V novém čísle najdete:

Téma: 100 let oboru

 

Ohlédnutí za 100 lety oboru zahradní a krajinářská tvorba z různých pohledů

Úvahy nad budoucností - jak se náš obor bude vyvíjet?

Anketa

 

 

 

 

 

 

Navigace: Domů Obsah časopisu 04/2009 Zlín – funkcionalistické město v zahradách

Zlín – funkcionalistické město v zahradách

Tisk

Dagmar Nová

Prudkým rozvojem průmyslového Zlína vzniklo v první třetině 20. století na území Československa první skutečné funkcionalistické město na světě, jeden z památníků moderní architektury a urbanismu, dílo mezinárodního významu. Stalo se vzorem pro řadu satelitních měst zakládaných firmou Baťa po celém světě.
V době prvních diskuzí, teorií a manifestů zabývajících se funkcionalismem vzniká přestavbou malého provincionálního městečka, jehož historie sahá do 14. století, rovnou celé průmyslové město.
Společným produktem výjimečných investorů, zakladatele obuvnické firmy Tomáše Bati a po jeho smrti nevlastního bratra Jana Antonína Bati, jejich spolupracovníků a kvalitních architektů a stavitelů, které si přizvali ke spolupráci, vzniklo město s pozoruhodným urbanistickým konceptem respektujícím svažitou terénní konfiguraci a krajinný ráz okolí města a se stavbami vysoké ekonomické, užitkové a estetické hodnoty.
Unikátní městský celek s řadou jedinečných solitérních objektů je významnou součástí kulturního a historického dědictví naší země, a proto je od roku 1990 chráněn statutem Městské památkové zóny. Řada staveb, především z baťovské éry, je zapsána do Seznamu kulturních nemovitých památek. V urbanistickém konceptu Zlína je čitelné uplatnění teorií významných evropských architektů a urbanistů z první třetiny 20. století, které je vhodné připomenout.
Ideje a projekty
Rozvoj města byl ovlivněn především přírodními podmínkami, sevřeným údolím podél řeky Dřevnice, kolem které se rozvinula liniově silniční a železniční doprava spojující Zlín s Otrokovicemi. Podél ní se pak rozvíjela v novém Baťově městě výroba, na kterou navázal pás obytné zástavby a občanské a společenské vybavenosti, následoval pás zeleně s možností rekreace. Můžeme zde tedy najít uplatnění myšlenek teorie tak zvaného lineárního města, se kterou již koncem 19. století přišel Španěl Soria y Mata, ale také teorie pásového města N. A. Miljutina, kterou publikoval v roce 1932 pod názvem SOCGOROD. Definoval zde řazení jednotlivých funkčních pásem vedle sebe tak, aby bylo umožněno jejich co nejkratší spojení a zároveň jejich další růst: 1. železnice, 2. výroba a komunální podniky, 3. komunikace v zeleném izolačním pásu, 4. bydlení, 5. rekreace, 6. zemědělské pásmo.
Projekt ideálního průmyslového města pro 35 000 obyvatel vypracoval Francouz Tony Garnier, první verzi představil již v roce 1904. Jeho myšlenky byly mezníkem ve vývoji moderního urbanismu. Důsledně domyslel zónování města, oddělení průmyslu od bydlení, řešil i další zázemí a rekreačních příležitosti. Ve svých projektech uplatňoval tehdy nové stavební materiály i nová architektonická řešení, dal základ funkcionalistickým idejím, propagovaným později především Le Corbusierem, který byl Garnierovým projektem velmi ovlivněn.
Le Corbusier se seznámil se Zlínem v roce 1935, když byl v porotě na mezinárodní soutěž na rodinný dům pro zaměstnance. Město jej velmi překvapilo. V roce 1936 vytvořil pro J. A. Baťu „Návrh regulace Velkého Zlína„. Byl vyznavačem velkoměsta a kolektivního bydlení, navrhl na jižních svazích podřevnického údolí šest skupin s výškovými domy propojené novou komunikací. Britský historik moderní architektury Kenneth Frampton řekl: „Význam tohoto projektu Zlína pro Baťu spočíval v důmyslném přizpůsobení Miljutinova schématu pásového města specifickým podmínkám Zlína. Spojení starého města a výrobního centra na dně údolí s továrním letištěm na rovině, silnice a železnice po celé délce dna údolí s průmyslem na jedné straně a obytnou zónou na straně druhé činily ze Zlína první Corbusierovu formulaci města podle sovětského vzoru." Architekt totiž v roce 1930 řešil přestavbu Moskvy. Jeho návrh byl ovlivněn ruskými urbanistickými teoriemi, totiž pásového města a kolektivními domy. Ty se staly základem jeho koncepce tak zvaného zářícího města, ve kterém byly pásy určeny následujícím funkcím: 1. satelitní město určené výuce, 2. obchodní zóna, 3. zóna dopravy, 4. hotely a vyslanectví, 5. obytná zóna, 6. zeleň, 7. lehký průmysl, 8. obchodní sklady a nákladová doprava, 9. těžký průmysl. U J. A. Bati však nenašel světový architekt nakonec pochopení, tento ani další návrhy pro Baťu se především vzhledem k ekonomické náročnosti a také odlišné firemní filozofii nerealizovaly.
Tomáš Baťa a zahradní město
Tomáš Baťa založil a rozvíjel své město s vizí, jejíž základem byla teorie anglických zahradních měst, kterou propagoval Ebenezer Howard. První schéma zahradního města publikoval již v roce 1898, jeho myšlenky měly velký ohlas a významně se uplatnily při stavbě měst v následujících desetiletích.
„Selfmademan" Baťa zastával přesvědčení, že jeho zaměstnanci mají společně pracovat, ale žít individuálně. Navíc mu koncepce zahradního města vyhovovala i proto, že zaměstnanci byli převážně lidé z okolních vesnic, z chudobného valašského kraje, kde se živili hlavně zemědělstvím, takže přechod do městského prostředí pro ně nebyl tak tvrdý. Měl představu, že každý zaměstnanec bude bydlet v domku obklopeném zelení, odpočinkovými zahradami oddělenými pouze nízkými živými ploty. Prvními návrhy tak zvané dělnické kolonie pověřil Baťa již v roce 1915 prof. Jana Kotěru, autora své vily z roku 1911 poblíž továrny, na Čepkově. Regulační plán na kolonii Letnou, jižně od továrny, vytvořil architekt v roce 1918. Podle něj však byl vzhledem k hospodářskému útlumu po roce 1920 realizován jen fragment.
Následující regulační plán v roce v roce 1921 již tvořil jeho talentovaný žák, zlínský rodák František Lydie Gahura, původně sochař a štukatér, kterého Baťa nechal vystudovat na architekta. Od roku 1923 se stal jeho vedoucím architektem a prakticky pak i hlavním tvůrcem města. Lokalitu navrženou původně se jen pro čtvrtdomky přepracoval, zástavbu zahustil, zvýšil standard bydlení, navrhl do lokality hlavně dvojdomky a několik samostatných domků. Od roku 1926 vyrostly obytné dělnické čtvrti Letná, Nad ovčírnou, v letech 1927-1931 ve východní části města podle nových plánů čtvrti Zálešná, Podvesná, Díly, a část Lesní čtvrti. Gahura se také ujal regulací centra města, které situoval před hlavní bránu továrny. První regulace centra se objevují v Gahurových návrzích již v roce 1927. Podél křížení hlavních městských urbanistických os jsou realizovány všechny stavby občanské vybavenosti - tržnice (1927), obchodní dům (1932, arch. Karfík), Společenský dům - dnes hotel Moskva (1933, arch. Karfík), Velké kino (1933). Podélnou osu na východě náměstí uzavřel Gahura v roce 1928 Masarykovými pokusnými školami půdorysu otevřeného V. Později byl dobudován celý školský areál (1933, arch. Miroslav Lorenc). Masarykovy školy musely být z důvodu špatné statiky v roce 1988 asanovány. Dnes se na jejich místě realizuje významná regionální stavba, Kongresové a univerzitní centrum, navržená světoznámou architektkou, zlínskou rodačkou, prof. Evou Jiřičnou.
Určující severojižní osou baťovského centra se stal mistrovsky koncipovaný, směrem jižním stoupající zelený prospekt, kolem něhož situoval Gahura v letech 1928 -1937 internáty mladých Baťových mužů a žen a v roce 1936-1938 dva objekty Studijního ústavu. Vrcholným Gahurovým dílem se ovšem stal Památník T. Bati (dnes Dům umění) umístěný na vrcholu zeleného prospektu, v jeho ose. Byl slavnostně otevřen 12. 7. 1933, přesně rok po tragické smrti zakladatele firmy T. Bati. I na stavbě tohoto ojedinělého, zcela proskleného objektu, dokázal Gahura, tak jako na ostatních objektech občanské vybavenosti, uplatnit technologii továrního standardizovaného železobetonového skeletu s konstrukčním modulem 6,15 x 6,15 m. Situování centra města bylo definitivně zakotveno v Gahurově „Základním upravovacím plánu obcí Velkého Zlína" z roku 1934, kde řešil rozložení města v podřevnickém údolí pro 100 000 obyvatel.
1938 - rok největšího rozkvětu
Tomáš Baťa si ještě před tragickou smrtí vybral svého nástupce - o 22 let mladšího nevlastního bratra Jana Antonína Baťu, který byl důsledným pokračovatelem jeho díla, jeho myšlenek a idejí. Přestože převzal firmu v době celosvětové krize, dokázal ji za pomoci spolupracovníků nejenom udržet, ale dále rozvíjet tak, že ji v roce 1938 přivádí k největšímu rozkvětu. Počet obyvatel se v této době vyšplhal na skoro 43,5 tisíc a počet zaměstnanců na 43 000; včetně továren v zahraničí pro firmu pracovalo asi 105 700 dělníků.
S příchodem J. A. Bati se F. L. Gahura, přestože zůstává stále samostatným zaměstnancem firmy, ujímá funkce hlavního městského architekta. Do vedoucího postavení projekčního oddělení ve firmě se dostává další významná osobnost - Vladimír Karfík. Přichází do Zlína v roce 1930 už jako znalý architekt po zahraničních praxích. Především svými americkými zkušenostmi (praxe u F. L. Wrighta, Le Corbusiera) J. A. Baťovi imponuje více než tradičněji zaměřený Gahura. Firma mu zadává řadu zajímavých úkolů nejenom doma, ale i v zahraničí, kde má na starosti hlavně výstavbu továren a sídlišť. Jeho vrcholným konstruktivistickým dílem ve Zlíně je jeho stále elegantní dominanta - 17podlažní, 77,5 m vysoká správní budova továrního areálu č. 21 z roku 1938, tak zvaný mrakodrap.
Architekt Karfík navrhuje ve Zlíně mimo objekty občanské a bytové také řadu atypických rodinných domků pro jednotlivé ředitele firmy - Vavrečku, Hlavničku, Čiperu, Malotu i pro J. A. Baťu. Jsou zcela jiné než typicky strohé, typizované baťovské domky, jejich pojetí je romantizující, inspirované například anglickými venkovskými sídly. Vily jsou postaveny v okrajových částech města, obklopené velkými zahradami v přírodním stylu, které pozvolna přecházejí do okolního krajinného prostředí. Ve dvou vilách jsou dnes dětské domovy, další jsou v soukromém vlastnictví. Všechny se plně užívají, jsou poměrně kvalitně zrekonstruovány, především v exteriéru do původní podoby.
Poválečný vývoj
Po válce se do čela tovární projekce dostává výborný urbanista arch. Jiří Voženílek, který se podílí na dalším rozvoji továrny i města (architekti Karfík i Gahura posléze nuceně opouštějí Zlín). Voženílek spolu s arch. Kubečkou vytvořili v roce 1947 Směrný plán průmyslového sídliště Zlín-Malenovice-Otrokovice, který byl aplikací pásového města. Se skupinou dalších architektů (Gahura, Kubečka,Slezák, Staša, Vítek) vypracoval v letech 1947-48 nový Regulační plán Zlína, který navázal na Gahurovy předešlé návrhy a nastínil i řadu dalších nových myšlenek. Například navrhoval rozsáhlejší zástavbu jižních svahů, opět převážně rodinnými domky, ale také nastínil výstavbu bytových domů ve východní části města. V rámci poválečné dvouletky tak vyrostly výškové Morysovy a Drofovy domy (1947, arch. Drofa) a také obytná čtvrť Obeciny a Zálešná (1946, arch. Karfík, arch. Kubečka). Dodnes je v těchto domech velmi kvalitní a žádané bydlení obklopené bohatou, vzrostlou zelení.
Masivní zástavba na jižních svazích města nastala až v 70. - 80. letech minulého století výstavbou sídliště Jižní Svahy. Kromě několika terasových rodinných domů se ale jednalo o panelovou bytovou zástavbu, kde dnes žije asi 22 500 obyvatel. Vysoce ceněná je především její první etapa z let 1972-1980, a to i vzhledem k jejímu přírodnímu prostředí s bohatou, cíleně založenou výsadbou zeleně. Hlavními autory koncepce sídliště byli architekti Gřegorčík a Zelina, kteří skvěle transformovali cihelnou baťovskou architekturu na rozptýlenou bytovou zástavbu v zeleni. V urbanistickém řešení se i oni inspirovali principy tvorby zahradních měst. Dodnes je tato sídlištní etapa jednou z nejzdařilejších výstaveb tohoto typu v republice.
Poválečné územní plánování na počátku padesátých let je poznamenáno jednoznačným odklonem od vysoce kvalitního plánování z první poloviny dvacátého století. V urbanistické praxi tyto tendence vrcholí směrným územním plánem z roku 1959 (arch. Eduard Staša a kol.), který programově opouští od koncepce pásového města. Dává důraz na přestavbovou a dostavbovou činnost uvnitř města a zejména po jeho obvodu. Nerespektuje hodnoty Gahurova meziválečného souboru ani poválečný Voženílkův plán. Jsou navrhovány neúměrné plochy pro novou výstavbu s monofunkční náplní. Následný územní plán z roku 1975 (arch. Dohnal a kol.) v tomto trendu víceméně pokračuje, eviduje dosažený stav území a soustřeďuje se na sídlištní i individuální výstavbu a přestavby zahradních čtvrtí, nárůst vybavenosti regionálního centra, rozvoj výroby a skladování v celé délce pásu Otrokovice - Zlín, změnu dopravního konceptu (řeší průtah rychlostní komunikace městem a ukončení dráhy ČD ve Zlíně). Dnešní provozní potíže se datují právě z doby poválečného plánování, kdy měla monofunkčnost ploch za následek odtržení nových kapacitních obytných sídlišť od pracovních příležitostí a zvětšení koncentrace obou těchto základních funkcí. Důsledky návrhů těchto územních plánů neseme prakticky dodnes; dopravní problematika začíná být neúnosná a vzhledem k množství a míře investičních zásahů do území během poválečného období je problematický, téměř nemožný návrat k původní urbanistické a dopravní koncepci včetně vyvedení intenzivní dopravy mimo centrum.
Novodobá historie
Porevoluční územní plán z roku 1998 (arch. Pavla Mackerle a kol.) je dimenzován na 82 000 obyvatel do roku 2010. Pokračuje v nastaveném trendu z poválečných let, nově jsou navrhovány velké komerční i průmyslové plochy, neúměrně je rozšířena zástavba formou satelitních sídlišť rodinných domků s nízkou hustotou obyvatel na hektar do okrajových částí města. Následkem této koncepce dochází ještě k zesílení nároků na dopravní a technickou infrastrukturu, na další a další zábory zemědělské půdy a krajiny.
V současné době se zpracovává nový územní plán. Ukazuje se, že se jen obtížně budeme vracet k původní baťovské koncepci, k řízené urbanizaci podřevnického údolí, k propojení a kvalitnímu rozvíjení původních sídel. Dopravní problematika je již natolik vyhrocena, že ideální stav se nedá nalézt. Navíc je její řešení ovlivněno plánovaným dopravním připojením Zlína na dálniční síť směrem na sever od města, k Fryštáku. Nelehkým úkolem je nutnost zasáhnout do monofunkčnosti obytných ploch, kde chybí například značná část občanské vybavenosti a především pracovní příležitosti, a dosažení citového vztahu obyvatel k místu bydliště.
Současný život ve městě
Město je i v dnešní době schopno nabídnout obyvatelům vše potřebné k příjemnému životu. Problémů, jako ostatně v každém městě, je hodně. Asi nejvíce čekáme na oživení východní části továrního areálu, kde již před lety obuvnická výroba skončila a záměrem je funkčně přičlenit objekty s novou náplní k městu. Bohužel, majetková problematika je značně komplikovaná a neexistuje ani jednotná shoda mezi značným počtem různých majitelů objektů a pozemků na výsledném řešení. V současné době město zpracovává regulační plán na centrum, který by měl řešit i východní část Baťova továrního areálu. Jedině tak budou moci být stanoveny regulativy pro nový rozvoj území, konverzi továrních budov a tedy i ochranu jedinečného zlínského urbanismu a konstruktivistické architektury.
Řada budov je ve špatném stavebně technickém stavu, finanční náročnost rekonstrukcí je vysoká a investoři se brání náročným obnovám. Na obnovy objektů v památkové zóně je poskytována velmi nízká státní finanční podpora a obyvatelům i investorům chybí motivující pobídky ke kvalitním realizacím. Přesto však jsou pozvolna významné objekty ve městě stále kvalitněji rekonstruovány a adaptovány pro nové účely. Příkladem je například objekt Malé scény z roku 1936 od arch. Karfíka na Obecinách, konverze tovární budovy č. 23 na podnikatelský inkubátor nebo náročná rekonstrukce Karfíkovy budovy č. 21 - mrakodrapu pro potřeby krajského a finančního úřadu.
Kromě těchto významnějších městských a krajských staveb samozřejmě probíhají obnovy baťovských domků i objektů hromadného bydlení, které jsou dnes již povětšinou v soukromém vlastnictví. V baťovských lokalitách jsou již několik let povolovány jednopodlažní přístavby k domkům jako výsledek kompromisu dohodnutého s památkovou péčí. Snahou je umožnit obyvatelům zvýšení standardu bydlení a rekonstrukce zlepšující tepelně technické vlastnosti staveb, ovšem zásadním způsobem neporušit urbanismus těchto čtvrtí. Pozemky kolem domků jsou stále ve vlastnictví města, jenom tak se daří do určité míry regulovat aktivity obyvatel. Zelené plochy si lidé udržují sami, výsadby již nejsou jednotného stylu jako kdysi, zahrádky však musejí být i dnes odděleny pouze nízkými živými ploty. Přesto mají tyto čtvrti stále své kouzlo a o domky je značný zájem především ze strany mladých lidí.
Centrum města se dnes „topí" v zeleni díky Svobodovu (zámeckému) parku a parku Komenského, na který navazuje Gahurův zelený prospekt. Zeleň včetně náletových dřevin dnes brání pohledům na objekty bývalých internátů a Studijního ústavu. Výjimečná, tolik vyzdvihovaná urbanistická struktura Baťova města je tak zcela nečitelná a návštěvníci jsou v prostoru dezorientováni. Ze strany odpovědných orgánů není snaha a ani odvaha přistoupit k postupné obnově prospektu formou vysazování stromů se středním vzrůstem tak, aby byl prospekt spíše regulovaným přehledným městským parkem než přírodní enklávou na centrálním náměstí. Tato skutečnost bude ještě patrnější po dokončení Kulturního a univerzitního centra v těsné blízkosti prospektu a úpravě jeho spodní části, kde má na místě bývalého pomníku Klementa Gottwalda vyrůst vodní plocha. Měla by být na styku městských urbanistických os, kudy dnes proudí davy studentů rychle se rozvíjející Univerzity Tomáše Bati, kteří, stejně jako kdysi zaměstnanci továrny, mohou oživit život v našem městě.

Ing. arch. Dagmar Nová - doplnit CV
POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA:
Felix Haas: Architektura 20. Století
Kenneth Frampton : Moderní architektura - kritické dějiny
Pavel Novák: Zlínská architektura 1900-1950
Zdeněk Chládek : Zlín - urbanistická studie města (průzkum a návrh) 2002 - 2003, Vývoj města v letech 1950 - 1970
M. Podzemný, A. Zikmund : Moderní architektura v Gottwaldově, 1900 - 1965, 1967
Zlín - Urbanistický vývoj/teze k soutěži „Zlín - centrum", ÚHA MMZ 2005

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 

szkt-logo-2015-leva_zarazka_jpg