V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Konzervační ošetření stromů – účel a náplň

Konzervační ošetření stromů – účel a náplň

Tisk

Jaroslav Kolařík

Účelem této úvahy je shrnout aktuální pohledy na zásahy, které mohou tvořit součást konzervačního ošetření stromů, a zdůraznit možné pozitivní i negativní důsledky jejich nasazení. Tyto informace jsou zcela stěžejní například při navrhování či posuzování plánů péče, a to jak u stromů rostoucích v intravilánu měst, tak u zvláště hodnotných stromů a stromořadí v krajině. Zásadním způsobem mohou ovlivnit akceptaci zásahů, které jsou financovány z vlastních zdrojů vlastníků pozemku (měst a obcí) i ze státních či nadnárodních grantových programů.

V začátcích arboristiky v České republice koncem 80. a začátkem 90. let minulého století patřilo konzervační ošetření stromů (především stromů památných) k nejčastěji diskutovaným tématům. Tento trend odrážel těžiště tématu z okolních zemí, především z Německa, Velké Británie a Polska, kde v té době kulminovala škola, kterou dnes označujeme jako "Stromová chirurgie" (Baumchirurgie, Tree Surgery). Následně se hlavní zaměření arboristických zásahů v souladu s příchodem sofistikovanějších postupů přesunulo na oblast řezu, výsadeb a zajišťování provozní bezpečnosti stromů. Tento zcela správný trend byl v poměrně nedávné době doplněn chápáním stromu jako součásti životního prostředí a k protežování zásahů, které označujeme jako "přírodě blízké" technologie. Z tohoto důvodu se v současné době můžeme setkat s nejrůznějšími názory na konzervační ošetření stromů, souvisejícími s informační úrovní řešitele projektu - od pozůstatků původních názorů na čištění či dokonce vyplňování dutin přes indiferentní postupy řešící spíše estetickou stránku věci až po striktní odmítání zásahů do dutin jako znehodnocování cenného biotopu pro řadu ohrožených organismů.

Náplň konzervačních ošetření

Pojem "konzervace" označuje obecně uzavření nějakého stavu a zabránění dalším změnám. Poměrně výstižně toto označení popisuje skupinu zásahů, které se na stromech realizují v souvislosti s řešením mechanických poškození a následných rozkladných procesů (tlení). Na rozdíl od konstruktivnějších typů ošetření (například řezu stromů) tyto zásahy nemají vyšší ambice než zastavení nebo spíše zpomalení rozkladných procesů. Do skupiny konzervačních opatření tedy nejčastěji zahrnujeme následující zásahy:

- ošetření ran

- sanaci dutin

- instalaci bezpečnostních vazeb.

Poslední ze zmíněných skupin je poměrně obsáhlá a i když mezi konzervační ošetření svým zaměřením spadá (stabilizace bezpečnostní vazbou předpokládá defekty, u nichž obecně již neřešíme příčiny, ale pouze oddalujeme následky), obsahuje i významná specifika, která ji z řešené problematiky vyčleňují. V dalším textu se proto budeme zabývat přístupem k ošetřování ran a zejména ošetřováním dutin stromů.

Zaměření konzervačních ošetření

Na první pohled se zdá, že hlavní účel konzervačních ošetření v diskutovaném rozsahu je zřejmý - zabránit dalšímu postupu rozkladu dřeva stromů dřevokaznými houbami a podpořit tak strom jak fyziologicky, tak i staticky. Pokud se ovšem situací budeme zabývat ve větším detailu, zjistíme, že zdaleka není tak jednoduchá.

Nejprve se zaměřme na charakteristiku stromu jako živého organismu. Mezi základní strategie stromu patří fakt, že jeho fyziologicky i staticky nejdůležitější pletiva se ve stonkové části (které se týká diskutovaná oblast ošetření) nachází výhradně na periferii - tedy na obvodu kmene či větví. Jsou to pletiva, která kambium stále doplňuje a znovu vytváří v každoročním přírůstu tvorbou nového letokruhu. V těchto obvodových pletivech dochází k nejintenzivnějšímu transportu látek (transpiračnímu proudu) a tato pletiva jsou také zodpovědná za absorpci největšího podílu deformace při zátěži ohybem. S postupem do centra kmene (podle taxonu stromu více či méně dynamicky) dochází ke snižování dynamiky transportu a samozřejmě i ke snižování zatížení pletiv. U starších stromů se v centrální části kmene vytváří jádrové nebo vyzrálé dřevo, které je z fyziologického pohledu zcela nefunkční. Z výše uvedené logiky popisu statické funkce různých částí průřezu kmene také vyplývá fakt, že se jedná o pletiva minimálně významná pro stabilitu stromu. Při dostatečné dimenzi kmene (dostatečném průměru kmene stromu) lze bez nadsázky říci, že rozdíl mezi stavem, kdy strom vnitřní část kmene má intaktní a kdy je rozložená činností dřevokazné houby, je zanedbatelný.

Dále je třeba blíže pochopit základní fytopatologické souvislosti - tedy vzájemnou interakci mezi stromem jako hostitelem a dřevokaznou houbou jako kolonizujícím organismem. Pokud pomineme detaily v rozdílné životní strategii jednotlivých hub, zabýváme se nejčastěji strategií označovanou jako nekrotrofní parazitismus. Jedná se o soužití, při kterém kolonizující organismus rozkládá pouze odumřelé buňky hostitele, přičemž může způsobovat jejich předchozí znefunkčnění. Tato strategie může být pro strom jako hostitele velmi riziková v případě, že se jedná o mladého nebo dospívajícího jedince, který ještě nemá dostatečnou dimenzi kmene na to, aby absorbovala a přenášela síly vznikající v koruně do půdy. V tomto životním období je ovšem i samotná kolonizace dřeva kmene pro houbu značným problémem. Pokud je strom dostatečně vitální, kmenem proudí velké množství vody, která znemožňuje průnik hyf dřevokazných hub. Pro rozvoj infekce je tedy potřeba snížení vitality hostitele. To se může stát například při masivním mechanickém poškození nebo při ovlivnění vodního režimu stromu. Pokud v této ontogenetické fázi do kmene či kosterních větví pronikne dřevokazná houba, může způsobit destabilizaci stromu a zánik jedince.

Zcela jiná situace však nastává v případě, že se kolonizace týká plně dospělého či senescentního jedince. V této životní fázi má strom v důsledku neukončeného tloušťkového přírůstu již často takovou dimenzi kmene, která vysoce přesahuje jeho požadavky na stabilizaci. Značná část jeho jádrového (či vyzrálého) dřeva tedy představuje v podstatě balastní materiál, ve kterém jsou zcela zbytečně vázané živiny a který zvyšuje hmotnost nosných prvků. Rozkladem a mineralizací těchto vnitřních částí kmene a kosterních větví tedy houba navrací do oběhu fixované živiny (které strom může zpětně přijímat adventivními kořeny) a současně odlehčuje nosné prvky stromu jako konstrukce a tím se stará o optimalizaci jeho statického systému. Pokud tedy rozklad nepřesáhne určitou kritickou hranici a pokud si strom zachovává nutnou fyziologickou vitalitu, můžeme houbový rozklad v této fázi ontogeneze považovat s určitým nadhledem za strategii oboustranně výhodnou - tedy za symbiózu, která může probíhat po staletí. Důkazem takovéhoto soužití jsou stovky našich památných stromů.

Z uvedené logiky vyplývá, že definice konzervačních ošetření jako "boje s houbou" je značně problematická a v podstatě se nezakládá na pochopení komplexního děje houbové infekce. Vlastní pocit, že odstraněním již rozložené hmoty rozloženého dřeva omezujeme rychlost v dalším postupu dřevokazné houby, je mylný. Z obavy o poškození reakční (či dokonce bariérové) zóny můžeme při mechanickém ošetření dutin skutečně odstraňovat pouze třetí fázi rozkladu dřeva, což je oblast, kterou dřevokazná houba již zcela vyčerpala a představuje pouze pozůstatek její rozkladné činnosti.

Výsledkem popsané logiky je konstatování, že konzervační ošetření ran a dutin může pozitivně ovlivnit jen následující oblasti:

1) Estetický efekt - zdůrazňuje zájem o ošetření cenného stromu, deklaruje zájem vlastníka o jeho udržení. Tento efekt je především důležitý u památných či jinak exponovaných jedinců v prostředí, kde se pohybuje hodně lidí.

2) Zabránění vstupu - je zcela nevhodné, aby se do dutin mohla veřejnost snadno dostat. Méně významné (byť iritující) je ukládání odpadků nejrůznějšího charakteru. Zásadní důležitost má zabránění zakládání ohňů, protože rozložené dřevo je vysoce hořlavé a vypálení dutiny může snadno vést k zániku celého stromu.

3) Mírné ovlivnění dynamiky houbového rozkladu - například změnou vlhkostního režimu uvnitř dutiny. Zde je třeba zdůraznit fakt, že důležité v této souvislosti není ani tak vlastní zatékání vody, ale především umožnění cirkulace vzduchu.

Možná rizika konzervačních ošetření

Zásahy do dutin mohou samozřejmě působit i značně rušivě. Prvním zdrojem rizik je možnost poškození obranných zón stromu. Kolonizace dřeva jen výjimečně postupuje pravidelně - tedy zhruba kruhovém profilu. Zcela běžně je hranice interakce mezi patogenem a hostitelem nepravidelná a je tedy velmi obtížné provést mechanické "vyčištění" dutiny tak, abychom nezasáhli do živých pletiv. Ještě obtížnější je nezasáhnout ani zónu, která představuje reakci stromu na postup houby - tedy tak zvanou reakční či bariérovou zónu (jak ji popisuje model CODIT publikovaný Dr. Shigem). V případě, že je zásah příliš razantní, snadno dojde k poškození (byť lokálnímu) těchto zón, což zcela paradoxně vede k podpoře dynamiky kolonizace. Z tohoto důvodu je nutné striktně se vyvarovat používání mechanizačních prostředků (například fréz montovaných na motorové pily), které významně zvyšují toto riziko. "Čistě vytesané" dutiny možná vypadají opticky efektně, ovšem zcela pravidelně představují pouze nové mechanické poškození vedoucí k postupu infekce.

Druhou problematickou oblastí je možné narušení stability stromu. Odumřelá hmota může mít na některých místech stále ještě podstatný pozitivní vliv na statiku (především se to týká otevřených profilů) a její odstranění může zvýšit riziko statického selhání. Realizátor prací si tak musí být zcela jistý, že jeho zásah nemůže být interpretován jako destabilizace.

Třetí a neméně zásadní oblastí je riziko negativního zásahu do vývojového cyklu některého z ohrožených či dokonce kriticky chráněných živočichů. Ochrana biotopu takovýchto organismů vyplývá ze zákona č. 114/1992 Sb. Prostředí rozloženého dřeva uvnitř dutin je v přírodě poměrně vzácné, proto je řada organismů, které jsou částí svého životního cyklu na toto prostředí vázány, zařazena do kategorie organismů ohrožených. Ošetření dutiny, které může být koncipováno jako prospěšné pro strom, tak může mít zcela opačný vliv na ekologické vztahy širšího rozsahu.

Zásahy realizované v rámci konzervačních ošetření

Dnes již pouze historickým typem ošetření je vyplňování dutin. Je zcela lhostejné, jaký materiál pro dané účely uvažujeme - od primitivního vyzdívání či vyplňování betonem až po moderní materiály typu stavebních pěn či epoxidových pryskyřic. Zásahy tohoto typu nemohou nabídnout v podstatě žádný pozitivní efekt (ani na stabilitu stromu, ani na žádný jiný podstatný parametr). Naopak vedou k celé řadě negativních vlivů. Především znemožňují využívání dutiny jinými organismy a zcela vylučují možnost sledování procesů, které v dutině dále probíhají. Vyplňování dutin jakýmkoli materiálem je tedy třeba odmítat a v jistých souvislostech je možné je považovat i za poškození dřeviny.

Mechanické ošetření dutiny zahrnuje odstranění infikované hmoty z dutiny. Je možné je provést v případě, že si je realizátor jistý, že nedojde k rušivému zásahu do vývojového cyklu některého z ohrožených druhů obratlovců či (zejména) bezobratlých. Při realizaci je nutné se vyvarovat využívání jakýchkoli mechanizačních prostředků (frézy apod.). Odstranit je možné výhradně zcela rozloženou dřevní hmotu ve formě bílé vláknité hniloby (v případě kolonizace lignivorními houbami) nebo hnědé, kostečkovitě se rozpadající hmoty (v případě hub celulózovorních). Je nutné vyloučit poškození reakční či bariérové zóny ohraničující oblast kolonizace. Zásah tohoto typu je finančně velmi náročný a jeho pozitivní efekt je zcela minimální, mimo oblast intenzivně využívanou lidmi zcela zanedbatelný. Určitě by se tedy nemělo jednat o zásahy, které by byly podporovány z grantových úkolů zaměřených na zvyšování biodiverzity. Otázkou zůstává, zda zásahy tohoto typu vůbec jsou "tématem dne" a zda stávající úroveň financování oboru arboristiky takto komfortní ošetření stromů vůbec opodstatňuje.

Chemické ošetření může zahrnovat aplikaci penetračních nátěrů na rány a vnitřní část vyčištěné dutiny, případně aplikaci prostředků fungicidních. Je třeba upozornit na skutečnost, že pozitivní efekt tohoto typu zásahu je časově velmi omezený (v rozsahu dnů, maximálně měsíců), přičemž je zde vysoká pravděpodobnost rušivého zásahu do biotopu a jeho degradace. Stejně jako předchozí kategorie se tedy jedná o zásah, který by měl být realizován v naprosto výjimečných, opodstatněných případech, a to výhradně v prostředí obývaném lidmi, kde je estetický efekt provedeného ošetření zásadním parametrem.

Instalace vzpěr a jiných podpůrných konstrukcí lze považovat stejně jako vyplňování dutin za anachronismus bez jakéhokoli pozitivního vlivu na předmětný strom. Jedinou výjimkou snad může být jen případ rozpadlých torz, u nichž je záměrem udržení ve vzpřímené poloze za každou cenu, byť po omezenou dobu. Podpůrné konstrukce pak ovšem musí být velmi masivní a dimenzované odpovídajícím způsobem na základě zpracované zátěžové analýzy.

Poslední oblastí je zastřešování vstupů do dutin. Tento zásah může mít své opodstatnění v případě, že je vstup do dutiny přístupný (tedy že je ve spodní části kmene). V takovém případě může mít jeho znepřístupnění velmi významný pozitivní vliv. Zabráníme tak akumulaci odpadků a snížíme významně i riziko založení ohně v dutině. Zastřešováním dutin oproti běžně prezentovanému názoru nezabraňujeme primárně zatékání vody. Aby zastřešení bylo dlouhodobě efektivní nejen proti průniku srážkové, ale i intercepční vody, muselo by se jednat v podstatě výhradně o stříšky z epoxidových pryskyřic s průběžnou opravou (životnost maximálně deset let). V souladu s uvedenou funkcí je třeba, aby instalovaná stříška (případně podlážka) nepoškozovala živá pletiva v okolí dutiny a aby byla esteticky nenápadná, zapadající do habitu stromu. Opět se jedná o zásahy značně finančně náročné, které je smysluplné realizovat pouze na stromech v prostředí využívaném lidmi.

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného textu, konzervační ošetření představují skupinu zásahů, které lze jednoznačně považovat za nadstandardní a které je možné realizovat výhradně v situaci, kdy již byly provedeny veškeré důležitější typy ošetření (zajištění provozní bezpečnosti, řezy, úprava stanoviště apod.). Jsou to zásahy, jejichž finanční náročnost značně převyšuje standardní úroveň arboristických prací. Z hlediska efektu na hodnocený strom se jedná paradoxně o zásahy s minimálním významem a naopak s největším rizikem možného vzniku poškození (především v souvislosti s negativním ovlivněním biodiverzity).

Pokud akceptujeme výše popsaný typ argumentace, je otázkou, zda vůbec mají být zásahy tohoto typu předmětem podpory z veřejných zdrojů financí či přímo z grantových programů. I v případech extrémně hodnotných stromů (například některých památných stromů, u nichž je konzervační ošetření součástí jejich habitu a jejich historie) by položka konzervačního ošetření měla představovat pouze jednu z částí ošetření a významnější část prostředků by měla být vynakládána například na provedení řezu nebo úpravy stanovištních poměrů.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg