V novém čísle ZPK 4/2019 najdete:

Téma: SPOLUPRÁCE

Ružová záhrada v Dolnej Krupej

Zahradní slavnost na Flore Olomouc

Revitalizace parku Riegrovy sady, Praha

Jedeme v tom všichni

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív architektura The Red Ribbon Tanghe River Park

The Red Ribbon Tanghe River Park

Tisk
Antje Stokman, Stephanie Ruff
Úpravy vodních toků a nádrží mají v Číně bohatou historii, na níž navazují i projekty výstavby přehrad a průplavů z poslední doby. V projektu Parku červené stuhy u řeky Tanghe jde o zcela nový přístup v řešení vztahu k přírodě a lidem.
Současné trendy v projektech úprav vodních toků a tvorby krajiny v povodí čínských řek jsou reakcí na celkovou situaci a tradice čínského vodohospodářství. Zásobování vodou je v Číně velice nerovnoměrné jak z hlediska geografického, tak vzhledem k různým ročním obdobím z hlediska časového. V důsledku se Čína potýká s nebezpečím katastrofálního sucha na severu a rozsáhlých záplav na jihu země.
Historie vodního hospodářství
I když má Čína vody relativně dostatek, v porovnání se světovým průměrem v přepočtu na jednoho obyvatele má k dispozici méně než jednu čtvrtinu světových zásob. Kvůli těmto nepříznivým podmínkám klade regulace vodních zdrojů a distribuce vody již celá tisíciletí vysoké nároky na čínské obyvatelstvo. Dokonce i v čínské mytologii byl původ civilizace vždy těsně spojen s úpravou vodních zdrojů. V období první čínské dynastie Xia ve 21. až 17. století před Kristem získal významné postavení panovník Yu. Vybudoval složitý systém kanálů podél velkých řek a snížil tak nebezpečí častých záplav, což mimo jiné dokazuje těsný vztah mezi správou země a řízením vodního hospodářství.
Organizace a struktura kultivované čínské krajiny je založena na terasovitých polích a zavodňovacích systémech malého rozsahu. První historicky doložené zavlažovací a protipovodňové projekty zřízené tehdejšími panovníky spadají do období před 3 000 let. Proslulým příkladem dosud funkčního projektu je zavlažovací systém Dujiangyan z roku 256 před Kristem. Šlo o multifunkční řešení v úsilí o potlačení opakovaných záplav, zavodnění vyprahlých oblastí a umožnění splavnosti řeky. Provincie Se-čuan, kde bylo zavodněno 5 300 km² půdy, se tak stala jednou z nejproduktivnějších zemědělských oblastí Číny.
Cit pro místo a hluboké porozumění přírodním charakteristikám a ekosystémům ve vztahu k vodě byly vlastní rolníkům i králům. Jimi si podmaňovali mocné přírodní síly v zájmu přežití. Vztahy mezi přírodními a lidskými procesy, které vycházejí z důkladného pochopení komplexních a dynamických ekologických procesů, byly aktivně uplatňovány při výstavbě historických vodních děl v Číně. Díky tomu se v západní kultuře Čína často označuje jako "hydraulická společnost".
Německý historik Karl Wittfogel to vyjádřil takto: „Je evidentní, že mistři hydraulické společnosti, ať už vládli na Blízkém Východě, v Indii, v Číně nebo v předkolumbovské Americe, byli geniálními staviteli. Platí to pro technický i pro estetický aspekt, protože jsou ve skutečnosti velmi těsně provázány".
Novodobá regulace vodních toků
Až do 18. století byla Čína ve vodním stavitelství velmi vyspělou zemí. Ve 20. století však nedokázala transformovat své historické tradice v plánování a tvorbě krajiny do moderních projektů rozvoje vodního hospodářství. Problémy s vodou dnes narostly do obrovských rozměrů. S rychlou urbanizací se zvětšuje zastavěná plocha, rostoucí počet obyvatelstva se potýká s nedostatkem vhodné plochy pro výstavbu, a tak se stále více lidí usídluje v oblastech ohrožených záplavami. Jakmile řeky začaly projevovat jako největší hrozba urbanizace, byla většina z nich přeměněna na betonové kanály. Moderní čínská kultura pohlíží na přírodní síly jako na nepřítele, kterého mohou přemoci jen rostoucím počtem agresivních technických zásahů do krajiny. V zemi bylo vybudováno 85 000 vodních nádrží, z nichž největší je přehrada Tři soutěsky (Three Gorges). Tyto projekty zásobáren vody regulují téměř 30 % celkové odtokové plochy v celé zemi. Obrovských rozměrů dosáhly moderní vodohospodářské struktury zaměřené na zadržování a řízení vodních zdrojů. Přírodu však technikou zadržet nelze. Vodní stavitelství často prohrává v souboji se záplavami a pro současnou Čínu jsou povodně velkou hrozbou.
Betonové břehy řek zvýrazňují propast mezi kulturou a přírodou. Urbanisté i krajináři jsou pak pověřováni úkoly obohatit a zlepšit vzhled městských břehů řek osazováním přes pletivo a zdobením vyměnitelnými prvky jako jsou ozdobné kameny a sochy, lavičky a ploty, keře stříhané do nepřirozených tvarů a květiny v nádobách. Dnešní kresba krajiny s novotvary vytvořenými člověkem již neodpovídá jejím původním vlastnostem ani jiným typickým charakteristikám daného místa. Přírodní procesy a vzory, jako je měnící se hladina vodních toků, tvárná síla vody nebo spontánní vegetace, se z krajinářských projektů vytrácejí a jsou spíše potlačovány. Voda sevřená mezi pevné a vysoké stěny ztrácí možnost rozlévat se do šíře. Kvůli tomuto přísnému oddělení neexistuje žádná přechodová zóna mezi zemí a vodou a z krajiny se vytrácí dynamika.
Znovuobjevení přírodní krajiny
Současná podoba říčních břehů v Číně je odrazem naléhavé potřeby ovládat a omezovat přírodu tím, že jí vtiskneme podobu ovlivněnou kulturními vzory s charakteristickými navrstvenými tvary a strukturami, které neberou ohled na měnící se podmínky krajiny. Potenciální synergie a výhody vzájemných interakcí mezi přírodními procesy a lidským životním prostředím jsou zcela ignorovány. Park Červené stuhy architektonické kanceláře Turenscape umně dokládá, jak lze hravou formou znovuobjevit přírodu v městském parku u řeky a jak její břehy zpřístupnit veřejnosti. Představuje tak revoluční a odvážný projev nového způsobu myšlení v moderní Číně.
Projekt se rozprostírá na 20 hektarech břehů řeky Tanghe na východním okraji města Quihuangdao, které má 2,5 milionu obyvatel a leží u mořského pobřeží 300 km východně od Pekingu. Původně byla tato oblast využívána zemědělsky, později zde vznikla černá skládka odpadů. Hustý porost zanedbaných křovin prakticky znemožňoval přístup k řece, přirozená bujná vegetace domácích druhů rostlin však zároveň představovala ekologicky pestré biotopy.
Dolní tok řeky Tanghe byl již regulován, betonové břehy a téměř dokončené promenády byly součástí městské přístupové silnice - jak takový vývoj zastavit? Bylo třeba prosadit změnu veřejného a politického mínění o tom, jak by měla přitažlivá městská krajina vypadat. Navržený projekt musel být velmi výmluvný a zároveň zcela přesvědčivý. K naplnění těchto úkolů byla zvolena metoda minimálních zásahů, které by zachovaly přírodní biotopy a divočinu podél řeky, a současně měla lokalita získat podobu skutečného veřejného „obytného prostoru" pro rekreační aktivity a sportoviště v přírodním prostředí.
Základním architektonickým prvkem, podle něhož získal park své jméno, je Červená stuha, sklolaminátová konstrukce ve tvaru vlny dlouhá 500 m, vysoká 60 cm a široká mezi 30 až 150 cm. Stuha je lemována dřevěným pochozím molem, slouží jako lavice a je v noci zevnitř osvětlena. Objekt prochází celým parkem, tvoří jeho ústřední téma a slouží jako orientační a zároveň identifikační prvek.
Na strategicky zvolených místech parku se nacházejí čtyři ocelové pergoly ve tvaru oblaků. Každá z nich nese jméno domácího druhu trávy, poskytuje stín a slouží jako místo setkávání. Na někdejší prašné cestě byla vybudována cyklistická stezka lemovaná dlouhou dřevěnou lavicí, která zakrývá nefunkční zavodňovací strouhu. Další připomínkou dávného využití místa jsou čtyři trvalkové zahrady imitující prvek otevřených polí včetně vegetace domácích druhů trav a lesní školky, která je udržována a doplňována. Břeh řeky je ponechán ve svém přírodním stavu a mění svůj charakter v závislosti na momentální výšce vodní hladiny řeky. V řece samotné i v záplavovém území tvoří vodní a pobřežní rostliny husté shluky, které pomáhají zadržet zátopové vody.
Minimalistický přístup, který je v projektu Červené stuhy důsledně dodržován, nápadně kontrastuje s konvenčními projekty nábřeží v Číně. Místo zastavování břehů technika ustupuje a dává větší prostor přírodě a jejím silám. Projekt slouží lidem a je v souladu s přírodou, nikoli v rozporu s ní. Primární snahou je proto využít potenciálu místa návratem charakteru stávající krajiny v kontextu urbanistického řešení. Účelem je ochrana existujících biotopů a omezení rušivých vlivů na minimum. Selektivní a promyšlené zásahy vytvářejí pro lidi místa, na kterých mohou znovu objevovat a vnímat přírodní procesy a divoce rostoucí flóru.
Projekt Červené stuhy tak názorně ukazuje, že minimalizace intervencí může mít obrovský vliv na zkvalitnění lokality, na její využití a vnímání veřejností. Metoda minimálních intervencí plní nejen ekologické a společenské funkce, ale vyhovuje i svou formou. Je pádným argumentem proti obvyklé praxi zkvalitňování prostředí v Číně, charakteristické marnotratným využíváním keramických nádob s květinami, monumentálních soch, pečlivě upravovaných, ale nepřístupných trávníků, které doprovázejí propracované vodohospodářské úpravy, nasvětlení a jako vrchol všeho jsou doplněny akustickými instalacemi.
Projekt Červené stuhy představuje svým formálním výrazivem i způsobem, jakým integruje kulturní a ekologické procesy, významný pionýrský příspěvek současné čínské krajinářské architektury. Sleduje tradiční zahradnické umění, aniž by otrocky kopíroval západní projekty. Vytváří zcela nezávislý přístup a jazyk. Projekt Červené stuhy v sobě nese významný vzdělávací potenciál. Uživatelé parku mají v době prudké urbanizace poměrně vzácnou možnost prožívat dynamické přírodní procesy a projektanti budoucích děl získávají mocný impuls k nalistování nové stránky v historicky dlouhé praxi čínského vodohospodářství a obhospodařování půdy.
Z německého časopisu TOPOS přeložil František Hašpl

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg