdy podobné jako u předchozího druhu. Výhodou kamenitých půd či svažitých poloh je jejich propustnost (dobrý odvod přebytečné vody), což eliminuje namrzání. Vápenaté půdy prospívají.
Přesné hranice původního areálu dnes neznáme, neboť je v kultuře velmi dlouho (např. Čína okolo 150 př. Kr. za dynastie Han a odtud do Japonska). Často zobrazovaný dlouhý Eurasijský areál táhnoucí se od východu Asie až k Balkánu není v celém rozsahu původní. Ten se předpokládá v Přední a Střední Asii v oblasti Himaláje (zde ve výškách 1000-3000 m n. m.), podle jiných domněnek opírajících se o porosty západně Balkánu uvádějí autochtonní genocentrum právě na těchto místech. Z Italského impéria jej do střední a severní Evropy šířili snad římští legionáři, kteří jej pěstovali ve vojenských táborech jako ovocnou dřevinu, snad jej přímo do středu Evropy z Malé Asie donesli raní křesťané a křižáci.
Jako ovocná dřevina se s úspěchem pěstuje v oblasti se středozemním či teplejším oceánickým klimatem na mnoha místech Země.
Upotřebení v ZKT je převážně v krajině (stromořadí a aleje), v zahradách a sídelní zeleni vesnic.
Z kultivarů a variet by pro ZKT mohly mít význam: J. regia ʹLaciniataʹ s listem hluboce vykrajovaným, J. regia ʹHeterophyllaʹ s lístky podlouhlými a laločnatými, červenolistý J. regia ʹPurpureaʹ (ʹRubraʹ má červené jádro plodu) či selekce označovaná jako „serotina" s pozdním rašením posunutým až o měsíc (začátek VI.; ořech svatojánský; J. regia ʹJohanisʹ).

Juglans cinerea L. (ořešák popelavý; butternut)

Druh s podobným areálem rozšíření jako ořešák černý, nezasahuje však tak daleko do středu severoamerického kontinentu ani na jih, oproti němu však více na sever do Kanady opět v oblasti Velkých jezer. Vystupuje do 1500 m n. m, tedy o něco výše než ořešák černý. V původních lesích má řídké zastoupení mezi doprovodnými dřevinami - Fagus grandifolia, Prunus serotina, Pinus strobus, Tsuga canadensis, Fraxinus americana, Acer saccharum, Liriodendron tulipifera, Betula lenta aj.
Rozměrově náleží mezi střední ořešákovou kategorii s konečnými rozměry v domovině mezi 20-25(30) metry, u nás obdobně, zřídka je keřovitý. Koruna je široká, hustě zavětvená, s jemnou texturou. Hluboce brázditá borka šedé barvy, listy dlouhé okolo 50 cm s řapíkem, letorosty a především mladými listy lepkavě krátce chlupatými, lístky na bázi někdy výrazněji asymetrické a téměř přisedající na řapík bez znatelnějších řapíčků. Největší lístky rostou na prostředních jařmech. Podzimní probarvování je málo výrazné, zeleno-hnědé. Rubina lepkavá, ve zralosti nepuká, ale postupně se rozkládá. Plody drží do zimy. Ořech podlouhlý, ostře a hluboce rýhovaný.
Patří mezi poměrně rychle dorůstající druhy (o něco pomaleji než předchozí dva druhy), ale s poměrně krátkou životností - uvádí se často jen do 70-100 (max.150) let.
Na klima, které je ve velkém areálu opět velmi heterogenní, má malé nároky, přesto vyžaduje teplé léto. Vyskytuje se již v oblastech s průměrnou roční teplotou zhruba od +4 °C do +16 °C, absolutní minima se pohybují na - 31 °C. Roční úhrn srážek je zhruba v rozmezí 600-2000 mm a vegetační doba 100-210 dnů. V případě namrzání dobře regeneruje.
V přirozených areálech vyhledává půdy s dobrým odvodem nadbytku vláhy (přirozeně drenážované a svahy), což také souvisí s vydatným ročním úhrnem srážek na těchto místech. Nejčastěji se vyskytuje na říčních terasách. Na suchých a chudých půdách roste a špatně, na vápencových skalnatých podkladech lépe než ořešák černý. Opět je výrazně světlomilným ořešákem.
Uváděna je ještě větší mrazuodolnost než u ořešáku černého, především na pozdní mrazíky pro pozdější rašení.
Introdukce na naše území dle A. M. Svobody je dokladována patrně ze stejných pramenů jako u J. nigra (shodně pro oba taxony datačně i lokálně). Do Evropy se uvádí rok 1633.
V naší ZKT je dobře použitelný jako dřevina doplňková od nížin do podhorských oblastí (ZVT kukuřičný až bramborářský). Při méně příznivých stanovištních podmínkách je případnou náhradou za ořešák černý. Exempláře najdeme např. v arboretu Nový Dvůr u Opavy, zámecké zahradě v Kyjovicích, Lednici na Moravě aj. Třetí u nás nejpěstovanější druh.
Juglans microcarpa Berland. (= Juglans rupestris Engelm. ex Torr; ořešák maloplodý; little walnut, Texas walnut).
Ojediněle se vyskytující, ale zajímavý druhem s potenciálem pro ZKT. Patří mezi menší až střední ořešáky s dosahovanou výškou do 15-20 m, v domovině na chudších půdách roste mnohdy keřovitě. Přirozenou distribuci tvoří několik malých izolovaných lokalit v Texasu, Novém Mexiku, Kansasu a Oklahomě. Jím porůstané lokality jsou teplé, většinou v okolí vodních toků nebo na vápencových skalách až do 2000 m n. m. Teplotní minima klesají k - 20 °C, roční úhrny představují okolo 700-750 mm srážek.
Objeven byl roku 1835 a do Kew dovezen Sargentem roku 1881 (také uváděn rok 1868).
Vzhledově trochu upomíná na „zdrobnělejší" Juglans nigra. Pěkná je jeho jemná a relativně lehká textura, koruna na obryse méně uspořádaná, chomáčovitá a vzdušnější, široce rozložená a nízko nasazená s krátkým kmenem, na němž se vyvíjí hrubě brázditá borka.
Lístky nejsou na řapíku v pravidelných jařmech, nýbrž vyrůstají v menších odstupech, leskle zelené a hrubě pilovité, podlouhle kopinaté. Plody kulaté, tvarem podobné ořešáku černému, drobné, samotný ořech velikosti větší třešně, jádro sladké.
Spokojí se i s relativně chudší půdou, vápnomilný. V tuhých zimách kontinentální části Evropy může občasně namrzat. Význam by zde měla kvalitní provenience.
Pěkná solitéra do zahrad a parků oblastí s mírnějšími zimami (města apod.). Pěkný exemplář např. v Opavě či v arboretu Nový Dvůr u Opavy.
Juglans ailanthifolia Carrière var. ailantifolia (= J. sieboldiana Maxim.; = Juglans cordiformis var. ailantifolia (Carrière) Rehder; ořešák Sieboldův; Japanese walnut)
Původně vegetuje na japonských ostrovech (Hondo a jižní Hokkaidó) ve smíšených porostech srážkově bohatých lesů s dominantními druhy Cryptomeria japonica a Thujopsis dolabrata, v severní části areálu mezi opadavými listnáči jen do 500 m n. m. Areál má klima s průměrnými ročními teplotami zhruba mezi 7-9 °C, vysoký je však roční úhrn srážek - 1000-1500 mm.
Strom střední výšky do 15-20 m (u nás zpravidla o něco nižší), nejčastěji již u země větvený kmen (namrzání terminálního pupene) s tlustou a hluboce brázditou borkou tmavě šedé barvy. Koruna široká, relativně řídká, textura lehká, ale hrubší vlivem velmi dlouhých listů. Růst rychlý především v mládí, někdy pozvolnější než u běžněji pěstovaných ořešáků. Listy velmi dlouhé 50-70(-100) cm, lístky pilovité, řapík a letorosty žláznatě a lepkavě chlupaté. Plody taktéž lepkavé, vyrůstají v nápadných mnohaplodových hroznech na koncích větví. Samotný ořech jen nepatrně hladce brázditý, silnostěnný, s malým a chutným jádrem.
Druh upoutává pozornost především velkými listy se žlutým podzimním efektem, eventuálně plodenstvími, které ale vytrvávají pouze do poloviny podzimu. Regenerační schopnost dobrá. Předurčen pro solitérní výsadbu, či do malých rozvolněných skupin.
Vhodný je především pro teplejší kukuřičné a řepařské oblasti s nadmořskými výškami do cca 400 metrů; v úvahu však připadá i vyzkoušení na chráněných stanovištích vyšších poloh s dostatkem srážek. Stanoviště na výsluní (světlomilný), půdy „ořešákové" - tedy hlubší, živné a dostatečně vláhově zásobené. Na celkové teplotní sumy je však nenáročný. Mrazová poškození jsou na dobrých lokalitách malá a pouze při silnějších mrazech.
V Evropě od 1862-63, dovezený Sieboldem. Pěstován zřídka. Roste např. v zámecké zahradě v Kyjovicích.
Juglans ailantifolia var. cordiformis (Makino) Rehder (= J. sieboldiana var. cordiformis Makino; = J. cordiformis Maxim.; ořešák srdčitoplodý; heartnut)
Ořešák známý jen z kultivace. Pravděpodobně se jedná jen o kulturní formu ořešáku Sieboldova. Od něj se liší menším, mnohdy keřovitým vzrůstem okolo 15 m a především plody. Ořechy jsou téměř hladké, slabostěnné, pouze s dvěma vyniklými žebry, ostře špičaté, po rozlousknutí nápadně srdčité. Jádro chutné a jedlé.
Do Evropy zaveden 1862.
Nároky a použití obdobné jako u předchozího, větší atraktivita (využitelnost) plodů a menší rozměry. Pěstuje se ojediněle.
Jeden exemplář roste v zámecké zahradě v Lednici na Moravě, Hieke tento taxon uvádí také pro park v Lešné u Zlína.
Juglans mandshurica Maxim. (= Juglans cathayensis Dode; ořešák mandžuský; Manchurian walnut)
Strom, řidčeji keřovitě rostoucí, výška do 25 metrů, u nás nižší. Koruna je rozložitá a řídká, borka dlouho hladká, později brázditá. Listy velké (až 50-100 cm), velikost jednotlivých lístků se zvětšuje k vrcholu listu, lístky na okraji nepravidelně zubaté a brvité, řapík a vytrvale rub lístků žláznatě chlupaté. Podobně jako ostatní asijští zástupci má dlouhé jehnědy (přes 30 cm). Plody podobné J. cinerea, o něco menší, rubina však puká. Po 5-13 v hroznech. Dožívá se relativně vysokého věku až 200 let. Východoasijský druh s rozsáhlým areálem (Mandžusko, severní Čína a Korea, Amur) v oblastech lesů, kde jsou půdy trvale vláhově nasycené (bažiny, říční údolí, pravidelně zaplavované oblasti, říční ostrovy). V severnější oblasti tvoří lužní lesy např. s Tilia amurensis, Phellodendron amurense nebo vtroušeně přistupuje do vyšších poloh svahů mezi Quercus mongolica. Teploty zde klesají i přes - 43 °C (dobře snese až - 50 °C), většina z 500-800 mm srážek spadne ve vegetačním období.
S teplejším klimatem v jižních částech areálu stoupá do výšky až 2800 m n. m., kde je dřevinou druhé etáže tvořící podrost Pinus koraensis a Picea jezoensis. Mimo vysoké zásobení vodou vyžaduje klasické ořešákové půdy - hlubší, živnější a čerstvé.
Druh se vyznačuje značnou odolností k mrazu a také silnou pařezovou výmladností až do vysokého věku. Je také druhem, který relativně dobře snáší přistínění (v mnohých oblastech dřevina poloslunná a nižších porostních pater).
Má potenciál jak na kvalitních a vlhkých půdách nižších oblastí, tak jako dřevina doplňková suprakolinních a submontánních stupňů s vydatnějšími srážkami - pro tepelnou náročnost během vegetace ale spíše v klimatu kontinentálního rázu. Sucho škodí.
Jeho působivost udávají především dlouhé listy, které opadávají o něco dříve, než u ostatních druhů (většinou koncem září), předtím probarvují dožluta. Může být nápadnou soliterou, nebo se uplatní ve skupinách. Pěstuje se ojediněle.
A. M. Svoboda uvádí prvointrodukci do českých zemí r. 1880 na Sychrov. V Evropě od r. 1859 (Maximowicz do Petrohradu).
Juglans cathayensis Dode je často vyčleňován a uváděn jako samostatný druh odlišný nativním rozšířením ve střední a západní Číně a plody po 6-10 (J. mandshurica pak po 4-5). Má rovněž až metrové listy složené z 9-17 lístků. Jméno je nyní platné jako synonymum předchozího taxonu.
J. californica S. Watson a J. hindsii Jeps. Ex R. E. Sm. sice také snášejí mrazy, ale jen okolo
-10 °C a v domovině rostou v oblastech, kde i průměrné lednové teploty jsou poměrně výrazně nad bodem mrazu. Tyto druhy pro potřeby ZKT ani v našich nejteplejších oblastech tedy význam nemají.

LITERATURA:
BEAN, W. J. (1916): Trees and shrubs hardy in the British Isles. J. Murray, London. (Vol.1).
HIEKE, K. (1984): České zámecké parky a jejich dřeviny. SZN, Praha.
HIEKE, K. (1985): Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. SZN, Praha.
KAVKA, B. (1969): Zhodnocení hlavních druhů listnatých stromů... Acta Pruhoniciana 22, Průhonice.
POKORNÝ, J. (1953): Ořešáky. Brázda, Praha.
ROLOFF, A. et BÄRTELS, A. (2006): Flora der Gehölze. Eugen Ulmer, Stuttgart.
SCHENCK, A. C. (1938): Fremdländische Wald- und Parkbäume (Band 1, 3). Paul Parey, Berlin.
SVOBODA, A. M. (1981): Introdukce okrasných listnatých dřevin. Academia, Praha.
ŠOBEK, J. (1958): Ořešák a jeho pěstování. ČSAV, Praha.

FOTO 1 / 10
Detail odění rubu listu. Jednotlivé trichomy a žláznaté chlupy na řapíku jsou charakteristické pro mnohé asijské zástupce či ořešák popelavý (2010).
FOTO2
Mohutný ořešák černý v zámecké zahradě v Kravařích ve Slezsku silně poznamenaný jmelím a stářím (2003)
FOTO 3
Ořešák popelavý v arboretu Nový Dvůr u Opavy (2010)
FOTO 4
Detail větvičky s listy ořešáku popelavého (2010)
FOTO 5
Dospělý jedinec ořešáku maloplodého v městském parku v Opavě (2010)
FOTO 6
Ořešák černý v zámecké zahradě v Kravařích. Foto, které se objevilo na přebalu publikace Významné parky Severomoravského kraje od Z. Kříže ze 70. let. min. století.
FOTO 7
Stařičký exemplář ořešáku černého přežívající v zámecké zahradě v Kvasicích u Kroměříže. Svého času patřil k nejmohutnějším u nás (2009).
FOTO 8
Strom uprostřed ořešák Sieboldův (J. ailanthifolia var. ailanthifolia). Zámecká zahrada Kyjovice (2010)
FOTO 9
Dolní část nízce rozvětveného kmene ořešáku černého v zámecké zahradě v Kravařích (2004)
FOTO 11
Ořešák černý poměrně zdárně rostoucí na svahu o velikém sklonu a kamenité půdě. Tyto méně příznivé podmínky jsou vyrovnávány mírně chladnějším a vlhčím klimatem (2010).

Foto autor


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg