V novém čísle najdete:

Vilové zahrady meziválečného Československa

EXPO a jeho kontext

Krajinářská architektura - nový obor na FA ČVUT v Praze

130 let zahradnického školství v Mělníku

Nejkrásnější zahrada 2015

Město opulentních kontroverzí ve Valencii

Navigace: Domů Archív zakládání a údržba zeleně Výchovný řez stromů

Výchovný řez stromů

Tisk
Marek Žďárský, Pavel Wágner
Povýsadbová péče včetně výchovného řezu mladých stromů je (nejen) v České republice dlouhodobě zanedbávána. Kvalita řezu a včasný zásah přitom silně ovlivňují charakter růstu dřevin ve městech v dalších letech. Čím více péče věnujeme výchovnému řezu mladých stromů, tím méně je třeba o ně pečovat ve vzrostlém stavu.
Úvod
Řez stromů je jednou z důležitých činností péče o stromy v naší kulturní krajině (zejména ve městech a obcích). Význam řezu lze shrnout do následujících bodů:
• založení a výchova korun mladých stromů do habitu daného taxonu (viz tento příspěvek),
• péče o koruny vzrostlých stromů (tak zvané udržovací řezy),
• tvarování stromů,
• zajištění provozní bezpečnosti ve všech věkových obdobích stromů,
• podpora tvorby květů a plodů vybraných taxonů stromů,
• zlepšení kvality dřeva kmene stromů,
• úprava kořenového systému stromů, případně zmírnění negativních účinků jejich působení.
Řez je stromy vnímán vždy jako poranění. Platí to samozřejmě i v případě výchovných řezů mladých stromů, u nichž dochází k plošně velmi malým řezným ranám ve srovnání s udržovacími řezy vzrostlých stromů. Práce se stromy, včetně jejich řezu, je prací s živými organismy. Na základě znalostí z biologie stromů musí být každý arborista, který se zabývá péčí o dřeviny, schopen sám zodpovědně rozhodnout, zda je či není v konkrétním případě řez stromu skutečně nutný, a pokud ano, v jakém rozsahu je třeba jej realizovat. Nezřídka se přitom stává, že strom není zatím nutné nijak řezat, a proto jej ani neřežeme. Poté volí, s ohledem na cíl, který sleduje, optimální způsob řezu. Tento rozhodovací proces je ovlivněn především:
• požadovanou funkcí stromu na trvalém stanovišti,
• biologickými potřebami stromu,
• aktuálním zdravotním stavem, vitalitou a provozní bezpečností stromu,
• možnými negativními důsledky vyplývajícími z případného řezu (například rozsáhlý stupeň poranění stromu, trvalé či dočasné snížení funkčnosti a vitality ošetřovaného jedince, zvýšení nákladů na jeho další péči a podobně),
• osobními znalostmi a zkušenostmi s navrhovaným způsobem řezu,
• technickým a technologickým vybavením, jež je k dispozici,
• konkrétními organizačními aspekty, jež s řezem souvisí,
• požadavky jiných oborů a názory veřejnosti,
• platnou legislativou.
V souvislosti s (nejen výchovným) řezem stromů je nutné úvodem vzpomenout moudrá slova ing. Františka Smýkala (Národní arboristická konference „Strom pro život - život pro strom IV." - Mělník, 21. srpna 2003), která nás upozorňují na mnohdy velké nebezpečí poškození stromů neodborně provedeným řezem v nevhodnou dobu a v nepřiměřeném rozsahu:
• „řez je násilný a nevratný zásah do života stromu i celé jeho biocenózy,
• pro řez neexistují jednoduchá schémata - ta jsou zdrojem častých chyb,
• lepší je využívat řez jako preventivní pěstitelské zákroky než kurativní (léčebná) opatření,
• rozumu není nikdy nazbyt, a proto: když nevím jak - neřežu; když nevím kdy - neřežu; když nevím proč - neřežu!"
Řez stromů i ostatních dřevin musíme proto provádět pouze v co nejmenší míře a pokud je to možné, tak raději vůbec. Zbytečný řez stromu beze smyslu je hrubou technologickou chybou, kterou nelze již nikdy vrátit zpět.
Výchovný řez mladých stromů je v tomto pojetí typickým preventivním pěstitelským zákrokem, jímž se snažíme snižovat či eliminovat veškerá růstová a vývojová rizika, která v budoucnu mohou znamenat pro ošetřovaného jedince snížení jeho životaschopnosti či stability a tím i ohrožení bezpečnosti provozu v jeho bezprostředním okolí.
Technika výchovného řezu
Cílem techniky výchovného řezu je tak jako v případě každého jiného druhu řezu stromů zejména volba způsobu provedení řezu ve správný čas a na správném místě (v neposlední řadě i vhodné ošetření řezných ran). Technika řezu se výrazně opírá o poznatky získané ze studia biologie dřevin. Při výchovném řezu je nutné respektovat:
• vedení řezu,
• maximální velikost vznikajících ran,
• termín řezu,
• ošetření řezné rány.
Vedení řezu
Řez probíhá v koruně stromu, kde dochází k odstraňování dvou rozdílných typů větví:
• větví živých
• větví mrtvých (suchých)
Řez živých větví
Dochází-li při výchovném řezu k odstraňování či redukci živých větví, musí být řez proveden se zřetelem na podporu přirozeného obranného systému a ochranné zóny větve stromu. Pokud odstraníme dceřinou větev tak, aby nedošlo k poranění větevního límečku větve mateřské, tyto dva mechanismy relativně spolehlivě (samozřejmě spolehlivě z hlediska přírodních systémů) zabrání průniku patogenů (zejména dřevokazných hub), kteří osidlují čerstvá poranění. Dojde-li však k poranění mateřské větve (jež nastane při řezu za větevní límeček s poraněním korního hřebínku), ochranná zóna jeho větevního nasazení už na aktivní obranu nestačí a strom musí aktivovat další obranné mechanismy - ovšem už ne vždy tak efektivní. Z toho důvodu dochází v průběhu času k šíření patogenů do dřeva mateřské větve a během několika let i ke vzniku otevřených dutin.
Odstraňování živých větví vždy představuje zátěž energetického systému stromu, protože dochází nejen k redukci energii produkující asimilační plochy (listů na odstraněné větvi), ale i k poranění, které vyvolává energeticky náročné obranné reakce. Je proto nutné odstraňovat co nejmenší objem větví nutný pro zajištění žádaného účelu řezu. Právě zde platí všechna výše zmíněná pravidla o řezu stromů s tím, že pokud není nutné živou větev z jakéhokoli důvodu řezat, tak ji zkrátka neřežeme a ponecháme ji v koruně jejímu přirozenému vývoji!
Se zvýšeným rizikem infikace řezné rány při řezu kodominantních výhonů se setkáváme i při řezu živého terminálního výhonu stromu. I zde platí, že tento pro strom násilný řez je nutno provádět pouze v případě mladých stromů a bezdůvodné odstranění terminálu zdravým a provozně bezpečným mladým jedincům je hrubou technologickou chybou. Přesto se v některých případech ocitáme v situaci, kdy musíme i poměrně silný vrcholový výhon odstranit. To se týká například redukčních řezů korun dospívajících stromů, které již zasahují svými silnými větvemi do budov, produktovodů, elektrického vedení, dopravních značek, veřejného osvětlení a podobně. Při redukčním řezu vrcholového výhonu platí zásada (tak zvané třetinové pravidlo), že jej vždy zkracujeme na dostatečně silný a zdravý postranní (vedlejší) výhon, jehož průměr je alespoň třetinový (lépe poloviční a vyšší) ve srovnání s průměrem odstraňovaného vrcholu. Toto třetinové pravidlo platí ale i obráceně. Odstraňujeme-li dceřinou větev od větve mateřské či přímo u kmene, nejlépe se řezná rána zahojí, bude-li její průměr nanejvýš třetinový (lépe ještě užší) ve srovnání s průměrem větve či kmene, k němuž větev odstraníme. Toto pravidlo platí i v případě malých průměrů řezných ran na mladém stromě a nelze jej proto v případě výchovných řezů nijak podceňovat!
Velmi často se při výchovném řezu můžeme setkat s tím, že potřebujeme odstranit dvě větve rostoucí těsně u sebe téměř z jednoho místa, popřípadě vyrůstající přímo ze stejného místa. V takovém případě odstraňujeme každý ze stonků na větevní límeček, čímž mezi nimi zůstane část mateřské větve neporušena. Vytvoříme tak mezi těmito dvěma poraněními tak zvaný korní můstek, jenž urychlí zavalení způsobených ran.
Řez mrtvých větví
Jiná situace nastává při řezu mrtvých (suchých) větví. Mrtvé větve se v korunách mladých stromů nacházejí velmi málo. Pokud ano, pak svědčí o nízké vitalitě a špatném zdravotním stavu mladých jedinců. Po odumření větve dochází k aktivaci ochranné zóny větve v okolí větevního nasazení větve mateřské. Současně - protože mrtvá větev již sekundárně netloustne - se její báze začíná zavalovat novým každoročním tloušťkovým růstem mateřské větve. V této fázi je potřeba mrtvou větev odstranit, aby mohlo dojít k rychlému uzavření vzniklé rány ránovým dřevem. Mrtvé a odumírající větve musíme proto řezat co nejtěsněji k okraji živého pletiva na bázi větevního nasazení větve mateřské. Její živá pletiva samozřejmě nesmí být v žádném případě poškozena! Zával v okolí větevního nasazení se nijak neformuje ani neupravuje (viz obrázek vlevo - řez suché větve mladého dubu).
Odstranění mrtvých (suchých) větví z koruny mladého stromu je často velmi důležité, nejen z hlediska provozní bezpečnosti, ale hlavně z důvodů zdravotních. Suché větve mohou být napadené rozličnými chorobami či škůdci a mohou oslabit celou mladou rostlinu.
Typy vedení řezu
V praxi se můžeme setkat se třemi typy vedení řezu na živých i mrtvých větvích:
• paralelní řez („lízanec"),
• pahýl - slangově často nazývaný jako "věšák",
• řez na větevní límeček (ovocnáři často známý jako „řez na větevní kroužek").
"Lízanec" je technicky špatně provedený řez s kmenem či mateřskou větví téměř paralelně vedený, zasahující až za větevní límeček a velmi často i korní hřebínek (které oba silně destruuje), násilně zraňující dřevo větve, kterou chceme při řezu zachovat. Ta je pak vystavena negativnímu působení vnějšího okolí a infekčnímu tlaku patogenů. Jehličnany větevní límeček nevytvářejí, zde je tedy nutno řez vést skutečně paralelně s kmenem či mateřskou větví (v tomto případě však o lízanci v pravém smyslu slova nehovoříme). Lízanec je hrubou technologickou chybou a každopádně nejhorším typem řezu, který lze v koruně mladého stromu provést. Nelze jej nijak opravit, na rozdíl od tvorby pahýlu, který můžeme opravit a dříve či později správně zaříznout na větevní límeček.
Pahýl neboli "věšák" vzniká řezem, při němž nebyla zcela odříznuta větev či výhon, kterou chceme odstranit a její větší či menší část zůstává nad límečkem a brzdí tak včasné zavalení rány ránovým dřevem. Kromě toho je zbytek odumřelé části větve místem pro průnik patogenů do oblasti větevního nasazení. Pahýl lze často řezem opravit, proto není tak nebezpečný jako „lízanec".
Řez na větevní límeček je veden přesně v místě nasazení dceřiné větve na větev mateřskou (popřípadě kmen) a končí před korním hřebínkem tak, aby tento spolu s límečkem nebyl při řezu poškozen. V současné době je doporučovaným typem řezu (technologicky správným), neboť se snaží respektovat přirozenou stavbu stromu a biologii růstu a vývoje jeho větvení a architektury. Dosti často je zaměňován s „řezem na větvení kroužek", který je po mnoho let znám ovocnářskou veřejností.
Řez na větevní kroužek je sice typem řezu vedeným v místě větevního nasazení, ale kolmo na odstraňovanou větev tak, aby řezná rána byla plošně co nejmenší. To mnohdy vytváří v dolní části řezu větší či menší pahýl způsobený absencí řezu podél přirozené linie větevního nasazení. Nicméně často je řez na větevní kroužek shodný s řezem na větevní límeček. Proto lze oba tyto typy řezu víceméně považovat za řezy technologicky správné.
Odstranění silnější větve většího průměru v místě větvení, kterou nejsme při řezu schopni pohodlně udržet ve své volné ruce, nelze učinit najednou, přímo u větevního límečku.  V místě větvení by mohlo při řezu dojít k odtržení kůry či dokonce dřeva větve mateřské, čímž by došlo k silnému poškození vnitřních pletiv dřeva ponechané větve či kmene. Dokonce by mohlo být zničeno citlivé místo větvení, ve kterém dochází k tvorbě důležité ochranné zóny větve, jenž je vystaveno vysokému infekčnímu tlaku patogenů. V takovém případě přistupujeme k tak zvané metodě řezu na třikrát.
Dojde-li při výchovném řezu větví v koruně k zatržení kůry, lýka a dřeva ponechané mateřské větve či dokonce kmene, jedná se o hrubou technologickou chybu, která je způsobena pouze a jenom nedbalostí arboristy.
Velikost řezné rány
Každý strom reaguje na řez (respektive na poranění) jinak. Rozdílná dynamika obranné reakce je pozorovatelná nejen mezi druhy, ale i mezi jednotlivými stromy stejného druhu. Dynamika reakce je ovlivněna mnoha faktory, zejména věkem, aktuální vitalitou jedince, dobou řezu, podmínkami stanoviště a podobně.
Zásadní vliv na efektivitu obranné reakce má velikost rány vznikající po řezu. V případě výchovných řezů by nikdy velikost řezné rány neměla být větší než 100 mm v průměru. Často provádíme řezné rány na mladých stromech plošně mnohem menší (někdy pouze v řádech několika jednotek či maximálně desítek milimetrů).
Z naší praxe jednoznačně vyplývá, že řezné rány nad 100 mm jsou pro jakýkoli mladý strom (zejména několik prvních let po výsadbě) velkým nebezpečím, s nímž se mnohdy nemusejí vyrovnat. Často se tyto velké rány brzy nezahojí a vznikají pak po silných řezech v koruně otevřené dutiny infikované dřevokaznými houbami a jinými patogeny.
Jiný aspekt, který nesmíme podcenit při rozhodování o velikosti řezu, je rychlost a kvalita tvorby kalusu a ránového dřeva. Úspěšnost a rychlost zavalení rány kalusem se snižuje se zvyšující se velikostí rány, v případě velkých řezných ran k překrytí jejich povrchu kalusem často dojde až za mnoho let. Je známo, že dobře se hojí rány hladké bez jakýchkoli otřepení a zatržení, způsobené ostrým zahradnickým náčiním (zejména ostrým zahradnickým nožem - nejlépe žabkou, dvousečnými nůžkami či ostrou pilou s jemnými zuby). Je také známo, že se lépe hojí rány oválné až kruhovité, rány s nepravidelným tvarem se hojí pomaleji a hůře. Velmi špatně a dlouho se hojí plošně velké rány způsobené „lízancem", kdy dochází k silnému odumírání kambia po obvodu řezných ran. Proto platí důležité pravidlo, které znají zahradníci již několik staletí a předávají si je z generace na generaci: čím menší řezná rána, tím lépe, a naopak! V koruně mladého stromu raději vždy provedeme větší počet menších řezných ran mimo důležitá kosterní větvení než méně (popřípadě i jednu) velkou řeznou ránu, nejhůře přímo v kosterním větvení ošetřovaného stromu.
Termín řezu
Optimální dobou pro realizaci výchovného řezu stromů je zejména období předjarní a pak také první polovina vegetačního období - tedy období více či méně od března do června. Samozřejmě počátek i konec, vlastní doba trvání tohoto období je značně silně vázána na podmínky konkrétního stanoviště (zejména na nadmořské výšce, mikroreliéfu prostředí, klimatických faktorech daného roku, zejména na průběhu zimního období vegetačního klidu a podobně).
V případě předjaří se jedná v zásadě o roční období, v němž již pominuly zimní mrazy nejen přes den, ale i v noci a pouze ojediněle se vyskytnou pozdní jarní mrazíky. Teplota vzduchu stoupá nad nulu (lépe nad biologickou nulu, to je 5oC), vlhkost vzduchu je poměrně vysoká a příznivé je i množství a rozložení srážek. Konec tohoto období přichází v době rašení nových listů. První polovina vegetace pak končí s příchodem prvních letních veder s přísuškem a silným poklesem vzdušné vlhkosti. Řada autorů (například Dujesiefken, Liese, 1989; Dujesiefken, 1991, Kolařík 2003, Pejchal 1995 a jiní) uvádějí, že v této době je strom v období nejvyšší aktivity, a proto může nejlépe reagovat na vzniklá poranění. V tomto období je totiž nejefektivnější jak schopnost kompartmentalizace, tak i tvorba kalusu a ránového dřeva.
Z našeho praktického pohledu se přikláníme k výchovnému řezu v období předjarním, v němž lze velmi přehledně vidět architekturu koruny se všemi jejími defekty, zejména v případě stromů hustě se větvících s těžkou texturou (například lip). V této době před rašením listů se dobře dostaneme do středu koruny, která je přehledná. Kromě toho v předjaří můžeme provést i silnější řez větví než v době vegetace, kdy s větvemi odstraňujeme i významnou listovou plochu. V předjaří jsou také stále v kořenech, ve kmeni a kosterních větvích mladých stromů uchovány důležité zásobní látky pro rozvoj nových výhonů s listy na jaře. V první polovině vegetace ošetřujeme zejména teplomilné stromy s lehkou texturou a silnými, málo se větvícími stonky, u nichž lze architekturu koruny dobře vnímat i s olistěním a u nichž v tomto období nehrozí namrzání řezných ran v předjaří (například katalpy, ořešáky, pajasany, dřezovce a podobně).
Realizace řezu během zimních mrazových měsíců (období hlubokého vegetačního klidu) není zcela ideální, protože:
• až do doby probuzení kambia v pozdním jaru dochází k vysychání a namrzání řezných ran, k obvodovému odumírání obnažených živých parenchymatických buněk i kambia a tím k sekundárnímu silnému zvětšování ran;
• zatímco spory dřevokazných hub nalétávají a klíčí již při minimálních vzestupech teploty vzduchu, strom k probuzení meristematických pletiv a plné aktivaci obranného mechanismu potřebuje nepoměrně delší období teplých dnů.
Nejméně vhodné období pro výchovný řez stromu je období predormance a počátek období vegetačního klidu (období hluboké dormance). Dále je nutné zmínit, že stejně tak je problematické stromy řezat během vysokých letních veder za velmi nízké vzdušné vlhkosti, kdy řezné rány sice nenamrzají jako v zimě, ale rychle vysýchají a praskají. Kambium rychle odumírá jako v zimním období. Zejména solitérní mladé stromy na klimaticky extrémních stanovištích bychom v době zimních mrazů či silných letních veder neměli řezat raději vůbec.
Diskutovaným tématem zůstává řez "krvácejících" stromů čili stromů se silným jarním mízotokem, mezi něž patří například břízy, habry, javory, ořešáky, topol Simonův a podobně. Názory na vhodnou roční dobu k jejich řezu se liší, přičemž lze v této souvislosti mluvit o dvou v podstatě protichůdných teoriích.
První a starší teorie předpokládá, že výchovný řez v době jarního mízotoku způsobuje stromům vysoké ztráty zásobních látek, které jsou v tomto období transportovány z kořenů, kmenů a kosterních větví do obvodu korunové partie, kde jsou určeny k tvorbě nových asimilačních orgánů (listů). Z řezných ran díky přetlaku v rostlině tyto látky samovolně vytékají. Podle této teorie stromy ztrácejí důležité energeticky bohaté látky pro svůj růst a vývoj a vzniklá poranění se navíc hůře a déle hojí. Vitalita stromů je snižována a stromy jsou výrazně oslabeny. Proto je podle této teorie třeba řez provádět v době vegetace, nejdříve až po úplném vytvoření nového listového aparátu.
Druhá teorie předpokládá, že řez v době jarního mízotoku stromy neoslabuje, protože ztráta energeticky bohatých látek výtokem z řezných ran je vzhledem k celkovému množství těchto látek v organismu téměř zanedbatelná. Stromy se naopak s řezem lépe vyrovnají, protože díky mízotoku nedochází k embolizaci cév, řezné rány nevysychají a infekce rány patogeny (zejména dřevokaznými houbami) je v této době prakticky nemožná. Tento názor se prosazuje stále více, neboť je známo mnoho případů, kdy je řezem dřevina v této době ošetřena, aniž by později jevila jakékoli známky poškození. Víme například, že řez vinné révy se každoročně provádí právě v předjaří (II.- III.), čili v době silného jarního mízotoku, aniž by keře výrazně strádaly.
Nicméně estetické hledisko řezu těchto stromů není zanedbatelné. Jarní mízotok vytéká z řezných ran v předjaří dosti silně i na těch ranách, které byly způsobeny na podzim, a veřejnost je tímto mízotokem často pobouřena. Evokace jarního mízotoku s lidskou krví je zde podle mého názoru na místě, proto doporučuji tyto dřeviny ošetřovat až po plném olistění na jaře, čímž se v praxi předejde všem problémům s mízotokem spojeným.
Hovoříme-li o tom, kdy stromy výchovným řezem ošetřovat, měli bychom hovořit i o tom jak často zásah opakovat (v jakém časovém horizontu). V této souvislosti můžeme použít jednoduché a logické pravidlo: raději řezat často a méně, než jednou a více.
Od založení kvalitní koruny typické pro daný druh v okrasné školce strom v pravidelných časových intervalech ošetřujeme řezem. Délka těchto časových intervalů je podmíněna:
• vybranou technologií řezu (zde pouze řezem výchovným),
• druhem stromu, jeho věkem, vitalitou a provozní bezpečností,
• stanovištěm, na němž se strom nachází (dáno zejména nároky na jeho estetický vzhled a provozní bezpečnost).
Nelze tedy obecně přesně stanovit, jak často řez mladých stromů opakovat. Přesto lze, alespoň modelově, stanovit určité časové rozpětí mezi jednotlivými ošetřeními stromů. Stromy po výsadbě v době aklimatizace na stanovišti raději neřežeme. Pokonají-li první kritické fáze aklimatizace na stanovišti, postupně provádíme výchovný řez ve velmi malém rozsahu a sledujeme, jak mladé dřeviny na náš řez reagují. Čím jsou stromy starší a déle na stanovišti, provádíme výchovný řez silněji než doposud, ale vždy s časovými přestávkami, během nichž pozorujeme pečlivě reakci stromu na náš řez. Řez mladších stromů provádíme zpravidla jednou za dva roky, v případě starších exemplářů opakování postupně prodlužujeme a výchovný řez realizujeme jednou za tři až pět let podle potřeby a konkrétní situace.
Ošetření řezných ran
Ošetření povrchu řezné rány spočívá zejména:
• v mechanické úpravě povrchu rány,
• v chemickém ošetření rány.
Rána po řezu na mladém stromě musí být vždy hladká, bez zatržených částí dřeva a kůry. Toho lze docílit použitím kvalitních pilek s dobře nabroušeným jemným trojitým ostřím, nebo kvalitními ostrými dvousečnými nůžkami. Možné a více než účelné je zahlazení povrchu rány po řezu ostrým zahradnickým nožem (nejlépe žabkou). V případě výchovného řezu mladých stromů není počet řezných ran totiž nijak vysoký a řez je často možné bezpečně provést ze země či nanejvýš ze žebříku. Proto lze žabku na zahlazení ran dobře použít. Hladký povrch rány totiž snižuje riziko odumírání kambia po řezu na minimum a urychluje překrytí povrchu rány ránovým dřevem.
V názoru na chemické ošetření ran nepanuje doposud mezi odborníky vzájemná shoda. Dokonce je možné říci, že celá odborná veřejnost již poměrně dlouho stále hledá, zdali vůbec, případně jakým způsobem toto ošetření v současné době provádět.
Při hodnocení efektu chemického ošetření ran lze konstatovat, že pozitivní význam jakéhokoli typu nátěru není natolik přesvědčivý, aby bylo možné zatírání ran označit za jednoznačnou technologickou výhodu při hojení řezných ran. Proti pozitivnímu efektu (snížení vysychání ran, estetický efekt) stojí i některé nevýhody. Jmenujme především zvýšení finanční náročnosti řezu (především při nutnosti zatírat rány v obvodových partiích koruny), zhoršené hygieny práce a také časté snahy zatřením zakrýt špatně vedený řez.
V současné době se arboristé shodují, že hledat chemický přípravek, který by byl schopný dlouhodobě a účinně chránit povrch řezné rány před průnikem patogena (do doby než bude řezná rána zavalena kalusem), je jistě čin chvályhodný a je nutno jej podporovat. Na straně druhé dnes takový přípravek se 100% účinností bohužel neznáme. Vzhledem k tomu, že ošetření řezné rány je pouze doprovodným a ne vždy spolehlivým opatřením zvyšujícím pravděpodobnost jejího hojení, lze říci, že není technologickou chybou používat na řeznou ránu nátěrové hmoty, které nezpůsobí odumření živých pletiv dřeva (včetně kambia) v blízkosti řezné rány. Stejně tak není technologickou chybou, není-li rána po řezu ošetřena chemickým přípravkem. V současnosti se v Evropě i v ČR od zatírání řezných ran téměř upustilo. V USA se řezné rány neošetřují chemickými přípravky již několik desetiletí. Každopádně použijeme-li nějaký chemický přípravek ve formě nátěru, musí jít o přípravek neškodný pro lidi i ostatní savce a chráněné živočichy, musí být roztíratelný za jakýchkoli teplot a ve venkovních podmínkách se nesmí jeho vlastnosti v průběhu roku měnit (nesmí v zimě namrzat a praskat, stejně tak jako se v létě samovolně roztékat teplem).
Pro ošetření řezných ran lze v určitých případech použít i různé jiné přípravky, například kyselinu boritou, která inhibuje růst hub na ráně, zrychluje sekundární metabolismus a rychleji tvoří lignin. Biologická ochrana řezných ran je také poměrně známá, zejména používání přípravku Ibefungin na bázi Bacillus subtilis. Aplikace nižších hub (například Trichoderma viridis, Peniophora gigantea, Bacilus subtilis) na řezné rány s cílem využít jejich antagonismus s některými houbami dřevokaznými byl také v praxi vyzkoušen, ne vždy s jednoznačným úspěchem.
Mnohdy může při řezu pomoci i poměrně jednoduchá dezinfekce nářadí cytostatickými látkami (například 70% etanolem), zejména při řezu mladých stromů napadených bakteriální spálou růžovitých či grafiózou jilmů a podobně.
Nicméně závěrem lze říci, že při výchovném řezu stromů s poměrně velkým počtem plošně malých řezných ran se ani u nás již dlouhodobě chemické ošetření prakticky nepoužívá a dává se tak jednoznačně přednost mechanickému začištění rány.
Technologie výchovného řezu
Výchovný řez je nejdůležitějším zakládacím řezem, který se dnes poměrně běžně provádí na mladých exemplářích v prvních letech po výsadbě na trvalé stanoviště, méně často pak po řezu zmlazovacím. Výchovný řez se provádí zpravidla do 10 - 15(20) let po výsadbě, přičemž plynule přechází do některého z technologických typů řezu udržovacích. Výchovný řez je nutné v prvních letech po výsadbě provádět poměrně často, nejlépe jednou za 2-3 roky. V případě starších exemplářů se jeho interval prodlužuje na 3 - 5 let.
Výchovný řez je jednou z důležitých činností tak zvané povýsadbové péče o mladý strom vysazený na konkrétní trvalé stanoviště. Tento v životě stromu velmi důležitý řez si zejména klade za cíl:
• dosáhnout charakteristického tvaru koruny ošetřovaného jedince, jenž je a bude zdravá a vitální, dlouhodobě funkční na stanovišti a staticky odolná,
• připravit optimální podmínky v koruně pro její rozvoj typický pro daný taxon,
• přizpůsobit velikost a tvar koruny funkčním požadavkům stanoviště (zejména úpravou podchodné či podjezdné výšky).
V závislosti na taxonu, stanovišti a způsobu pěstování stromů je naším úkolem zpravidla:
• tvorba koruny s průběžným kmenem až k jejímu vrcholu,
• postranní kosterní větve rostoucí v pravidelných odstupech v genetické spirále, nikoli v přeslenech.
Kromě větví mechanicky poškozených, usychajících, případně i suchých je nutné odstranit či zakrátit zejména kodominantní a tlaková větvení, navzájem se křížící větve, větve nalomené či zlomené a visící v koruně, rostoucí v souběhu, do středu koruny, poškozené a napadené chorobami a škůdci a podobně. Zde si ještě jednou vyjmenujme větve a výhony, které při výchovném řezu odstraňujeme u kmene či je postupně redukujeme:
• suché a usychající větve,
• kodominantní větvení (konkurenční výhony),
• tlaková větvení,
• větve poškozené,
• větve rostoucí blízko sebe na bázi větvení (tak zvané přeslenité větvení - viz obrázek 04 husté koruny lípy s přeslenitým větvením kmene z jednoho místa),
• navzájem se křížící větve či větve v souběhu,
• zastíněné větve, rostoucí do středu koruny,
• napadené škůdci či chorobami,
• větve, které ohrožují bezpečnost provozu,
• větve snižující podchodné či podjezdný profil koruny.
Výchovný řez je nesmírně důležitý, protože zde máme jedinečnou možnost zasáhnout bez rozsáhlejších poranění až do kosterního větvení stromu a ovlivnit tak velmi snadno a hlavně levně budoucí architekturu koruny. Je třeba si uvědomit, že tvar stromu a rozložení jeho kosterních větví zůstane po třiceti i více letech ve stejné výšce a v podobném úhlu, v jakém je vidíme dnes. Pouze na místě, kde dnes nožem či nůžkami odstraňujeme výhon malé velikosti (například do průměru 20 mm), který je schopen relativně rychlého a úspěšného hojení vzniklé rány, budeme za několik desítek let odstraňovat mohutnou větev velikosti 300 i více mm.
Uveďme si několik důležitých zásad tohoto řezu:
• úprava koruny se provádí citlivým prosvětlováním, tedy často odstraněním větve až ke kmeni, ale i zkracováním výhonů na postranní dostatečně silné větve rostoucí ve stejném směru a schopné převzít funkci zakráceného vrcholu, je-li to nutné (viz třetinové pravidlo);
• až na výjimečné případy zapěstování stromů na některý z tvarovacích řezů a některých kultivarů nikdy bezdůvodně neodstraňujeme terminální (vrcholový) výhon;
• je-li nutné odstranit terminální výhon, zakracujeme jej na dostatečně silný postranní výhon, který převezme jeho funkci a používáme opět třetinové pravidlo;
• jednotlivé kosterní větve na kmeni by měly být nasazeny v pravidelných odstupech v genetické spirále a od sebe vzdáleny alespoň 30 - 40 cm - kosterní větve nesmí vyrůstat z kmene z jednoho místa (větvit se v přeslenech);
• dbáme na (postupné) odstranění či redukci konkurenčních (kodominantních) výhonů a tlakových větvení se vrůstající kůrou v úžlabí nebo výhonů s příliš ostrým úhlem větvení
• často je třeba docílit vyšší podchodné či podjezdné výšky pod nasazením koruny - tento fakt je třeba zohlednit již v prvních letech výchovného řezu, kdy nedochází ke vzniku tak rozsáhlých poranění;
• nesmíme při jednom řezu v koruně nikdy odstranit najednou více než 20 - 25% stávající hmoty koruny (větví s pupeny či vyrašenými listy), jinak se vystavujeme nebezpečí narušení hormonální a energetické bilance stromu - řez v době vegetace by měl být méně radikální než v době předjarní. Je-li nutné provést v případě mladého stromu radikálnější řez, provádíme jej v předjaří a rozdělíme zásah na několik etap v průběhu několika následujících let po sobě. Platí zde již výše řečená zásada řezat méně a častěji než pouze jednou a více;
• odstraňujeme-li celé výhony u kmene, pak tyto výhony musí mít průměr rovnající se nanejvýš třetině průměru kmene, ne více (ideální je odstranit výhon velikosti třetinové a nižší ve srovnání s velikostí kmene) - zajistíme tak lepší podporu hojení řezné rány;
• až na výjimky neodstraňujeme výhony rostoucí těsně u sebe, ideální je mezi jednotlivými řeznými ranami ponechat zdravou a dostatečně silnou větev nebo alespoň 30 cm bez poranění;
• pokud větve zkracujeme, pak vždy na vnější zdravý postranní pupen či dostatečně silnou a zdravou větev, pouze u sloupovitých kultivarů zakracujeme na zdravý pupen či výhon rostoucí dovnitř koruny.
Péče o vrcholový výhon, respektive průběžný kmen v koruně, je základním úkolem výchovného řezu, jak již bylo řečeno výše. Zdravý a provozně bezpečný kmen průběžný až do vrcholu koruny bez konkurenčních výhonů s tlakovými větveními a větvící se do všech stran rovnoměrně v genetické spirále je základem pro stabilní korunu. Vrcholový výhon proto musí být:
• silný, zdravý, nepoškozený,
• svisle rostoucí, rovný s dostatkem pupenů (listů),
• na podzim vyzrálý vrchol musí být vzpřímený.
Terminál proto nikdy bezdůvodně neodstraňujeme a nezkracujeme, nevytváříme zbytečně kotlovitou korunu. Ne vždy lze ale korunu s průběžným jedním kmenem v koruně dobře zapěstovat. Takovými výjimkami jsou například tyto situace:
• zapěstování stromů na tvarovací řezy, zejména na řez na hlavu a řez na čípek, kde terminál záměrně odstraníme;
• tvarové kultivary (převislé, sloupovité, kulovité, trychtýřovité) nemají terminál a nelze jej ani zapěstovat;
• stejně tak některé druhy se silně sympodiálním větvením nevytvářejí průběžný kmen a jeho tvorba výrazně změní přirozený habitus stromu (napříklat svitel, jerlín, lípa stříbrná, břestovec, dřezovec a podobně);
• odumření terminálu či jeho zlomení (například vandaly) vyvolá potřebu odstranit takový vrchol a zapěstovat z postranní větve vrchol nový;
• je-li vrchol na podzim po ukončení vegetace výrazně vytáhlý, nevyzrálý, výrazně padá k zemi a narušuje charakteristický habitus stromu. V takovém případě jej v předjaří zkracujeme pouze do jednoletého dřeva (zpravidla je takový výhon po zimě namrzlý, a proto odstraňujeme veškeré jeho mrazem zasažené části).
Založení či zapěstování nového terminálu probíhá zpravidla takto:
1. vybereme dostatečně silný a zdravý postranní výhon, který převezme funkci terminálu;
2. původní terminál seřízneme na čípek (15 - 20 cm dlouhý), je-li čípek suchý, jedná se o pasivní čípek, je-li čípek živý s listy či pupeny, jedná se o čípek aktivní;
3. vyvážeme úvazkem vybraný postranní výhon k čípku do svislé polohy;
4. potlačíme ostatní konkurenční výhony tak, aby nový k čípku vyvázaný terminál přečníval nad ostatní větve minimálně o 20 - 30 cm;
5. v příštím roce odstraníme úvazek i čípek až k postrannímu výhonu, který již roste ve svislé poloze.

Specifickým případem výchovného řezu je úprava podchodné (případně podjezdné) výšky stromu čili výšky, v níž se kmen větví v koruně. Stromy pro výsadbu do center měst a obcí jsou distribuovány s korunkou založenou ve výšce 2,2 m (tzv. alejové stromy). To je výška vhodná maximálně pro pěší zóny. V případě, že se stromy sází na okraje silnic a do míst, kde pod korunou budou projíždět i nákladní automobily (např. i pěší zóny s obchody - zásobování), je třeba dodržet podjezdný profil volný do výšky alespoň 4,5 m. U tramvajových pásů může tento podjezdný profil být díky trolejovému vedení ještě vyšší. Pokud taxon s kulovitou či převislou korunou nebyl již ve školce připraven na tuto výšku nasazením koruny, může nastat i případ, že nasazení koruny již na trvalém stanovišti zvýšit nelze (např. Acer platanoides 'Globosum', Robinia pseudoacacia 'Umbraculifera' a podobně). Proto je důležité požadavek výšky nasazení koruny některých kultivarů předem specifikovat v objednávkovém listě, případně projednat s dodavatelem. Na dvou obrázcích na této straně je příklad úpravy podchodné a podjezdné výšky lípy stříbrné v centru města. Je zcela běžné, že ponechané nejspodnější větve v koruně se svou vahou a díky zastínění větvemi nad nimi opět ohnou níže k zemi a časem bude nutné upravit jejich výšku nad zemí, či je opět rovnou odstranit. Úpravě podchodné a podjezdné výšky se tudíž musíme věnovat v průběhu celé doby, po kterou stromy ošetřujeme výchovným řezem. Úpravu této výšky provádíme postupně dvěma způsoby. Prvním je odstraňování tenkých spodních větví přímo u kmene, druhým způsobem je jejich pouhá redukce na postranní obrost tak, abychom najednou nezpůsobily při vyzvedávání koruny stromu velké množství řezných ran na kmeni blízko sebe. Ideální variantou je jedna odstraněná větev u kmene s jednou vytvořenou řeznou ranou a redukce ostatních spodních větví v koruně na postranní výhony. Poté co se zavalí námi vytvořená rána na kmeni, můžeme odstranit jinou spodní větev až na kmen. Tvorba většího počtu řezných ran na kmeni těsně vedle sebe je hrubou technologickou chybou. Takové negativní zásahy na mladých stromech lze bohužel často spatřit v alejích podél silničních komunikací v krajině.
Součástí výchovného řezu je i opakovaná péče o obrost na kmenech stromů. Obrost na kmeni snižuje výrazně podchodnou i podjezdnou výšku stromu a výstřelky na kmeni mohou vytvořit časem sekundární korunu, která může přerůst korunu primární. U obrostu z podnoží pak často vitálnější a vzrůstnější podnož přeroste v korunce štěpovanou ušlechtilou odrůdu a strom je tak znehodnocen (lze si toho například všimnout zejména u okrasných třešní a višní). V zásadě lze říci, že obrost na kmenech je nutné odstraňovat co nejdříve, nejlépe vylomením rukou ještě v bylinném stavu do konce června, protože tehdy způsobíme pouhým vylomením výhonu nejmenší poranění na kmeni a rány se velmi rychle hojí ( obrázek 03 znázorňuje vylomení bylinných letorostů z kmene lípy). Vylomením obrostu v bylinném stavu také znemožníme jeho opakovaný nárůst z adventivních a spících pupenů na bázi obrostu. Pokud nestihneme obrost odstranit v bylinném stavu, musíme jej již odstranit žabkou či dvousečnými nůžkami. Nevýhoda tohoto postupu spočívá v tom, že neodstraníme výhon zcela i s bází. Z adventivních či spících pupenů z ní totiž silně vyrazí obrost nový, a to často ještě v tomtéž vegetačním období.
Naopak v případě stromů vysazených ve volné krajině, v parcích, zahradách a všude tam, kde je to jen možné, se snažíme spodní větve rostoucí až k zemi a nepřekážející běžnému provozu, výchovným řezem neodstraňovat.
Výchovný řez také připravuje mladý strom pro speciální typy řezu v budoucnu. Ať už se jedná o řez na hlavu, řez na čípek nebo o jiné typy speciálního řezu, při výchovném řezu máme první, ale také i poslední možnost k jejich bezproblémovému založení.
Při výchovném řezu je možné a zároveň velmi důležité provádět i ostatní povýsadbovou péči o ošetřovaný strom. Zejména se jedná o kontrolu, úpravu či včasné odstranění kotvení stromů, kontrolu a včasné odstranění bandáží kolem kmenů, mulčování kořenových mís, odstraňování travního drnu z kořenového prostoru stromů, hnojení, zálivka a podobně

Závěr
Výchovný řez je nejlevnějším typem řezu, ale zároveň také řezem nejdůležitějším. Zanedbání výchovného řezu nezřídka vede k tvorbě staticky labilních, nezdravých či málo vitálních korun a růstu a vývoji pouze krátkodobě perspektivních stromů, a to zejména na silně zátěžových stanovištích v centrech měst. Výsadba stromu na trvalé stanoviště ve městě bez kvalitní následné povýsadbové péče včetně dlouhodobé a opakované výchovy jeho koruny v následujících letech je bezesporu hrubou technologickou chybou.
Výchovný řez musí provádět nejen odborná arboristická firma, ale i její odborně zdatní a zkušení pracovníci. Výchovný řez musíme provádět pouze s ostrým kvalitním nářadím, zejména se zahradnickou žabkou, dvousečnými nůžkami, dvousečnými houseníky, ručními pilkami s jemným trojitým ostřím. Méně vhodné pro výchovný řez jsou dvousečné houseníky a pily na násadách (tak zvané pinohy), se kterými řez v koruně provádíme na dálku ze země. Někdy se ale bez těchto nástrojů bohužel neobejdeme. Naopak naprosto nevhodné jsou vyvětvovací i motorové pily, jednosečné nůžky a veškeré tupé nářadí.
Ing. Marek Žďárský (1973), absolvent Zahradnické fakulty MZLU v Brně (diplomová práce na téma Vázání korun v systému péče o stromy pod vedením doc. ing. Miloše Pejchala, CSc. V letech 1996 - 1998 odborný asistent dendrologie a arboristiky na VOŠZa a SZaŠ v Mělníku, od roku 1996 lektor dendrologie a arboristiky jednoletého distančního studia Komplexní péče o dřeviny na VOŠZa a SZaŠ v Mělníku. Od roku1998 stromolezec - živnostník, od roku 1999 společník a lektor Schola arboricultura, s.r.o., od roku 2007 jednatel a společník arboristické firmy Arbonet, s.r.o. Je řádným členem SPoD SZKT a České arboristické sekce mezinárodní organizace arboristů ISA.
Ing. Pavel Wágner (1973), absolvent Zahradnické fakulty MZLU Brno, obor Zahradní a krajinářská tvorba. Arboristikou v praxi se zabývá od roku 1994. Absolvoval řadu odborných stáží a zahraničních praxí v oboru například v USA, Kanadě, Francii, Anglii, Rakousku a SRN. Jako externista přednáší na Vyšší odborné škole zahradnické a v rámci jednoletého dálkového studia Komplexní péče o dřeviny v Mělníku v předmětech stromolezectví a řez stromů. Je spoluautorem knihy Péče o dřeviny rostoucí mimo les - I. (J. Kolařík a kol., 2003) a spoluautorem skripta pro celoživotní vzdělávání Arboristika III. (M. Žďárský a kol., 2008). Jako lektorem Schola Arboricultura, s. r. o přednáší v rámci kurzů Stromolezení A a B, Řez stromů a Řez keřů.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

szkt_logo

Přihlášení pro členy

Pouze některé příspěvky jsou volně přístupné. Ostatní mohou otevřít jen členové Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanského sdružení, anebo předplatitelé časopisu Zahrada – park – krajina. Pro přihlášení zadejte Vaše



Rychlý kontakt

Mám zájem o: