V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív krajina Kulturní dominanty v krajině

Kulturní dominanty v krajině

Tisk

Jiří Kupka

Kulturní dominanty hrají v krajině významnou roli a spolupodílejí se na utváření její identity, jedinečnosti a nezaměnitelnosti. Nejedná se jen o kategorii krajinářské kompozice diskutovanou v akademickém prostředí krajinářů a urbanistů, obdivovanou a znázorňovanou umělci, opěvovanou básníky a všeobecně přijímanou a možná neuvědoměle hodnocenou obyvateli, ale o fakt zmiňovaný v české legislativě, o jev chráněný zákonem, který je nutné tematizovat, popsat, evidovat, klasifikovat a chránit.

Kulturní dominanty v zákoně

Kulturní dominanta je termín zmiňovaný zákonem o ochraně přírody a krajiny (§ 12, odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.): Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

Zákonodárce z mnoha prvků a jevů spoluvytvářejících a popisujících krajinný ráz explicitně jmenuje právě kulturní dominanty krajiny, čímž deklaruje význam těchto prvků pro její charakter a rázovitost. Také ve vyhlášce ke Stavebnímu zákonu (183/2006 Sb.) č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, je mezi územně analytickými podklady obcí (příloha 1) jmenován jev „významná stavební dominanta" (řádek 15). Kulturní dominanty jsou tedy legislativně uznány a chráněny jako hodnoty krajiny a sídel. Není divu, neboť se jedná o neobyčejně významné prvky kulturní krajiny spoluurčující její identitu a jedinečnost. Problematické není ani tak vymezení pojmu kulturní dominanty jako spíš její konkrétní identifikace v krajině. Historické architektonické dominanty jsou obvykle stavbami v rámci daného sídla, místa či oblasti mimořádnými, společensky významnými, jejichž umělecké kvalitě bývala věnována velká pozornost a které zhusta podléhají institucionální památkové péči. Přitom ovšem nejde pouze o ochranu jejich fyzické podstaty - ta bývá obvykle výše zmiňovanými instituty více méně saturována - ale i o pohledové uplatnění těchto staveb a prvků krajiny a nezkreslení jejich měřítka novodobými intervencemi. Kde památkovou institucionální ochranu tyto stavby nepožívají, je identifikace a ochrana takových dominant složitější, nebo neexistuje jejich seznam, nejsou nikde evidovány a péče o ně je v legislativě vymezena pouze obecně.

Pojem dominanty

Existuje řada definic kulturní dominanty a pojmů vázaných na §12 (Bukáček - Matějka 1999, Vorel a kol. 2004 a 2006, Míchal 1999, Löw - Míchal 2003). Dominantou obecně je převládající, řídící složka v něčem. V architektuře se jedná o pohledově významný motiv v architektonickém útvaru sídliště, vyvrcholení kompozice hmot architektonického díla, ovládající v průhledu nebo v celkovém pohledu stavbu nebo skupinu staveb (Slovník cizích slov). Dominantou krajiny obecně je její převládající, hlavní, základní složka, převládající prvek v konfiguraci hmotných prvků krajinné scény určující její ráz, přičemž krajinné dominanty jsou podle původu typizovány na přírodní, kulturní nebo smíšeného původu, dále na historické a soudobé. Dominanta zpravidla ovládá a uzavírá kompozici celku, je vyvrcholením situace. Jestliže jde o mimořádně významnou dominantu, může mít a zpravidla má pro celkovou kompozici prostoru určující, organizující význam.

Kulturní dominanta krajiny je člověkem bezprostředně vnímaný výsledek lidské činnosti v krajině. Může to být krajinný prvek či složka v krajině nebo to jsou dochované stopy kultivace krajiny, jejichž význam je nesporný z historického hlediska, architektury či jiného oboru lidské činnosti a které ve svém projevu převládajícím způsobem ovlivňují znaky charakteristik krajinného rázu. Jestliže estetická hodnota historických dominant je zpravidla jednoznačně kladná, bývá estetická hodnota soudobých kulturních dominant z hlediska krajinného rázu rozporná. Z definice vyplývá, že se nemusí jednat pouze o dominanty výškové - zpravidla umocněné terénní konfigurací, ač tyto jsou nejčastěji tak vnímány, ale i o dominanty plošné či o dominantní působení opakujícího se prvku. V těchto případech můžeme hovořit o dominantních rysech krajiny.

Dominanty v krajinné kompozici

Dominanty jsou v krajině mnohdy spojeny s dalšími prostředky kompozice, nejčastěji s gradací, tj. stupňováním účinku kompozice směrem k místu, v němuž kulminuje, zesilňováním a zvyšováním seskupení několika hmot, tvarů, prvků. Tímto v kompozici akcentovaným místem může být dominanta, jejímž smyslem a cílem je přímo či nepřímo vyjádřit nějaký záměr. Gradace zesilňuje působení celku a stupňuje estetickou účinnost k těžišti kompoziční skladby. Dominanty se vždy v urbanistické a krajinářské tvorbě uplatňovaly a byla stanovena řada zásad pro jejich tvorbu a působení. Pokud je dominantou vysoká stavba, je její organizující úloha širší, mění měřítko celého okolí, vyžaduje kolem sebe značný prostor a naproti tomu též hmotové vyvážení, k jejímu plnému uplatnění je třeba prolomit průhledy, výhledy, místa pozorování.

Dominanty věží byly stavěny tak, aby byly viditelné z co největšího území, a také aby výhled z nich obsáhl co největší území. Německý architekt Maertens dle Matouška (1955) říká, že vertikálou na sebe město upozorňuje v krajině, kde obvykle převládají táhlejší linie obzoru. Tvrdí, že vjem, jímž na nás působí městské panorama, odvisí od poměru běžného zastavění k věžím a kopulovitým stavbám, které městu dominují. Maertens dokonce dochází k závěrům, že věž rovně zakončená, má-li být dominantou v siluetě sídla, má být nad běžnou zástavbou v poměru výšky 1:2, kopulovitá stavba 1:3 a věž se špicí 1:4, někdy i více (1:5 - 1:6). Tyto poměry však lze považovat pouze za jednu s teorií. Kulturní dominanty působí na místní, ale i na regionální či nadregionální úrovni, v dálkových, panoramatických pohledech, ale i v jednotlivých obrazech, které se otevírají pozorovateli. Jsou to pohledy z různých úrovní. Věžové stavby jsou vnímány jak z velké vzdálenosti, tak z bezprostřední blízkosti. Z přibližujících se dopravních prostředků jsou často pozorovány kontinuálně. Ve všech pohledech by měla být vnímána jak silueta, tak detaily.

Dominanty jako orientační body

Kulturní dominanta tvoří v krajině orientační bod, jakýsi maják či znamení. Aby člověk nalezl oporu pro svou existenci, musí být schopen orientovat se, musí vědět, kde je, musí se identifikovat s prostředím. Identifikovat se znamená v tomto kontextu spřátelit se s určitým prostředím. Jen v prostředí, které je naplněné významy, se člověk cítí doma. Taková krajina, kde se orientuje, se kterou se identifikuje, se stává člověku bližší než jiná místa a oblasti, má k ní zvláštní vztah. Norberg-Schulz tvrdí, že podstatou architektury je zviditelňování genia loci a její úlohou je vytvářet místa naplněná významy. Architektura je podle něj prostředkem, který člověku poskytuje existenciální oporu, její účel překračuje pouhou funkcionalitu, neboť člověk potřebuje symboly, potřebuje zakoušet svou životní situaci jako významuplnou a účelem uměleckého, potažmo architektonického díla je tyto významy nést a předávat.

Kulturní dominanty mohou být těmi prvky v krajině, které tu či onu krajinu odlišují od jiné, které jí dávají osobité vlastnosti a způsobují, že se tato krajina svou výrazností jeví jako nezaměnitelná a jedinečná. Zdáli viditelná dominanta signalizuje, že se příchozí blíží k domovu, že je již v krajině, kterou zná, která je mu blízká. Naopak krajina, kde se nevyskytují zřetelné znaky, které by mohly vytvářet jedinečnost a nezaměnitelnost krajinné scény, může být vnímána jako indiferentní, fádní a zaměnitelná s mnoha jinými.

Dominanty jako symboly

Není pochyb o tom, že architektonické dominanty v krajině měly a mají významnou symbolickou a ideologickou úlohu. Kontrast byl vždy pomůckou, pokud člověk chtěl zdůraznit nějakou ideu nebo dokonce jedince. Obelisk či kostelní věž není jen budovou, ale i symbolem nějaké ideje. Dominanta věže dodnes signalizuje, kde se nachází významově nejdůležitější místo v městské krajině, historické centrum. Ačkoli bylo, zejména ve středověku, místo výstavby hradů a opevněných kostelů vybíráno s ohledem na přírodní podmínky (voda, přístup, vztah k zemědělskému zázemí) a zejména na možnosti fortifikace, ideový význam těchto staveb je i zde patrný a leckde přetrvává dodnes. Ve středověku byla pro polohu kostela vyhledávána zejména návrší, která zdůrazňovala jejich výšku. Také věže situované v blízkosti širokých vodních ploch (řeka, jezera, rybníku) znásobily působivost své siluety odrazem ve vodě.

Věžovité stavby prvních románských kostelů a sporadicky i hradů vnesly do naší krajiny první dominantní lidské stavby. V raném středověku byl kostel leckdy jedinou kamennou budovou v celém okolí a jeho věž byla orientačním bodem pro všechny, kdo přicházeli zdaleka. V neděli se v něm scházeli všichni obyvatelé města a kontrast mezi budovou tyčící se do výše a primitivními a skromnými příbytky, v nichž tito lidé trávili celý život, byl ohromující. Kostel byl mocným duchovním pojítkem nejen města, ale celé okolní krajiny. Výmluvný je zákaz stavět věže na kostelech některých reformovaných řádů jako projev pokory a prostoty. Také středověké hrady, ač většina byla zbořena v bojích nebo dobrovolně opuštěna, dodnes představují výrazné dominanty. Ty byly ještě výraznější v době, kdy byly svahy hradních návrší po celou dobu fungování hradů z obranných důvodů důsledně odlesňovány. Středověké hrady se tak staly nedílnou součástí evropské krajiny. Také vertikální dominanty gotických sakrálních staveb v městech se staly impozantními vrcholy a uzlovými body krajiny. Vysoké věže renesančních radnic, zdaleka převyšující okolní zástavbu a dominující městské siluetě, naopak prezentovaly moc a sebevědomí bohatých měst a emancipujícího se měšťanstva.

V tomto období dosahuje svého vrcholného rozmachu také české rybníkářství; na velkých panstvích (Rožmberkové, Pernštejnové, Těšínské knížectví) jsou zakládány velké rybníky a jejich soustavy, jedinečné plošné dominanty či dominantní rysy mnoha krajin (Třeboňsko). Stejně tak věže barokních kostelů, často umně zasazených do krajiny, stvrzovaly ideologický monopol katolické církve v protireformačním období. V tomto období se dokonce hovoří o „sakralizaci" české krajiny ovládané dominantami kostelů a prostoupené drobnou sakrální architekturou mnoha typů. Naplnění se postupně dočkala usnesení Tridentského koncilu (1545 - 1563) o svátostech, pastoraci a o kultu Panny Marie, světců, jejich relikviích a obrazech. Obnovená úcta svatých, víra v účinnost jejich přímluvy, víra v očistec a zejména mariánská úcta se velmi projevily v lidovém kultu, ve výzdobě barokních sakrálních prostor a následně i v proměně české krajiny.

Jedním z fenoménů, které se v barokní době rozvinuly do nebývalé šíře forem a podob, je barokní poutnictví. V naší zemi vzrostly počty poutních míst zvláště v 17. a 18. století, jednak v rámci rekatolizace - jako reakce na protestantské obrazoborectví - a jednak také pod vlivem válek, hladu a morových epidemií. Z té doby u nás pochází nejvíce poutních kostelů a kaplí, u kterých nebylo neobvyklé, že u nich sídlil poustevník, který byl zároveň ochráncem takového místa. Mnoho těchto poutních kostelů je působivě zasazeno do krajinného rámce a vytváří významné kulturní dominanty v krajině propojené hvězdicovitou sítí cest s průhledy na chrám.

Česká krajina je dodnes formována velkým množstvím kostelů a drobnějších sakrálních staveb tvořících po staletí její kompoziční a duchovní dominanty. Ideový význam kostelních věží podporuje fakt, že když byla v josefínské době povolena výstavba evangelických kostelů, tak pouze bez věží, které do roku 1850 nesměly mít ani synagógy. Pokud byly za socialismu stavěny nové kostely, nesměly mít v některých případech věže; stávající dominantní stavby kostelů se staly předmětem třídního a ideologického boje a v některých městech byly potlačovány novými výškovými budovami.

V baroku se objevují i další dominanty. Nelze nezmínit monumentální zámecké areály, které od koncepcí velkých areálů přechází až ke komponování celé krajiny po vzoru Versailles, Escorialu, Schönbrunnu či Petrodvorce.

Některé dominanty se staly symbolem velkých území. Tyto regiony, jejichž „vymezení" vychází z krajinných, národopisných či vlastivědných zvláštností, jsou ve svém rozsahu značně nejednoznačné. Nedají se zakreslit do mapy a stanovení přesného rozsahu a hranic takového regionu je poměrně složité, zejména pro nedostatek průkazných údajů, přesto jsou jednoznačně a zřetelně vnímány.

Patří sem například Podblanicko s horou Blaníkem a legendou o blanických rytířích. Ačkoli se nejedná o typickou kulturní dominantu, nelze ji díky historickému významu a jistému charismatu redukovat pouze na dominantu přírodní. Pozornost Blaníku a legendě o svatováclavskému vojsku přineslo zejména národní obrození, putování lidu na Blaník má však ještě starší tradici.

Podobně typickým regionem vymezeným ve stínu starobylé kulturní dominanty obestřeným svébytným geniem loci je Podřipsko s horou Říp, opředenou pověstí o praotci Čechovi a snahou po nalezení jeho mohyly. Říp tak dostal během dějin další hodnotu a význam, který nespočívá pouze v přítomnosti románské rotundy sv. Jiří na kopci u Roudnice nad Labem. Stala se symbolem českého národa a inspirovala, zvláště v době národního obrození. Více než signifikantní je obrozenecky buditelské heslo „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp" umístěné na zdejší turistické chatě z roku 1907. Pro mnoho Čechů dodnes představuje Říp místo, které je alespoň jednou za život třeba navštívit.

Oba příklady trefně nazývá Semotanová (2008) regiony „národní paměti", které v dobách, kdy byla ohrožena česká státnost, nabývaly na významu. Podobnou roli hraje slovenská hora Sitno, podle pověsti sídlo sitňanských rytířů, kteří v době nebezpečí přijdou na pomoc ohroženému národu.

Téměř symbolem Českého ráje je zřícenina hradu Trosky mezi Turnovem a Jičínem. Skalní věže zříceniny, dynamicky zaříznuté do panoramatu CHKO Český ráj, jsou i logem (emblémem) této oblasti. Podobným symbolem je hrad Přimda v případě CHKO Český les. Rovněž hrad Bezděz není pouhou monumentální zříceninou a dominantou, ale i symbolem celého kraje, památným místem, které inspirovalo romantické dílo Karla Hynka Máchy. Zřícenina hradu Radyně zase již z dálky upozorňuje na fakt, že se jedná o Plzeňsko, jehož je výraznou dominantou. Podobných příkladů je možné najít velké množství.

Dnešní kulturní dominanty

Kulturní dominanty nejsou pouhým reliktem minulosti. Také v současnosti se objevují takové stavby, které s sebou nesou všechny atributy kulturní dominanty, stávají se symbolem kraje, identifikačním a orientačním prvkem, jedinečným znakem krajinného rázu míst i oblastí a prvkem spoluvytvářejícím estetickou hodnotu krajiny, jejichž dopad na široké okolí je vnímán jako jednoznačně pozitivní. Příkladem stavby, která se plnoprávně zařadila vedle historických dominant, je vysílač s horským hotelem na Ještědu z počátku 70. let 20. století, který se stal symbolem a logem celého kraje.

V dějinách vidíme, že stavby dominující ve městě a v krajině vždy reprezentovaly určitou moc a měly vztah k celému městu a okolní krajině. Kostely zastupovaly moc duchovní, zámky feudální a radnice vzmáhající se měšťanskou třídu. Na druhou stranu se v současnosti objevují v dominantních polohách stavby a zařízení, které kvůli své „morální" hodnotě a banální utilitaritě nemohou plnit roli kulturní dominanty v pozitivním slova smyslu (stavby technické infrastruktury, výškové budovy obytné či administrativní, větrné elektrárny...). Jen výjimečně i dnes tyto stavby reprezentují nějakou ideu. Dlouho byla například moskevská televizní věž Ostankino nejvyšší na světě, až byla v kanadském Torontu postavena věž jen o pouhých 12 metrů vyšší. Byl to snad jen technický parametr? Neměly i tyto stavby symbolizovat technologickou převahu nějaké ideologie?

Návrh a realizace věžové stavby s architektonickými ambicemi je mimořádně zodpovědný čin. Některé příklady ukazují, že se i vysoká technická stavba může stát symbolem města, jedinečným architektonickým dílem, neodmyslitelným od genia loci. To byl třeba osud Eiffelovy věže v Paříži. Také Praha má svou televizní věž se zcela originální formou. Hodnocení této novodobé technické dominanty nechť si učiní každý sám.

Téma kulturní dominanty představuje širokou platformu budoucích teoretických i praktických výzkumů vedoucích k identifikaci a klasifikaci kulturních dominant v krajině a následně k jejich účinné ochraně.

Foto autor

Obr. 3: Sloup. Kostel Panny Marie Bolestné dominuje prostoru městysu Sloup v Moravském krasu.

Obr. 6: Blažim. Věž kostela sv. Prokopa v Blažimi vytváří v jinak poměrně fádní krajině důležitý krajinný prvek a spoluvytváří charakter celého zdejšího kraje.

Obr. 7: Bezděz. Panorama Bezdězu se stalo symbolem celého Máchova kraje.

Ing. arch. Mgr. Jiří Kupka, Ph.D. (1975)

absolvent Fakulty architektury ČVUT, Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT a Katolické teologické fakulty UK. V současnosti působí jako odborný asistent na Katedře urbanismu a územního plánování Fakulty stavební ČVUT a na Katedře biotechnických úprav krajiny Fakulty životního prostředí ČZU. V odborné praxi se zabývá zejména expertní činnosti v oblasti hodnocení krajinného rázu v rámci Atelieru V (doc. Ing. arch. Ivan Vorel, CSc.).

Použitá literatura:

Gombrich, E. H.: Příběh umění. Praha : Odeon, 1992. ISBN 80-207-0416-7

Hexner, M. - Novák, J.: Urbanistická kompozice. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1996. ISBN 80-01-01451-7

Kučera, V.: Architektura inženýrských staveb. Praha : ČVUT, 1995. ISBN 80-01-01323-5

Kupka, J.: Duchovní význam místa jako hodnota území. In: Urbanismus a územní rozvoj, roč. XII, č. 3/2009, ISSN 1212-0855

Kupka, J.: Regionální rozdíly - důležitý znak kulturně historické charakteristiky krajinného rázu. In: Šimůnek, R. (ed.), Regiony - časoprostorové průsečíky? Praha : Historický ústav AV ČR, 2008. pp. 38-46 ISBN 978-80-7286-129-3

Kupka, J.: Barokní poutní krajina. In: Zahrada - park - krajina 3-4/2007, ISSN 1211-1678 pp. 33-36

Löw, J. - Míchal, I.: Krajinný ráz. Kostelec nad Černými Lesy : Lesnická práce 2003. ISBN 80-86386-27-9

Matoušek, V.: Kompozice a organizace města. Brno : ÚAÚP, 1953.

Němec, J. - Pojer, F. (eds.), Krajina v České republice. Praha : Consult, 2007. ISBN 80-903482-3-8

Norberg-Schulz, Ch., Genius loci. K fenomenologii architektury. 1. vyd., Praha : Odeon, 1994. ISBN 80-207-0241-5

Novák, J.: Urbanistický prostor (vybrané ukázky urbanistické kompozice). kandidátská disertační práce, FA ČVUT, Praha 1985 (manuskript)

Procházka, V.: Zásady teorie architektury se zvláštním zřetelem na komposiční principy a jejich použití v architektuře. I. Architektura budovy ve vztahu k urbanistickému celku. Praha : VÚVA, 1955.

Rybář, P.: O původu znaku CHKO Český ráj. In: 50 let CHKO Český ráj, Turnov: SCHKO Český ráj, 2006. pp. 20-22. ISBN 80-86254-14-3

Semotanová, E.: K problematice regionů - časoprostorových průsečíků. In: Šimůnek, R. (ed.), Regiony - časoprostorové průsečíky? Praha : Historický ústav AV ČR, 2008. pp. 7-25 ISBN 978-80-7286-129-3

Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. 2. aktualizované vyd., Praha : Historický ústav AV ČR, 2002. ISBN 80-7286-042-9

Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha : Nakladatelství Naděžda Skleničková, 2003. ISBN 80-903206-1-9

Vorel, I. - Bukáček, R. - Matějka, P. - Culek, M. - Sklenička, P., Posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha : ČVUT, 2004. ISBN 80-903206-3-5

Vorel, I.: Krajinný ráz a jeho ochrana. 1. část - Charakter, ráz a identita krajiny. In: Ochrana přírody, roč. 61, 9/2006. ISSN 1210-258-X. pp. 262-265.

Zibrin, P., Vnímanie urbanistického prostoru. Bratislava : Alfa, 1988.



 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg