V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Specifika řezu sadovnicky významných listnatých stromů III, Pavel Wágner, Marek Žďárský

Specifika řezu sadovnicky významných listnatých stromů III, Pavel Wágner, Marek Žďárský

Tisk
Alnus Miller - olše
Betula Linné - bříza


Alnus Miller - olše
U nás se nejčastěji při řezu olší setkáme se dvěma domácími druhy - častěji s olší lepkavou Alnus glutinosa (L.) Gaertner a méně již s olší šedou Alnus incana (L.) Moench.
Oba dva druhy jsou rychle rostoucí stromy víceméně monopodiálně větvené, alespoň v mládí. Typ růstu je nejprve vázaný s tzv. ranými listy, který vede později k dlouhotrvajícímu růstu volnému s tzv. pozdními listy, který je zpravidla ukončen v pozdním létě či na podzim.
Dřevo je roztroušeně pórovité, nízké hustoty, s jádrem barevně shodným s bělí. Olše má čerstvé a vlhké dřevo slabě oranžové. Na čerstvých řezných plochách dřevo přebarvuje okysličením sytě oranžově až červeně, ale potom poměrně rychle hnědne. Dřeňové paprsky má méně časté, ale dosti výrazné. Olšové dřevo není příliš kvalitní, je měkké, lehké, křehké, ve větru se snadno láme, dobře se štípe, ale je málo pružné. Dobře odolává vodě a vlhku - pod vodou po čase zčerná a „zkamení". Jeho trvanlivost není velká, bývá často napadáno skrze řezné rány dřevokaznými houbami a hmyzími patogeny. Schopnost kompartmentalizace řezných ran je podle našeho názoru nízká. Proto bychom měli při řezu olší dbát na to, aby řezné rány byly plošně co nejmenší. Tvorba kalusu a ránového dřeva je spíše pomalejší, řezné rány se zavalují mnoho let. Je-li to možné, řezu olší se spíše vyhýbáme. Po kvalitním zapěstování koruny po výsadbě a zajištění dostatečného prostoru pro zdárný vývoj architektury koruny (obrázek 1) řez víceméně nevyžadují, odstraňujeme jen suché, nemocné či napadené a větrem zlomené větve. Řez lze v omezené míře možné provádět po celý rok, ale optimální období je první polovina vegetace.
Olše jsou stromy světlomilné, krátkověké, svými růstovými vlastnostmi je řadíme spíše mezi pionýrské. Olše lepkavá se zřídka dožívá věku přes sto let. Vytváří koruny středně propustné pro světlo, střední tvorbou listové biomasy, která se poměrně pomalu rozkládá. Listy opadávají na podzim zelené a jsou bohaté na dusík. Dřevní štěpka s drcenými listy a měkkým dřevem se rozkládá podstatně rychleji. Olše lepkavá má srdčitý kořenový systém, olše šedá talířovitý, ale vývraty trpí relativně zřídka. Olše se vyznačují vysokou hustotou prokořenění půdy, v kořenových hlízách lze nalézt aktinomycety rodu Frankia, které jsou schopny vázat vzdušný dusík. Olše vyžadují spíše půdy vlhké a otevřené, nesnášejí zpevněné plochy, nejsou vhodné do uličních stromořadí. Jsou také poměrně citlivé k zasolení půdy a k přímému působení solanky na kmeni a větvích v zimě.
Olše občas vytvářejí kodominantní výhony s tlakovým větvením kmene již od země, zpravidla v hustších porostech, kde není pro olše dostatek světla (obrázek 2). Tato větvení je nutné výchovným řezem co nejrychleji odstranit, ideálně hned v počátku ostrými nůžkami či pilkou. Při řezu je třeba počítat s tím, že olše lepkavá vytváří bohaté kmenové a pařezové výmladky, zejména v mládí. Toho lze využít např. při kácení suchých či usychajících jedinců, z jejichž pařezin lze dobře a relativně rychle zapěstovat nové jedince. Dojde-li např. u mladé olše lepkavé ke zlomu či k uschnutí centrální osy, vytváří mladý jedinec množství dostatečně vitálních výmladků na vrcholu poškozené koruny, z nichž lze dobře zapěstovat nový terminál. Olše šedá vytváří spíše výmladky kořenové, ale jen v mládí a relativně slabě.
Houbová choroba Phytophthora alni a povodně v posledních letech jsou nejvýznamnějšími faktory, které způsobují hromadné chřadnutí a usychání olší u nás, zejména v pobřežních porostech podél vodních toků. Patogen se v současné době v ČR intenzivně šíří a způsobuje hromadné škody. Pro porosty napadené P. alni je charakteristické ohniskovité poškození porostu a v pokročilejší fázi vysoké hodnoty rozsahu a zejména rozptylu hodnot prosychání jednotlivých stromů. Pro porosty postižené oběma faktory současně je charakteristický přechodný způsob prosychání. Rozvoj choroby je v povodněmi stresovaných porostech rychlejší, patogen se během povodní nejen účinněji šíří, ale zejména na povodněmi oslabených stromech způsobuje výrazně větší škody. Olše, které odesychají, lze sice řezem zakrátit na zdravé a doposud živé větve s listy, ale tento řez není schopen zabránit dalšímu odesychání stromu. Infikovaný strom nelze řezem zachránit. Nicméně je dobré odstranit suché větve z vrcholu olší, protože tyto jsou velmi křehké, snadno se ve větru lámou a padají na zem. Olše může být také silně poškozena bleskem při letních bouřkách. Pokud po zasažení bleskem odumře vrcholová část koruny, je vhodné suché a poškozené dřevo odstranit až na zdravé větve. Strom je schopen si sám zapěstovat nový terminál a pokračovat v monopodiálním růstu.
Olše není možné jakkoli tvarovat ani není vhodné je silněji redukovat či dokonce sesazovat jejich korunu až na kmen či kosterní větvení.
Při řezu se nejčastěji odstraňují jen suché větve, vyzvedává se provozní profil koruny a redukují se větve směrem k překážkám. Řez se díky měkkému dřevu provádí snadno, rány se v řezu nezatrhávají, větve často samy předčasně odpadnou ještě před doříznutím. Olšové větve se štěpkují dobře, štěpka je díky vyššímu obsahu dusíku vhodná jako mulčovací materiál.

Betula Linné - bříza
Při naší arboristické práci se nejčastěji setkáváme s domácí břízou bělokorou Betula pendula Roth., méně pak již s břízou pýřitou Betula pubescens Ehrh. a severoamerickou břízou papírovou Betula papyrifera Marshall. Nároky na řez a jejich reakce na něj u všech těchto bříz je ale víceméně shodná.
Břízy jsou krátkověké, pionýrské, rychle rostoucí stromy víceméně monopodiálně větvené, stejně jako olše s typem růstu nejprve vázaným s tzv. ranými listy, který vede později k dlouhotrvajícímu růstu volnému s tzv. pozdními listy, který je zpravidla ukončen v pozdním létě či na podzim. Břízy jsou výrazně světlomilné stromy, jemně větvené, velmi časně kvetoucí i rašící, listy se na podzim zbarvují do zlatova. Tvorba listové biomasy je střední s poměrně rychlým rozkladem. Propustnost koruny pro světlo je poměrně vysoká. Břízy i olše kvetou brzy zjara ještě před olistěním, jejich pyl se přenáší do okolí větrem a je silně alergizující. Proto jsou oba tyto rody známy jako silné alergeny. Břízy jsou stromy se srdčitým až talířovitým kořenovým systémem s intenzivním prokořeněním půdy. Velmi špatně se přesazují, je proto nutné je vysazovat pouze s balem a při výsadbě se doporučuje použít poměrně silný komparativní řez, který vhodně zredukuje nadzemní část vysazovaného jedince. Ideálním obdobím pro výsadbu je předjarní období, nejlépe v době rašení listů. Břízy nesnášejí zpevněné plochy a jsou citlivé na vysoké letní teploty, kromě toho jsou středně citlivé na rozstřikování solanky ke kmenům a větvím v zimě, k zasolení půdy jsou břízy naopak relativně odolné. Nicméně nedoporučujeme břízy pěstovat ve zpevněných plochách v uličních stromořadích. Zde relativně rychle stromy chřadnou a odesychají od svých vrcholů.
Bříza má dřevo roztroušeně pórovité, smetanově bílé, někdy našedlé, nahnědlé i narůžovělé, bez lesku a barevně odlišeného jádra. Vyzrálé dřevo je šedožluté až narůžovělé a matně lesklé. Póry jsou málo zřetelné, dřeňové paprsky četné, méně výrazné. Je středně husté, měrné hmotnosti kolem 550 kg/m3, pevné, pružné, stejnoměrně husté, dobře se ohýbá a proto také dobře zpracovatelné. Kůra obsahuje snadno hořlavé dehtové látky, a proto dobře hoří i v mokrém stavu. Je velmi málo odolné dřevokazným houbám a podkornímu hmyzu. Hniloba do dřeva proniká zejména velkými řeznými ranami a poraněními. Břízy jsou stromy špatně kompartmentalizující s pomalou tvorbou kalusu a ránového dřeva (obrázek 3). Řez v podstatě nesnášejí, je vhodné se omezit pouze na odstraňování větví suchých, usychajících, nemocných, nalomených, zlomených a visících v koruně apod. Břízy se v žádném případě nehodí k tvarování. Jejich regenerační schopnost je velmi nízká, jen v některých situacích je schopné slabě vytvářet pařezové výmladky na bázi kmene. Tyto výmladky však brzy přestávají růst a nejsou schopny v žádném případě vytvořit kvalitní sekundární korunu stromu.
Břízy se také vyznačují intenzivním jarním mízotokem, a proto, je-li to skutečně nutné, je řezem ošetřujeme nejlépe ve vegetační době, až po úplném vyvinutí jejich listového aparátu. Dokonce i když řežeme břízy na podzim po opadu listů, je zcela běžné, že z řezných ran silně vytéká mízotok. Často se jarní mízotok objevuje i v zimě během dne za slunného počasí, v takovém případě často po západu slunce po rychlém poklesu teplot pod nulu mízotok na řezných ranách zmrzne a roztrhává dřevní pletiva. Zjara jsou potom takto poškozené řezné rány často napadány patogeny. Pokud kácíme v zimním období a zejména v předjaří provozně nebezpečné břízy, je více než vhodné si alespoň týden před jejich likvidací slabě naříznout na bázi kmene poslední letokruhy dřeva, ze kterých postupně míza vyteče. Při postupném kácení totiž silný mízotok často ztěžuje práci, zejména ovlivňuje hygienu práce, ale i výrazně zahlcuje řeznou část motorových pil apod.
V současné době břízy často rychle odesychají od vrcholu korun, někteří odborníci mluví o souboru negativních vlivů stanoviště, včetně možnosti infekce tracheomykózami. V těchto případech je řez koncových suchých a na zem běžně padajících větví třeba provádět pravidelně tak, aby nedošlo k ohrožení provozní bezpečnosti a pokud možno mimo dobu největšího infekčního tlaku (pokud možno ne v V.-VI., ale nejlépe až v IX.-X.). Řez suchých větví na vrcholu koruny provádíme vždy až na úplně zdravé dřevo a na silný dostatečně zdravý postranní obrost. Nicméně je nutné počítat s tím, že tento řez nezastaví postupné odumírání oslabených jedinců a že pomalu a od obvodu usychající strom dříve či později zcela odumře a bude jej nutné co nejrychleji odstranit ze stanoviště, protože březové dřevo rychle podléhá hnilobě a ztrácí své pevnostní charakteristiky a snadno se láme i vlastní vahou. To je důležité zejména při rozhodování o pokácení. Často se stává, že než proběhne administrativní proces povolení pokácení, je dřevo již v takové fázi rozkladu, že pro kácení není možné použít stromolezeckou techniku. V některých případech to má za následek poškození okolních dřevin při jednorázovém pokácení celého stromu najednou ze země.
Zdravé březové dřevo je velmi houževnaté, zlomené větve zůstávají viset v koruně, a pokud neshnijí, samovolně neodpadávají. Naopak suché větve se velice rychle a snadno oddělují od mateřských větví a i při menším větru padají na zem. Pokud se podaří břízu v mládí dobře zapěstovat s průběžným kmenem do vrcholu koruny, je tento druh téměř „bezúdržbový". V provozu se nejčastěji řeší úprava provozního profilu koruny, který se snižuje přirozeně převisajícími koncovými větvemi (obrázek 4 a 5).
Větve se dobře štěpkují, koncové jemné větvičky se někdy ve štěpkovači hltí. Štěpka se rychle rozkládá a je možné ji v krátké době použít k mulčování. Dřevo je vhodné jako palivo do otevřených ohňů („neprská"), avšak pokud se skladuje ve vlhku a s kůrou po celém obvodu polene, rychle podléhá hnilobě. Ve vlhku může březové palivové dřevo zdegradovat i během jednoho roku.


Obrázek 1 - Habitus vzrostlé olše lepkavé na kvalitním stanovišti
Obrázek 2 - Vícekmenný tvar olše s tlakovým větvením a výmladky na bázi kmenů
Obrázek 3 - Špatně se hojící řezná rána s pomalou tvorbou kalusu (po redukci vrcholu)
Obrázek 4 - Porost bříz před zdravotním řezem s úpravou podchodné výšky v parku
Obrázek 5 - Porost bříz ošetřený zdravotním řezem


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg