V novém čísle ZPK 4/2019 najdete:

Téma: SPOLUPRÁCE

Ružová záhrada v Dolnej Krupej

Zahradní slavnost na Flore Olomouc

Revitalizace parku Riegrovy sady, Praha

Jedeme v tom všichni

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Výstavba golfového hřiště

Výstavba golfového hřiště

Tisk
Marek Hamata, Dalibor Procházka

Výstavba golfového hřiště má zásadní vliv nejen na jeho výsledné užitné vlastnosti, jako jsou například délka provozu v roce a herní kvalita, ale i na herní obtížnost v průběhu každé sezony. Návratnost investic do golfového hřiště se přitom běžně počítá v řádu desítek let, ovšem běžným požadavkem, respektive přáním investora bývá životnost 99 i více let. Založení golfového hřiště proto musí odpovídat oběma hlediskům. Primárním požadavkem musí být technologická dostupnost a ekonomická udržitelnost běžné údržby při zachování všech ostatních parametrů.

Řešení odtoku vody
V návrhu a při realizaci golfového hřiště je třeba vyřešit zejména schopnost absorpce nadměrného množství vody, respektive jejího přirozeného odtoku. To se přitom týká veškerých herních ploch: odpaliště - tees, dráhy - fairways, jamkoviště - greens a případně i části semirafu a rafu - semirough a rough. V opačném případě dochází k podmáčení travních porostů, což má kromě dlouhodobého efektu na zdravotní stav travního porostu vliv i na okamžitý stav hřiště, které je v daný okamžik „obtížně hratelné" či přímo „nehratelné".
Nejběžnějším způsobem je metoda povrchového odtoku do oblastí mimo zmíněné herní plochy. Pokud tohoto nelze dosáhnout, je třeba buď k vybudovat vsakovací jímky v dotčených plochách (pískové překážky - sand bunkers, travnaté pasti - grass pots nebo bunkers pots, výjimečně u jamkovišť), nebo klasický drenážní systém tak, jak jej známe z melioračních zásahů. Drenážní systémy se nejčastěji budují u jamkovišť a pískových překážek. Ani v tomto případě však nelze pominout otázku povrchového odtoku, na kterou musí být pamatováno nejpozději ve fázi hrubé terénní modelace (HTM) herních komponent a okolního terénu; vhodnou modelací lze, zejména na dobře propustných půdních vrstvách, zajistit plný povrchový odtok, v případě nevýhodných podmínek pak alespoň minimalizaci budoucích erozních škod při přívalových deštích.
Voda z povrchového odtoku se využívá buď k závlaze rafů pomocí otevřených travnatých příkopů a retardérů (swill, ditch), nebo se podobně jako voda z drenáží přivádí do závlahových nádrží.
Otázku odvodnění nelze v žádném případě podcenit, protože podmáčené herní plochy způsobují dočasné či dokonce trvalé a nevratné poškození travního povrchu (mechanického či zdravotního charakteru), výrazné omezení hry (zvyšuje se obtížnost hry z důvodu neregulérnosti herně technických parametrů travních ploch, klesá tempo hry a tím i průchodnost hřiště) či přímo úplný zákaz hry (kvůli možnému vážnému poničení travních povrchů), což v důsledku vždy přináší nemalou ekonomickou ztrátu.

Zavlažovací systémy
Opačným problémem je pak potřeba dostatečného zavlažování veškerých herních komponent, v krajním případě pak alespoň těch klíčových (odpaliště, jamkoviště). Zejména zde je nutno dosáhnout vyváženosti mezi požadavky na cílové herní charakteristiky (výška seče, rychlost grýnů), náročností, respektive odolností použitého osiva, půdními a klimatickými podmínkami a dostupností možných vodních zdrojů. Sem patří jednak místní srážková bilance (na kterou ale nelze plně spoléhat), blízké přírodní vodní rezervoáry (řeky, potoky, jezera, rybníky), uměle vybudované nádrže (často ve formě vodních překážek) spolu s akumulací odtokových či drenážovaných srážek, možnost hloubkových vrtů (podzemní zdroje) až po (ekonomicky hraniční případ) odběru z vodovodního řádu. V řadě případů je přitom potřeba pamatovat i na vybudování retenčních nádrží či čističky - trávník může být poškozen i zavlažováním vodou s nevhodným pH nebo chemickým či biologickým (řasy) znečištěním. Otázka čerpadel, postřikovačů a celé architektury a řízení závlahového systému si pak zaslouží samostatnou kapitolu.
Základním předpokladem pro správné fungování vodního subsystému je nicméně správné založení jednotlivých komponent a obecná terénní modelace. Při HTM se odstraňují z povrchu půdy kameny, organické zbytky a případně i stavební odpad, aby mohly být v budoucnosti prováděny na herních travních plochách rekonstrukční práce (aerifikace, hloubkový prořez atd.).

Substráty a jejich vliv na kvalitu hřiště
Při následných jemných terénních modelacích (JTM) na drahách, semirafech a rafech se nejčastěji používá skrytá orniční vrstva z předmětného areálu. Ornice na herních drahách se může vylepšovat kompostem, pískem s obsahem jílových částí do pěti procent nebo i křemičitým sklářským pískem; tímto opatřením se dosahuje pokud možno dlouhodobých optimálních vlastností vegetační vrstvy travního povrchu a současně se tím ovlivňuje i budoucí herní obtížnost drah (závlahou můžeme typicky v dopadových zónách míčů měnit tvrdost povrchu a tak ovlivňovat odskok a doběh míče po dopadu (roll).
Hlavní snahou při JTM na herních drahách je dosažení vyrovnané homogenity rozprostíraných substrátů či orniční vrstvy a odstranění veškerého nevhodného materiálu o průměru nad dva centimetry (důvodem jsou budoucí rekonstrukční práce v porostech). U jamkovišť se kromě povrchového odtoku vždy buduje drenážní systém či vsakovací jímky. Separační vrstva mezi vegetačním substrátem a drenážním systémem či vsakovacími jímkami je štěrková. Vegetační substrát pro jamkoviště je přitom vždy tím nejkvalitnějším na hřišti. Míchá se z křemičitého sklářského písku s přídavkem rašeliny a granulovaného kravského hnoje, nebo se používají půdní substráty s přidáním písků a rašeliny. Substrát pro jamkoviště musí být homogenní a musí umožňovat dlouhodobý růst a údržbu travního povrchu nejcitlivějších travních komponentů. Kvalita substrátu na jamkovištích zásadně ovlivňuje budoucí herní obtížnost hřiště, protože má vliv na tvrdost povrchu jamkoviště a tím i možnou rychlost odvalu míče na jamkovišti (hodnota měřená kalibrovaným stimpmetrem). Přitom platí pravidlo, že všech 18 jamkovišť na hřišti má mít stejnou rychlost. Tohoto pravidla se dosahuje i vhodně zvoleným a homogenním vegetačním substrátem.

Travní osivo a směsi
Další základní komponentou je použité travní osivo, případně travní koberce položené na golfovém hřišti. Z hlediska jamkovišť, nejdůležitější herní plochy, se dnes používají dva typy travních komponentů. Standardním travním druhem pro jamkoviště je od padesátých let minulého století stoprocentní osev psinečkem výběžkatým. Od tohoto travního druhu bylo v průběhu let vyšlechtěno několik výborných kultivarů speciálně pro jamkoviště. Údržba takového travního porostu je však vysoce nákladná na údržbu, navíc v některých lokalitách ČR je psineček výběžkatý náchylnější k houbovým chorobám.
Druhou možností je použití travních směsí. Jedná se o směs obvykle z vhodných kultivarů psinečku tenkého či výběžkatého s odrůdami kostřavy červené trsnaté a výběžkaté. Při použití těchto směsí (vždy vybraných pro místní stanovištní a klimatické podmínky) klesají částečně nároky na údržbu a i výskyt houbových onemocnění bývá méně častý.
Od obou typů travních porostů jamkovišť se očekává vysoká kvalita pokryvu, rychlá regenerace, rovnoměrné přirůstání travní hmoty mezi dvěma sečemi, odolnost proti chorobám a škůdcům, dlouhá vegetační a tudíž hrací doba (v našich podmínkách většinou v rozsahu 180 až 210 dnů v roce) a standardní rychlost jamkovišť pro hru. Jamkoviště mají přitom s ohledem na obtížnost hřiště zásadní vliv - na jamkovišti se hra rozhoduje. Správná konstrukce jamkovišť a vhodné travní komponenty při založení jsou proto základem budoucího úspěchu hřiště. Je pravidlem a dobrým znakem golfového hřiště, že „čím je oseto jamkoviště, tím se osévají i odpaliště". Toto pravidlo je však opouštěno a k osetí odpališť se používají vhodné kultivary jílku vytrvalého a lipnice luční. Důvodem je ekonomika provozu a rychlá regenerační schopnost těchto travních komponentů. K osetí herních drah je pak možné použít poměrně pestrou škálu travních druhů a nepřeberné množství kultivarů těchto travních druhů. Vždy záleží na místních půdních a přírodně klimatických podmínkách a na tom, jsou-li herní dráhy zavlažovány celé, nebo jsou zavlažovány jen v dopadových zónách, nebo jsou zcela bez závlahy. Travní komponenty na herních drahách musejí snášet poměrně nízkou seč (od 13 do 22 mm), musí být odolné k chorobám a škůdcům a délka jejich vegetační doby musí být shodná s vegetační délkou jamkovišť. Podmínkou je také vysoká schopnost regenerace a důležitá je i barevná stálost (tmavě zelená) v průběhu vegetačního období.
Použité travní komponent na osev drah mají vliv také na obtížnost hřiště. Travní povrch se totiž částečně podílí na délce doběhu míče po dopadu na herní dráhu. Čím je doběh míče delší, tím je delší i celková rána hráče a obráceně. Semirafy a primární rafy bývají zakládány ze stejných travních komponentů jako herní dráhy, odlišná je jen výška, na kterou jsou sekány, přičemž obvykle to bývá od 18 do 25 mm pro semirafy a od 30 do 75 mm pro primární rafy. K osetí nekosených rafů a ostatních ploch se obvykle používá místních druhů trav, které nejlépe splňují místní půdní a přírodně klimatické podmínky. Někdy se využívá travních druhů s okrasným plodem, s vybarveným stéblem či listem. Tyto plochy bývají až na výjimky bez závlahy a sečou se jednou až dvakrát ročně. Výška travního porostu těchto rafů (spolu s dalšími překážkami jako stromy, terénní modelace, pískové a vodní překážky, kameny, rostlé skály atd.) má podstatný vliv na obtížnost, ale i na celkový design hřiště, protože představuje značné herní riziko a hráči až na výjimky respektují standardní herní linii a nezkracují si tak hru.

V příštím dílu se budeme věnovat zejména zmíněným dalším typům překážek.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg