V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Méně známé dřeviny: Carya Nutt. – ořechovec

Méně známé dřeviny: Carya Nutt. – ořechovec

Tisk

Pavel Bulíř

Na ořechovce u nás narazíme jen velmi zřídka. Relativně nejčastěji se s nimi můžeme setkat v arboretech, sbírkových zahradách a v dendrologicky bohatých objektech zámeckých parků. V současných projektech zahradních architektů je fakticky nenalezneme. V nabídce českých, ale i řady zahraničních školkařských podniků rovněž chybí.

Rod Carya čili ořechovec náleží do čeledi Juglandaceae a je tedy blízce příbuzný s mnohem častěji používaným rodem Juglans (ořešák). V celé řadě užitných vlastností jsou si oba rody podobné a blízké. Většina ořechovců je z geografického hlediska původem z oblasti Severní Ameriky, několik málo druhů pak z regionu východní Asie. Na území střední Evropy se nejčastěji setkáváme se zástupci Carya ovata (ořechovec vejčitý), Carya glabra (ořechovec lysý), Carya tomentosa (ořechovec plstnatý), Carya cordiformis (ořechovec srdčitý) a Carya illinoinensis (ořechovec pekan).

Ořechovce jsou opadavé, zpravidla velké stromy s široce rozložitou, často polokulovitou, nepravidelnou, spíše vystoupavou a nepříliš hustou korunou. Větve jsou uvnitř na rozdíl od ořešáků bez přehrádkované dřeně. Mladé letorosty jsou relativně silné a nesou velké pupeny, kryté ne zcela přitisklými šupinami. Střídavě postavené, lichozpeřené, na okraji různě pilovité listy jsou během vegetace zelené (C. cordiformis, C. glabra), matně zelené (C. illinoiensis) nebo spíše žlutozelené (C. ovata, C. tomentosa). Textura je u ořechovců hrubá. Nápadné a velmi působivé je u tohoto rodu zvláště podzimní probarvení listů. Ořechovce se ve srovnání s ořešáky probarvují o něco málo později, avšak v sytějších a plnějších tónech, a probarvené drží déle. Sytě zlatožlutá, někdy až zlatohnědožlutá barva jejich listů je pro vnímavého pozorovatele jen stěží zaměnitelná a zapomenutelná. V kontextu se specificky odlupující se borkou a její barvou (zvláště u C. ovata) poskytují ořechovce zcela unikátní kompoziční možnosti pro vnímaní podzimních a zimních nálad.

Květy ořechovců jsou nenápadné. Samičí květy jsou upořádány v klasech, samčí tvoří jehnědy. Dřeviny jsou to jednodomé a vykvétají prakticky souběžně s probíhajícím olisťováním stromů. O poznání nápadnější jsou plody. Velké kulovité, nebo podlouhlé kostnaté peckovice, skryté v oplodí dosahují velikosti 3-5 cm. V době zrání se zelené nebo šedozelené oplodí na čtyři strany chlopňovitě rozděluje. Skořápky plodů jsou při pohledu z blízka, podobně jako u řady ořešáků, poměrně dekorativní. Jejich jádra (semena) jsou buď sladká (jedlá), nebo hořká (nejedlá). Plody Carya illinoiensis, známé jako pekanové ořechy, jsou řazeny mezi nejhodnotnější ovocné skořápkoviny. Jejich lisováním se mimo jiné získává rovněž kvalitní rostlinný olej. Ve své domovině se ořechovce často šíří za součinnosti řady živočichů, nejčastěji veverek, které roznáší a schovávají chutné plody coby svoji potenciální potravu do širokého okolí.

Vraťme se však ještě krátce k architektuře těchto dřevin. Kmen je u většiny ořechovců přímý a rovný, přičemž nejčastěji bývá světlejší šedavé barvy. Řada druhů má vizuálně velmi atraktivní charakteristickou odlupčivost borky. Asi nejnápadněji se uvedená vlastnost projevuje u nejpěstovanějšího druhu v Evropě, totiž u C. ovata - borka se v podlouhlých pruzích loupe směrem od báze a dále levého a pravého okraje. Přichycena zůstává ve středu odlupujícího se plátu, nebo v jeho vrcholové části. Odlupčitost nápadně stoupá po 30. roku života jedince. Drobná šupinovitá odlupčivost je charakteristická také pro C. cordiformis. Oproti tomu hluboce rozbrázděnou až rýhovanou borku podobnou ořešákům můžeme spatřit například u druhů C. glabra, C. illinoiensis či C. tomentosa. Dřevo ořechovců je pevné, tvrdé a kvalitní. C. ovata je ve své domovině hojně hospodářsky pěstovanou dřevinou. Její dřevo se označuje jako hikory.

Kořenový systém ořechovců je podobně jako u ořešáků a dalších zástupců čeledi Juglandaceae mohutně rozvinutý. Dominantní kulovitý dužnatý kořen je doplněn řadou silných vedlejších kořenů. Stromy jsou zvláště u nepřesazovaných jedinců velmi pevně zakotvené. Právě jejich rozsáhlý kořenový systém je pravděpodobně největší překážkou pro jejich přesadby. Limitující je ovšem i pro výsadbu větších velikostí školkařských výpěstků a širší použití uvedeného rodu vůbec. Mladé semenáčky ořechovců mohou svými mohutnými kotvícími kořeny již v průběhu první sezóny proniknout až do hloubky 90 cm, ačkoliv nadzemní část rostliny může dosahovat pouze několika málo centimetrů. Uvedeným skutečnostem je proto třeba adekvátně přizpůsobit školkařské technologie, výsadbový režim i následnou pěstební péči. Standardní systémy nejsou pro úspěšné pěstování ořechovců, podobně jako pro další zástupce čeledi Juglandaceae, vhodné. Při jejich použití je procento uhynulých přesazovaných exemplářů příliš vysoké!

Z pohledu ekologicko-pěstitelských nároků náleží ořechovce mezi dřeviny, které nejlépe prosperují na polostinných či slunných stanovištích. Větší zastínění s úspěchem snášejí pouze v mládí, kdy jsou současně nejcitlivější vůči mrazovému poškození. Nové výsadby je tedy vhodné situovat do blízkosti stávajících skupin nebo porostů dalších dřevin, nebo do míst, kde se předpokládají další cílené výchovné či pěstební zásahy. Většině druhů ořechovců se nejlépe daří na půdách hlinitých až jílovitohlinitých, dobře zásobených živinami a vápníkem. Ideální jsou hlubší půdní profily a půdy čerstvě vlhké. Na množství dostupné vody však zvláštní nároky nemají. Nejsuchovzdornějším zástupcem je pravděpodobně C. glabra, přirozeně rostoucí na východě Spojených států ve smíšených lesích, a to na sušších svazích a vyvýšených lokalitách. Prakticky všechny shora citované druhy ořechovců jsou mrazuvzdorné a dají se s úspěchem pěstovat od nejteplejších nížinatých oblastí až po oblast bramborářského výrobního typu (500 m n. m.). Nápadná a závažná poškození způsobená biologickými škodlivými činiteli nejsou v podmínkách střední Evropy na ořechovcích známa. Běžné městské znečištění ořechovce s úspěchem tolerují.

Největší současnou limitou jejich širšího uplatnění v zahradní a krajinářské architektuře tak zůstává zejména obtížné přesazování a s tím spojené, často nevhodně volené technologie, a dále pak praktická nedostupnost vhodných rostlin na českém trhu školkařských výpěstků.

Jaké vlastnosti lze tedy očekávat od nejběžnějších zástupců uvedeného rodu a kde nalezneme pěkné exempláře?

C. cordiformis (C. amara) - 20-30m vysoký, poměrně rychle rostoucí statný strom s užší vejčitou korunou a sytě leskle zeleným olistěním v době vegetace. Koruna spíše nepravidelná, štíhlá a hustá. Borka se odlupuje v tenkých šupinách, ve vyšším věku je mělce rozpraskaná, podobná jasanové nebo ořechové. Jádra plodů jsou hořká. Vyžaduje chráněná teplejší stanoviště, nejlépe na vápenitých podkladech. Ořechovec s úspěchem pěstovatelný zhruba do 400 m n. m. Mrazuvzdorný. Nejlépe přesazovatelný. Znečištěné ovzduší snáší hůře. Přirozené stanoviště ve své domovině nachází na březích potoků, řek a rybníků a na vlhkých občasně zaplavovaných stanovištích společně s Carya ovata, Fraxinus americana, Quercus alba, Quercus palustris či Quercus rubra. Rozšířen na východě Severní Ameriky od Quebecu až po Floridu. V ČR rostou pěkné exempláře například v Arboretu Peklov u Kostelce nad Černými Lesy či Buchlovicích.

C. glabra - 20-30m vysoký strom s široce vejčitou, načechranější, spíše otevřenou korunou. Pokřivené větve nesou sytě zelené listy, které se na podzim probarvují do nápadné zlatožluté barvy. Borka je jemně popraskaná a tmavě šedě zbarvená. Jádra plodů jedlá, nicméně spíše hořká a trpká. Poskytuje pevné a kvalitní dřevo. Obtížněji přesazovatelný. Pravděpodobně nejsuchovzdornější ořechovec rostoucí v domovině přirozeně na sušších svazích a ve vrcholových polohách spíšených lesů, často společně s Carya ovata, která je však vlhkomilnější. Dokáže růst i na půdách s vysokou hladinou podzemní vody. S úspěchem pěstovatelný až do bramborářské výrobní oblasti, tedy cca do 500 m n. m. Přirozeně rozšířen na východě USA až k Mississippi. V ČR najdeme reprezentativní zástupce například v Arboretu Peklov u Kostelce nad Černými Lesy. Uváděn je také exemplář v zámeckém parku ve Valašském Meziříčí.

C. ovata - 20-30 (40) m vysoký strom se štíhlejší, protáhle vejčitou, nepravidelnou a zpravidla neuzavřenou korunou. Větve jsou u tohoto druhu postaveny jak vystoupavě, tak poklesavě. Textura je hrubá, ovšem chomáčovitější. Spíše žlutozelené olistění v době vegetace se na podzim mění do překrásných tónů zlatožluté barvy. Listy navíc uvolňují při pomačkání slabě jablečné aroma. Borka je u tohoto ořechovce nejnápadněji odlupčitá. Loupe se charakteristicky v podlouhlých pruzích (plátech) směrem od bazální části a okrajů. Přichycena zůstává ve své středové části nebo na svém vrcholu. U mladých exemplářů je borka hladká, šedozelená, později slabě popraskaná, světle šedá. Teprve u dospělých jedinců se nápadně a specificky loupe. Jádra plodů jsou sladká, jedlá, uložená v kulaté peckovici. S úspěchem pěstovatelný na standardních ořechovcových stanovištích až do poloh kolem 500 m n. m. Znečištěné ovzduší toleruje. Poněkud hůře se přesazuje. V areálech svého přirozeného rozšíření roste nejčastěji v údolí řek, ve smíšených lesích na aluviích společně s Acer saccharum, Aesculus flava, Celtis occidentalis, Fraxinus americana, Juglans nigra, Quercus rubra, Quercus macrocarpa či dalšími zástupci z rodu Carya. Rozšířen v jihovýchodní části Kanady a na východě USA, až po Mexiko.

Jeden z nejkrásnějších ořechovců, velmi snadno poznatelný. Statné exempláře můžeme nalézt například v zámeckých parcích Červené Pečky u Kolína, Hořín, Průhonice, Chudenice či poblíž Tří Grácií v Lednici.

C. illinoiensis - 30-40m vysoký krásný strom se široce vejčitou a symetrickou korunou. Jeden z nejmohutnějších ořechovců. Ve srovnání s dalšími zástupci uvedeného rodu má poněkud jemnější texturu. Hladká hnědošedá borka se u uvedeného zástupce stává s věkem šupinatou a mělce brázditou. Vytváří mohutný kořenový systém a velmi těžce se přesazuje. Matně tmavě zelené listy se na podzim probarvují do hnědožlutých odstínů. Jádra plodů jsou sladká a velmi chutná, známá jako pekanové ořechy. Uvedený druh patří mezi nejhodnotnější skořápkové ovoce a ve své domovině je hojně komerčně pěstován. V podmínkách České republiky s úspěchem pěstovatelný na hlubokých vlhčích, těžších a živinami dobře zásobených půdách s dostatkem vápníku a polohách do cca 350 m n. m. Nejteplomilnější u nás pěstovaný zástupce rodu. V domovině druh rostoucí poblíž řek a vodních toků a v nepravidelně zaplavovaných polohách. Vyskytuje se v centrální severovýchodní části USA a jeho rozšíření sahá až po Alabamu, Texas a Mexiko. V ČR v pěstování dosud spíše zřídka. Mladý perspektivní jedinec roste v zámeckém parku v Lednici.

C. tomentosa - 25-35 m vysoký strom se široce zakulacenou nebo vejčitou nepravidelnou korunou. Tmavě šedý kmen je kryt zprvu hladkou, později brázditou borkou. Olistění v průběhu vegetace je spíše žlutozelené. V podzimních měsících se mění v nápadné sytě zlatožluté s přechody k zlatohnědé. Probarvený list podržuje poněkud déle než ostatní zástupci rodu. Jádra plodů jsou sladká, jedlá. Znečištěné městské prostředí toleruje. Hůře se přesazuje. Na přirozených stanovištích často roste na suchých kopcích a svazích, ale i v nížinatých polohách na vlhčích stanovištích. Často roste ve společnosti C. glabra. Areál jeho rozšíření zaujímá velkou část východní části Severní Ameriky od Ontaria až po Floridu. V České republice můžeme pěkné exempláře spatřit například v zámeckých parcích v Průhonicích, Hluboké nad Vltavou, Třeboni nebo ve sbírkové zahradě v Chudenicích.

Ořechovce (Carya) patří zcela jistě mezi impozantní, krásné a nevšední stromy s nezaměnitelným charakterem. Ačkoliv raší pozdě, mohou být nápadnými a překrásnými solitérami. Efektní je jejich použití ve skupinách či pohledově exponovaných dřevinných lemech. Zvláště nápadné jsou v podzimním a zimním období, které dává plně vyniknout jejich unikátní zlatožluté barvě listů a ojedinělému charakteru kmenů a větví.

Fotodokumentace:

Carya ovata - Kyjovice, ČR

Foto M. Richter

Carya tomentosa - Jeli, Maďarsko

Foto P. Bulíř

Carya ovata - Wroclaw, Polsko

Foto P. Bulíř

Literární prameny:

Bean, W. J.: Trees and shrubs Hardy in the British Isles, vol. I. A-K, 5th ed., London: John Murray, 1929, 688 s.

Hieke, K.: Praktická dendrologie I. Praha: SZN, 1978, 533 s.

Hieke, K.: České zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: SZN, 1984, 464 s.

Hieke, K.: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: SZN, 1985, 312 s.

Horáček, P.: Encyklopedie listnatých stromů a keřů, Brno: Computer Press 2007, 748 s. ISBN 80-251-1708-8.

Roloff, A et Bärtels, A.: Flora der Gehölze. Stuttgart: Eugen Ulmer KG, 2006, 844 s. ISBN-10: 3-8001-4832-3.

Kavka B.: Zhodnocení hlavních druhů listnáčů z hlediska jejich využití v zahradní a krajinářské tvorbě. Průhonice: Výzkumný a šlechtitelský ústav okrasného zahradnictví, Acta Průhoniciana, sv. 22, 1969, 174 s.

Dirr, M. A.: Manual of Woody Landscape Plants - Their Identification, Ornamental Characteristics, Culture, Propagation and Uses. 5th ed. Champaign: Stipes Publishing, 1998, s. 184-188, ISBN 0-87563-795-7.

CV:

Ing. Pavel Bulíř, Ph.D. (1978)

odborný asistent na Ústavu biotechniky zeleně ZF v Lednici, absolvent oboru Zahradní a krajinářská architektura na MENDELU ZF, absolvoval studijní pobyt na Wageningen univerzity v Nizozemí. Zaměřuje se na dendrologii, hodnocení dřevin a použití rostlin. Praktikující zahradní architekt a školkař.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg