V novém čísle najdete:

Téma: Stromy

 

Sortiment pro měnící se středoevropské klima

Rozhovor o stromech ve Vídni a v Praze

Pro zdravé stromy v ulicích - pilotní projekt Budečská

Použití prokořenitelných buněk v Brně

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív rozhovory S docentem Milošem Pejchalem

S docentem Milošem Pejchalem

Tisk
Když jsem docenta Miloše Pejchala1) poprosil o rozhovor, požádal mě o zaslání otázek dopředu, aby se připravil, jak řekl „na ten výslech". Nejprve jsem sbíral náměty na otázky od spolužáků a dalších lidí, kteří ho znají. Obdržel jsem poměrně velké množství rozmanitých otázek; týkaly se především školy, postavení nás absolventů ve společnosti, naší schopnosti konkurence a podobně. Několik hodin jsem sestavoval formulace pro shrnutí a zjednodušení, sestavil jsem jakési otázkové okruhy a nakonec vše shrnul do možná až příliš obecných formulací. Záměrně jsem vynechal otázky osobní nebo společensky konfrontační. Po několika dnech jsem obdržel texty. Pak jsem vyrazil do Lednice na živý rozhovor.
Rozhovor probíhal poměrně dlouho. A když jsem z kabinetu v Lednici odcházel, měl jsem pocit, že se nedostalo na všechno, co jsem se chtěl původně zeptat. Nakonec jsem vše seskládal a sepsal. A na ty obecné otázky jsem obdržel promyšlené odpovědi.

O historii oboru a zkušenostech generací
Znalost historie obecně a historie oboru by měla být součástí sumy znalostí každého z nás. Tyto dílčí znalosti mají samy o sobě větší či menší význam, mnohdy se mohou jevit i jako postradatelné. Jsem však přesvědčen, že existuje něco jako „kritické množství informací", které je nezbytné k chápání širších souvislostí, což je předpoklad každé tvůrčí práce. Jen naše schopnost logického uvažování a nalézání vztahů mezi věcmi a jevy může toto kritické množství informací soustředit dohromady a tak nastartovat „řetězovou reakci".
Zde vidím jisté nebezpečí pro některé lidi. Ti jsou stále méně ochotni ve své hlavě soustředit takové množství informací, ze kterého by se mohlo stát množství kritické. Jedním z důvodů této neochoty je internet - mocná síla, jejíž temná stránka vede k podceňování významu základních informací v naší hlavě a čas ušetřený při shromažďování informací není věnován jejich zpracování, tedy obrazně řečeno k vyvolání řetězové reakce. Vede spíše ke snaze na-jít („vygooglit") na internetu výsledky tohoto nezbytného procesu z hlavy někoho jiného.
Stále rychlejší vývoj společnosti i našeho oboru komplikuje využívání znalostí historie a dlouhodobých zkušeností v současnosti. Poučení z minulosti se nutně přesouvá do stále abstraktnější roviny. Určitou výjimkou je práce s rostlinami. Především s dlouhověkými dřevinami, jejichž vlastnosti a životní rytmus se (téměř) nemění. Vyjadřuje to formulace, kterou jsem použil jako motto jednoho svého příspěvku na konferenci: „Stromy kráčí rozvážným krokem a my kolem nich tančíme dobové tance."
Zkušenost generací je v našem oboru, který vytváří dlouhověké objekty, nepochybně velmi důležitá. Vlastnosti nově introdukovaných druhů či odrůd stromů nelze doposud věrohodně nasimulovat na počítači, musí být zjišťovány empiricky, což je mnohdy úkol přesahující jednu lidskou generaci. Obdobně důležité jsou i znalosti pěstování a obnovy dlouhodobých rostlinných prvků a profesionální vztah k rostlinám, mající citový i racionální aspekt. Problémem je, jak tyto dlouhodobé zkušenosti získávat a předávat dalším generacím. Výzkumné projekty jsou vypisovány na několik málo let. Padesát let věrných služeb dvorního rady Laucheho Liechtensteinům v Lednici zní dnešním uším neuvěřitelně. Rodinná tradice v povolání se pozvolna drolí v celém vyspělém světě, u nás byla rozbita během socialistické éry a její obnova je velmi složitá.
Ani systém vzdělávání není z tohoto pohledu optimální. Základní řemeslné znalosti a dovednosti se nedají ze školní lavice dost dobře osvojit. Dříve se hoch vyučil a když byl šikovný a byly příznivé i další okolnosti, šel na zkušenou do světa, popřípadě i studovat. Znalost řemesla pak zvyšovala i efektivitu studia. Není zcela náhodné, že k nejvýznamnějším krajinářským architektům své generace patří i pánové Otruba a Sendler, pocházející ze zahradnických rodin.
Dnes není výjimkou situace opačná. V bakalářském či magisterském studiu učíme navrhovat záhony, cesty a další prvky některé studenty, kteří sami nevysadili ani rodinný hrob, kteří nejenom že nepokládali vlastníma rukama dlažbu, ale ani tuto činnost neviděli na vlastní oči. Ti pak základy řemesla získávají, se všemi z toho plynoucími problémy, až po ukončení studia. Nutno ovšem dodat, že část studentů se i za stávající situace s tímto hendikepem dokáže slušně vyrovnat. Jen nesmí mít dnes častý sklon k podceňování „dělnických" činností a naopak musí mít skutečný zájem o obor.
Znalost řemesla považuji za základ. Teprve na něm je možné vytvářet architekturu či jiné umění. Při této příležitosti se mi vybavují dvě scény z filmů o italských renesančních velikánech. V první z nich chlapec Michelangelo osekává v kamenické dílně špičákem obyčejný kvádřík. Druhá zobrazuje, jistě s obvyklou filmařskou licencí, zánik Leonardovy nástěnné malby bitvy u Anghiari, jehož příčinou byla nedostatečně ověřená technologie. Oba výjevy ilustrují úzkou spojitost uměleckého díla s řemeslem. Druhý výjev je i připomenutím, že hledačství, nezbytné pro cestu vpřed, je rizikovou činností. Jistým problémem v současnosti je netrpělivost, nedostatek pokory a poněkud zavádějící a falešná představa o lehkosti umělecké tvorby.
O formování oboru sadovnické tvorby a ústavů biotechniky a zahradní architektury
Po druhá světové válce nebyla situace krajinářské architektury i jejího školství nebyla dobrá. Během první republiky, válečných a prvních poválečných let došlo z řady důvodů k stagnaci až úpadku. Ustavení zahradnického oboru tehdejší VŠZ v Brně v roce 1947 a jeho a umístění do Lednice ve školním roce 1952/53 bylo z tohoto pohledu zásadním činem.
Pan profesor Scholz, jež stál u těchto počátků, byl mimořádnou osobností. Od začátku vtiskl studiu vysokoškolský charakter, tedy zjednodušeně řečeno „vědět nejenom jak, ale i proč". Jeho zásluhy vynikají i vzhledem k tomu, že to bylo první vysokoškolské studium oboru u nás. Ani v zahraničí nebylo v té době takovéto studium běžné. Zaměření pana profesora a školy také ustavilo do dnešního dne zachované významné postavení biologických a technologických („zahradnických") disciplín vedle předmětů „architektonických". Po odchodu profesora Scholze v polovině 60. let se stal, opět poněkud zjednodušeně řečeno, nositelem architektonického aspektu profesor Wagner a biologicko-technologického profesor Machovec. Obě výrazné osobnosti formovaly studium přibližně do přelomu 80. a 90. let, kdy předaly štafetu mé generaci a po několika letech se k nám připojili i další současní kolegové.
Vývoj od počátků až do dneška samozřejmě odrážel situaci ve společnosti a zpětně ovlivňoval obor. V počátcích bylo velmi bezprostřední působení školy na praxi, později, se zvětšujícími se počty absolventů, vzrůstal význam zprostředkovaného působení školy prostřednictvím absolventů. Jedním z významných cílů pro blízkou budoucnost je opět zvýšit opět rozsahu přímého působení fakulty na praxi. Ke zvýšení vlivu praxe na výuku již byla cesta nastoupena. Obzvláště výrazně se to projevuje v předmětu „ateliéry", kde jsou kolegové z praxe standardně členy kolegia kritiky. Vy jste, Václave, nakonec jedním z nich. Někteří kolegové z praxe v pátém ročníku studentské práce přímo vedou.
O výuce
Podívám-li se na vývoj výuky od počátku do současnosti, vidím největší změnu v rozšíření prostoru pro architektonický aspekt výuky. Prvním výrazným krokem k němu bylo vytvoření samostatného oboru v roce 1984. Od té doby je výuka zaměřena na krajinářskou architekturu již od prvního ročníku (do té doby až od třetího). Dalším krokem pak byl vznik druhého oboru „management zahradních a krajinářských úprav".
Nechci zabíhat do podrobností, jen uvedu, že předmět „ateliéry" u oboru „zahradní a krajinářská architektura" má v současnosti týdenní rozsah ve druhém ročníku bakalářského studia šest hodin a ve třetím osm hodin, v prvním a druhém ročníku navazujícího magisterského studia deset hodin.
Dalším krokem tímto směrem se stal nově zaváděný model čtyři roky bakalářského a dva magisterského studia, kdy se rozsah ateliérů v magisterském stupni oproti současnosti ještě zdvojnásobil. Poslední změnou, kterou bych chtěl zmínit, je určité rozšíření výuky z v oblasti krajinného plánování.
Osobně považuji rozsah jednotlivých skupin předmětů za poměrně vyvážený, ne zcela dostačující prostor vidím především pro oblast „společenskovědní". Společenskovědní disciplíny zařazené do studijních plánů by pomohly lépe ujasnit, pro koho a v jakém prostředí se vlastně tvoří, v nich by se rozvíjela schopnost komunikace, koordinace a spolupráce, empatie i prosazování se.
Domnívám se, že nedostatky ve výuce lze podstatně eliminovat vylepšováním náplně stávajících předmětů. Samozřejmě i u mnou garantovaných. Významný potenciál vidím v ateliérech, především pokud jde o syntézu jednotlivých aspektů tvorby. Cesta tímto směrem již byla nastoupena zmíněnou účastí zástupců z praxe. Významným krokem bude plánovaný společný ateliér obou stávajících ústavů oboru v nově zaváděném magisterském studiu. Hlavním důvodem současné nedostatečné spolupráce ústavů na této výuce je především velká vytíženost jejich členů. Nedostatečnou roli ve vylepšování výuky sehrávají někdy i samotní studenti, například proto, že k evaluacím jednotlivých předmětů přistupují příliš formálně.
O osobnostech
I když jsem si ani v mládí nevylepoval fotografie svých vzorů a oblíbenců a k nikomu nevzhlížel jako ke svatému obrázku, existuje několik osob, které můj profesní život významně ovlivnily. Na prvním místě musím jmenovat pana profesora Machovce, jehož předměty jsem měl nejraději již během studia, jistě i proto, že jsem měl pro ně nejlepší předpoklady. Posléze jsem byl jeho asistentem. Především „pozorováním" pana profesora Machovce jsem si ujasňoval (odpusťte, pane profesore, tento výraz), co chci dělat jako on a co jinak. Měl jsem ambice (doufám, že přiměřené svým schopnostem) posunout jeho předměty o kus dále. Chybou by bylo je nemít, když se svět neustále mění. Projevilo se to nejenom v předmětu dendrologie, ale i v etablování nového předmětu „použití rostlin" a „ateliérů" zaměřených na pěstění a obnovu vegetačních prvků v historických objektech. Přes všechny provedené změny a posuny konstatuji, že základní principy a přístupy jsou inspirovány panem profesorem Machovcem.
Vliv na mne měly i další osobnosti. Především pan profesor Wagner, který dovedl tak poutavě hovořit o našem oboru. Dalším byl pan profesor Otruba, u kterého jsem měl, bohužel, jen jeden semestr ateliérů v době, kdy nuceně opouštěl pedagogické místo. „Pozorováním" pana profesora Otruby jsem si ujasnil, že špičkovým projektantem se stanu stěží.
Můj profesní život rozhodujícím způsobem ovlivnil pan profesor Mareček, který mne po ukončení studia přijal do výzkumného ústavu v Průhonicích. Tak mě „zachránil" před praktickým životem. Dodnes mi zní v uších jeho opakované zdůrazňování významu znalostí rostlin pro obor. Ze svého průhonického působení rád vzpomínám na nádherné chvíle strávené diskusí s kolegy Součkem, Šonským a Pincem.
Zvláštní kapitolou mého průhonického období je něco přes rok trvající asistování panu profesorovi Scholzovi, který se v té době dožíval 70 let a na ústavu působil na částečný úvazek. Občasná setkání s touto legendou byla především silným emocionálním zážitkem, například když jsem mu asistoval při křížení jeho milovaných rododendronů, když se na průzkumech v Praze se mnou dělil o svačinu, zval mě na panáka jeho oblíbené žitné a kouřil při tom své „pulčíky".
O tom, co se změnilo v rejstříku technologií
Dovolím si poněkud spekulativní rozdělení problematiky „z pohledu rostlin" a z pohledu člověka.
Omezím-li se na běžně používané rostlinné prvky, tak principiální změny „z pohledu rostlin" nejsou příliš dramatické, neměly případně dlouhého trvání či jsou z různých důvodů používány omezeně; vyplývá to samozřejmě i z již zmíněné skutečnosti, že se nezměnily rostliny. Řečené vychází z poznání, že reakce rostlin na podněty z vnějšího prostředí je nespecifická. Tím je myšleno, že třeba tvarovaná habrová stěna reaguje stejně jak na zakrácení letorostů šavlemi, které se dříve praktikovalo například v kroměřížské Květné zahradě, tak na stejný úkon provedený současným plotořezem. Používání herbicidů, morforegulátorů, antidesikantů a dalších novodobých technologických vymožeností, se kterými se rostliny v přírodě nesetkávají vůbec nebo v jiné podobě, současné ohledy na životní prostředí, případně i jiné faktory, výrazně omezují. Svého času základní informace o citlivosti dřevin na účinné látky herbicidů tak ztratily poněkud na významu a více nás v této souvislosti zajímají informace o mulčování.
Základní význam měl a má vývoj technologií z pohledu člověka. Týká se to především ekonomiky prováděných operací se všemi košatými důsledky z toho plynoucími.
Technologie měnily do určité míry i kompozici jednotlivých rostlinných prvků a celých objektů. Vzhled výše zmíněné tvarované stěny se samozřejmě jistou dobu po úkonu u obou technologií poněkud liší, což může mít jistý význam z pohledu autenticity takového prvku, je-li součástí památky. Památková péče by v optimálním případě měla chránit, respektive udržovat i historické technologie, protože i ony jsou součástí kulturního dědictví! Dalším příkladem mohou být novodobé technologie péče o trávník.
Nové technologie zjednodušují péči o rostlinné prvky. Příkladem mohou být okenní truhlíky se zásobníkem vody v kombinaci s pomalu působícími hnojivy.
Novodobé technologie jsou i základní podmínkou založení některých rostlinných prvků. V současnosti se rozšiřující používání letničkových záhonů z přímých výsevů je mnohdy podmíněno herbicidním odstraněním plevelů, případně i nežádoucích letniček vysemeněných v předchozím roce na dané ploše před vlastním výsevem.
Zvláštní kapitolou jsou technologie, umožňující použití rostlin i na stanovištích člověkem silně pozměněných. Na jedné straně rozšiřují možnosti oboru (například ozeleňování střech), na straně druhé zákonitě nastolují otázku, kde jsou hranice tohoto přístupu. Vzniká výrazná až úplná závislost rostlin na kontinuální péči člověka a tím i problematická udržitelnost jejich existence.
U okenního truhlíku s letničkami nebudeme jejich případný úhyn považovat za zásadní problém. Jiná situace bude u stromu, který jsme řadu let „udržovali na kapačkách" a který mohl ještě dlouhá léta žít, kdyby třeba z nějakého důvodu neselhal přívod vody. Vzhledem k dlouhověkosti stromů je tato pravděpodobnost velká. Můj oblíbený příměr k pacientům na ARO není pro takovéto případy příliš nadnesený. Tyto systémy jsou mnohdy nepochybně produkty velkého lidského umu. Za vrchol našeho snažení je však považovat nemohu. V některých případech by se tyto konstrukce a postupy daly dokonce označit za zástěrku pro naši prohru. Prohru v tom, že jsme pro rostliny nedokázali zajistit odpovídající, tedy i důstojné podmínky. Důstojnost rostlin, stejně jako člověka, spoluvytváří i míra jejich soběstačnosti. Někdy přitom stačí nevrážet hlavou do zdi, když dveře jsou o krok nalevo či napravo. Je například zbytečné budovat protihlukovou stěnu s prostory pro rostliny přímo v ní, když je možné ji popnout liánami vysázenými vedle do volné půdy.
Zdá se mi, že to souvisí také se zjednodušeným a samolibým nahlížením na rostliny jako na pouhý stavební prvek nebo výrobek.
Myslím si, že je to jedna ze základních věcí, týkající se našeho oboru. Měli bychom usilovat o zajištění důstojných podmínek pro rostliny. Rostliny by se měly, pokud možno, o sebe postarat samy. Toho je samozřejmě možné dosáhnout jen do určité míry.
Protože rostliny mají svoje specifické vlastnosti, nemůžeme obvykle při naší práci uplatnit postupy, které se uplatňují ve stavebnictví a obecné architektuře. Prostor a objekt, který komponujeme s rostlinami, se nedá vymyslet jako hotová věc určité velikosti a určitého architektonického objemu. Rostliny se vyvíjejí řadu let, mění se jejich velikosti a tvar. Při naší práci jde proto o jakousi „choreografii" rostlinných prvků, o sled po sobě následujících obrazů, které se v čase a prostoru mění. A jestliže nebudeme rostliny znát a vědět, co od nich můžeme očekávat, nebudeme při práci krajinářského architekta úspěšní. Sami se pak degradujeme do role techniků vyplňujících architektonické plány kolečky a značkami.
Člověk rostlin neznalý sklouzává více než je nezbytné k uplatňování rostlin jako pouhé výplně jím navržené architektonické geometrie.
O pojmu architekt a krajinářský architekt
I když nejsem teoretik architektury, svůj názor se přesto pokusím vyjádřit.
Podle Vitruvia spočívá architektura na třech principech - na stabilitě, účelnosti a ladnosti. Dnešní doba zdůrazňuje ekonomičnost a také šetrnost k životnímu prostředí.
Architekt musí tedy splňovat řadu požadavků, zčásti i protichůdných. Hlavní rolí architekta je syntéza, vyúsťující v organizaci a ztvárnění prostoru. Musí být tedy především „generalista". Řešení jednotlivých otázek mnohdy vyžaduje speciální znalosti, architekt tedy bývá, alespoň v některém směru, „specialista". Při řešení problémů, jež dostatečně nezvládá a využívá služeb dalších specialistů, musí být i „koordinátor". Když k tomu všemu přidáme ještě rozmanitost osob, účastnících se procesu navrhování architektury, danou jejich schopnostmi, vzděláním, zaměřením, sebevědomím a podobně, dostaneme velké množství variant rolí, ve kterých se může jedna a tatáž osoba vyskytovat. Vzhledem k uvedenému, především pak kvůli zmíněné velké vzdálenosti od specialisty ke generalistovi, považuji model „architekt bez přívlastku" (generalista) a jím koordinovaní „pouzí" specialisté za krásný, ale v praxi nerealizovatelný sen. A v nějakém vtipu to dokonce zaznělo: „...maximální polyhistor neví nic o všem a maximální specialista ví všechno o ničem."
Když pojem "architekt bez přívlastku" považujeme za souhrnné označení pro architekty s přívlastkem, jako jsou stavební architekt, zahradní architekt a podobně, jeví se mi to obdobně, jako v botanickému systému, kdy například rodový název javor v sobě zahrnuje druhy javor klen, javor mléč, javor babyka. „Javor bez přívlastku" je vlastně virtuální, protože fyzicky existují jen druhy do něho řazené.
Vrchol pyramidy, toho generalistu, může samozřejmě tvořit i krajinářský architekt.
Architektonicko-krajinářskou práci může dělat se solidními vědomostními základy o pěstování rostlin. Při práci se můžeme opírat o podrobnější znalosti dalších specialistů, například chceme-li vřesoviště, může nám pomoci specialista, který o vřesovišti ví více, botanik, který nám řekne podrobněji o speciálních společenstvech a podobně.
Krajinářský architekt sehrává často také roli prostředníka mezi hlavním koordinátorem a generalistou, protože mu z charakteru své profese může rozumět, a mezi specialistou, třeba fytocenologem, protože také ví, o čem i ten hovoří.
Důležitou věcí, kterou je třeba v souvislosti s posláním naší specializace vzpomenout, je chápání rostliny v její dvojí podstatě, přírodní a sociokulturní. Tyto dva aspekty existují vedle sebe a jsou úzce propojeny. Přírodovědec nezřídka vidí jen ten první, stavební architekt neznalý rostlin naopak druhý zmíněný. Toto zúžené chápání rostlin v životním prostředí člověka je zdrojem řady problémů a nedorozumění.
O dualitě mezi architektonickým a biotechnickým aspektem krajinářské architektury
Jednání každého člověka, které lze označit za normální, má současně racionální a intuitivní, respektive racionální a emocionální aspekty. U každého je tento mix odlišný. Problémy obvykle nastávají, když jedna složka výrazně potlačí druhou. Má-li architektura naplňovat již zmíněné principy, musí být obě složky obdobně zastoupené. Výrazné potlačení racionality například ve výtvarném umění obvykle nevadí, v architektuře tomu je právě naopak. I když absence racionality neústí pouze do naivity, je v této souvislosti příznačné, že naivní malířství je známá a respektovaná kategorie, kdežto naivní architektura nikoliv.
Obdobně vidím i dualitu mezi architektonickým a biotechnickým aspektem krajinářské architektury. Je-li potlačen prvně jmenovaný, jsou z Vitruviových principů ohroženy především účelnost a ladnost, když druhý, pak obzvláště stabilita. Případné diskuze o tom, která složka je významnější, jsou vhodné snad jen k ukrácení dlouhé chvíle. Absentuje-li jedna z nich, architektura nevznikne.
Každá dualita v lidské společnosti vyvolává určité kontroverze a napětí. Ty zcela nezmizí snad ani tehdy, když se tato dualita rozpadne či jedna strana zotročí stranu druhou. Jsme tedy asi odsouzeni k věčnému hledání společné řeči, a to ať v přeneseném smyslu (viz právě řečené), či ve vlastním slova smyslu.
Například v akademickém prostředí, ve kterém se pohybuji, patří k hlavním úkolům, mimo jiné, jít do hloubky věci (specializovat se v určitém směru) a skutečnost pojmenovávat, to znamená vytvářet systémy pojmů. Komunikace takovýchto specialistů s ostatními relevantními osobami může z celkem pochopitelných důvodů váznout. Důvodem přitom nemusí být jen jejich zahleděnost do svého problému či sebe sama. Komunikace přece není jednostranná záležitost.
Chtěl bych říci, že zmíněné i další nezmíněné problémy vyplývají z podstaty architektury, jež je současně technickou a uměleckou disciplínou. Typický technik a typický umělec jsou typově obvykle dosti rozdílné osoby. Sportovní terminologií řečeno, architekt není ani běžec ani koulař, je to vícebojař!
O ekologizaci krajinářské architektury
Doposud byla úloha krajinářského architekta zaměřena na tvorbu v zahradě, ve vymezeném prostoru, v tom nejširším slova smyslu a ve všech jejích jeho možných formách a proměnách. Snahou vždy v historii bylo idealizovat přírodu, prostor byl součástí kulturní formy, architekturou. Kulturní forma vždy existovala v protikladu k „divé" přírodě, vyvíjející se bez lidské vůle. V současnosti se tyto formy mísí, vznikají průniky a průstupy prostupy obou forem. Současné trendy porušují stará pravidla a dochází k jakési ekologizaci architektury. Člověk přestává být do určité míry pěstitelem, stává se pozorovatelem přírodního děje, ochráncem přírody. Ochrana přírody se může také někdy postavit do cesty architektonické tvořivosti.
V tomto zjednodušeném modelu byla zahrada v minulosti ohraničena člověkem proti zlé přírodě. Ta nám chtěla ujídat z „rajských" zahrádek. Doba se ale zásadním způsobem změnila. Ohraničení zůstává, jen situace se obrátila. Příroda totiž nachází v zahradě poslední útočiště před zlým člověkem. A jestliže se dnes „ekologizuje" třeba chemický průmysl, naše činnost, náš obor tím nemůže být nepoznamenán. Ekologie je samozřejmě slovo používané nevhodně. Jde především o enviromentalistiku. V této souvislosti bych vzpomněl hnutí přírodních zahrad. Myslím tím jeho počáteční fundamentalistickou formu ze 70. let, již reprezentoval Louis le Roy2). Ten tvrdil, že zahrada má být prostorem pro lidi, pro rostliny a pro zvířata. Ve starém chápání je zahrada postavena pro člověka. Novým cílem je tedy vytvořit prostor společný pro všechny živé organismy. Problémem zůstává, co ještě je architekturou a co už architekturou není.
To, že uvolníme přírodě trochu více místa, neznamená, že se jako zahradní architekti vzdáme svých ambicí a všech aspektů, které souvisí s architektonickou tvorbou. Pokud by kulturní, výtvarná složka zmizela, nelze již mluvit o architektuře, ale jde například o renaturalizaci. A to je už předmětem jiných disciplín. My můžeme, nebo dokonce musíme, využívat zkušenosti těchto renaturalizátorů, chceme-li s přírodou pracovat v komponovaném prostředí a více ji zapojit. Bývá to výrazně složitější a komplikovanější než klasická architektura. Nejde jen si něco vymyslet, namalovat, realizovat a přídatnou energií udržovat navzdory přírodě.
Zdá se mi, že se také může jednat pouze o módní trend, určitou kampaň. Po trendu třeba kolektivizace zase přicházejí nové trendy. Trendy a ideologie bývají zpracovávány u stolů. S nedostatkem jemnosti a ohledu ke společnosti i k přírodě. Projevují se formou nedokonalého lidského vizionářství. Patří k nim i ekologická hnutí, systém biokoridorů a podobně.
Každá sebelepší myšlenka se dá hloupostí lidí, nevzdělaností, ekonomickými zájmy a podobně zpotvořit a zneužít. To bylo, je a bude. Máme často sklon hledat nějaký jednoduchý návod, příkaz nebo metodiku. Žádná metodika nemůže sama o sobě reagovat na proměnlivost, která se může vyskytnout. Je nutné, aby lidé byli schopni jejího posouzení, rozumného zvážení a její rozumné aplikace. Častokráte to vyžaduje osobní odvahu a pevné rozhodnutí se od přísné litery odchýlit, svůj postoj si obhájit a stát si za ním. Nejjednodušší bývá samozřejmě přesné dodržování předpisů, a pak si odškrtávat splněno, nesplněno.
Smyslem těchto hnutí je ale vytvořit možnost a prostor pro život a pohyb živých organismů. Pomoci jim, jak ve městě, tak i v kulturní krajině. Zmínil bych, že idea tak zvaných územních systémů ekologické stability (ÚSES), jehož jsou biokoridory součástí, se zrodila v době socialistické velkovýroby, v období chemické války na velkých sjednocených lánech. V tehdejší atmosféře boje o zrno asi nebyla jiná reálná možnost, jak pomoci přírodě. Výše uvedené neznamená, že v dnešní době ÚSES ztratil význam. Mimo jiné proto, že návrat k „idylické" krajině před kolektivizací je velmi málo pravděpodobný. Není už však novinkou, proto je pohled na něj zákonitě realističtější.
A abych se vrátil k našemu oboru. Často používám, když mluvím se studenty, takový skoro bonmot. Proč jít proti bršlici, když můžeme jít s ní. Je to přece také kvítko boží. A má tu výhodu, že se o ně nemusím moc starat. To je princip, zjednodušeně řečeno, zmíněné ekologizaci v zahradní architektuře.
To přesně nahrává té polemice. Myslím si totiž, že na hodnocení něčeho božského nejsme jako lidé dostatečně fundovaní. Jestliže můžeme něco soudit, tak je to nanejvýš lidský výtvor. Jestli chybí to lidské přičinění a nejsou vymezené hranice vnímání, pak není také lidského měřítka a tedy estetického hodnocení.
Ale vždyť se stále bavíme o architektuře. Nekonečný proces, kterým se měnily přístupy a principy k tvorbě zahrad a prostoru obecně, probíhá i v současnosti. Přírodní zahrada, záměrně využívající přírodních procesů, např. sukcese, podmiňuje vznik nových přístupů a hodnocení. Vznikají samozřejmě i nová estetická kritéria. Člověk někdy musí překonávat archetyp, že co je upravené, je také hezké.
V krajinářské tvorbě byly všechny dosavadní přístupy založeny na minimalizaci náhody. A nově se najednou náhoda stává jedním z hlavních principů. Důležité je, že to není náhoda absolutní, nýbrž relativní, pohybující se v hranicích vymezených kompozičním záměrem. Uvedu příklad se záhony letniček. V první klasické variantě jsou exempláře jednotlivých taxonů na ploše záhonu projektem přesně lokalizovány, ve druhé variantě se na záhon vysévá směs letniček. Počítá se výrazně s prvkem náhody. Jaké taxony byly ve směsi zastoupeny, jejich barevnost, časový sled kvetení je lidský kompoziční záměr. To platí i u záhonů trvalek, když se využívá princip nahodilého výběru.
Může to být například také tak, že několik let se v porostu vše nechá na sukcesi a dalších přírodních procesech. Po určité době tento samovolný vývoj můžeme narušením stanoviště vrátit zpět a tento postup opakovat. Třeba je to pro nás kompozičně zajímavé, objevují se například zajímavé rostliny a podobně.
Existuje i možnost, že plochu, kde si příroda dlouhodobě dělá, co chce, umístíme do určitého kompozičního kontextu.
Posledně jmenovaný postup má nakonec téměř stoletou tradici ve výtvarném umění. Od okamžiku, kdy Marcel Duchamp vytavil na umělecké výstavě „obyčejný" pisoár, není umění jen otázkou barev, tvarů, kontrastu a podobně, jde častokráte především o kontext uměleckého díla a hraní si s významy (viz bruselská instalace Davida Černého) nebo o akci v něm obsaženou. Pro dokreslení ocituji opět le Roye. I když je velmi fundamentalistický, svoji platnost má. Přírodní zahrada není to, co vidím, ale to, co se v ní děje. Nejde tedy jen a pouze o vnější vzhled, ale také o procesy nebo akce, které v ní probíhají.
Zapojení přírody vůbec neznamená, že se vzdám principů, na kterých je postavena zahradní architektura.
Celý problém má i svoji druhou stranu, kterou si lidé možná ne vždy zcela uvědomují. Přírodě podobné objekty mají totiž zásadní nevýhodu. Nesnesou zdaleka tak velké zatížení provozem a lidmi jako objekty klasické. To pro nás znamená, že bychom měli daleko více a přesněji diferencovat plochy pro rostliny podle intenzity péče a podle jejich zaměření. A vždy platí, že se přírodní prvky, nebo přesněji řečeno přírodě podobné prvky, uplatní někde lépe, jinde hůře, jejich použití může být někdy i nevhodné.
Přírodní zahrady nejsou v žádném případě všespásný prostředek. Jsou dobrou myšlenkou, které může ublížit, když se z ní stane „náboženství". Ale to jsem se zase dostal k racionálním a emocionálním aspektům osobnosti architekta.
O hodnocení parků
Z některých příkladů, které jste uváděl na svém vystoupení v Luhačovicích, je zřejmé, že práce vycházejí z poměrně podrobně sofistikovaných technologií a vysoce odborných znalostí. Kolem sebe se častokráte setkáváme s diletantismem, s krátkozrakým řešením momentálních požadavků a výsledky jsou často problematické. Existuje v České republice příklad, který by snesl vaše přísné hodnocení nebo vás potěšila alespoň nějaká drobnůstka v krajinářské architektuře a dalo by se o ní říci, že je to mistrovské dílo?
Vzhledem k mému zaměření na rostlinné prvky, zvláště pak dlouhověké, je pro mne základním kritériem mistrovského díla především to, kolik tahů dopředu má projektant promyšlených, nakolik využívá potenciál stanoviště a potenciál rostlin, zvláště pak těch, které na ploše již existují. Posoudit toto vyžaduje mít dostatek informací o výchozím stavu, zamýšleném cíli a předpokládané cestě k němu. Potřebné informace jsou však nedostatkovým „zbožím". Není vůbec běžné, aby v projektové dokumentaci či při prezentaci návrhů a realizací byla těmto aspektům věnována dostatečná pozornost. Často se představí jen stav v roce jedna. O důvodech této situace nechci jako salónní zahradní architekt spekulovat. Absenci vizí a výhledů v projektové dokumentaci považuji za vážný problém i v kontextu s již zmiňovanou ztrátou personální kontinuity v péči o objekty zeleně. Z uvedeného vyplývá, že je pro mne velmi obtížné označit něco jako mistrovské dílo. Domácí příklady vynechám, abych třeba nebyl podezříván, že protežuji hochy (a děvčata), se kterými mluvím. Jako inspirativní se mi z nově realizovaných objektů jeví například Oerliker Park v Curychu3), u historických objektů oceňuji práci se stromovým patrem v zámeckém parku v Mužákově4).
A ostatní snad zase příště.


1) Doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc., vysokoškolský učitel, Ústav biotechniky zeleně, MZLU v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici
2) Louis G. Le Roy, narozen 1924 v Amsterodamu, holandský architekt a průkopník uplatňování ekologických přístupů při tvorbě životního prostředí člověka. Mimo jiné autor knihy „Přírodu vypnout - přírodu zapnout". Mezinárodně známý se stal svým nekonvenčním přístupem ke krajinářské architektuře. Jeho další práce: Keenedylaan v Heerenveenu, projekty v Německu, Belgii, Francii a ve Švýcarsku. Nejznámější je ekologická katedrála v holandském Mildamu. Spolu se svou manželkou založil v roce 2001 nadaci TIJD (Doba), aby pokračovali i v následujících generacích práce jak na ekologické katedrále v Mildamu, tak na dalších ekologických katedrálách. Hostující profesor ekologie a experimentální tvorby životního prostředí na technické universitě v Braunschweigu. V roce 2007 získal Gerrit-Brennerovu cenu pro výtvarné umění.
3) Oerliker Park, Curych, Švýcarsko. Autoři Lukas Schweigruber, Reiner Zulauf, architekti Christoph Haerle, Sabina Hubacher. Veřejný park 1,75 ha, realizace 2002
4) Zámecký park v Mužákově (Muskau), klasické dílo zahradního umění hraběte Hermana von Pücklera (1785-1871)


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg