V novém čísle najdete:

Téma: Stromy

 

Sortiment pro měnící se středoevropské klima

Rozhovor o stromech ve Vídni a v Praze

Pro zdravé stromy v ulicích - pilotní projekt Budečská

Použití prokořenitelných buněk v Brně

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Specifika řezu sadovnicky významných listnatých stromů (2)

Specifika řezu sadovnicky významných listnatých stromů (2)

Tisk
Aesculus – jírovec
Ailanthus altissima – pajasan žláznatý
Pavel Wágner, Marek Žďárský
Aesculus Linné - jírovec
Jírovce jsou dřeviny středně rychle rostoucí s délkovým přírůstem nejmladších výhonů kolem 0,5 m za vegetační období, krátkověké (jírovec žlutý) až středněvěké (zejména jírovec maďal) dožívající se kolem 100-150 let. U nás se v našich městech nejčastěji setkáme s jírovcem maďalem Aesculus hippocastanum Linné, jírovcem pleťovým Aesculus x carnea Hayne a jírovcem žlutým Aesculus octandra Marshall. Ostatní stromovité druhy mají spíše význam sbírkový.
Vysoké (jírovec maďal až 30 m) až středně vysoké stromy (jírovec pleťový, jírovec žlutý), málo větvené s tlustými větvemi s širokou dření a zpravidla široce vejčitou až téměř kulovitou korunou, (zejména u severoamerických druhů jírovců).
Jírovce velmi špatně snášejí nedostatek volného prokořenitelného prostoru. Ve zpevněných plochách je vůbec nedoporučujeme pěstovat, jelikož dovedou bez problémů nadzvedávat povrchy komunikací. V důsledku poškození kořenů stavební činností se mohou vyvracet. Nesnášejí letní suchá vedra (relativně nejlépe se s ním vypořádá jírovec pleťový) a zasolení půdy. Na stanovištích se zpevněným povrchem brzy ztrácejí svou vitalitu. Řez jírovců na těchto lokalitách je riskantní, jelikož může snadno zvýšit působení stresových faktorů. Z tohoto pohledu jsou nejrizikovější zejména obvodové redukční řezy.
Dřevo jírovce je světle žlutohnědé barvy s nevýraznou kresbou. Hustota suchého dřeva je 520-590 kg/m3. Je středně těžké (často s vysokým obsahem vody, zejména v předjaří), měkké a křehké. Vzhledem k nedobrým mechanickým vlastnostem, nevýraznému vzhledu a malé trvanlivosti není příliš využíváno v dřevozpracujícím průmyslu. Jako palivové se dá s úspěchem použít, jen pokud je za syrova (bez hniloby) vytěžené, v suchu skladované a v krátké době (do dvou let) využité.
Jírovce jsou dřeviny roztroušeně pórovité s vázaným typem růstu stonků, které se často větví hypotonicky, to znamená, že nové stonky vznikají na mateřských výhonech z pupenů rostoucích na spodní straně výhonů. Květní pupeny se zakládají v předchozím roce a kvetou zjara na koncích jednoletých výhonů či na postranních tzv. lineárních výhonech, které se nevětví a jsou na rozdíl od dlouhých výhonů mnohem kratší (jírovce zakládají květní orgány ve vrcholových pupenech). Radikální řez jednoletých výhonů v zimě či předjaří nás proto ochudí o krásu jejich mohutných květenství. To je zejména případ předjarního řezu „na hlavu“ u jírovců maďalů.
V mládí se jírovce větví víceméně monopodiálně. V raném mládí proto vytvářejí poměrně snadno jediný terminální výhon na vrcholu koruny s výraznou apikální dominancí, která je základem pro tvorbu jediné centrální osy kmene bez růstových defektů. Po relativně brzkém nástupu kvetení se ale u nich začíná vytvářet typ větvení sympodiálního. Je to způsobeno zejména kvetením z vrcholových pupenů.
Kmenová a korunová výmladnost u jírovců je střední až vysoká a je rozdílná podle druhu. Největší kmenovou a korunovou výmladností oplývá bezpochyby jírovec maďal, následován jírovcem pleťovým a jírovcem žlutým. Jírovec maďal přirozeně vytváří četné množství drobných výmladků na kmeni a kosterních větvích, jejichž bezdůvodné radikální a mnohdy časté a opakované odstraňování je dle našeho názoru hrubou technologickou chybou. V době vegetace tyto výmladky ztěžují práci lezce ve stromě, neboť jsou velmi křehké a snadno se při kontaktu s ním lámou. Lezec by měl být při práci v koruně velmi opatrný a poškodit těchto výmladků co nejméně. Větve spodních partií tohoto druhu jsou mimo jiné velmi často velmi dlouhé a převisající až k zemi. Tento přirozený habitus maďalu je nutno při řezu plně respektovat. Díky silné korunové i kmenové výmladnosti lze jírovec maďal dobře tvarovat, je jednou z dřevin, kterou můžeme použít pro kvalitní řez na hlavu a řez na čípek.
Pařezová výmladnost je u jírovců spíše nízká až střední, nejsilnější je opět u maďalu. Tato výmladnost se projevuje zejména u roubovanců, na kterých podrůstá podnož pod místem štěpování. Tyto podrůstající výmladky je nutné včas odstraňovat, nejlépe rukou v bylinném stadiu letorostu do konce června.
Jírovec se vyznačuje střední (např. jírovec žlutý) až vysokou (zejména jírovec maďal a jírovec pleťový) tvorbou listové biomasy, která je bohužel těžko rozložitelná. Nejhůře a nejdéle se rozkládají listy jírovce pleťového. Dřevní štěpka z jírovců s přísadou zelených listů se rozkládá relativně pomalu. Jemnou dřevní štěpku bez listů lze naopak použít jako mulč pod výsadby mladých jírovců prakticky ihned. Štěpkování větví jírovce je velmi snadné a rychlé.
Kořenový systém jírovců je spíše srdčitý, ale mnohdy může být i talířovitý a ve městech tak může docházet i k jeho vývratům, zejména jsou-li kořeny poškozeny stavební činností či je-li báze kmene a kořeny napadena dřevokaznými houbami.
Jírovce dle našich zkušeností disponují špatnou kompartmentalizací a rychlým rozpadem odumřelého dřeva. U větších řezných ran o průměru nad 50 mm se snadno tvoří otevřené dutiny, které se následně těžko uzavírají kalusem. Naopak u ran menších průměrů (pod 30 mm) je kalusování řezných ran poměrně rychlé. Mladé jírovce snášejí řez tenkých větví relativně dobře, musíme se pouze vyvarovat velkých řezných ran na kmeni. U dospělých jedinců odstraňujeme zejména suché, nemocné a zlámané větve, případně některé výmladky zahušťující korunu. Pravidelné tvarování korun jírovců a zejména řez „na hlavu“, který se u nás občas provádí na jírovcích maďalech, lze technologicky doporučit.
Zapěstování a výchova koruny s jednou průběžnou osou není v mládí nijak složitá. Přesto se při dočasné stagnaci růstu terminálu (např. v důsledku mechanického poškození nebo vlivem přesadbového šoku) mohou boční větve napřimovat a konkurovat hlavní ose. Tyto přerostlé postranní větve rychle tloustnou (velmi rychle může být jejich průměr v místě nasazení v poměru 1:1 s kmenem). Následné odstraňování (např. při vyvětvování) bývá problematické. Zanedbáním výchovy koruny se tak může vytvořit z původního bezproblémového postranního větvení, větvení konkurenční (kodominantní). Kodominantní větvení přechází s tloustnutím větví do větvení vidličnatého se zarůstající kůrou (tzv. tlakového větvení). Tomuto defektu je třeba předejít včasným zásahem. Konkurenční výhon buď odstraníme najednou, nebo ho redukcí dostatečně znevýhodníme. Tato problematika se týká zejména jírovce červeného, který velmi často vytváří vidličnatá tlaková větvení. Preventivní zákrok je velmi důležitý, neboť se i ve zdravých tlakových větveních láme.
Jírovce (zejména jírovec maďal a jírovec pleťový) jsou dřeviny světlomilné, což je patrné i z postavení listů. Koruna dospělého jedince má zpravidla velice hustý obvodový plášť vedle sebe umístěných, na světlo exponovaných listů. Tento plášť vytváří hluboký stín, pro který je jírovec záměrně vysazován. Příkladem může být použití na zastínění venkovního posezení v zahradních restauracích. Hluboký stín však znesnadňuje růst podrostových rostlin (i obyčejné trávy), ale také rozvoj vnitřního obrostu, který z tohoto důvodu bývá drobný, tenký, málo se větví a je řídce olistěný. Přesto je však vnitřní korunová výmladnost veliká. Svislé korunové výmladky občas až zahušťují korunu. Tyto výhony je třeba citlivě redukovat, nechceme-li je použít pro tvorbu sekundární koruny. Hustý, ale ne bujný vnitřní obrost je jakousi „čekající rezervou“, která je při otevření přístupu světla. okamžitě schopna reagovat a intenzivně se rozvíjet. To je dobře využitelná vlastnost zejména při tvarovacích a redukčních řezech.
Vodorovně postavené větve velmi špatně odolávají torznímu zatížení (mají nízkou pevnost v krutu), proto musíme při bezpečnostním řezu eliminovat klikatě („hokejkovitě“) rostoucí větve. Není výjimkou, že při náporu silnějšího větru se i zdravé větve lámou mimo větevní úžlabí, zvláště nesou-li listy a dostatek těžkých plodů. Zlomené větve se nezatrhávají, nezůstávají zavěšené v koruně, padají rovnou k zemi. To je důležité zohlednit zejména při bezpečnostních a redukčních řezech. Z preventivního hlediska je vhodné ve městech používat spíše taxony málo plodící či neplodné (např. Aesculus hippocastanum ´Baumannii´ či Aesculus x carnea ´Briotii´)
Jírovce snášejí řez poměrně dobře prakticky po celý rok, nicméně každé roční období má svá specifická rizika. Jírovce se vyznačují slabým (jírovec žlutý), středním (jírovec pleťový) až silným jarním mízotokem (jírovec maďal). To může být jeden z důvodů, proč jejich řez provádět spíše mimo období vegetačního klidu. Podle našeho názoru avšak jde více o estetické důvody než o zásadní fyziologický problém. Pokud je nám známo, zatím žádná vědecká studie neprokázala přímé negativní následky na život stromu v důsledku ztráty jarní mízy řezem. Problémem jarního mízotoku ale může být mechanické rozpraskávání povrchu řezné rány v důsledku mrznutí vytékající mízy. Na druhou stranu v době tlaku mízy, rány nevysychají a mohou dobře odolávat infekčnímu tlaku spor dřevokazných hub. Proto je potřeba dobře zvážit všechna pro i proti řezu v tomto období a rozhodnout se podle nutnosti, rozsahu, typu zásahu, ročního období, klimatických podmínek a stáří jedince. Řez jírovců v období jarního mízotoku nemusí být nutně považován za technologickou chybu. Pozitivem řezu jírovců v zimním období či lépe řečeno v předjaří je naopak přehlednost postavení větví a dobrá viditelnost z ošetřované koruny na pracovní prostor na zemi pod ním. Např. v městských ulicích či podél silnic není možné provést bezpečně a kvalitně řez stromu v olistěném stavu, protože koruna je nepřehledná a viditelnost na provoz pod stromem je velice nízká. Navíc při pohybu lezce po kmeni a kosterních větvích se snadno vylamují letorosty.
V současnosti u nás jírovce (především jírovec maďal) trpí klíněnkou jírovcovou, houbovými chorobami listů (např. Guignardia aesculi) a dlouhým obdobím sucha zejména v druhé polovině léta. To nezřídka způsobuje usychání listů nebo i předčasný opad listů. Takto postižené jírovce mají zkrácenou vegetační dobu, po kterou vytváří zásobní látky pro rašení listových pupenů v následujícím roce. Na konci léta se můžeme setkat s opakovaným rašením listů i kvetením (remontací) právě u jedinců, kteří předčasně přišli o většinu asimilační plochy. Z toho vyplývá, že není vhodné silněji řezat v období první poloviny vegetace, kdy jsou listy plně aktivní a pro strom energeticky efektivní. V tomto čase nesmíme provádět redukce koruny s aktivní asimilační plochou o více než 10%. V praxi se proto zásahy redukující korunu provádí zejména v období předjaří, bez ohledu na jarní mízotok. I výchovný řez ze stejného důvodu preferujeme v předjaří.
Redukční řez jírovců (maďalů a pleťových) je jedním z nejčastějších řezů na dospělých jedincích. V minulosti se jírovce velmi často tvarovaly, nebo byly opakovaně sesazovány obdobou řezu „na hlavu“. Po dlouhodobé absenci následné péče se potýkáme s následnými defektními větveními (nejčastěji tlakovými). Tvoří je různé množství kosterních větví rozvětvujících se z místa starého řezu (sesazení). Řešením těchto situací bývá nejčastěji vazba, redukce, nebo jejich vzájemná kombinace. Vzhledem k dobré korunové výmladnosti bývá rekce na redukční řez pozitivní. Pokud je však vnitřní obrost příliš drobný, tenký a redukované větve se větví až těsně na okraji koruny, máme problém nalézt dostatečně tlusté postranní větve, na které budeme zakracovat. Pokud máme na redukci dostatek času, zásah etapizujeme. V první etapě redukcí pouze otevřeme obvodový plášť pro světlo, které umožní posílení a rozvoj vnitřního obrostu. S odstupem dvou až čtyř let potom zásah opakujeme s „hlubší“ redukcí na postranní větve, které mezitím ztloustly. Na druhou stranu může dojít k situacím, kdy musíme provést radikální řez najednou (havarijní situace, akutní nebezpečí apod.). Pokud skutečně není jiná alternativa, lze v těchto výjimečných situacích řezat i na drobný obrost či dokonce tzv. „naslepo“. V takových případech je však bezpodmínečně nutný opravný řez v následujícím roce a dalších letech. V každém případě je ale lepší se takto razantnímu zásahu vyhnout, jelikož téměř vždy způsobí v budoucnu statické problémy.
Při obvodové redukci ideálně neodstraňujeme více než čtvrtinu původní velikosti koruny před řezem a nevytváříme řezné rány o průměru větším než 50 mm. Větve zakracujeme vždy na tlusté a zdravé postranní výhony, jejichž průměr je ideálně nejméně třetinový průměru odstraňované větve (tzv. „třetinové pravidlo“).
Specifickým problémem jírovců jsou zlomy ponechaných tenkých větví po redukcích. V důsledku „vytahování“ za světlem jsou vodorovné větve tenké s velkou koncentrací listů a rozvětvení až na konci, kde je nejvíce světla. Po redukci konkurenčních větví se výrazně zlepší světelné podmínky a výživa ponechaných (dříve zastíněných). Následkem je bujný růst a zvyšování hmotnosti, bohužel nejvíce v koncových částech. Takto narůstající páka je v nepoměru s malým průměrem větve, která dosud nesla mnohem menší hmotnost. Dlouhé tenké větve ponechané po redukci je tedy nutné rovněž zakracovat. V následujícím vegetačním období dochází k intenzivní tvorbě plodů opět na koncích větví. V období druhé mízy (červen, červenec) je dřevo velice křehké a je vystaveno působení extrémních výkyvů počasí (bouřky, silný vítr). Strom, který byl v období bezlistého stavu zredukován (stabilizován řezem), se tak přesto v letním období může stát nebezpečným padajícími relativně malými větvemi.
Tvarovací řezy je pouze nutné provádět již od výsadby mladého stromu na stanoviště a pravidelně je opakovat nejdéle ve dvouletých intervalech. Obvodové redukční řezy o třetinu až polovinu původní velikosti korun snášejí jírovce dobře jen díky své mohutné kmenové a korunové výmladnosti, díky které si rychle vytvářejí novou korunu sekundární. Tato silně zredukovaná koruna bude ale vždy provozně nebezpečná díky hnilobám velkých řezných ran.
Ailanthus altissima Swingle – pajasan žláznatý
Pajasan žláznatý je velmi rychle rostoucí strom s délkovým přírůstem nejmladších výhonů kolem 1,5-2 m za vegetační období. Je krátkověký, ve městech se dožívá kolem 60-80 let. Strom je nenáročný na půdu, dobře snáší vedro a sucho i zasolení půdy, dobře roste i ve zpevněné ploše, avšak svými kořeny ji může snadno nadzvedávat a poškozovat. Samovolně se rozšiřuje do okolí díky pravidelné tvorbě velkého množství dobře klíčících semen roznášených větrem. Teplomilný druh, v dlouhotrvajících silných mrazech namrzá, může dojít k tvorbě mrazových trhlin.
Vysoký, relativně málo větvený strom s tlustými větvemi. Tenké výhony mají velmi širokou, skořicově hnědou dřeň a zpravidla široce vejčitou až téměř kulovitou korunou, v dospělosti často až „exoticky“ deštníkovitou. Přirozeně nevytváří jedinou průběžnou osu od báze kmene do vrcholu koruny, ale v dolní polovině se rozděluje do několika kosterních větví stejné dominance. Nálety se často větví ve dva až tři kmeny již od země.
V mládí se pajasan větví víceméně monopodiálně. V raném mládí proto vytváří poměrně snadno terminální výhon s výraznou apikální dominancí, která by mohla být základem pro tvorbu průběžné osy kmene bez růstových defektů. S postupujícím věkem se ale stále více prosazuje větvení sympodiální. Podle našeho názoru je to více než kvetením a plodností jako u jírovců způsobeno tím, že vrcholy jeho dlouhých výhonů na podzim nedostatečně vyzrávají a v zimě namrzají. Funkci mrazem poškozených vedoucích výhonů pak přebírají první živé pupeny postranní pod mrtvými vrcholovými a tím dochází k větvení sympodiálnímu. Pajasany jsou dřeviny kruhovitě pórovité s volným typem růstu stonků, které se větví hypotonicky. To znamená, že nové stonky vznikají na mateřských výhonech z pupenů rostoucích na spodní straně výhonů.
Dřevo pajasanu je světlé s nevýraznou kresbou, výrazně aromatické, syrové je cítit myšinou (jeden ze spolehlivých determinačních znaků v bezlistém stavu). Dřevo je dále poměrně měkké a extrémně křehké, velmi dobře štípatelné. Snadno se láme, nejen v defektních větveních, ale i ve zcela zdravých místech. Nejčastěji se lámou štíhlé větve s velkou váhou na koncích, zejména pří torzním zatížení v důsledku silného větru, sněhu či mrazu. Rizikovým obdobím z hlediska zlomů zdravých větví je druhá polovina května až první polovina července a období hlubokých mrazů či hustého mokrého sněžení.
Kořenová výmladnost pajasanů je velmi vysoká, což v případě potřeby ztěžuje rychlé a úplné odstranění jedince ze stanoviště. I po pokácení provozně nebezpečného pajasanu dochází k mohutné kořenové výmladnosti v okruhu do 25 m od pařezu, kterou je nutné později opět likvidovat. U mladých jedinců, které uřízneme u země, se může do 5-10 let jejich věku projevit dočasná, avšak výrazná pařezová výmladnost. Z pařízků mladých náletů pajasanů se větví do dvou až tří „kmenů“ výmladky nové. Pařezová (u dospělých jedinců), kmenová a korunová výmladnost pajasanu je, až na výjimky, velmi nízká. Mohli bychom říci, že čím postupujeme od kořenů výše přes kmen do koruny, tím se výmladnost snižuje, až prakticky zaniká.
Pajasan podle našich zkušeností relativně špatně kompartmentalizuje. Řezné rány o průměru nad 50 mm se špatně hojí, poměrně brzy se začínají tvořit otevřené dutiny, což ztěžuje překrývání ran kalusem. U ran menších průměrů (do 30 mm) nebývá hojení problematické, a to ani z hlediska doby provedení řezu. Pajasany řez obecně „nemilují“, musíme se zejména vyvarovat velkých řezných ran na kmeni a kosterních větvích (řezy většího průměru než 100 mm). Takové velké rány rychle podléhají hnilobám dřeva a vytvářejí otevřené dutiny, které mohou být příčinou statického selhání. Proto by se měl řez dospělých jedinců omezit pouze na odstranění suchých, nemocných a zlámaných větví, případně některých výmladků zahušťujících korunu, tedy především zdravotní a bezpečnostní řez. Pokud tyto typy řezu zahrnují pouze odstranění živých větví do průměru 50 mm s celkovým množstvím odebrané živé asimilační plochy (výhony s listy nebo listovými pupeny) do 10 % lze řezat celoročně.
Zapěstování a výchova koruny s jedinou centrální osou není nijak komplikovaná, je pouze nutné nenechat ji bez zásahu v době, kdy se koruna začíná větvit sympodiálně. Při zanedbání řezu v období intenzivního rozvoje koruny se vytvoří do budoucna provozně nestabilní koruna s četnými konkurenčními výhony vyrůstajícími z defektních větvení. Výchovný řez je tedy nutný, chceme-li předejít tvorbě kodominantních a tlakových větvení či koruny s nestabilními vodorovnými větvemi, které se mohou lámat i pod vlastní vahou. Výchovný řez provádíme raději v první polovině vegetace po olistění až do konce června. U namrzlých výhonů je v období předjaří poměrně nesnadné vyhodnotit, které pupeny na jaře proraší a které ne. Pajasan je vzdušnou dřevinou, která se málo větví, nejčastěji blízko růstových vrcholů, takže koruna je dobře přehledná i v olistěném stavu. Pokud se setkáme s jedincem s dlouhodobě zanedbaným výchovným řezem a jednorázový opravný zásah bude redukovat živou asimilační plochu nad 15-20 %, volíme raději období předjaří.
Pajasan je výrazně světlomilnou dřevinou, což se mimo jiné projevuje i tím, že vnitřní obrost na zastíněných partiích rychle odumírá a nový se buď netvoří vůbec, nebo jen sporadicky. Aby listy rychle dosáhly co nejvíce světelných požitků, rostou větve rychle do délky, ale nestačí dostatečně ztloustnout. Koruna se tak od středu samovolně vyvětvuje a vytváří obvodový plášť. Vytáhlé, tenké větve se snadno lámou i vlastní vahou. Díky křehkosti dřeva se větve nezatrhávají a po odlomení okamžitě padají k zemi.
Dlouhodobě zanedbané defektní větvení a proschlá koruna, prakticky bez obrostu, je kombinace předurčující téměř nemožnost úspěšné obvodové redukce. V porovnání s jírovcem chybí „záložní“ vnitřní obrost, který po otevření obvodového pláště okamžitě posiluje a tvoří sekundární korunu. Zakracování větví podle „třetinového pravidla“ je rovněž problematické, jelikož živé rozvětvení bývá až na úplném konci redukované větve za místem, na které potřebujeme redukovat. Zredukovaná větev ale podstatně více než jírovce potřebuje dostatek asimilačně aktivního obrostu, aby neodumřela v důsledku negativní energetické bilance. Tak jako u jírovců si můžeme, ve výjimečných případech, dovolit silný sesazovací řez, nebo v extrémních situacích dokonce řez „na slepo“, u pajasanu takový postup v žádném případě doporučit nemůžeme.
Dalším nepříznivým faktorem je možnost samovolného lámání ponechaných tenkých větví po redukci (stejný princip jako je popsán u jírovce, viz výše). Zredukovaný strom tedy nemusí být následující vegetační období ještě zcela bezpečný.
Z výše uvedeného vyplývá, že obvodové redukce dospělých pajasanů jsou velmi problematické a nelze je obecně doporučit. V případech vážných defektů a s ohledem na krátkověkost tohoto taxonu bychom raději volili odstranění a náhradu jedince než riskovat drahý zásah s nejistým koncem.
Pokud je to nutné, redukujeme pajasany včas, v době dospívání, kdy je vnitřní obrost relativně bohatý a tvorba sekundární koruny bez větších problémů možná. Přesto i tak musíme k takovému zásahu mít závažný důvod. Ideální je dostatečnou a opakovanou péčí předejít nutnosti redukčních řezů. Pokud však přesto musíme, redukujeme postupně (nejlépe v etapách po 2-4 letech), citlivě, buď v předjaří, nebo (při menším rozsahu) v první polovině vegetace.
Při obvodové redukci neodstraňujeme nikdy více než čtvrtinu původní velikosti koruny před řezem a snažíme se neřezat větší průměry než 50 mm. Redukujeme jen větve na obvodu koruny, které i po řezu budou mít dostatek světla. Při řezu preferujeme zejména větve v koruně nalomené, zlomené a visící a větve těžké vodorovné, které se mohou samovolně zlomit. Zakracujeme vždy na dostatečně silné a zdravé postranní výhony, jejichž průměr je ideálně nejméně třetinový průměru odstraňované větve („třetinové pravidlo“).
Redukční řez je u tohoto taxonu jednoznačně preventivním zásahem, ke kterému musíme mít zcela jasný důvod. Bezdůvodná redukce zdravého stromu je podle našeho názoru technologickou chybou.
Pravidelné tvarování korun pajasanů (řez „na hlavu“, „na čípek“, živé stěny“) nelze vzhledem k výše uvedenému doporučit.
Větve pajasanu se štěpkují poměrně dobře. Je to strom s malou až střední tvorbou listové biomasy, která se poměrně snadno rozkládá. I v době vegetace nečiní podíl jeho listů ve štěpce nijak vysoké procento.
Foto autoři
Obrázek 1
Rychlý rozklad dřeva po odříznuté větvi znemožňuje zahojení rány
Obrázek 2
Množství otevřených dutin vzniklých necitlivým řezem
Obrázek 3
Tlakové větvení, drobný obrost na kosterních větvích
Obrázek 4
Metlovité rozvětvení mnoha kosterních větví z místa, kam byla koruna sesazena „na hlavu“. Otevření obvodového pláště redukčním řezem.
Obrázek 5
Řez podle „třetinového pravidla“ s následným zakrácením (odlehčením) ponechaných větví jako prevence proti samovolnému zlomení pod tíhou listů a plodů v následném vegetačním období.
Obrázek 7
Prasklé tlakové větvení pajasanu v důsledku zanedbaného výchovného řezu

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg