V novém čísle najdete:

Téma: Květiny

 

Květiny a bylinné patro kolem nás

Interaktívna experimentálna záhrada na FZKI SPU v Nitre

Hummelo - soukromý trvalkový ráj Pieta Oudolfa

Květinový záhon ve veřejném prostoru

Zkušenosti s použitím květin ve Zlíně

Trvalkové výsadby ze suchomilných rostliny

The Path: Show světového formátu

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 02/2010 Park přátelství – geneze a další osudy

Park přátelství – geneze a další osudy

Tisk
Otakar Kuča

Idea obvodního městského parku v Praze 9 vděčí za svůj zrod Pražskému jaru 1968. Nejen film, literatura, divadlo a výtvarné umění dosáhly tehdy vrcholu československé umělecké tvorby, též krajinářská architektura zažila v tomto roce své uznání jako ústrojná součást architektury a výtvarného umění: vypsání soutěže na nový městský park.

Tehdejší Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy vymezil velkoryse území o rozloze 23 hektarů, na němž se měl rozkládat park ve tvaru mohutného L od proseckého hřbitova až po ulici Lovosickou. Vysočanská ulice měla být přemostěna širokou terasou s obchodním a společenským centrem a veřejnou knihovnou. Za ulicí Jiřetínskou byl navržen kulturní dům s dětským areálem. Celek navazoval na plánovanou pásovou rekreační krajinu Severního města. Ze tří nejvýše oceněných návrhů (autoři: Otakar Kuča, Luděk Todl s Jaroslavem Horkým, Josef Hrůza) navrhla porota můj soutěžní návrh k realizaci.


S úsměvem odbočuji: o mé účasti na soutěži rozhodla moje první žena Eva1). Tři týdny před soutěžním termínem jsem si teprve jel prohlédnout místo činu - prosecké panelové sídliště. Do prostoru budoucího parku byly nahuštěny inženýrské sítě, jaké si jen lze představit: dominovaly tu stožáry vysokého napětí, území křížila obludná potrubí teplovodů a plynovodů, všude sklady stavebního materiálu... Do takového prostoru se koncepčně řešený park navrhnout nedá! Doma jsem suše oznámil, že soutěž vzdávám. Následoval ženin nevěřícný pohled: „Ale vyzvedl sis zálohu šest tisíc?" „No co, tu budu muset vrátit," oponoval jsem. Eva se jen zasmála: „Vracet už není co, ukliď si rýsovací stůl a dělej."

Jádrem řešení bylo radikálně odlišit park od fatální krajiny sídliště, vytvořit protihlukovou bariéru modulací terénu u ulice Vysočanské a oživit suchou step pražského severu vodním živlem - soustavou rybníčků, potoků a splávků s recirkulací vody. Vzdáleně mě inspirovaly fantastické vize G. B. Piranasiho, krajinářské studie Reptonovy a Nashovy (odtud analogie: Park přátelství dle klasicistních chrámů a pavilonů přátelství) a utopická architektura Bruno Tauta.

Vědom si diktátu prováděcích firem, navrhl jsem záměrně silný kontrast mezi volnou přírodní kompozici a přísně stereometrickým lomením betonových břehů vodní soustavy. Poblíž plánovaných objektů byly volná kompozice podřízena požadovaným funkcím: parkoviště před kulturním domem jsem navrhl jako dubový bosket, pravidelnost doznaly i letní kavárny u nákupního a společenského centra, eurytmii jsem vložil do dětské letní čítárny a Komenského „labyrintu světa a ráje srdce".

Za nastalé normalizace ležel návrh v podniku Sady, lesy, zahradnictví hl. m. Prahy pět let u ledu. Za ta léta jsem stihl využít nabídku docentury na Technické univerzitě v Západním Berlíně, být vyloučen z normalizačního Svazu architektů za činnost v Koordinačním výboru tvůrčích svazů a v roce 1973 nastoupit jako vedoucí ateliéru krajinářské architektury SÚRPMO a externí pedagog na AVU, aniž bych si, chráněn vedením ústavu a profesorem Františkem Cubrem, ani v nejmenším zadal s tehdejším kolaborantským režimem2). V roce 1974 zadal podnik SLZ našemu ateliéru úvodní a v roce 1975 prováděcí projekt na Park přátelství, a to na tvrdě zredukovanou střední část parku o rozloze osmi hektarů. Byla zrušena stavba kulturního domu s areálem dětí, za své vzala idea nákupního a společenského centra s letními kavárnami, padl návrh terasy s knihovnou a Komenského zahrada zůstala jen v mé soutěžní studii. Technický projekt vodní soustavy s recirkulací vody řešil Hydroprojekt Praha (ing. Liška a stavitel Barták). Strojovnu jsem umístil do suterénu centra zahradníků, které obsahovalo denní místnost zahradníků se sociálním zázemím, garsoniéru správce parku a spojovací zimní zahradu. Objekt byl navržen a realizován podle standardu předních západoevropských parků (prováděcí projekt O. Kantová). Úřad městské části Prahy 9 jej však po listopadu 1989 bohužel s porušením autorského zákona dal diletantsky přestavět na pizzerii. Navíc připustil likvidaci průmyslového vodovodu, který zajišťoval ekonomičtější provoz vodní soustavy.

Park byl slavnostně otevřen 23.6.1983 a řadu let komplexně fungoval, aniž by mu byla věnována soustavná péče. V Dějinách českého výtvarného umění (VI. Díl, 1958 - 2000) je dílo hodnoceno jako vynikající řešení městského parku a jeho ostrov, rondel s vodním prstencem, jako téměř landartovský prvek3). Po roce 2000 již nebyl vodní systém v provozu a v roce 2005 dostal park ránu z milosti, když v pásu podél ulice Vysočanské byla zahájena stavba hloubené trasy metra mezi stanicemi Střížkov a Prosek. Na třetině parku bylo vykáceno 110 čtyřicetiletých lip a dubů v ceně 16 milionů Kč, navíc projektantka zeleně Metroprojektu zařadila toto kácení do dokumentace „Ochrana zeleně"! Drastické kácení kvetoucích lip natočila režisérka Marie Šandová a svou reportáž doplnila o besedu v parku za účasti ombudsmana Dr. Otakara Motejla a ředitele České komory architektů Dr. Jiřího Ploce. Na besedě jsem označil kácení „za největší masakr veřejné zeleně v Evropě". Bezprostředně po odvysílání díla Marie Šandové se mnou uzavřel Metroprojekt smlouvu na projekt obnovy zničené třetiny parku a navíc mi zadal studii na revitalizaci celého Parku přátelství. Patří k absurditám tohoto světa, že drastický zásah do parku vedl postupně k jeho totální obnově. Zasloužil se o to Metroprojekt, Úřad městské části Prahy 9, dotace z fondů Evropské unie a Magistrátu hl. m. Prahy.

Na zlikvidované třetině parku byly založeny perfektní mlatové cesty, schodiště a nástupní prostor u zastávky MHD byly vydlážděny vápencovou mozaikou, v plném rozsahu byla obnovena výsadba na protihlukovém valu, byla osazena kvalitní svítidla veřejného osvětlení.


Investorem ostatní revitalizace parku včetně stěžejní obnovy celé vodní soustavy byl Úřad městské části Praha 9. Z jeho zástupců a pracovníků oceňuji angažovanost starosty Ing. Jana Jarolíma a tehdejší pracovnice odboru životního prostředí Mgr. Evy Jakubcové. Na akci jsem si ponechal funkci zodpovědného projektanta a autorský dozor, prováděcí projekt zpracoval Atelier 05 ve složení Ing. Aleš Steiner, Ing. Pavlína Malíková a Ing. Martina Vlnasová. Obnovu nádrží navrhli Ing. Luboš Káně a Ing. Josef Kubát z Atelieru DEK, strojovnu recirkulace Ing. Milan Vodička.


Vysoce oceňuji citlivý přístup celého projekčního týmu k obnově díla, jehož krajinářské řešení spadá do třetí čtvrtiny 20. století. Mimo pietní obnovu parku vyšlého z idejí šedesátých let se tým Ing. Aleše Steinera zasloužil o nové doplňující prvky: komorní amfiteátr, dřevěná mola u dolního rybníku, dvě dětská hřiště a úpravu odpočinkových čtverců v jihovýchodní části parku.


Realizaci výsadeb v pásu po výstavbě metra zajišťoval podnik Rekultivace Most, v revitalizované části firma Gabriel, obnovu vodních nádrží firma Navatyp, komunikace a náročnou výdlažbu prstencového bazénu firma BEB.


Trvá jen malá autorova skepse. Parky se otevírají se slávou jako volební či jiná propagační akce. Avšak bez řádné každodenní údržby, bez pravidelné kontroly technického zařízení, bez trvalého dohledu Městské policie zůstává mementem osud Parku přátelství před jeho revitalizací.


 


Poznámky :

1) Eva Kučová, roz. Kudelová (1928 - 1991), pocházela z moravských a slezských zahradnických rodů Bednaříků a Kudelů. Po maturitě na reálném gymnasiu v Ostravě (1947) absolvovala Zahradnickou školu v Ruzyni ( 1948 - 1950 ), kde byla spolužačkou Jiřího Marečka. Vyučená zahradnice u Josefa Vika. Pak ekonomika podniků SLZ a Uměleckých řemesel. Manželkou autora článku 1950 - 1974, dcera Helena (1951), syn Petr (1954). Zrozena ve znameních Draka a Štíra, platila pro ni charakteristika Theodory Lau: Podmanivá neústupná divokost a vášnivost Štíra se mísí s úděsnou silou a mocí Draka. Takže soutěž na Park přátelství jsme těžko mohl vzdát.

2) Jiří T. Kotalík: Otakar Kuča - architekt krajinář:


"Nastupuje plíživá normalizace a Kuča je po Pražském jaru též "persona non grata". Odchází na Technickou univerzitu do Berlína, kde je jmenován docentem v oboru krajinářské architektury a obhajuje zde i svou doktorskou disertační práci „K vývoji evropské parkové a zahradní krajiny".


"Vrací se do SÚRPMO, jehož vedení chrání architekta jeho formátu před vnějšími politickými tlaky a pověřuje jej významnými úkoly."


In: Otakar Kuča, Krajina, architektura, design, Praha 2000, str. 10 - 11.

Adolf Benš, Soutěž na řešení centrálního parku na Proseku, Architektura ČSSR 1969/5

Josef Hrůza, Grünplanung in Prag. Ein Wettbewerb für eine Parkanlage in der neuen Siedlung Prosek, Das Gartenamt 1996/12, Hannover

3) Dějiny českého výtvarného umění, díl VI/1 (1958 - 2000). Kap.: J. Zemánek, Znovuobjevení krajiny jako materie, procesu a místa, str. 526 - 527, Academia Praha 2007.

Marie Kurková, Zelená perla na Proseku, In: Devítka, Magazín MČ Praha 9, 2008/9 str. 6 - 7, soutěžní návrh 1668, 2 fotografie.

Eva Kořánová, Park přátelství, In: Přesahy a souvislosti, Kniha o městské části Praha 9, Praha 2009, str. 40 - 45, plán, 5 fotografií.



 

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg