V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív rozhovory Rozhovor s doc. ing. arch. Janem Jehlíkem

Rozhovor s doc. ing. arch. Janem Jehlíkem

Tisk
Rozhovor s doc. ing. arch. Janem Jehlíkem
V. Babka
Lucie Kostková









„...Nerozlišuji mezi architekturou a urbanismem, i územní plánování považuji za architekturu. Považuji schopnost architekta orientovat se ve všech měřítcích za základní podmínku této profese. Jde prvotně o organizování prostoru, o schopnost pochopit význam místa, rozsah a povahu vztahů v tom místě (individuální charakter) a hlavně jde o to vytvořit původní návrh. Původní znamená vždy „nový". Nový ve smyslu „tady a teď", ve smyslu čerstvého a „neupatlaného" (ať již formální technikou, reprodukcemi minulého nebo svévolnými gesty). Je nanejvýš důležité nezaměňovat techniku provádění té dané zakázky (dům - plán) za vlastní návrh. Technika je řemeslem a tudíž samozřejmou podmínkou. Je jednou ze schopností architekta zorganizovat tým pro takové provedení zakázky - jde vždy o týmovou práci. Ale vlastní návrh je vždy individuálním hluboce osobním výkonem. Není to to, co „vyjde" (i ze sebedokonalejších analýz), ale to, co lze objevit (nalézt v sobě). Teprve v tomto „souboji" se každému ukáže, zda je architekt či ne. A nejde samozřejmě o originalitu, ale o poctivost. O úsilí korunované často kostrbatým výsledkem. O absenci strachu z chyb či nepovedeného efektu.
Ve svých pracích usiluji o „nalezení domu" (domů, města či krajiny), který mám za úkol navrhnout. Jakoby na tom místě již byl, jen jej objevit. Zadání klienta považuji za nosné, ale klíčovým je pro mě místo a nejen to, je to „místo v čase". Nejde až tak o rozumovou spekulaci, ale o pochopení a hledání, co by „tady" mělo vyrůst. O „vidění" toho domu a následné zformování do reality. Spolupracuje přitom „celý člověk". Samozřejmě včetně vzdělání a rozumu. Nicméně, každému opravdovému architektovi je znám ten stav „tvoření zevnitř", tedy jistý vhled, jistá magie. Jen je v tomto racionalistickém a pseudovědeckém ovzduší postsocialismu nevhodné o tom osobně hovořit. Je to škoda, protože zde se teprve otvírá cesta k řešení mnoha zatuhlostí v našem oboru. Teprve s takovým poznáváním je architekt, urbanista, plánovač schopen opravdu pomoci světu. Teprve tímto plným přiznáním se architekt vrací naplno do své profese a nepřiživuje se amatérsky na profesích jiných (stavařina, sociologie, geografie, ekonomie apod.)....."

(Jehlík Jan, leden 2010, text přednesený před Vědeckou uměleckou radou Fakulty architektury ČVUT jako součást obhajoby habilitační práce)
Teorie, vystoupení a texty pana architekta Jehlíka se vyznačují úsporností a překvapivou výstižností. Slyšel jsem ho poprvé před rokem na přednášce ve Vršovicích. Nejprve jsem požádal o korespondenční rozhovor. Na úvod jsem si dovolil napsat:
„Vážený pane architekte, okruhy témat našeho rozhovoru, smluveného v minulém roce, se snažím mířit do společných vod, i když by také mělo smysl dále rozebírat Vaši vlastní tvorbu architekta. Ty okruhy je možno podle libosti rozvíjet nebo vynechávat, moje zjednodušování a generalizování má přispět k celkové větší srozumitelnosti. Doufám, že otázky ode mne nevyznívají místy příliš negativisticky. Přál bych si, abyste třeba, laskavě, popsal Vaše východiska a pokusil se o odpovědi na společně vnímané problémy. Kdybyste měl pocit, že formát rozhovoru je nevhodný, budu vděčen za jakoukoliv jinou formu, kterou doporučíte. Jsem přesvědčen, že rozhovor s Vámi bude pro našince velmi podnětný a poučný."
Pak následovalo několik mých stránek teoretizování o architektuře a přírodě ve městě. Posléze uznávám, že text byl poměrně komplikovaný a složitý, místy až nadbytečně vysvětlující cítěnou společnou (mezi zahradníkem a architektem) obtížně postihnutelnou notu.
Architekt Jehlík mi pak zavolal, že na můj text nemůže tak jednoduše reagovat a poslal mi opis některých jeho již dříve publikovaných textů.
„.... Krajina není již příroda, je „krajem" námi uchopitelného světa (chceme-li „sídla").
To, co na krajině obdivujeme je jednak to, co nás přerůstá, jednak um, s jakým jí po staletí tváříme.
Česká krajina je dnes vesměs krajinou kulturní, výsledně „nepřírodní", dalo by se říci urbanizovanou, je tedy nutné území při tvorbě chápat celistvě, sídla a „okolní" krajinu neodděleně. To je první krok k zabránění exploatace krajiny jako životadárného prostoru. Druhým krokem je naučit se reálným postupům, jak té celistvosti (nedělitelnosti) docílit. Jak dospět k nosné myšlence, jak jí zformulovat, jak jí prosadit či spíše zprostředkovat. Jak nalézt cestu v procesech urbanizace, suburbanizace či desurbanizace
Krása české krajiny není výsledkem práce územních plánovačů a architektů, ale osvícených politiků, rozumných hospodářů a šikovných řemeslníků.
Rozdíly mezi vesnicí a městem se v principu zredukovaly na jediný: vesnice stále zůstává komunitou.
Jaký je současný největší problém týkající se farmáře i architekta?
Rozsah a nízká kvalita příměstské výstavby (tzv. urban sprawl)
Proč tomu tak je?
- půda není vnímána jako prostředek pro přežití, jako základní hodnota
- pozemky mají často anonymního (pseudo)hospodáře (majitel bez vazby k místu)
- zemědělská půda má nízkou cenu na trhu (tendence ke zhodnocení změnou využití)
- přerušil se vztah obyvatel - hospodář (stavení - humna - pole)
- obce nebrání územními plány změnám využití půdy (nezastavitelné - zastavitelné)
- plány rozvojových území jsou podprůměrné (bez organických vazeb na stávající sídlo)
- zástavby nových území nejsou vesnicí (komunitou - viz výše)
- architektonická úroveň staveb je nevalná
Jak na to?
Vzhlížíme k historické krajině, k historické vesnici, k historickým venkovským stavbám
- ponejvíce barokním, tedy z doby agresivní rekatolizace a velkým mocenským zásahům
- ke krajině hospodaření církevních řádů, aristokratických rodů, velkých sedláků a drobných záhumenkářů
- k vesnici s přímou vazbou na okolní pole a farmy, s životní závislostí na půdě
- k lidové „architektuře" tvořené zručnými místními staviteli z materiálů z místních zdrojů
Vše je jinak - náš pohled je proto, přiznejme si, často romantickým snem.
Neprošli jsme zatím důkladným prozřením, pochopením reality.
Proto je náš postoj buď přezíravý, nebo ublíženecký („nerespektují náš pohled").
Proto neumíme dostatečně argumentovat na obranu „opravdových hodnot".
Nejvyšší čas hledat soudobý venkov......"
(Jehlík Jan, květen 2008, výtažek z přednášky, seminář „Ochrana zemědělského půdního fondu")
„....[Když nevím, tak zeleň] Neschopnost politiků, úředníků, architektů a krajinářů pochopit, pojmenovat a navrhovat veřejný prostor ústí do alibistického navrhování zeleně do každého nezastavěného místa, které se díky výše zmíněnému nevědění stává „zbytkem" mezi stavbou a jednoúčelovou zpevněnou plochou. Velká část veřejného prostoru sídel je tvořena takovými „zbytky".
[Zeleň je dobro, stavba je zlo]
Je načase hledat příčinu tohoto nesmyslného „nepřátelství". Je načase přesněji pojmenovat vztah mezi „zelení" (raději „vegetací" či dokonce „nezpevněnými plochami") a stavbou (objektem či zpevněnou plochou). Hledání je o to zajímavější v době, kdy mnoho parků je tvořeno stavbami a zpevněnými plochami a mnoho staveb obsahuje „zelené" prvky. Je nutné vnímat, jak imperativ zeleně v sídlech nutí tato sídla roztahovat se do krajiny a jak taková „řídkost" komplikuje kromě jiného i sociální vztahy!
[Staré je lepší než nové]
Strach před novým je vyvolán neschopností či nechutí k hledání vpravdě soudobé kvality. I za cenu bourání starého. Teprve rozpoznáním příčin a smyslu objektu, prostoru či dění jsem schopen rozpoznat i jejich hodnoty. Potom jsem teprve schopen stanovit rozsah a míru jejich ochrany. A i potom musím být připraven své závěry přehodnotit, když pochopím své mylné předpoklady nebo když se předpoklady či podmínky změní. Nejhorší ze všeho je ustrnutí na místě - tak vypadá smrt.
[Památka nemůže být špatná]
Stejně jako u „zeleně" je každý tvůrčí člověk stále a znovu stavěn před axiom: vše, co se chystáš vytvořit je pouze „odvozeninou" a de facto „útokem" na vyšší hodnoty. Nový čin je vždy preventivně odsouzen k poloze agresora. Je to paradox, protože v dějinách (jakož i v přírodě!) vždy staré bylo nahrazováno novým. Samozřejmě otázkou je, co je u čeho „stáří". Jinak řečeno: jakou hodnotu má ona „věc" vzhledem ke světu, jak „živorodá" je, jak posiluje celek. Zde se mi zdá být „Rhodos".
[Památka je to na co hledím, ne to, v čem žiji]
Nadvláda smyslových a zvláště zrakových vjemů je překážkou v opravdovém poznání hodnot. Vnější forma či tvar jsou pro nás hlavními nositeli informace a zásadním atributem popisu. Paradoxně se památka, tedy „něco, co nemá být zapomenuto", něco „v nás", stává něčím „mimo nás". Objektem k uctívání, ne objektem k užívání a stálému tváření. Zapomínáme (sic!), že všechny (!) památky vznikly vrstvením a hnětením, hledáním kvality skrze žitý prostor a žitou hmotu. Nebojme se prožít spíše vnitřně to, kde nalézáme pamětihodné kvality. Nebojme se (mentálního) „bourání", dokážeme potom mnohem lépe poznat hodnoty a chránit!
Park je stavba, architektura, prostor
Město je stavba, od jednoho konce po druhý, od kraje ke kraji, v krajině (tolik užívaný obrat „krajina ve městě" znamená: město rozdělené krajinou). Pokud má město zůstat kompaktním „netrhaným"celkem, potom je každý komponovaný vegetační prvek uvnitř města parkem, zahradou nebo solitérem, ne krajinou. Tedy prvkem skladebným ve „stavbě města". Stejným jako jsou bloky, domy, komunikace či drobná architektura. Můžeme tyto prvky všechny vnímat jako hmotu s rozdílnými vlastnostmi a rozdílným působením na člověka a jeho prostředí (není nějaké „objektivní" mimolidské vnímání). A tato „hmota" vytváří prostor a umění její skladby je uměním architektury.
Pevnost (Firmitas) + Účelnost (Utilitas) + Ladnost (Venustas)
Tyto základní principy, jimiž je (nejen) Vitruviem poměřovaná architektura platí i pro krajinářskou architekturu a tedy i pro park. Přičemž pevností budiž kvalita v čase, účelností souznění s lidskými činnostmi a ději a ladností budiž harmonie všech složek včetně těch neviditelných. Můžeme říci, že park má být krásný. To ale znamená nejen prvotní úžas, ale také potřebu navracení se, nejen zklidnění, ale také jistou míru napětí a tajemství, nejen smyslový požitek, ale také nadsmyslový zážitek.
Park je veřejný prostor
Jaké je to společenství, jehož je park veřejným prostorem? Jaké jsou jeho aktivity a rituály? Jedná se o „veřejnost" s parkem sousedící nebo „veřejnost" čtvrti nebo „veřejnost" celého města? Je možné uspokojit všechny skupiny obyvatel? Jde opravdu „jen" o součet požadovaných aktivit? Jsme schopní nalézt i symboliku parku jako výsostného veřejného prostoru, jako kromě jiného reprezentačního prvku místa a města? A umíme vlastně pracovat se symboly? Jinak řečeno: máme ještě schopnost obsáhnout jiné než utilitárně přízemní?
Veřejný prostor je kontinuum
Nezapomínejme, že každý park je součástí celé sítě veřejných prostorů - ulic, uliček, náměstí a plácků. Je součástí oné „stavby - skladby". Má své místo v určité hierarchii. Nemůže se vyvyšovat - jako kdyby chtěla játra být mozkem. Nemůže se ani ponižovat na úroveň jakéhosi „hygienického paragrafu", alibistického přívěsku na funkcionalistickém konstruktu sídla. Kvalita parku de facto stojí a padá s kvalitou celého okolního světa veřejného prostoru. Nelze jej bez toho vnímat, hodnotit ani „stavět".
Veřejný prostor je obrazem společenství
Nijaký charakter našich veřejných prostorů vypovídá o nijakém charakteru nás jako společenství. Limity návrhu parku jsou dány limity našich schopností poznat, jací jsme a co je naší vnitřní potřebou. Proto ostatně raději chráníme staré - bojíme se toho „nového" v nás, protože možná není vůbec vábné. Nebo ještě hůře - není třeba žádné. Ze strachu z reálného vidění sebe sama nejsme schopní činů. Třeba i vnějškově nehezkých. Ale jen novými činy se posouváme k těm „hezkým". Nemůžeme se bát vstoupit do veřejného prostoru jasnými současnými akty. Nicméně, je jasné, že by s tak mělo dít poučeně. Poučujme se důkladně a otevřeně.
Veřejný prostor je jazykem společenství
Asi je čas na časté debaty o tom, co očekáváme od veřejného prostoru, o jeho obsahu i formě. „Lidé z ulice" žádají utilitární osobní výhody, „učenci" symboly, výsledkem je nedohoda. Je překvapivé, jak málo víme o veřejném prostoru, jak jsme ve vleku starých forem či neopodstatněných idejí. Jak něco tak „jednoduchého" jako je veřejný prostor dostává plíživě nepřívětivou a často jen formální či úzce užitkovou tvář.
Park je uvědoměním přírody
Je kontaktem na podstatu, matku.
Náměstí je uvědoměním společenství
Je kontaktem na sílu, otce.
Ulice je uvědoměním cesty
Je kontaktem na otevřenost a cíl.........."
(Jehlík Jan, březen 2009, výtažek z přednášky, Konference „Odkaz zahradního architekta Františka Thomayera")

Když jsem si uvědomil svoji neschopnost stručně pokračovat v korespondenčním rozhovoru na nelehká témata soudobého urbanismu (doposud jsem rozhovory zaznamenával na diktafon), především s ohledem na svoji vlastní komplikovanost a neovlivnitelnou tendenci k samovysvětlování, požádal jsem architektku Lucii Kostkovou o pomoc, aby otázky pro pana architekta Jehlíka sepsala dle své představy sama a jednoduše. Lucie, absolventka lednické Zahradnické fakulty a brněnské Fakulty architektury na VUT, tedy pro mě zosobnění „mezioborové syntézy", byla od začátku seznámena s nesnázemi, které mě při přípravě provázely. Několikrát se také naživo účastnila Jehlíkových přednášek na brněnské Technice. Otázky sestavila do přehledných okruhů a po několika měsících na ně architekt Jehlík odpověděl.

Urbanismus

Jak byste charakterizoval současný urbanismus v České republice v teoretické i praktické rovině?
Jako uschlou větev, u níž si hrajeme na to, že vidíme květy a listí. Urbanismus je reprezentován na jedné straně územními plány, jejichž forma odpovídá socialistickému pohledu na svět, a na druhé straně drsné realitě reálného stavění v liberální společnosti. V teoretické rovině nejsme schopni správně interpretovat a předjímat „fyzické pohyby" sídel a současně sdělovat přesvědčivé vize kvalitního prostředí. V praktické rovině jsme dopustili de facto naprosto diktát státní správy, ať již v rovině rigidní legislativy nebo v rovině úřední moci. Druhé plyne z prvního: zatuhlá víra ve funkční zónování sídel a jejich pseudovědecký konstrukt umožnila nahradit tvůrčí práci nekončícím množstvím limitů a architekty nahradit poslušnými plánovači, dopraváky a hygieniky. Zmizela schopnost tvořit sídlo i krajinu jako příjemné místo k životu, jako vpravdě obytný prostor.
Lze dosáhnout souladu mezi ideálním obrazem města či krajiny viděným urbanistou/krajinářem se soudobými potřebami a tendencemi společnosti?
Nejen, že lze, ale je to nezbytné. Pokud přijmeme tezi, že to nejde, přijímáme dobrovolně úpadek a zánik. Právě každodenní usilovné hledání tohoto souladu má být cílem architekta, ne nějaké objektivistické a alibistické plány.
Existují ještě ve stavbě měst a dotváření / přetváření středoevropské kulturní krajiny nějaké univerzální principy, na kterých by se všichni bez ohledu na vzdělání a postavení měli shodnout?
Když se nepředpojatě zeptáme sami sebe, která místa jsou nám blízká, srozumitelná či příjemná, zjistíme, že se většinou shodneme. Ty principy plynou primárně z psychologického pojímání fyzického prostoru. Ne a priori z estetiky tvarů či sociologických rozborů. Architekt by měl umět v každý čas a na každém místě interpretovat charakter, jedinečnost a kvalitu prostředí. Tak, jak jí „čte" z minulosti i budoucnosti toho místa. A je mnoho společných principů: například pojetí centra, hustoty sídla, otevřenosti krajiny, vedení cest apod.
Má v globálním světě ještě smysl lokální architektura a tradiční koncepce zastavění?
Každý opravdový tvůrčí akt má v sobě vždy všechny vrstvy - od lokální ke globální, od jedinečné k universální, od tradiční k avantgardní. Pokud ovšem pod pojmem „tradiční" nemyslíme formální kopírování a pod pojmem „lokální" do sebe uzavřenou malost - to je nepoužitelné v každé době. Lokálním je například Gion Caminada ve švýcarském Vrinu a tradičním například Aldo Rossi ve své teoretické i praktické práci. A to jsou mistři.
Co je dnes veřejný prostor? Agora nebo nákupní centrum?
Nákupní centrum není veřejný, ale soukromý prostor! Tyto objekty pouze využívají neschopnosti veřejné správy vytvořit kvalitní veřejné prostory a přejímají tak některé jejich vnější znaky. Veřejný prostor je mnohem bohatším světem, je nabídkou nikdy předem definovaných aktivit a dějů, je potenciálně přístupný všem, všesměrný a kontinuální v rámci celku sídla. Veřejný prostor je principiálně vždy otevřený, protože v něm člověk zažívá vztah k zemi i nebi, k místu i celku, ke klidu i dynamice dějů. Agora je nenahraditelná, protože je symbolem i potřebou obce jako společenství. Ta potřebnost souvisí s přirozeným lidským ustrojením, ne s odpovědí v dotazníku či s momentálně populárními tendencemi.

POJMY NAZELENO
Co pro Vás v praxi i ve škole znamená velmi populární termín „trvale udržitelný rozvoj"?
Opravdový význam tohoto termínu souvisí mnohem více se skromností, poctivostí a pravdivostí než s teoriemi o „pilířích" či s plněním „bobříků". Udržitelnou je každá kvalitně odvedená práce.
Co pro Vás znamená pojem „životní prostředí"? Jak by se s ním mělo zacházet?
Pojem životní prostředí neznamená de facto nic. Buď je to všechno, nezávisle na pozemsky lidském vnímání, nebo je to prostředí výhodné pro člověka. Ta první varianta se vymyká ze schopnosti běžného posuzování a zacházení, ta druhá je postavená na sobectví a malém lidském strachu o zdraví či život. V té první je každý nesobecký čistý lidský úmysl nebo čin kvalitou, v té druhé bychom měli více hledět na poctivost konkrétních aktivit než na ideologii. Architekt by proto měl mít na paměti, že je tvůrcem nového, respektive přetvářeného, a tuto zodpovědnost by měl hluboce pokaždé znovu chápat a zažívat. Vnímat, že je součástí celku on i jeho dílo.
Co pro Vás znamená pojem „zeleň" ve městě?
Přírodní ekvivalent stavby. Oba prvky vytváří prostor i prostředí, mají své kvality a navzájem se doplňují. Jako muž a žena, jako nebe a zem a jako mnoho dalších duálů. Je třeba hledat harmonii, ale vždy jedinečně, žádná obecná pravidla neexistují, kromě těch archetypálních.
Je zelených ploch ve městě málo či mnoho? Jsou postradatelným či nezbytným komfortem?
Je jich mnoho nesmyslných, neudržovaných a beztvarých. Je jich málo kvalitních, příjemných a funkčních. Je nebudována či ničena vlásečnicová síť přírodních elementů jako životadárných artérií.
Jak vypadá ideální hranice mezi městem/sídlem a nezastavěnou krajinou?
Je jasná, poznám, kde jsem vně a kde uvnitř. To ale nemusí znamenat viditelnou linii. Znamená to hlavně, že svět před i za je vědomě a kvalitně formulován.
Proč zachovat kulturní krajinu i když je pro soudobý životní způsob spíše kulisou?
Není kulisou, je potřebou. Potřebou velkého měřítka. Je prostředníkem mezi sídlem a nebem. Ztráta cesty na horizont, ztráta povědomí rozsáhlosti či ztráta mohutnosti „matky" je ztrátou konečnou.

ARCHITEKT vs. KRAJINÁŘ
Je pro architekta při navrhování strom kontrapunktem domu, rostliny domům a stavbám?
Pro dobrého architekta ano. To ale vždy souvisí s kvalitou ne s kvantitou. A nejen s fyzickou kvalitou, ale i s kvalitou „vnitřní", harmonizující.
Kde nacházíte shody a kde rozdíly při navrhování staveb a umisťování rostlin?
Shoda je jen v tvorbě fyzického prostoru, to je jejich styčná sféra, v ostatním se tyto elementy liší.
Jsou dle Vašeho mínění současní architekti schopní navrhovat zeleň v sídlech i v krajině?
Ti opravdu dobří ano, ale neztotožňuji je automaticky s těmi „v časopisech". Jsem přesvědčen, že dobrý architekt se toho zhostí lépe než většina tzv. krajinářů.
Je krajinář specialistou urbanisty nebo urbanista specialistou krajináře?
Je jen „architekt". Autor a organizátor. Kdo není schopen koncipovat jakýkoliv celek v jakémkoliv měřítku, není architekt. Může být specialistou. To není hana, to je postavení ve vztazích a princip činností. A samozřejmě, že jako osoba se mohu nacházet v obou polohách, záleží na tématu a přijaté roli.
Jak připravovat urbanistu/architekta, aby uměl dobře pracovat s rostlinami jako architektonickým prvkem?
Architekt by měl především studovat paralelně obě disciplíny v průběhu celého studia. Radši omezeně co do hloubky, ale s důrazem na tvorbu vědomého prostoru a kvalitního prostředí. A v měřítcích domu, sídla a regionu.
Jak připravovat zahradníka/krajináře, aby uměl pracovat s prostorem jako takovým?
Studovat architekturu. Krajinář by měl umět navrhnout dobrý dům stejně jako architekt staveb by měl navrhnout dobrý park. Kdo to neumí, neměl by být nazýván architektem. Je oním specialistou. Radši větší tým s jedním autorem a kvalitními specialisty než nekonečně malých „jakoarchitektů" či „jakokrajinářů".
(Jehlík Jan, listopad 2010)




doc. ing. arch. Jan Jehlík,
do roku 2007 Jan Jehlík - Architektionická kancelář,
od 2007 vyučuje na Fakultě architektury ČVUT,
vedoucí Ústavu urbanismu














Ing. arch. Lucie Kostková
v roce 2010 absolvovala Zahradnickou fakultu Mendelovy university v Lednici
a Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně




 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg