V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Archív krajina Krajina a lidé

Krajina a lidé

Tisk
Radan Květ
Vývoj sítě starých stezek jako prapůvodních lidských dopravních tras ovlivňoval lidskou společnost během dlouhých tisíciletí. Změny v komunikacích lidí a s tím spojené chování člověka se odrazily v proměnách vzhledu krajiny. Postupný, nenáhlý, někdy ale velice výrazný vliv člověka na přírodní podstatu se projevoval jako důsledek různých vlivů, které však působily ve své spojitosti.

Evoluce světa začíná velkým třeskem, vznikem hvězd, sluneční soustavy, stvořením Země (před 4,6 miliardou let) a konečně vytvářením zemské kůry. Pak následuje po miliardy let přetváření zemského povrchu fyzikálními pochody, doplněného dost brzy prvními biologickými projevy a posléze vznikem DNA. Někdy před více než 600 miliony let vznikli první obratlovci a poté první savci před cca 250 miliony let. Blížíme se k času hominidinů z doby před 30 miliony let. Konečně před asi 150 000 lety se začal rozšiřovat v dnešní Africe první člověk Homo sapiens. Do našich českých a moravských krajin doputoval asi před více než 25 000 roky. Nežil zde však stále. Až od doby mezolitu (střední době kamenné), která u nás probíhala před cca 12 000 lety, bylo území naší republiky osídleno člověkem trvale, velikost populace se však let měnila v důsledku klimatických změn (silné ochlazení nebo sucho s výrazným snížením zdrojů potravy rostlinného i živočišného původu způsobovalo hlad, vymírání nebo únik obyvatel) nebo válečných rozbrojů. Těmi proměnami docházelo i ke změnám v genetickém složení populací. S koncem mezolitu a časů primitivního způsobu života většinou vázaného na kočování za putujícími savci se dostáváme k časům usazení obyvatel (jako zemědělců) době neolitu a s podobným životem i v době bronzové a železné. V těchto dobách vzrůstal počet obyvatel i přes období s jistými ztrátami početního stavu. Obdobné děje se odehrávaly i v dobách následujících. Šesté století bylo poznamenáno příchodem slovanských obyvatel na naše území. Počet obyvatel se pak zvětšil na maximum v posledních staletích uplynulého tisíciletí.
Osnova krajiny
V průběhu čtvrtohor s ustáleným geologickým vývojem se osou krajiny stávají území, v nichž se uplatňují hranice bloků zemské kůry s vertikálními pohyby podélných ker (hlavně poklesovými). Daly vzniknout krajině, kterou nazýváme niva. Ve vyšších nadmořských výškách vznikaly nivy úzké, zatímco široké nivy i s širokým vodním korytem se objevovaly v nížinách.
Dění v krajině bylo závislé právě na pochodech v nivě. Vedle nenápadného pohybu ker se zde soustřeďuje oběh vody v krajině. Mikroklimatu nivy s dostatkem vláhy, které se výrazně odlišuje od ostatních částí krajiny, se podřizuje půda a biota, které mají v nivě lepší podmínky ke svému rozvoji než v jiných částech krajiny. Totéž platí i pro člověka. Okraj nivy se stal predispozicí pro dálkové stezky už při prvních vstupních krocích člověka na nové, dosud neosídlené území. Nivy se zásluhou své funkce predispozic dálkových stezek stávají už v dávném pravěku prvními osídlenými částmi krajiny. Ostatně jako dálkové trasy fungují nivy dodnes. Největší sídla vznikala na křižovatkách a při brodech dálkových tras. Dávným dědictvím prastarých dálkových tras zůstává rozložení prvních měst v nivách nebo při okrajích niv.
Můžeme tedy tvrdit, že osnovou krajiny, její páteří jako základní osy organismu, se staly v plné míře nivy, byť zaujímají jen menší část krajiny.
Vznik stezek
Základními úkazy, které vedou ke vzniku sídel a stezek, jsou čtyři sítě v krajině. První síť, poruchy v zemské kůře, vede k vertikálnímu členění krajiny. Členění zemského povrchu způsobují vertikální pohyby bloků zemské kůry vyvolané planetárními, geologickými pochody. Takto vzniklá síť se jeví dobře i prostému oku, které vnímá roviny, údolí, kopce, pohoří.
Druhá síť, hydrografická, svědčí o vzniku niv, které vedou krajinou vodu. Tato síť je závislá na předchozí síti poruch v zemské kůře především s jejími poklesovými partiemi a na režimu vodních srážek. Jde tedy o fyzicko-geografické projevy.
Třetí síť, staré stezky především dálkových tras, se stala odrazem průběhu hydrografické sítě. Predispozice stezek vzniklé podél niv (u větších niv jsou to obvykle jejich okraje, tedy první terasa) se uplatňovaly především v první etapě osídlování krajiny člověkem. Teprve soustavné využívání predispozic stezek člověkem vedlo k jejich samotnému vzniku. Vidíme, že síť stezek se objevila v důsledku fyzicko-geografických i socio-geografických jevů.
Čtvrtá síť, první informační síť člověka, vznikla neplánovaně, když lidé procházeli po stezkách a získávali při setkáních různé podněty - od výměnu materiálů i myšlenek přes první obchodní kontakty až po zprávy o uměleckých projevech. V tomto případě šlo už jen o socio-geografické jevy.
Samotný vznik stezek, respektive jejich stopy v krajině, byly závislé na několika faktorech. Předně to byla nutnost opakovaného průchodu více osob po dané trase. Vznik stezky a její vzhled se liší podle toho, po jakém materiálu se kráčelo. Na skále (tvrdé hornině) se jakési stopy projevily teprve po dlouhodobém procházení početných skupin lidí, zatímco v travnatém území se po průchodu několika lidí v pravidelném intervalu několika dní cestička objevila velmi brzy. V zavodněném místě se cesta ztrácela, v písčitém terénu se projevovaly stopy jinak než v prachu a konečně přechod přes vodní tok se dal posuzovat jen podle stop na březích toku.
Síť stezek lze rozdělit do tří významově odlišných skupin. Prvními i podle pořadí vzniku se staly dálkové stezky, které byly predisponovány především vodními toky. Později vznikaly na méně výrazných predispozicích regionální stezky kratšího dosahu, které především zkracovaly průchod krajinou. Místo po dvou liniích křižujících se dálkových tras (jako po odvěsnách) se kráčelo regionální stezkou (jako po přeponě). Poslední kategorii zaujímaly lokální stezky obvykle krátkého průběhu, které se mohly skrovně rozšířit prapůvodně už podél dálkových tras, ale hodně později - při zabírání větších částí krajiny - dosahovaly i značného rozšíření.
Na místech obtížnějších pro přechod a pravidelněji procházených se v pozdějších dobách objevovala znamení na cestě. Lidé označovali různými znaky křižovatky,i vhodnější směr pro průchod krajinou nebo zdroj vody. Mohly to být hromádky kamení, pyramidky, spojené kmínky skácených stromků, dřevěné stavbičky jako křížky, sloupky, složitější objekty jako trámky na opěrných sloupech zdobené textilními útržky, stříška nad pramenem a nakonec i vysazené dlouhověké stromy. Do dnešních časů se dochovala jednoduchá obdoba v tyčovém značení horských lyžařských tras.
Proměna krajiny - důsledek osídlovacího procesu
Osídlování během dlouhých tisíciletí vedlo ke změnám ve vzhledu krajiny, napřed nepatrným, posléze výrazným. Lze uvést šest nestejně dlouhých intervalů proměn krajiny s typickými projevy.
Prvotní dobou osídlování ve střední Evropě se stal starší pravěk, tedy paleolit a mezolit (zhruba před 50 000 - 10 000 lety), kdy byla osídlována ještě přírodní krajina, v níž fungovaly predispozice stezek a nejvýše krátké úseky skutečných stezek. Některé z nich mohly vznikat průchodem stád velkých savců (mamutů, koní, turů) a člověk je jako hotové cesty využíval.
Druhou etapou v mladším pravěku, tedy neolitu před cca 10 000 - 6 000 lety, se stalo území v málo členité, obvykle nížinné krajině asi už s prvními skutečnými dálkovými stezkami. Tehdy začala postupně vznikat zemědělská krajina s políčky malých ploch. Po několika letech sklízení úrody se přenášela se pole do sousedních poloh s úrodnou, dosud nevyužívanou půdou. Tak se původně rozšiřovala člověkem poznamenaná plocha zemědělské krajiny. S touto zemědělskou revolucí byl spojen i postupný růst počtu obyvatel a následné zrychlené rozšiřování ploch polí (zvláště v další etapě).
Třetí etapa, starověká, zahrnuje období neolitu, dobu bronzovou a železnou, přibližně od 6 000 let před Kristem do 900 po Kristu, tedy do období pádu Velké Moravy. Tehdy se už i v mírně členité krajině postupně rozvíjela síť nejen dálkových, ale i regionálních stezek ve značně rozšířeném zemědělském území. Za této éry před cca 5 000 lety se začalo objevovat písmo (ovšem mimo naše území) umožňující uchovávání zpráv nejen v paměti. Během této třetí etapy se u nás vytvořila kulturní krajina I. typu představující málo členité území téměř bez lesů, zaoblené vlivem lidské zemědělské činnosti i přírodními pochody. Vyskytovala se v nadmořských výškách do 300 (výjimečně 350) metrů. Na jejím území byla síť stezek zřejmě obohacena o stezky dálkové a regionální, místy též lokální.
Čtvrtý interval zahrnuje středověk, období 10. - 18. století, kdy dochází k záboru dosud neosídlených částí krajiny ve vyšších nadmořských výškách (plošně větší části našeho území), z nichž některé nevýrazné plochy mohly být přechodně využívány už kdysi ve starověku. V důsledku toho došlo k největšímu rozšíření sítě stezek (zvláště pak lokálních tras). Vrcholem je 13. století - vznik měst a s tím spojená proměna hierarchie stezek. Ačkoli obvykle vedla městem původně jedna nebo nejvýše dvě dálkové stezky, s rozvojem tržního místa a dopravy k němu se změnily všechny trasy z města hvězdicově vybíhající na stejnou úroveň (dálkových nebo regionálních tras). Nově osídlené území dalo vzniknout kulturní krajině II. typu, která se vytvářela nejvýše osm set let a v četných případech až o několik staletí kratší dobu. Charakter této krajiny je proto podstatně odlišný od předchozí. Prudké stráně a hluboká údolí si uchovávaly do značné míry původní "přírodní" vzhled, les se zde i na jiných plochách rozvíjel jako dříve. Osady vznikaly většinou na úpatí kopců. Pole se tvořila na pokud možno rovinatých plochách, zatímco pro pastviny zůstávalo členitější území. Během 14. a 15. století nastala prudká změna: vsi vzniklé na málo úrodných lesních půdách byly opouštěny a zanikaly po desítkách. Tato skutečnost byla i důsledkem ekonomických změn, totiž vzniku řemesel koncentrovaných ve městech. Do nedávných dob si rodina a malá společenství po tisíciletí zajišťovala pro život vše sama, od stavby obydlí přes výrobu ošacení a pomůcek až po zaopatřování potravy. Souběžně se zánikem četných osad se přestaly využívat s nimi spjaté lokální stezky a to znamenalo nenápadný začátek zanikání sítě stezek.
Pátý časový úsek, v novověku, zabírá pouze 19. a 20. století. Typický je vznik císařských silnic (první byly stavěny koncem 18. století), v 19. století výstavba železnic. Pokud císařské silnice stahovaly hlavní proud dopravy mimo síť stezek, pak železniční dráha odkopy, zásypy a dalšími úpravami terénu přerušovala trasy stezek a znemožňovala pohyb po nich. Současně s těmito technickými úpravami v krajině nastávaly velkoplošné proměny lesních oblastí, když se místo smíšených lesů začaly vysazovat monokultury, hlavně smrkové. V druhé polovině 20. století dochází při scelování polí do velkých ploch k "zaorání" četné části ještě funkčních úseků stezek, takže původní komunikační síť starých stezek de facto zanikla. Jen v lesních celcích zůstaly úseky starých stezek zarostlé stromy. Zanedbaná města s neudržovanými továrními periferiemi skýtají v té době nevábný pohled. Zhanobená krajina je místy zbavena i hájků a jednotlivých stromů v polních plochách. Ve volné zemědělské krajině jsou mnohdy ke zhlédnutí kromě pěstovaných rostlin jen silnice a nejvýš uprostřed polí oborávaná boží muka či kapličky. Necitlivě otvírané lomy a velkolomy zanechaly na velkých plochách krajiny opuštěné jámy a zdevastované území.
Šestý interval, který lze označit jako čas světověku, teprve začíná 21. stoletím. Je typický globálním spojením, informačním tokem. Postupně se s jistou snahou obnovují alespoň části starých stezek, respektive hledají se komunikace pro cyklotrasy nebo turistické stezky, které by původní stezky nahradily. Také v krajině zemědělsky využívané se alespoň místy usiluje o úpravu krajiny. Můžeme proto mluvit o času rekultivované krajiny. Její budoucí vývoj se teprve projeví v příštích desetiletích například i v částech sídel, respektive výrobních objektů opuštěných lidmi, na velkých plochách postižených těžbou nerostných surovin nebo v území přeplněném stavbami silnic a dálnic a obrovských reklamních objektů. Urbanismus a krajinná architektura by měly dostat možnost plně se rozvíjet a uplatňovat.
Paměť krajiny
Když se dnes procházíme krajinou, můžeme sledovat stopy dávné či nedávné činností lidí. Ve městě události staré několik roků, nebo několik staletí snadno vysledujeme podle stáří budov. Vejdeme-li do "volné" krajiny v členitém území s vyšší nadmořskou výškou, zachytí oči stopy rozdílného porostu v rovinatých územích s poli, a na prudkých svazích kopců nebo údolí. Nemalé rozdíly najdeme v četných detailech území. To vše svědčí o nedlouhých staletích, za nichž člověk obýval tuto část krajiny, a nebyl proto schopen výrazně změnit ani tvary jeho reliéfu.
Jinak je tomu v nížinných oblastech. Téměř bez větších výškových stupňů, bez lesů, s poli plně obhospodařovanými tušíme v každém zaoblení povrchu země blízkost lidské ruky při úpravě terénu, nebo cítíme neviděné pradávné stavby, z nichž se mohly uchovat pouhé jejich základy pod povrchem (jak je zviditelňují fotografie z nízko letících letadel). Za tisíciletí nebylo v kraji místečka, kterého by se lidská ruka vícekrát nedotkla. Proto nyní můžeme cítit dlouhou dobu žití člověka v krajině v každé její části.
Vnímání krajiny
Přestože nemáme nejmenších důkazů o pocitech člověka v krajině před dlouhými tisíciletími, můžeme podle zkušeností z jiných časů a z populací netknutých civilizací dojít k tomuto závěru:
V nejstarších dobách pravěku, kdy člověk žil zcela primitivně, podobně jako jiní savci, se snad mohly objevit začátky existence duchovních hodnot. Můžeme považovat za možné, že lidé za pobytu na jistých místech v krajině pociťovali zvláštní uspokojení. Dnes o takových lokalitách říkáme, že mají svůj genius loci.
V pozdním pravěku a později i v starověku, když se člověk začal projevovat výtvarně a stavebně, a pak v době, kdy se začal usazovat a v neolitu stavěl první dřevěné domy, dostalo se mu poprvé pocitu domova s pocitem posvátna. Ale už před tím se musel obracet k přírodě jako k posvátnému celku. Posvátné byly prameny a vodní toky, strom, háj, kámen, kopec, údolí, staré stezky a hlavně jejich křižovatky. Duchovní představy propojovaly člověku veškeré jeho životní prostředí v posvátnou krajinu.
Když začaly vznikat monoteistické náboženské představy, začalo se měnit i hodnocení přírody.
Obyvatelé bez znalosti písma a s náboženskými představami polyteismu se uctívání posvátné krajině nevyhýbali až do konce starověku, tedy ještě několik set let po příchodu Slovanů. Teprve středověk, období po pádu Velké Moravy, za níž sice došlo k pokřesťanštění, ale pouze vedoucích sil společnosti, doznal výrazné změny. Christianizace veškeré populace nabrala vrcholu v 12. a 13. století a přinesla s sebou první stupeň desakralizace přírody. Posvátnými se stala díla rukou člověka vytvořená jako kříže a křížky, boží muka, sochy a obrazy svatých, kaple, kostely. Naopak původně svaté objekty, díla přírody, byla teď desakralizována. Aby se zabránilo setrvání v pocitech posvátnosti u původních objektů, postupovalo se pragmaticky - místo posvátného kopce se stal posvátným církevní objekt (kříž, kaple) postavený na jeho vrcholu. Posvátné církevní objekty se umisťovaly především na dřívější posvátná místa křižovatek starých stezek. Rozličné církevní stavby v terénu spolehlivě vypovídají o tom, kudy vedly staré stezky, kde byly významné křižovatky. Na těch nejdůležitějších křižovatkách se stavěly nejvýraznější objekty - kostely.
Další změna nastala v průběhu novověku s vrcholem v 20. století. S růstem nových dopravních prostředků - především aut - se přeměnil vztah k dopravě a konec konců k posvátnu. Informační úlohu ztratily církevní objekty na zaniklých hlavních dopravních tazích starých stezek. Nové dopravní značky na silnicích už beze cti a svátosti nejsou vůbec posvátné (i když by za ně často měly být uznávány vzhledem k jejich roli chránit zvláště divoce jezdící motoristy). Nastal druhý stupeň desakralizace přírody a konečný ústup od posvátna.
S moderní dobou je spjata i další změna. Ekvivalentem pro posvátno krajiny se stalo estetické vnímání přírodních scenerií. První začátky malby krajiny lze zaznamenat v době baroku, vrchol této krajinářské éry spadá do 19. a první poloviny 20. století. Krása přírody vybraných lokalit, ať s geniem loci nebo jinými atributy líbeznosti, byla povýšena nad pocity posvátna.
V nynějším světověku nastává čas pro nové celostní vnímání krajiny jako duchovního centra člověka. Globalizace světa, která vedla od ústního a písemného přenášení informací k elektronickému spojení přes telefon, rozhlas, televizi, mobil, internet se spojením přes skype sice skýtá velice rychlé spojení mezi lidmi, avšak spojení s přírodou se zanedbává a stává se naléhavou potřebou člověka s jeho bytím na Zemi.
Závěr
Lidské projevy v krajině podléhaly změnám během různých dob. Vysvětlení najdeme snadno. Lidská psychika, jisté lidské chování závisí na vnějších příčinách, především přírodních pochodech. Ty do značné míry určují průběh lidského života, a to jak v duševním, tak fyzickém smyslu, i když je lidský život predisponován genetickou výbavou. Vedle toho však panuje cyklus ovlivňující společenské dění bez závislostí na samotné psychice jednotlivce. Tento celospolečenský cyklus je závislý na dvousetletých periodách pohybu Země a Slunce v sluneční soustavě (jak na ten cyklus před časem upozornila česká astronomka a geofyzička Ivanka Charvátová). Doklad zcela jasný a snadno pochopitelný pro existenci tohoto cyklu poskytují například dvousetleté periody výtvarných směrů z minulého tisíciletí: od románského umění přes gotické, renesanční, barokní až po moderní. Odrážely se dobře také v proměnách úprav krajiny i komunikačních drah. Podobné proměny ve stejných intervalech můžeme najít i v jiných oborech lidské činnosti nebo v jiných dřívějších časech. Navíc lze v těch dvousetletých periodách sledovat zprvu v prvním půlstoletí nenápadný růst v uplatňování nového směru, vrcholící v druhém a třetím půlstoletí a přecházející ve čtvrtém půlstoletí v ústup, zmar, chaos, negaci dosavadního směru (jako byl například manýrismus v době renesance nebo postmoderna v čase moderny).
Můžeme tedy očekávat, že světověk se začne v první polovině 21. století projevovat novými znaky i v krajině. Ostatně některé změny se nepochybně a nenápadně začínají uplatňovat už teď. Člověk v světověku bude v krajině zase jinak žít a krajinu jiným způsobem ovlivňovat.
Ing. Radan Květ, CSc., emeritní vedoucí vědecký pracovník (zrušeného) Geografického ústavu ČSAV. Hlavní pracovní zaměření: hydrogeochemie, rupturologie, historická geologie a geografie, stibologie. Poslední knižní publikace: Duše krajiny (Staré stezky v proměnách věků), Academia, Praha 2003. Země , krajina a člověk, Moravské zemské muzeum, Brno 2006.
Vývoj vzhledu krajiny v závislosti na životních změnách v lidské společnosti a na proměnách sítě stezek (ilustrace Pavel Dvorský)
01 Přírodní krajina bez zásahů lidské ruky jen s predispozicemi stezek existovala v pravěku všude. Jen vyšlapané trasy velkých savců se objevovaly v polostepních nížinách, když většinu krajiny kryl hojný lesní porost.
02 Kulturní krajina l. typu (s výraznou pamětí krajiny) se vytvářela opět jen v nížinách v pozdním starověku. Nejen dálkové, ale i regionální stezky vytvářely její osnovu. Hojná pole a louky, povrch
země zarovnaný do mělkých křivek a málo lesního porostu, to byla její charakteristika.
03 Zhanobená krajina se objevovala v době novověku hlavně v okolí městských aglomerací, kde zaniklou síť stezek nahradila síť okresních silnic, později i dálnic

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg